Jak na Novej rok?

Tak zatímco Tomaass hledal na sklonku roku třináct prach bílej, co lítá od patek lyží a SNB, já byl naopak hned v den jedna-jedna-dva-čtrnáct, hledat prach hnědej, co lítá od zadní gumy. A kde že jsem to hledal a jak je to s těma příslovíma na Novej rok? Tak to a ještě něco k tomu uvnitř..

Jako nechci a ani tak začínat nebudu, protože kdyby to přísloví mělo platit, tak budu letos autem jezdit snad jen jako řidič a někde zapomenu minimálně hlavu. Ale celá story asi takhle: Duchna mě 1.1. nabírá u baráku a že jedem malinko něco pojezdit do Černošic. Byl jsem tam sice poslední dobou pomalu častějc, než výraz: Vánoční sleva, v reklamě, ale mě to tam prostě baví víc, než právě toho markteingovýho ředitele dávat ty Vánoční slevy do desátý minuty večerního Megafilmu. A jak tak stojíme na chodníku a přemlouváme feldu, aby nedělala fóry a sežrala ty dvě fríčka i se 740mm řídítkama, poněkud zapomínám, že omámen radostí a chutí na vyjížďku právě na tom chodníku nechávám jeden malý detail. Detail na mě pak bohužel skáče až přesně ve chvili, kdy ho potřebuju použít. Osa. Zadní osa, abych byl přesnej. Teda jasně že ty černošický zatáčky můžu jezdit frajersky na jednu brzdu, ale to si příště to kolo nemusím brát vůbec a půjdu to rovnou běhat. No nic. Beru Duchnovi káru a v přesvědčení o nenápadnosti osy na chodníku a poctivosti pražanů, valim zpět domu. (Duchna tohle nečti! Erzetu pražskýho rallysprintu od cementárny v Radotíně, mám najetou i po slepu a půjčená felda, je nejlepší felda – dál netřeba rozebírat..) Stíhám tedy osu na chodníku v původním rozložení, včetně vedlejších rolí v podobě dvou šroubů a čestnost pražských kolemjdoucích zůstává neposkvrněná. Rally zpět a za pár minut jsem na známém parkingu u hřbitova.

Klucí maj za sebou akorát jednu jízdu, ale nějak se mi zdá, že i hradní stráž ve službě srší větším nadšením, než tyhle dva. Arťas si drbe hlavu a Duchna je zválenej jak juniorskej fotbalovej tým. Hrdině ale berou kola a po motivačním proslovu typu, Drž hubu a srůstej, dupou se mnou znovu nahoru. Potkáváme ještě Medvěda se ženou na novoroční projížďce, tak prohazujem pár slov, jak lopat na trailu je třeba, ale dál jedem po svých.

Nahoře je balze. Ostatně asi tak, jako na každym kopci, kde víš, že tě čeká trail dolu. Chvíli se teda kocháme výhledem a pak už nasazujem pohled do stopy a zarputilý výraz do tváře. Dolu ale na pohodu. Levá to pravá, horizontík, skalka, někde to lehce klouzne, někde tě podrží kořen, valíme jí prostě dolu co hlava perouc se s gravitací dovolí a je pohoda.

V půlce kopce pak čekačka na Duchnu, kterej je nějak vydechlej a volá po tvrdý šotolině na singltreku. A jeho přání je mu splněno. Neneštěstí ale v jeho neprospěch. Přichází totiž spodní část trailu, která na šotolině sice je, ale v její hodně sypký formě. Točky kolem ramene dolů mu pak taky moc chuti do změny výrazu v tváři nedávaj, takže se za náma tak trochu trápí. Nicméně je to kluk šikovná a dolu doráží v celku a já jsem opravdu happy. V průběhu trailu mě totiž dochází, že tihle oba se při ježdění se mnou už nejednou ošklivě zválely. Jeden zlomená klička a problémy dodnes a druhej obratle. Což při četnosti společných vyjížděk tak 3x za sezonu, je slušný skore mojí přítomnosti na destrukci jejich zdraví.

Dáváme si pak ale ještě další jízdy a potkáváme znovu Medvěda, kterej si to nakonec dává s náma taky. Má to tu kluk najetý a já mu sotva visím za patama.

Dole pak už můžem jen konstatovat, že další jízda by byla na čelovku a tak balíme a šlapem k autu. Arťas sice trochu protestuje, že mě má vézt domu a já mám  špinavý boty, ale tak aspoň vím, že tohle je další auto, kam se musí člověk zouvat, nebo si vozit přezůvky. Hážem kola dozadu, cajky doprostřed a bahno na chodník.

Spokojený pak lezem do káry a jedem dom.

Tak takhle ve stručnosti jedno ježdění v den jedna letošního roku.

U mě pár hodin na kole, zapomenutá osa, lehké poškození pouze jednoho ze dvou sebedestrukčích kamarádů a pohoda i lehký krizovky na trailu.

Tak uvidíme jak je to s těma příslovíma.

-a-