Špageta s bahnem |

Hranolky s kečupem, párek s hočicí, tlačenka s cibulí, nebo aktuální téma – utopenec s chlebem? Ani jedno přátelé – dáme si špagetu s bahnem a možná zbyde i na dezert! Jedno sváteční menu uvnitř..

Tak doufám, že umaštěný prst tlouštíkův ukliknuv se v předtuše tučného počtení nebude nyní zamačkávat slzu v neblahém zjištění, že tenhle článek bude mít k jídlu tak daleko jako mají nyní břehy Labe v Německu. Menu pro tenhle den totiž bylo jasný. Špagety. Teda spíš špageta jen jedna, ale za to několikrát po sobě. A vzheldem k tomu, že kuchaři z LBC již tuší, že se jedná o jejich pochutinu, je jasný, že jsme se byli podívat v Libereckym bikeparku.

A tak jsme se s Honzou jednou ráno sebrali a vyrazlili do Liberce. Na rozježdění asi pohoda. Já na tom zas přes měsíc nestál a navíc, jsem v Liberci nebyl snad dva roky – když teda nepočítám naší návštěvu s Čárysem před měsícem u Tomaasse v Turnově po který jsme se chtěli do Liberce podívat, ale na otvíračku sáhnul Krakonoš trošku stranou a nechal spadnout do kotle děsnej mordor, takže jsme ani kola nevytáhli, tak jsem se docela těšil. Ráno hážem kola do káry a po malý šejkovačce v zatáčkách na Radlický, kde se kola vzadu trochu splašili, už jí valíme po boleslavký dálnici ven z PHY. Oblíbená hláška: Proč nejdeš do Liberce – dyt to máš z Prahy kilo, opět bere za svý, když na parkovišti skáče pěkných 130km. Slunce ale už leze ven a tak s trhající se mlhou berou za svý i poslední myšlenky na kratší cestu na Monínec, kam to mám přece z Prahy jen 70. Vyskakujem z dodávky, hážem na sebe věci a už jí mažem na lano, nebot to se má rojet asi za 3min. Udejchaný po pársetmetrovym sprintu, teda po chvíli třeštíme oči na kluky od lanovky, který nevěří co se to přihnalo za vítr z hor, nebo spíš z nížin. Ptám se teda, jestli jsme to první lano propásli, že už nikde nikdo není, ale lanovkář mě trumfuje, že ještě nikdo nikam nedorazil a at chvíli posedím, že dojde do kasy a štípne nám lístek. Jsem teda čekal, že už tu pár fivetenů bude přešlapovat, ale jedinej kdo teda nervozně přešlapuje, je chlápek na parkingu při zjištění, že záchody jsou zamčený a dál už to asi nedoběhne. Dáváme tedy relax a čekáme až spustí lano. To se nakonec děje, ale je to spíš na náš nátlak a poheldy na ručičky hodinek, jako že už je čas. Kolem dokola tu totiž nikdo neni. Jsme tu sami. A tak po chvilce, když sotva vysednem nahoře ze sedačky a za náma se hned lanovka vypne, se mě zmocnuje opět ten známej pocit – jaký to je, mít bikepark jen pro sebe. Parádní!

(občas byla ale na dropu ale docela fronta..)

A tak to hned pouštíme místní špagetou dolů. No sedím na tom zas obráceně. Všechny zatáčky přebržděný, moc to drncá a hledat vůbec nějakou stopu je horší, než foukat bezdušáky kapesní hustilkou. Tak to nějak splužíme dolu, vyzobáváme louže a kořeny a moc velkou radost z toho nemám. Nicméně první jízda a první jízda na laně letos vůbec, říkám si, snad se to zlepší. No nebudu to protahovat. S postupem času to aspon přestalo drncat, ale hledat stopy bylo pořád těžký.

Lítáme teda špagetu, les, špagetu, druhej les a pořád tak dokola. Bahno lítá kolem a nás to baví víc a víc. Lesy mě přijou, za tu tdobu co jsem tu nebyl, pořád stejný. Kořeny, kameny a když je to pod mokrem jako to bylo ted, je to moc hezkej kanadskej freeride. Dá se letět, ale může tě to bolet. Špageta prodloužená pod celym lanem a na konci zakončená třema dřevěným dropma, který tedy na muj vkus byli spíš kratší, ale na učení asi dobrý, je tak fain. A lano jede pořád po půl hodině, což je tak akorát, že sjedeš dolu, dáš pití, odložíš mikinu v autě a můžeš zas ject.