Děčín poprvý na kole – grupeto due

Žádný velký zdvihy, žádný velký skoky, dropy, polety a potetovaný chlápky v tomto reportu nehledejte. Jen pár šlachovitých maníků, kteří konečně zatoužili opustit zatuchlá sedla spiningových kol a konečně se pod slunečnou oblohou vydat do širých lesů a dlouhých plání.

 

Vždyť i jejich těla zchudla dlouhou zimou a jejich mysl již dlouho dobu poletuje po dlouhých výjezdech, trailových sjezdech a zastávkách s iontovým nápojem v ruce.
I přišel konečně ten pravý den s trvalou předpovědí vysokých teplot i k 16nácti stupňum celsia. Nastal čas zkontrolovat kola, prostříknout řetězy, obléci přiléhavé trikoty a nad mapou v živé debatě určit cíl první bikové cesty. Padly různé zajímavé návrhy, některé z nich padly ihned pod stul (namátkou výlet do pivovaru v Nové Pace….návrh vznesen postarším členem D teamu), ale jeden z nich se nám zalíbil hned! Pojedeme na Děčínsko – skály, lesy, rozhledna, pivko, česnečka….. sraz u UMV ( benzina ) na výpadovce na Ústi – ještě v Praze Letňanech v 9:00 – tam můžeme nechat káry a dál pojedeme jedním autem.

Sobotní ráno proběhlo vcelku hladce. Vstávačka,  snídaně, na devátou v Letňanech, hodinka a půl do Děčína a parking pod místní ZOO. Rozkládáme kola a někteří z nás se snaží nacpat svá zimním odpočinkem poznamenaná těla do oblečení velikosti L. Kdepak to tam nepůjde, ale půjde! Au, no tak vidíš že to šlo. Vybíráme směr a v sestavě Dan, Karlos, Zahrada a Duchna vyrážíme.

Začátek trasy vede kolem zámečku, polotrailíkem po spadaném listí a kamenitém podkladu. Všichni se uculujeme jak je krásně teploučko, jak to pěkně jede a kolik že toho dneska najedeme. Padají slova jako padesát to je nic to budeme už ve čtyři doma. Cesta se však začíná nepříjemně zdvihat a postupně začínáme odpadat nastolenému tempu a skupinka se drolí na jednotlivé členy. Netrvá to dlouho a jsem sám. Po chvíli odhazuji první nepotřebné svršky, hltám po dechu a rvu do sebe první a né poslední energo tyčinku. Safra vždyť jsem na spiningu skoro každý večer a před televizí mučím své tělo. Podřazuji tedy na kašpárka a sunu se po poloasfaltové cestě směrem vzhůru. Netrvá to ani hodinku a jsem skorem u prvního cílového bodu na Hřebenové boudě pod Kralickým Sněžníkem. Trochu se mi zželelo kolegy za mnou a tak se obracím a sjíždím k němu abych mu silou vůle dopomohl k vrcholu. Společně se tak vydáváme dojet poslední dva, tři kilometry k vrcholu. V protisměru potkáváme skupinu bikerů v plastu a zdravíme Andyho, Čárys a spol se na mě ani nepodívaj a uhánějí dál. Konečně dorážíme k cíli potkáváme předjezdce a jde se na vyhlášenou česnekovou polévku. Tak trochu z hladu blbnu a při dojezdu k Hřebenové boudě na kole vyskakuji asi 20cm rantlík vedoucí k předzahrádce. Z mnou jedoucí pan Zahrada však zvedá jen přední kolo a zadním neomylně trefuje rantl načež se zadní pneumatika stáhne a s jekotem z ní ujde veškerý uskladněný vzduch. Ou shit máš to procvaklý chlape a buď rád že z ráfku není osma. Takže necháme pana Zahradu na předzahrádce opravovat a odcházíme na obídek. 

 

Všem kdo dorazí k této hospůdce vřele doporučuji vyvoněnou a opravdu luxusní česnekovou polévku doplněnou o iontový nápoj či kofolu. Ti na kterých plandá přiléhavý trikot si dávají i další chod, a chvíli fantazírují nad kafíčkem a možná na dojedení i tu rakvičku. Pche. Mezitím Zahrada shledává že v jeho batohu není náhradní duše. Nabízíme se mu s vlastními, na první pokus si bere od Karla zabalený balíček s prý funkční duší. První pokus a první fail. Z balíčku vypadává umně sbalená duše na dětské kolo, kterou prý Karel již dlouho postrádá. Na druhý pokus si tedy bere od Dana další úhledně zabalený balíček a po úmorném rozbalení opravdu správná duše. To že v průběhu nafouknutí utrhne ventilek a nám tak pro čtyři lidi zůstává poslední volná duše nás nemůže rozhodit.

Máme dojedeno, opraveno a vyrážíme dál.  Jen ten les je jaksi proti nám. Ze suché cesty se díky tajícím zbytkům sněhu stala rozbahněná břečka. Na některých místech se sníh drží i přes celou stezku a o krkolomné situace není vůbec nouze. Pomalu se začínám loučit s čistým kolem a i mé oblečení pokryla souvislá vrstva bahna a špíny. Jedeme však dál a v zápalu boje s přírodou přejíždíme o kilometřík odbočku do ještě většího kentusu. Vracíme se tak zpět a odbočujeme správně. Teď už mě stříkající sprška sněhu od předního kola začíná mírně srát a v myšlenkách se vracím k dobám minulým kdy vozit blatníky jak na motorku patřilo k všeobecnému standartu.

 

Z myšlenek mě vytrhává první záživnější sjezd. Němci na cestičce proti nám odbíhají na všechny strany, bahno a jehličí se rozstřikuje po okolí. Kořeny, balvany a uměle vytvořené schody jsou pro mě zasloužená odměna. Tohle je ono to musím dát ještě jednou. Beru kolo na ramena a běžím s ním znovu na začátek sjezdíku. Před jedním z větších schodů zastihuji Dana jak se k němu pomalu blíží s očima na stopkách. Schod je skryt tak že není vidět jak je za ním hluboký dopad. Řvu na něj ať dupe co to dá a on místo toho aby dupal zpomaluje ještě víc. Kurva jeď nebo půjdeš na držku. Před schodem ho to trochu nakopne, předkem se jde pod schod, převodník mírně vrzne a jede dál. No ty krávo ty se s tím vůbec nepářeš. Mezitím projíždí i zbytek a Karle se nabízí že mě dole cvakne. Nakonec mě natáčí a každý si tak může udělat obrázek o mé nemohoucnosti.
A znovu kopeček k hraniční čáře s Německem, tentokrát znovu v bahně a znovu na sněhu. Párkrát s sebou i říznu aby se mi mohli němečtí spoluobčané smát a vyprávět vnoučatům o těch čtyřech magorech co místo běžek jezděj po sněhu na kolech. Dan to psychicky neunáší, zalehá do sněhu a je zkoulován. Jako odplatu tak směrem k nám vypouští bojové plyny. Guláš se sedmi dělá divy. Překotně ustupujeme a pokoušíme se tomu mraku ujet co se dá. U hraniční čáry si organizmus žádá další přísun cukru a tak beru do úst další sušenku a vydatně jí zapíjím ionťákem s příchutí bahna. Fuj. Ono kolo pod pozadím už dávno není bílé a flaštička na něm je obalena k nepoznání. Dáváme pár fotek u ukazetelů výšky, ladíme tachometry a jelikož se čas nachýlil zařazujeme vyšší převody.

 

Vracíme se zpět k místu oběda, neslyšíme nářky nad zastavením a posilněním se jelikož před námi je poslední horská prémie a to sám Kralický Sněžník. Podle malůvek na asfaltu je tu dojezd některé z etap silničních závodů. Pokouším se zabavit zakyselené svaly tím že jím hlasitě předčítám a silou vůle se sunu k vrcholu. Nahoře znovu pár foteček u rozhledny, další tentokrát již čtvrtá tyčinka  a příprava na sjezd ze snežníku. Tudíž sedlovka dolů, pružení povolit a můžeme jet. Začátek od rozhledny boží, kousek pod ní stále boží, vyjíždím jednu kamenitou zatáčku, přede mnou se otevře pohled na sněhovou závěj, přední kolo se boří a boří a boří. Kolo mě vyhazuje a jde se ven. Padáček do měkkého a moje tělo se boří a boří a boří. Zbytek sjezdu je pod půl metrem sněhu. Sakra a na ten jsem se nejvíc těšil. Takže beru kolo do zubů a snažím se ho poskoky sejít. Někde se snažím i jet. Je to však marný boj s předem nalajnovaným scénářem. Přední kolo podklouzne, jedna z noh vytrčí nohu z pedálu, snaha se zachytit, ztráta balancu a pád. Tak to jde až dolů. Nakonec dojíždíme nad Děčín a vzhledem ke stavu našich svršků se rozhodujeme pro návrat k autu.

Převlíkačka, odjezd, menší večeře u MCýho a sobotní den se naklonil ke konečné.

Jen co sleze sníh a přebytečné (kilo)gramy z našich těžce zkoušených těl jsme v Děčíně zpět.
Mapa trasy viz fotos. Kdo by chtěl mám ji i Cyklotrasách.

Celá necenzurovaná galerka  + videjko zde: http://bikermani.rajce.idnes.cz/DECINSKO_BIKE_2011/

-duchna-