Čekání na zásek

Jak vypadá takový čekání na zásek? Kdy to přijde? Bude to rychlá smrt, nebo aspoň vteřinku dopředu budeš vědět, že to přijde? Tak tohle všechno a mnohem víc na Vás čeká uvnitř..

Nebude tomu dlouho, kdy jsem konečně stoupnoul zas po pár letech na prkno. Po pár dlouhých letech. Přesně po 8mi letech. A protože moje nohy už nejsou rychlý jak antilopí běh před gepardem a na nějaký lámání desek o zábradlí jsem už teda asi starej, byla volba do stylu šviháka lázeňskýho praktičtější. A jak se taky ukázalo – přilongovat si to takhle na vpravdě sice neformální, ale přesto důležitou večerní aktivitu, má něco do sebe. Slušná košile, kalhoty, lakýrky a pod sebou longborda zaručuje pozornost kompletního osazenstva nejedný gardenparty. A tak si tak po různu proplouvám Prahou. Sleduju každej spoj na sfaltu před sebou, vyhýbám se loužím, chodcům, autům, prostě čtu v asfaltu stopy s větší pozorností než PéHá při ČéPéDéHá. A zatím se mě to daří. Vím, že ten zásek tady totiž bude bolet. Ale ono třeba zas jezdit v šortkách a tričku je taková pohoda.

Rovina je ale samozřejmě po chvíli nudná a když už mám tu dlouhou bestii, co pěkně drží stopu, je třeba začít hledat kopce. A tak sebou beru prkno třeba na třeba Vysočinu a začínám si lítat kopečky kolem chalupy. Přestávám řešit ty malý kamínky a zjišťuju, že ten hrubej asfalt v zatáčce zajímavym způsobem klouže. Pořád se ale držím v sedle i když mě občas pocit toho, že už to neodběhnu, rozklepe kolena a zuby začnou drtit plomby. Zatím to ale pořád vychází a zásek nepřichází ani přes nečekanej štěrčík v jedný zatáčce. Říkám si, že ty slidy bych se taky měl začít učit, protože broušení podrážky o zem je sice fain a navíc sponzoring na boty mě stále chybí, ale ne vždy se to dá s jednou nohou na prkně dobře ukočírovat. A pořád si jezdím. Bez záseku. A hledám si menší kopečky, protože u velkejch kopců bych byl ještě větší divák než prvák na FAMU co přijel stopem do Cannes. Je pohoda.

Až jednou.

Přijdou takhle z práce dom a v hlavě jsem rozlítanej z víkendu tak, že půjčit si ode mě Redbull křídla, teprv by viděl co je to nízkej průlet městem ve fullspeedu. A takhe nakoplej obvolávám pár lidí, co by šli semnou na prkno. Nakonec na to kýve Ráďa a protože je to velezkušená skejtačka tak se přeci nebudem plácat na placce můj nápad zněl jasně. Jedem na Brdy. Pamatuju si tam totiž jednu silnici z Řevnic, kterou jsem jel už mockrát při tréninku na silničce. Kopec to není sklonem nijak zásadní, ale vím, že tam byl pěknej asfalt a 5km z kopce je 5km z kopce. A navíc je to kousek od baráku.Skáčem tedy do káry a mežem jí ven z města. Po pár zákrutách už nás vítaj Černošice a hups přes kopec a přes vodu a jsme v Řevnicích. Chvíli ještě čekáme před přejezdem a netrpělivě sledujem ten kopec na který to jdem splužit. Pak už jen náměstí a kolem cukrárny a silnice před náma začíná stoupat. Inu stoupat – začátek je celkem kopec a navíc záplat víc, že vidět to švadlena co spavuje kovbojům kalhoty nestačila by se křižovat. Tak trochu zklesle sledujem ten vývoj asfaltu v průběhu let a říkáme si že není nad strávit nádherný odpoeldne v autě cestováním za ničím. Za chvíli ale na nás z boku atakuje přeškrtlá cedule s nápisem Řevnice a situce se obrací k lepšímu. Teda asfalt je tu jedna báseň, hladkej jak dětská prdýlka, ale třeba o únikovejch zonách si můžu nechat zdát. Tak to jedem nahoru a jsme z toho takový trochu vyplašený. Ale když už jsem tady.

Vršek kopce je aspoň trochu mírnější a tak hned po zaparkování Ráďa skáče z auta ven a že se projedem jen tady kousek, že pro ní je celej ten kopec moc a že skočí pak do auta a pojede za mnou jako safetycar. Skáčem tedy na prkna a necháváme to rozjet. Teda už mám tu rychlost nějak v oku a vím, že támhle za těch 100m se to rozjede už tak, že to neodběhnem a tak radši na Ráďu volám, aby začla trochu brzdit.

PLÁC!

Ano, a přesně tehdy se to stane. Sotva zavolám, Ráďa se otočí na mě, zjistí, že teda asi je potřeba tu rychlost trochu korigovat a šlápne si. Vlnovka. Další šlápnutí, pokus to odběhnout, zaškobrtnutí a už háže tygra že ani Sandokan by neměl šanci.A jede sakra dlouho. Nebo aspoň mě so to tak zdá, jak na ní koukám. Brzdím nohou, posílám to do pangejtu a běžim k ní. Ruce-kolena-lokty v kompletu. Vše sice povrchově, ale mě hned bleskne halvou, jak jí tomu Petrovi večer asi odevzdám: „Čau, vzal jsem tvojí holku na výlet a tady ti jí vracim..“ no vzhledem k tomu že Petr má tak metr devade a 90kg asi se budu stěhovat. Inu zásek přišel. Tak jdem k autu, trochu to dáváme do pucu, Ráďa je holka statečná a že at jedu klidně dolů, že to v pohodě odřídí. A já musím uznat, že se mě teda moc nechce. Ale když už jsme tady.

Beru na sebe teda komplet chrániče, helmu a jdu to splužit. Dušička je ve mně malá, ale po čase a pár zatáčkách už se koncentruju jen na jízdu a pěkně si to začínám užívat. Ten kopce je fakt boží a těšim se, že až si to malinko povodím, bude ještě božejší.

Tak toliko story o záseku.

Ten můj kamínek, ale stále někde čeká i s tím vyrytým jménem.

Tak až se potkáme, napíšu.

-a-

video coming soon..