Lipno jede

Otvíračky bikeparků jsou už sice za náma, je ale potřeba průběžně kontrolovat stavy tratí konkurence, hladiny řek a množství turistů na trati.

Tak jedna kratší kontrola uvnitř..

Dodneška si pamatuju jak jsme poprvé před lety přijížděli na Lipno a hledali ten kopec, kde má být bikepark. Ovlivněný údolíma jako jsou třeba při cestě do Špindlu, zatáčkama jako při cestě na Špičák, nebo panorámatama kdekoliv v říši, nám tehdy s ubývajícíma kilometrama v navigačním políčku „kilometrů do cíle“ vadnul úsměv na tváři jak zahradníkovi jahody pod náporem plevele a americkýho brouka. Tady nic takovýho není, protože vše je relativně na placce ať přijíždíš odkudkoliv. Jenže vzheldem k tomu, že bagrem a lopatou se tu oháněl nejen Schwara nebo Kojc, ale i spostu místních diggers mohl člověk tušit, že o zábavu bude postaráno. A ono pořád je.

Jedna z tratí je sice namáčknutá pod lanem a tak moc prostoru pro výlety do stran nedovoluje, ale aspoň to stavitele nutilo kroutit trail permanentně do stran. Nejedeš ani metr rovně a klopka střídá klopku, co váže dabl a další klopku atd. Prostě číst ti někdo itinerář jak při noční erzetě, končí on se zamotanym jazykem, nebo ty končíš při čtvrtý levý venku. Naštěstí je tady ale všechno přehledný a dokonce i neposlušný pěšáci, který se v minulosti občas motali po trati, jak diváci v 80tejch letech při rally skupiny B, byli teď pěkně navedený do nově vznilký cesty  vedle v lese. Šutr úrazu tady totiž není zakopanej po cestě dolu, která je parádní, ale po cestě lanem nahoru, neb nahoře je rozheldna. Rozheldna je pěkná, to jo – dokonce i někde v Praze jsem viděl reklamu na procházku v korunách stromů. Tahle koruní procházka ale vede k tomu, že návštěvnost tu v hezkym počasí stoupá rychlejc, než tlak rtuťovitýmu chlapíkovi při zjištění, že právě rozšláp psí hovno. Bosou nohou. Člověk by se teda měl lehce obrnit a počítat, že cesta lanem nahoru je vpravdě výletního charakteru. Za to ale můžete detailně prostudovat každou stopu na trati pod váma, pokecat s výletníkama co jedou lanem dolů, nebo se pokusit dopočítat Pí.

Druhá trať je pak natažená po sjezdovce, kde určitě stojí za to minimálně její první část s několika lavicema a pár boulema a spodek je pak spíš nenáročnější. Nejlepší je pak dát si tenhle vršek a pak na asfaltce přejet pod lano na první trail a shora od výletníků cestou dolů poslouchat ovace větší, než při ČP DH.

Je to tady prostě bikepark na pohodu a na naučení ideální a když k tomu přidáš ještě pláž v dosahu, kde napneš i lajnu mezi stromy, skočíš na asfaltku kolem vody na brusle nebo prkno, koukneš do mariny s pár malýma plachetkama a nebo vytáhneš pár informací od místních o tom, jak to je s budováním novýho bikeparku na druhou, prudší, stranu kopce – je na co se těšit.

-a-