cikánskej vejlet

To se tak občas pár lidí, rozuměj dva, seberou a vyrazí na trip. Jen tak, bez přesnýho plánu, s tím že budou brát, co přijde. A nakonec toho přijde tak moc, že je z toho nejlepší akce na kterou budete vzpomínat dlouho – znáte ?O jedné takové je pohádka vevnitř. 

Řeč by byla tentokrát o mě a o Tetě. Teta je můj nejlepší kamarád už od dob kdy jsem nosil tesil a na hlavě měl blonďatou patku a jelikož jsme hodně na stejný vlně, bylo jasný, že vejlet nemuže bejt jinej než pecka – ať už by se dělo cokoliv. 

Byli jsme loni na tripu na HVARu, asi jste četli tenhle článek, a kdo ne, tak má teď šanci. Takže byl letošní trip nasnadě, bohužel nám ale dali všichni lonští účastníci košem – Máára se potáci v nerozhodnosti co se svým životem nově v partnerském soužití s mladičkou broskvičkou, Linda s Kropitelem ladí cestu na Zéland už rok, tak co kdyby to klaplo teď, Ross válčí na východě a už s Terkou není a tak to nejde, Andymu a Alici se narodil pokémon a Tlustej Manas se Šárkou jsou moc tlustý a nevejdou se do auta. 

Někoho by to rozhodilo, ne nás. Naopak, jelikož jsme až příliš asociální…nevadilo nám to vůbec. 

Takže jsme vyrazili na trip. Celej tenhle vejlet byl prostě interesantní. Já vyrazil v pátek do Prahy na Smícháč, a 3 hodiny jsem tam popolejzal s PS a Andym a testoval svojí stále nezahojenou ruku (co budu povídat, na stiskáče to nebere vůbec). Nejvíc kočovnej život mohl začít. Teta dorazila ve 22h, a vydali jsme se s maringotkou na sever na hrad Kost – tam jsme přijeli pěkně na půlnoc, Tetu jsem tam vyhodil, neboť tam měli 2 dny exhibice na highlinách a pokračoval nocí do Rokytnice. V Rokytnici jsem dva dny super pojezdil v počasí slunečném, o čemž jste se vlastně ale dočetli tady, a v neděli, když všichni unavený odjížděli domů do Prahy, jsem sbalil auto, a rovnou z parkingu vyrazil do Chorvatska, muahhaá. Naložení Tety, a kočování na jih, kam nás geny táhly…

Rokytka…start…

 

Takhle nějak tripy obvykle začínaj. Náhodně, na oko šíleně, leč to je to, čím žijeme… V noci na chvilku schrupnout ve Slovinsku, a dopoledne již koukáme na moře u Limskiho kanálu. 

Jelikož máme v autě naložený naprosto vše – lajnu, gibbona, krosáky, věci na lezení, věci na freediving, můžeme prostě dělat cokoliv. Berem hned první den lano, máme průvodce Chorvatska a nacházíme první lokaci s moc pěknejma skálama. Jelikož jsme nejvíc komunikativní, děláme si hned kamarády v místním stánku se sejrama, vímkama a dobrotama – hlídaj nám auto a za super peníze nás zásobujou vším možným. 

Lezení pecička, na rozlezení dýlky kolem 2O ti metrů a obtížnosti do naší 7 jsou tak ideál. Večer je tu hned, a po nákupu vínka (1,5 litru chorvatskáho výbornáho suchýho merlota s přívlastkem hroznů za 90,-kč) se přesouváme do Rovinje. 

Začíná sranda. Na telefonu SMS. "Čau, jsme ve Slovinsku a jedem za váma, kde ste? Radek" Číslo neznámé, koukám jakej Radek to muže bejt, a on se z toho vyklubává 1OOklada. Ty voe, to snad není možný. Co ho to napadlo? To je P.E.C.K.A !! Takže si dáváme spicha na parkingu u parku, na hulváta parkujeme kde chceme a čekáme na něj. 

Fakt doráží, i se slečnou Luckou. Největší shledání, a jako správný cikáni se taky množíme jak kobylky. Už jsme čtyři. Všichni spíme v kárách, protože je to tady dost punky, takže tak. 

 

Ráno rozděláváme lajnu, před náma největší nejdelší doba, moře rozlehlosti času a nekonečno možností, pocit klidu kdy nic nemusíš a nepotřebuješ…znáš ten pocit ? Boha, ten pocit kdy ti bylo 12 a ty jsi se vzbudil v sobotu ráno a věděl jsi, že nemusíš nic…před sebou celej víkend…

Polajnováváme, a jdeme na první společnej spot vejletu – lezení v Rovinji. Skály jsou tu hned u moře, fouká osvěžující větřík a i ty skály svým designem korespondují s punkovostí tripu. Lucka ještě nikdy nelezla, leč 1OOklada je prostě 1OOklada, "Pocem, tady to jistí, jo, tady mě povolíš a tak já jdu…" je instruktáž za níž by se na Lezci udělilo 1O bludišťáků a vřelo by to tam měsíc. 

Cesty jsou tu spíš lehčí, dělá mi v hlavě děsnej bordel to hodnocení, ono je totiž nějaký francouzský a to je jinak než v čechách, takže když jsi v čechách lezl něco kolem 7, tady na to zapomeň. Stejně tahle lezecká komedie o číslíčkách, to je jak ty míry dablů v bikingu. Mě to hodnocení dycky říkalo akorát jedinou podstatnou informaci – do toho se pusím – ne, do toho se nepustím. Sbírám zážitky, ne numera..

Koupačka v moři. Je to poněkud studenější…leč je léto ! Prolezený prstíky nám vystavujou stop, večer se blíží zase tak neskutečně rychle…mizíme směr Premantura. 

Premantura. Odjel jsem odtud před měsícem ? Přijíždím zpět do města, je to neskutečnej pocit, jsem tu už opravdu jako doma, poznávám stejný lidi, obvzláště ve stánku se zeleninou, pekárně…je mi jak kdybych neodjel. Parkujeme na místě, kde jsem punkoval v srpnu, oba strkáme auto do roští, a vínko, pohoda, večeře…

 

Ráno přejíždíme na jih poloostrova, na místo Velká Kolombarica. My se s tetou balíme kompletně na víc dní, dodávku necháváme ve městě na parkovišti a jedem se 1ookladama Fordíkem. Spacík, karošku,čaje a pár přesnídávek – co víc potřebuješ..na pár dní

Diving. Beru Tetu a Radka do jeskyní. Jsou jedním slovem NADŠENY. Samo jdeme do tý jeskyně, která má nejlehčí vlez, a je největší. Slunce prosvěcuje vodu a hejna rybiček – to moře je taky stále stejně boží. Radek se nebojí vody nic, je vidět že má za ta léta fakt hodně nasurfováno, a že voda je kamarád. Topí stejně jako já, proplavává i tu delší jeskyni na konci, Teta si hraje ve světle a mrzne v chladných vodách, my a neopreny držíme zimu od těla, božsky je tu.

Zkoušíme něco hlouběji, leč máme za sebou 2,5 hodiny ve vodě, a tak 1OOkladovi stopuju zábavu na nějakách 1O ti metrech – pro větší hloubky by se muselo dál na moře a my jsme totálně vyfluslý. Radek skáče ještě z takový desítky do vody, pěkně v neoprenu, to udělat já, mám z něj trenky. 

 

Večer společně večeříme, a Radek se ukazuje jako naprosto nejlepší kuchařka co znám. Dělá děsný dobroty, pokaždý je vykouzlí z uplných nesmyslů – hodně česneku, cibulka, osmažený rajčátka, bože, jsi uplnej šéf, divím se že nemáš vlastní pořad ! Západ slunce nad V.K. je nádherný. My s Tetou balíme Radkovo auto, a jedem ho přeparkovat do města – a tam si z dodávky bereme s tetou kola a jedem zpět za nima na poloostrov. Kempujeme na skalách, děláme si domečky a za svitu měsíce a nádhernejch hvězd jdeme spát.

 

Vstávám ve 4 hodiny ráno. V 5 hodin jdu koukat na východ slunce, neboť ten je nejvíc.

 

Dneska jsou neskutečný vlny. Fakt moc, to jsem tu ještě nezažil. Bohužel je to trošku problémek, neboť jeskyně tady jsou v útesech a voda tam přiráží víc než Robert Rosenberd v Anal Clinic. Nacházíme teda dvě voka na skále a natahujeme lajnu přes ty vlny. To co následuje, je boj vo přežití, často tě to spláchne, a do konce to nedojde nikdo. :)

 

S Tetou berem kola, a jedem zpět pro auto. Cestou si dáváme okružní vyjížďku přes další jeskyně, a mnohem klidnější vodu zálivu na druhé straně, ve městě kupujem meloun a koupeme se v kašně a sockujeme v parku. Auto, a zpět na poloostrov.

Přejíždíme na druhou, závětrnou stranu – moře je tu sice klidný, ale hnusný, mělký, a špinavý. Trochu nás to zmohlo, a zatímco ženy lovily zvěř, připravovaly oheň a staraly se o domácnost, my jsme v klidu hluboce hloubali. 

Jeden vyvalenou cejchu, druhej nakřivo hubu, boha…

Společná večeře byla už tradiční tečkou.

Další den se spustil deštíček, a moře se stalo opravdovou výzvou. Řvalo, rvalo se a útočilo, trhalo na kusy pobřežní jako nože ostrý skály…tak jsem tam jen v plavkách vlezl : ) No uznávám, že dostat se zpět se zdravou kůží a hlavně celou, byl trošku výkon – kdybych tak dobře neznal podvodní terén, asi bych trochu krvácel. : ) Stále se to zhoršovalo a za hodinu už to nebylo datelný…

Dneska jsme odjeli do dalšího místa, jež je jen 7 km od Premantury. Je to bejvalej lom, kterej nabízí opravdu mnohé. I když stále jemně poprchávalo, uznali jsme se 1OOkladou že se to musí dát, a šli jsme na první skálu. Než se rozpršelo uplně, vylezli jsme to i s Tetou 2x. 

Skrz déšť jak prase tu byla už jen jediná možnost. Převisy. Naštěstí byly hned vedle, a dokonce se tu daly najít i nějaký "lehčí" cesty. Když teda nepočítáš převis celou cestu až nahoru a vápno, co tak bolí. 1OOklada tahal na prvního, když nemohl, dotáhl jsem to já nebo Teta – ale on byl nejvíc obětavej. Konečně jsem si taky byl doslova nucenej do něčeho odskočit, normálně lezu kolik let a nikdy jsem nespadl, nikdy ! A ty parchanti mě řekli, že mě nespustěj, dokud do toho nehupsnu. Tak to byla zrada. Nejen že mě vyhnali do stěny podruhý, protože bylo třeba vycvakat presky, ale ještě tohle. A nakonec mě ještě pustil tak 6 m, takže sem letěl jak balvan. 

Děkuji, byla to paráda. : )

Nádherně industriální pozůstatky strojovny, živé obrazy, fíky na stromech co se dají jíst, čaj sčokoládou, večer 3 láhvinky výborného vínka, spaní na hulváta, někdo u moře, někdo v autě, příroda útočí – moskytos strickes back !

Ráno jdeme nakupovat do pekárny a na trh. Snídaně z lístového těsta a dobrot uvnitř, a pak už jen přesun opět k další lezecký lokalitě. Tentokrát nám počasí ukazuje svou nevlídnější tvář, jak se tak písává, a je zataženo a fouká celkem vítr. Oblast kde ale lezeme, je suchá a opět jí díky Tetinýmu průvodci nacházíme hned. Ten průvodce, to je stejně věc, tohle mít vytištěný pro celou ČR na potápění, tak si myslím, že i něco vyděláš. Ty to bych mohl asi uspořádat, myslím…že by další můj projekt, stojící mnoho času a nepřinášející žádnej zisk ? Uvidíme…musím o tom přemýšlet…

Tahle stěnka je fakt specifická. Rajbasy opravdu mocně dávající, a nástupy 5b cest jsou tak 7, prostě moc bolej, moc. Vybíháme asi 6 cest, pak svačinka nahoře na plošině, ve větru takovém, že by i 1OOklada vytáhl serfa. Občas kolem procouvá pták, a drobky ti lítaj od pusy bokem, inu paráda. 

Lucka rozlezená již velice, na to že to zkouší 4 tý den, tak jí cesty nedělaj větší problémy, až na ten morálovej aspekt… V 17h jsme už polozničený zpátky u aut, přesouváme se zase dál – u paní co jsme u ní byli poprvé, opět nakupujeme dobrotky a hrajeme i s jejich psíkem – opět dostáváme zadarmo jídlo a víno, asi jsme jim již přirostli k srdci. :) 

Přesun k ústí Limskiho kanálu, jsme tu totiž poslední večer a chceme vidět moře. Upozorňuji, že všechny tyhle přesuny jsou třeba 1O – 15 km, fakt kousek, něco i méně. Cestou k Limskimu kanálu jedu zkratkou, kterou 1OOkláda nechápe – prostě polní cesta o délce asi 4 kilometry, louže, písek, prostě rally, šířka 2 metry – ale zkratka to byla .)

Naše celkový kempování odráží styl mejch všech vejletů. Prostě jedu, hledám, a když konečně myslím že dobrý, zastavím – nakonec vždy zjistím že jsme na skvělým místě. Stejně tak jako tuhle poslední noc – našli jsme parking u totálně vybydlenýho objektu bejvalý restaurace / diskotéky. Spolu s náma je tu obrovskej Hymermobil z tak 7o tých let. Hned po příjezdu na 1OOkladu zaútočí smečka zdivočelejch psů, legrace do té doby, než ho kousnou, pak už se smějeme jen my v autech : ) 

Poslední společná večeře a poslední společný vínko, debata o vegetariánství a šance předložit každý tu svou konspirační teorii, pohled na věc, zábava velice na úrovni…a poslední spánek.

 

Ráno snídáme, trochu pobalujeme věci, Radek s Luckou vyráží dřív a my se tu s Tetou ještě poflakujeme. Když už máme vše sbaleno, vypuštěnou vodu ze sprchy i barelů, nacházím přístup z útesu dolů k vodě. Je to tak 3 kový lezení a je na tom mokrá hlína – dolů to jedu po zadku. Objevuju nádherný moře, s hlubokejma útesama a čistou klidnou vodou – je mi jasný, že se musíme jít potopit. Nemáme sice nic, ručníky sbalený, plavky taky, ale tohle prostě musíme..

Sklouzáváme dolů a naprosto si chrochtáme blahem. Zatápím se jen tak na ouplně volno, a poprvé za tenhle vejlet nemám žádnej problém negře, stran oušek – takže padám dolů jako kamen a jen si tak tiše polykám…až to dopolykávám fakt hluboko.

Opět nejlepší ponor je poslední den, proč je tohle prostě pravidlem ? Když už nemůžu zimou (je asi 17 stp a prší) tak to konečně balíme. Mejeme se v přírodním okapu tvořeným dešťovou vodou crčící z polorozpadlé střechy a pak už jen úprk k autům…

A konečně teda odjezd ? Tak teda jo, co naplat. Jenže…

…v noci byla děsná bouře. Jsou zatopený dálnice, a tak musíme jet uplně jinudy. Obloha se vybírá po 4o ti km, a my nacházíme další obrovskou oblast s lezením. Je vedro, voda teče po silnici, asfalt je teplej a housenky utíkající přes cestu nás nutěj zastavit – a dvě hodiny tu polehávat s hledáním výmluv proč nejet domů. Už je 16h, my ujeli zatím pár kiláků, fakt to už nejde…tak do auta…a jedem…jenže…

…za 2o km nás předjíždí 1OOklada, kterej se zastavil s Luckou někde na jídle – a zastavujeme opět, a odcházíme do polí a luk…

Dobře, nakonec jsme teda odjeli. Ale bolelo to. Skrz hory a doly, až konečně na dálnici a pak už jen kousek domů. O půlnoci jsme lezli do postelí.

4 stěny, dveře, horká sprcha, lednička – vymoženosti který vlastně nepotřebuješ, jsou zpět součástí naší denodenní reality.

Tohle je konec.

Tohle byl nejvíc cikánskej roadtrip, jakej jsem letos dal. Bylo to dlouhý, stejně jako tenhle článek – jenže o tomhle se dalo napsat buď třema větama, a nebo takhle. Já zvolil fotostory styl. Nečekaný příjezd Radka a Lucky, spaní venku, punkování pod stěnama, potápění, lajny nad vodou a největší ochota dělat cokoliv u všech zůčastněných – to bylo prostě nejvíc. Radek udělá cokoliv, kdykoliv, pořád a má velkej sportovní rozptyl – tohle u lidí prostě miluju…

Můj letošní nejpunkovější a nejlevnější 10 ti denní roadtrip (3000,-) skončil. 

Děkuji Tetě, Radkovi a Lucce.

Snad zase brzy. 

Sestříhal jsem vám video o jedné části tripu – o topení. Tak nějak takhle tam bylo, pod vodou…

A to je vše. Aloha, přátelé..