Adventure camp 2024 – Day 6

Je to tu – poslední den našeho campu. A byť jsme od včerejška pryč z ostrova, nedopadá na nás žádná nostalgie, ale naopak se těšíme na další, novýma zažitkama nabitý den.

A co to bude dnes?

Cesta z města. Cesta nahoru. Cesta do hor!

Ráno se budíme u řeky a protože spíme v autech netrvá moc dlouho se nasnídat, zpakovat a vyrazit na přesun za Martinovo camperem. Dnes je totiž v plánu ferrata a ač je to autem tak půl hoďka, je dobré mít čas na své straně, obzvláště pokud se jede do hor.

Po lehčí kličkovačce na okreskách, kde místama jedem do kopce za dva a serpentiny jsou vostrý že bys tam zlomil žebřiňák, napojujeme se nakonec na lehce širší silnici, po který se dostáváme až do jednoho pasu ve výšce kolem 750m.n.m, kde Martin dává signál, že tady někde to musíme zahodit. Naštěstí je tam prašná cesta a za zatáčkou i celkem místo, takže parkujeme a hurá oblíkat.

Venku fičí, že z trvalý bys měl foukanou a z afra jasnej punk! Berem tedy bundy čepice, nějaký náhradní funkční oblečení, svačinky a věci na ferratu a vyrážíme z toho větrnýho tunelu pro eFjedničky do lesa, který nás naštestí hned chrání před tou studenou sibérií.

Po pár minutách, ale zjišťujeme, že les nám sice skýtá závětří, ale s tím se začínáme zas hned potit, takže lehká svlíkačka a pokračujeme. Do půl hoďky jsme pak pod nástupem na první ferratový jištění a tak do toho hned stoupáme. Martin vede a jak kamzík tam skáče bez jištění nahoru. My se tak nějak cvakáme, ale jsou místa co vynecháváme i my, protože je třeba se trochu hejbat kupředu.

Z minulé návštěvy Martina a pak i Davida nějak vyplynulo, že to kluci šli celý snad 5hod a tak je třeba trochu šlápnout, ať těch dalších cca 700m po skalách nastoupáme co nejrychleji. Obecně totiž není problém to vysápat nahuru, ale pak, když už máš unavený nohy, sestoupat bezpečně dolů. To bych ale trochu předbíhal, protože ty pravý ferratový laskominy teprve přicházejí.

Ona tahle ferrata není nijak náročná a já teprve teď googlim, že má označení C/D. No.. žebříky tam byly, to jo.. a nějaký přechody po hraně vlastně taky.. a tak nějak zakopnout a slítnout z římsy se tam dalo vlastně taky.. ale jinak to vlastně byla pohoda a upřímně nebylo tam místo kde by se musel člověk nějak spešl věšet do odsedky, nebo tak něco.

Exponovaný místa prostě byly, ale byly kratší a tak se to vše dalo rozumně bez většího fyzickýho vypětí vyběhnout. Jak tady vzlínáme povzbuzovaní od Martina, jsme po krásných 2hod zaslouženě nahoře. No hele stále ale pokračuje tahle parodie na podzimní pochmurné dny, protože ono i přestalo extrémně funět a tak si nahoře sedáme, vyndaváme sváči a ještě se pořádně kocháme těma panoramtama jak Homolkovi ve Špindlu.

Pořád nás ale čeká ještě sestup a tak opět moc neotálíme a po chvilce odpočinku a sežraných houskách s prošutem, co jsme si s Petrem vynesli, vstáváme a nejdříve po hřebeni s jedním sestupem a výstupem na vedlejší vrchol mizíme z týhle ferraty směrem dolů do údolí.

Ani cesta dolů ale rozhodně není zadarmo a ze stehen stříká laktát jak když na mixér zapomeneš nasadit víko. Dobrá nálada a strašný macho-kecy nás ale ani cestou dolů neopouští a možná je to už i nějaká předzvěst toho, že za chvíli skončí nejen tenhle zážitek, ale celý náš camp a my se vlastně nechceme loučit. Po dalších dvou hodinách jsme ale u aut a tak jsem celou tuhle ferratu i se setupem dali lehce přes 4hod.

U aut si pak už jen dáváme placáka s Davidem a ten bez velkých gest i slz mizí. S Martinem i Petrem si sice dáváme ještě jídlo a lehký chill u aut a dokonce domlouváme, že cestou domu přespíme u nějakýho jezera v Rakousku, ale minuty běží, my balíme poslední vybavení, hážeme to do aut a najednou na navigaci svítí 6hod za volantem a my si ještě naposled máváme z okýnek aut, než si navzájem postupně mizíme z dohledu. Až zvláštním způsobem ale mám pocit, že jsme se vlastně nerozloučili a že tak nějak pořád pokračujeme.

Jen každý už najednou po svý ose.

Každý už ten svůj vlastní životní adventure.

———————

 

Epitaf.

Dlouho jsem nepsal. Recenze, reporty, články, nebo myšlenky. Web tu ležel ladem a místo tady setí písmenek já sklízel korporátní kázání. Ty písmenka tady zasetý ale na rozdíl od kázání, klíčí. Klíčí a rostou v chuť dělat víc. Být víc někde, být víc všude. Všude totiž může být dobře, když to všude znamená být venku.

A my teď byli týden venku.

Vstávali, běhali, jezdili, klábosili a nebyl moment kdy by někdo kázal.

Byl to úžasnej týden a moc díky Martine, že jsi to pro nás připravil!

Bylo to venku a bylo to T.O.P.

-Andy-

[Gallery not found]