Adventure camp – Day 5
Kamenná terasa po ránu trochu zebe. Ještě pár chvil na srovnání myšlenek u ranní kávy a pak už jen zamknout baráky a sednout do aut. Ne, rozhodně ještě nekončíme, ale další dva dny už máme v plánu být na pevnině. I když zrovna dneska tou bude spíše naopak – jedem totiž splouvat řeku Zrmanja!
Splouvání řek má jeden zásadní háček. A tím nemyslím toho chlapíka co na kanoi sedí vepředu a čte vodu, ale tím háčkem myslím logistiku. Buď máš totiž auto nahoře a po dojetí řešíš jak se tam dostaneš, nebo necháš auto dole, ale řešíš jak se dostat s kajakem na místo startu. A jak tak frčíme na místo startu Martina naštěstí napadá jak ještě ušetřit nějaký čas a vyřešit ten logistický zlý sen pro 4 lidi a 4 auta, ať se pak nevozíme jak bulharský melouny na západ.
Přehazujeme tedy moje 2 kajaky, kolo a nějaký tašky k Martinovi a Davidovi a já s Petrem pak zajedeme do cíle. Tam necháváme moje prázdný auto – kterým se pak všichni vyvezem i s kajakama a vyfouklýma paddlama nahoru. Po půl hoďce jsme už ale s Petrem u kluků na smluveným místě startu.
Tam nafouknout dva paddly a kluci se domlouvaj, že o druhej kajak se nějak průběžně prostřídají a já že jedu celou dobu kajak. Lehce pře desátou tedy už v plní polní neseme plavidla k vodě pod první jezík a máváme autům s důrazným voláním: “Zůstaňte tedy a nikomu neotvírejte!” a pa už hup do vln.
No, do vln. Spíš do voleje, kterej ale naštěstí teče. Pro začátek je to ale dobrá seznamovačka a to nejen pro nazvykání pocitu vznášení – voda je totiž absolutně průzračná, kdy místama nad větší hloubkou máš pocit, že fakt letíš, ale i pro to, že voda má tak 10st a do toho se ti prostě skákat nechce a já si i zvykám víc na nový pádlo co mám na doporučení od Pavla z Boatparku. Po pár meandrech, už ale začínáme opět žehrat na tuhle idilklu jak na plagáty hodně drahý cestovky, protože se stoupajícím sluníčkem se začíná i oteplovat a my v neoprenech začínáme lehce vařit. Netrvá ale dlouho a je tu první peřejka, resp, spíše vlnky, kdy pro mě a Martina na kajaku se neděje nic, ale Petr a David na paddlech začínají vyvažovat a jejich postoj vojáka hradní stráže mění se do podoby paragrafu. Oba ale zatím vše ustojí, resp. Petr, protože David má na paddlu opěrku a jede v sedě. Motáme se tedy přes další meandry a sem tam peřejky až se dostáváme k prvnímu svižnějšímu sešupu, který není z dálky vidět kudy to jet.
Martin tu už byl a tak jede ke břehu a ze strany kouká, kde to teče, načež ukazuje že tak nějak všude, ale asi nejlíp uprostřed. Beru ho tedy za slovo a rozjíždím to jak sněžná fréza po vydatný zimě. Na posledních dvou metrech se mě otevře celá peřej a já zjišťuju, že bych potřeboval být tak o metr vpravo. S touhle hybností už ale nic nesvedu a tak to tam posílám, načež dostávám ťukance od dvou šutrů, ale nijak zásadní a tuhle 10m peřej sjíždim. Dole pak hned otočka a ukazuju klukům kudy to poslat. Martin jede v kajaku na pohodu, ale Davida i Petra na paddlech to otáčí a kluci tak zkoušej prvně tuhle průzračnou, ale v pravdě otužující vodu. Oba ale rychle skáčou zpátky na svý paluby a vlastně si ani tolik nestěžujou, protože začlo být fakt teplo. Popisovat, pak každou další peřejku a splaz by bylo na dizertačku a tak se přesunem o pár desítek minut a kiláků níže, kde do Zrmanje přitéká zprava řeka Krupa a po pár desítkách metrech už je slyšet hukot. A hukot sílí a sílí až do předtuch, že tohle nebude jen tak, protože i obzor řeky se najednou začíná ztrácet. Pádlujeme tedy všichni k levýmu břehu a parkujeme. Ano, je tu vodopád jak kráva!
S přiznáním, že tohle neodpružíš v kolenou jak střední lavinu, berem tedy plavidla do teplejch a pěkně po souši snášíme těch asi 12m jinak nádhernýho vodopádu. Odtud pak ale začíná řeka fakt pěkně téct a začíná to být fakt zábava. Většinou pak jedu vepředu a ukazuju klukům odspodu nejlepší průjezdy a ti se toho vůbec nebojí. Dostáváme se pak až k místu, kde zase už z dálky slyšíme hukot spíš větší než menší a tak zastavujeme a lezeme ven. Do té doby hluboké údolí, se o pár metrů dále vměstnává mezi dvě skály a tak to jdeme opět raději okouknout. A že je okouknout co.
Následuje totiž slušná peřej do levý zatáčky s pěknym převýšením. Nájezd by šel asi rovně, nebo zleva, ale voda hučí dost a kluci raději snášejí, protože tohle na paddlu by byla jistá koupačka a skály kolem jsou ostrý. Na kajaku si ale věřim a po chvilce co si načtu vodu zhora, jdu do akce aspoň já. Kluci hecujou a já to rozumně rozjíždim ať nemám moc rychlosti a zatáčka mě nehodí na skálu.
Následuje první vlna co mě dává sprchu a pak už je to totálně o pocitu. Sotva totiž mrknu jedním okem nad vodu, dostávám další vlnou facáka zprava, ale směr a rychlost dobrý, tak do toho hrábnu a po dalších dvou ohozech jsem najednou dole. Adrenalin najíždí jak nedočkaví důchodci na slevy v Lidlu a já si pěkně zařvu. Tak tohle stálo za to! Čekám ještě na kluky a chvíli přemýšlím, že bych si to dal znovu, ale nic se nemá přehánět a s vědomím, že nás ještě jedna větší legrace čeká, nechávám tuhle soutěsku plavat.
Následují ale další legrace a menší sešupy až k místu kde jsou i značky aby lidi lezli z vody ven a opět ten známý hukot padající vody. Berem tedy zas vše na břeh a přenášíme vpravo. Já se ale v polovině zastavuju a koukám na tenhle vodopád. Až když si uvědomuju, že mě tlačí rameno, pokládám kajak na zem a jdu se podívat o kousek níž. Kluci zatím vše přenesli a už by jeli, když ale vidí můj odhodlaně šílený výraz, slyším jen zespoda: “Jdi na to Andy!”
Ještě chvíli si to prohlížim a když si s Martinem domluvíme navigaci a předám házečku, jdu zpátky nahoru a lezu do lodi. Ta hladina nad vodopádem je svým klidem tak ošidná, když do uší je slyšet hukot padající vody, že má člověk opravdu zvláštní pocit. Najíždím ale na smluvený místo a z druhé strany vidím Martina jak ukazuje směr. Voda jde sice trochu z boku, ale rozjíždím to a jedním okem stále sleduju navigaci. Na poslední chvíli mě ale proud posouvá míň než by měl a tak zahlédnu rychlé gesto na opravu, hrabu tedy ještě naposled do leva a pak už se předemnou otevírá padající voda.
“Jsem dobře!” probleskne mi hlavou, lehký záklon, ruce nahoru a pak už dopad, ponor a výstřel z hlubin nahoru mezi zpěněnou vodu jak ponorka po půl roce hlídkování za polárním kruhem. Adrenalin číslo dva najíždí a důchodci běží pro máslo!
No hele dál už jen pár set metrů po voleji, kde potkáváme dva lidi na nafukovačce až nakonec dojíždíme k mýmu autu. Tam tedy konečně asi po 3hod lezem z vody ven, ale ne na dlouho, protože si ještě dáváme koupačku bez neoprenů a Petr nelení vylézt na most a skočit si z něj beko do vody.
Pak už jen přesun zpět nahoru k autům, kde rozvěšujeme hadry, dáváme jídlo a navečer ještě Martin natahuje slackline, jako pěkný rozhýbání a protažení při západu slunce. Teplota tady u vody se západem slunce ale rychle klesá a ani nemáme velký ambice dnes moc ponocovat. Lezem tedy každý do aut a celkem rychle usínáme.
Zítra je totiž taky den a nás čeká další, neméně zábavná aktivita. Tentokrát v horách, ale o tom zase zítra!
-a-
