Každý den alespoň dva sporty. Každý den, skoro celý den, v pohybu. Máme toho dost a chceme skončit?
Tak to ani náhodou a proto i dnes 4tý den campu jedem pecky!
Už večer se ale s klukama domlouváme, že dnešek bude lehce odpočinkový, protože to bude taky poslední den který strávíme na ostrově. Pořád to ale bude den v pohybu a tak se kolem 9hod opět scházíme před barákem, berem kola, ale Petr s Davidem vyráží na lehčí projžďku po ostrově, zatímco já s Martinem jsem si řekli, že tohle počasí ze žurnálu musíme vyždímat jak čínská prádelna cejchy hodinovýmu hotelu a tak vyrážíme na trochu delší švih z ostrova pryč. Martin totiž našel už před časem na pevnině starou opuštěnou letištní plochu.
Mizíme tedy klukům z ostrova a po nějaký motačce vesnicema a vedlejšíma cestama se za pár kiláků dostáváme zase k moři, kde v další vesnici je taková zvláštní vodní motanice co vypadá jak kdyby někdo místo chodníků použil vodu – a pak mě to najednou dochází! To je dráha na Jet sprint racing! Jo – to jsou ty takový ty dvoumístný mikro čluny s maxi motorem, co jezdí na uzavřený vodní trati mezi malinkýma ostrůvkama slalom takovou rychlostí takovou, že máš pocit, že píchlá svině na stereoidech je proti tomu procházkové tempo v Pratru. Jako tuhle vodní srandu bych někdy chtěl vidět nebo zažít. Nicméně nyní je to svým klidem spíš zenová zahrádka a tak stoupáme do pedálů a mizíme mezi stromy.
Netrvá ale dlouho a asfalt se mění na beton a mě dochází, že vjíždíme pojezdovkou na to letiště. Už při pohledu dolů pod kola se mi ale zdá, že ten beton není z nejhrubějších. Tady se rozhodně nebudou gumy držet jak struhadlo co krájí jabka do štrůdlu. Obecně ony ty silnice díky jiný směsi v Chorvatsku moc nedrží, ale tady to bude klouzat nejen za mokra. Projíždíme tedy celou hlavní runway, která je sice na pár místech zasypaná hromadami hlíny, ale stále je kolem mraky místa, kde by se s autama dalo letět bokem, nemluvě o její středové části, kde je navíc ještě nějaký klouzací nátěr a počet čar z driftování je na tomhle místě hustější než nejdivočejší sny Jacksona Pollocka. Sem to rozhodně bude chtít vyrazit s autama, ale o tom zas jindy.
Ponecháváme tedy letiště další tvorbě automobilových nadšenců se zadohraby a vyrážíme napříč různě se klikatícími cestami, které nezřídka vypadají jak Route 66. A tak máme alespoň čas na hlubokomyslné debaty o tom proč je voda mokrá, nebe modrý a proč maj ženský tajemství. A takhle v poklidu na bikách s průměrkou lehce pod 25km/h namotáváme nakonec 43k a je to parádní rozloučení s bikem a touhle parodií na pochmurný podzim.
Po obědě a lehkém oddychu ale den stále nekončí a protože nás zítra čeká sjezd řeky a kluci maj paddly na kterých eskymáka neuděláš, je tato kratochvíle jen na mě. Beru tedy kajak, šprajdu, nepromok bundu a vestu a jdu tam ty eskymáky pokoušet zvedat. Klucí mi ze břehu a paddlů dělaj morální supprot a hecujou ať se točim jak vesnická káča – jen ten bič jim naštěstí chybí. Mě to překvapivě docela jde a tak na zítřek získávám o trochu více jistoty, protože videa z řeky co pojedeme, budou pro můj čistý průjezd minimálně výzvou.
S důkladně propláchnutýma dutinama, to po hoďce balim a jdeme současně i balit apartmány pro efektivní ranní odjezd. Nebylo by to ale to správný rozloučení s ostrovem Vir, kdybychom nedali ještě večerní pokec na pláži za svitu měsíce, hvězd a pár světýlek na Martinově camperu.
Zhodnocujeme dny, zážitky a vedeme další rozhovory na tolik různých témat, že mít to jako podcast zařadí nás do kolonky „nezařaditelné“. Ten žánrový rozptyl je ale něco co člověka posouvá a vlastně i kvůli tomu jsme tady.
S rafičkami hodinek směřujícími od západu k severu se ale i naše debaty stávají chladnějšími a tak je čas to zabalit, ať jsme ready na tu zítřejší vodní hitparádu.
-a-
