Jandyho Norsko – kite

Ještě v noci přejíždíme o pořádný kus směrem k cílovým spotům, ale stále jsme u fjordu a za mohutného deště přespáváme u městečka Eidfjord. Zde navštěvujeme turistické infocentrum, abychom zjistili co je k vidění cestou.

..a Jandyho norský týden ukončíme kitováním. Tak zaklikněte prstem dovnitř..

Jsme nasměřováni k vodopádům Vorings fossen. Nezbývá než se nalodit do dodávky a vydat se směr kitové spoty Hardangerviddy, prý jedny z nej v Evropě a možná na světě pro snowkiting. Cestou se zastavujeme u zmíněných vodopádů, cesta prošlapaná sněhem, občas se člověk propadne, ale jde se dál. U vodopádů velký zapadaný hotel a při pohledu shora na vodopády žádná sláva, přeci jen poprchá, chybí zelená na rozsvícení údolí a vody také moc neteče. Dlouho se nezdržujeme a vracíme se zpět na silnici. S přibývajícími výškovými metry sněhu opět přibývá, sněží a neskutečně fouká. Cestou obrovské závěje a není vidět na 20 metrů před auto. Konečně vidíme draky, zastavujeme a vaříme něco k snědku. Náhle to všichni začnou balit, a jelikož jsou tu vidět i česká auta, tak dostáváme info, že silnici zavírají. Pokud tu nechcete být pár dní zafoukaní, tak to jídlo urychlete a pojeďte dolů. Pěkně dojídáme a opět startujeme kočár a sjíždíme dolů, kde nám otevírají zavřenou závoru a my projíždíme do Haugastøl. Rozhodujeme se, že sjedeme až do města Geilo, kde zkusíme najít wifi a zjistit počasí na další dny. Foukat má pořád, ale mohlo by se vyjasňovat. No uvidíme ráno. Dodávka se kolébá jako dětský kočárek a po dni nic nedělání usínáme.

Ráno rychlá snídaně a startujeme směr včerejší spoty. Závora je ovšem zavřená a my zjišťujeme, jak to tady chodí. Prostě zavřou a na otázku, kdy to bude průjezdné, dostáváme odpověď, že možná zítra, možná pozítří, možná za týden, kdo ví. Občas se prý jezdí v konvojích, prostě první jede pluh a za ním auta, přičemž takový konvoj jede třeba jednou za 4 hodiny, vše záleží na počasí. My netruchlíme a jedeme volně po silnici, a když vidíme kity v obci Ustaoset, tak zastavujeme a jdeme to prubnout. Fouká pořádně a my na to máme velké draky 9 a 11m, kdy jeden slovák vzlítává s jedenáckou, která ho nechává řádně proletět vzduchem a poté ho vysílá tvrdě k zemi. Dušan, že zkusíme 9m, to se mu daří a jezdí na malém plácku, kde je ještě zdejší kitový kemp. Ovšem po chvíli je nám řečeno, že cca 15minut pěšky za horizontem se rozkládá velké jezero, kde se dá slušně pojezdit.

Jdeme se tedy naobědvat, s tím, že vítr malinko slábne. Na jezeře vyndáváme i jedenácku a jezdíme, co to dá. Se stmíváním dorážíme k autu. Na stejném místě i přespíme. Ráno přijíždí Vítek, který měl divokou noc a najel mnoho kilometrů za námi, protože cesty v horách jsou pozavírané. Tentokrát fouká tak silně, že na jezero nemůžeme ani dojít. A když vidíme, jak to tahá lidi s 5m draky, otáčíme to do auta na obídek a lehký odpolední dýchánek. Vítek se Silvou jdou na běžkách a skialpech na procházku po zdejším okolí. My to jdeme ještě jednou prubnout. Vítr je o něco slabší, ale pořád silný. Draka ovšem foukáme a budeme jezdit ve dvou. Dokonce i dva s ním máme co dělat a po prostřídání dvojiček to po půl hodině balíme. Přejíždíme opět do Geila na internet a na jedno pěkné místečko nad město, kde děláme oheň. Následující den je náš poslední, kdy můžeme něco dělat. Volíme směr domů, přičemž za cca 30km by měla být další lokalita. Při jejím hledání odbočujeme na totálně ledovou cestu a já konečně chápu, proč mají všichni hřebíkové pneumatiky. Sedám k Vítkovi do 4×4 subaru justy a pěkně ho honíme od mantinelu k mantinelu, plyn nicméně neubíráme. Dost blbnutí a zpět na hlavní, po chvíli vidíme obrovské pláně a jezera. Fouká a tak nezbývá nic jiného, než jít pořádně polítat.

Povrch je ovšem jeden led, a když jí držíš plnou a náhodou si sáhneš na zem rukou, tak to pěkně seká. Občas přijde silný poryv a Peťa i Vítek každý jednou draka odpalují. Sylva z toho všeho šla radši běhat. Po několika hodinách jsem tak unavenej, že nevim, co mě bolí víc, jestli nohy, břišáky nebo ruce. Balíme to, dáváme si high five s Víťou. Cestou se osprchovat a začíná noční přiblížení ke Švédsku, přespáváme na norsko-švédských hranicích, abychom neměli druhý den hoňky a s klidem stihli trajekt. Cestou Švédskem dáváme čistě jarní piknik na odpočívadle a kolem půl5 odpolední jsem v přístavu. Je to akorát na udělání večeře a nalodění na trajekt, jedoucí v 17:45. Do Prahy přijíždíme v 5 ráno, kdy já jdu na vlak do Tábora. Den začíná nasranou prodavačkou jízdenek. Tak se pěkně v půl6 ráno zamykám v kupíčku, abych dospal noční řízení do Prahy. Domu se dostávám v krásných půl8 a nezbývá než hodit věci do pračky, obléci rifle, tričko, mikinu, vzít gril a v 9 vyrazit užít si jarní poježdění na Monínci.

Přeci jen jsme toho z kopce úplně mnoho nenajezdili, počasí nepřálo, i když mohlo být hůře. Ale viděli a zažili jsme to, co jsme chtěli. Takže to byla naprostá pecka, která v kompletu nevyšla ani na moc penízků. Tak to bylo několik mých norských dní, kdy díky různorodosti výletů mi to přišlo jako 4 různé víkendové akce.

Jandy