Suicidal tendencies..

DSC_0470~1

Máš nepřeperně možností jak to zabalit, že jo. Od nejprostšího ulehnutí do postele – kde statisticky umírá nejvíc lidí, až po výhru v každoročně jmenovaných Darwinových cenách. My se kloníme k takový prostější variantě. Skáčem z mostu. A to jak jsme letos poprvé skákali, se dočtete uvnitř..

Už si říkám, že se to jendou musí malinko změnit, ale ono to jede stále ve stejných kolejích. Z ničeho nic mě zazvoní telefon a na displayi svítí Tomáš Slavata. Chvíli na to koukám, nechávám zvonit, mrknu na nebe, jen pro ujištění, že je opravdu nádhernej den a je kolem třetí odpoledne a pak už s předtuchou co bude následovat, telefon zvedám.

Nazdar, co děláš, jedem skákat, pojed s náma, v půl pátý tě naberu doma. OK.

No a je půl pátý a zvoní domovní zvonek. Beru cajky, beru pana Tobiáše, skáčem do dodávky a už jí mažem cestou z města tak rychle, že i scénárista od stejnojmenýho filmu by měl radost z našeho počínání. Teda on by měl radost až do chvíle, než by zjistil že zastavujem v Radotíne na náměstí a dáváme času oddych tak na 20min. Čekáme totiž na další dva lidi, co jedou s náma. Pak už ale opratě času drží v rukou opět Tom s nohou na podlaze a za krásnou hodinku jsme na mostě.

Je to tady pořád stejný. Žlutomodrý zábradlí, zelený lesy a voda hluboko pod náma. Kolem břehů je vidět, jak ta hladina řádila nahoru a dolů a že to zas o ty 3m spadlo dolů. Inu není času nazbyt a tak hned hážem věci z auta a jdem to vyvázat. Na mostě je prázdno a jen občas tu někdo v autě dráždí svůj bodovej průměr na padesátce. Za chvíli je vše ready a Tom to jde zahodit jako první. Cvak, cvak, klapou karabiny, ještě smyce, zbytek lana omotat dozadu. Vše ještě jednou překontrolovat a pak už jedna a druhá noha přes zábradlí a je to na něm.

Jako jasně že poletíš aspon 10m volnym pádem, ale stejně je potřeba tomu ještě aspon kousek přidat a tak už standartně skáčem aspon ze zábradlí. Jednak proto, že ti to ještě umocní ten pocit před skokem, když balancuješ na trubce a za zády máš prázdno a pak samozřejmě pro blaho projíždějících aut. Nejlepší je pak ale počkat si na autobus a lidi, který znuděně koukaj ven a vpálit jim v ten správnej okamžik mezi mihotající se stromy v lese, nekonečný lány polí, nebo blikání postraní čáry, výraz člověka, který s vytřeštěným zrakem a smrtelným zjevem ve tváři padá z mostu po zádech dolů. Na tuhel cestu pak totiž turista zajisté nezapomene. Nicméně autobusy se nekonaly a tak si to tam postupně lámem jeden za druhym. Teda skočili jsme si čtyři, ale ono to tak nějak stačilo.

 

Epilog k zamyšlení..

 

I když vlastně ne, nestačilo.

Ve chvíli když totiž balíme zas věci do auta, tak mě najednou došlo, že už zas jedem domu a že je to za náma. Ale já si to vlastně ani neužil.

Nevím. Byl to divnej pocit. Jo, skočil jsem si z mostu a jo bylo to dobrý. Ale nějak mě přišlo, že to bylo málo. Nechci říct nuda, to ne, ale měl jsem v tu chvíli takovej pocit, že mě to přestalo něco dávat.

Jestli jsem chtěl víc? Nevim. Ale určitě vím, že z rutiny se dělá chyba stašně lehce. A osudově. A já se tentokrát moc nesoustředil. Dělal jsem to jako rutinu. Proto i ten pocit..

Tohle všechno mě pak ale došlo až v autě.

Nic není rutina. Všechno se děje právě ted! Nepodcenujte to. Přemýšlejte.

 

-a-

5 komentářů pod “Suicidal tendencies..”

  1. Jakub

    čáu Andy, můžeš mi napsat na mail? rád bych věděl o houpačce víc, šlo by dát někdy pivko v Praze a popovídat?

  2. Čárys

    Andy, Andy, Andy !!
    LEpšíš se s každým článkem, a to už tvoje prvotiny byly obsahově i obrazově kvalitní…

    Děkuji a to velice.
    Dokonalé…

  3. Andy

    Ahoj Jakube, napíšu, pořešíme..

  4. coolo

    to chci taky:D

  5. 200klada

    Andy, to protože ti nahoře chybí ten vklíněnec. Jestli vzpomínáš na bráchovo skoky :).

Komentář: