Nekonečný kopce

Tahle zima lyžování zrovna moc nepřeje. Ona tedy nepřála ani ta předchozí, ale na sjezdovkách trochu sněhu je a tak se dá, alespoň na pár místech, trochu se povozit. A jak potom člověka mrzí, že už je dole!

Ale může ho mrzet i to, že už je nahoře?

Na víkend jsem jel za Čárysem do Liberce. Měl další kurz potápění a já, tam jel udělat zase pár záběrů s kamerou a taky doprovodit Ali na kurz který měla dobrovolně-nedobrovolně podstoupit. Nicméně po dvou dnech poflakování a poponášení stativu sem a tam už bylo na čase trochu něco začít dělat a protože učebna, kde jsou kurzy, byla kousek od spodní stanice lanovky na Ještěd, už doma jsem si zapakoval přeskáče, oblečení a hlavně skialpy. Místní podmínky nehlásili sice žádný možnosti na mimosjezdovkový aktivity a dávat tunu peněz za rozbředlý sjezdovky se mě taky nechtělo a tak sice padla volba na trochu toho pohybu po sjezdovkách, ale směrem vzhůru.

V neděli, když se teda po dopolední session v bazéně dostáváme na učebnu a já mám už záběrů dost, nechávám studenty s Čárysem pohroužený do hloubek Freedivingu a beru roha směrem ven nahoru do kopců. Převlíkačka u auta, všude sice bahno, ale  na sněhu to pak opadá a už si to štráduju po jehličí v přeskáčích ke spodní stanici lanovky, tam co se v létě dojíždí z bikeparku. Lidí kolem jen poskrovnu, obloha zatažená a třetina sjezdovek zavřená pro nedostatek sněhu. Nandat pásy, odcvaknout patky, rozepnout větráky na bundě i kalhotech a jde se na to.

Sakra jak já dlouho nechodil. Freeridovky a tvrdý přeskáče sice nejsou na vzlínání po sjezdovce ideální, resp. skoro bych řekl, že jsou po prvních pár krocích těžký jak prase řezníka Špejlíka, ale na čas ani estetiku vyšvihanejch skialpinistů si tu nehrajem a tak musí postačit co je. Do půky kopce to celkem jde, pak se kopec trochu přivostří, sníh začne mít víc sněhovou a míň vodovou konzistenci a když míjím skupinku tří kluků na lyžích a mávnem na sebe, tak z jednoho se lyžníka klube Petr-ICE-. No svět je malej. Dáváme si pět a kluci frčej dolů a mě čekaj další schody do mlhy.

Nahoře ani moc spocenej tak nějak skoro až neochotně sundávám pásy, zacvakávám patky a zrovna se znovu potkávám s klukama. Tak to dáváme společeně dolu. Nutno podotknout, že sjezdovka je celkem mordor a já málem trefuju nějkýho týpka v teplákách – jako fakt v teplákách. Po tomhle zážitku je třeba to ze sebe zase sklepat a tak u dojezdu druhý lanovky, co vede vedle skokanskejch můstků, koukám jen fascinovaně nahoru na slalomák. Teda kopec je to pěkněj, sníh je na něm mokrej, ale tohle prostě chci udělat. Bez velkýho přemýšlení nasazuju zas pásy a už klapou paty a začínaj vrzat přeskáče. Stačilo ale nějakých třicet metrů a poprvé mě to ujíždí dolu, že se málem nemůžu zastavit. Přeci jen tenhle umělěj povrch je fakt zlo. Jenže tohle přeci nevzdám. Začínám se teda opírat o hůlky jak tyčkař při finále olympiády a každej krok je lehce nejistej. Vršek je už vyloženě na morál a to rvu co mě ruce stačej. Vršek nad slalomákem se pak stává už vyloženě legrační, ale i tak má jednu velkou chybu. On ten kopec totiž končí moc brzy..

CO?!?

Já vím, zní to fakt divně, ale je to tak. Docházím k vršku kopce a přistihuju se že si polohlasně říkám: “Neee, sakra ještě nee.. já chci ještě.. ještě nechci bejt na vrcholu..” (dneska už podruhý a s hodinovým intervalem – podobnost s čímkoliv je čistě náhodná..). Ale kopec končí a já jsem normálně naštvanej. A tak znova balím fidlátka a jedu dolu..

A teď mám normálně problém. Já bych psal dál, ale na jeden report z obyčejnýho chození mě to přijde už moc písmen.

Jenže jak mám přestat psát, když zrovna ve chvíli, kdy už jsem to chtěl zabalit, tak u mě zabrzdí chlapík, co jsem ho míjel cestou dolu a povídá: “Ahoj, dáme to ještě jednou?”

JO! Tušíte správně.

Přesně tak, tomu se prostě nedá odolat. Z chlapíka se vyklube neskutečnej sportovec třeba skrz trochu zapomenutý ale slavný šplhový disciplíny, kterej ve věku pěkně přes 60 stoupá nahoru, že mě skoro chvílema nestačí dech ale parádně spolu pokecáme, o ženskejch, o práci, o lenosti, o dětech, o lyžování a vůbec o přístupu k životu, takže mě na konci už vůbec nepřekvapí, že ta skupinka třech kluků, co jsme potkal já na začátku a mezi kterýma je i ICE, patří k tomuhle chlapíkovi a společně se už jen smějem, jak je svět malej.

..a já, ač na mě čeká ještě nějký natáčení na kurzu, tak si přeju, aby takovýhle kopce prostě nikdy nekončili..

-a-