Sella Ronda Bike

Na začátku byl nápad ozvláštnit si letošní dovolenou objezdem krásné a majestátní hory. Přeci jen týden pobytu v jedné lokalitě je sice hezký, ale občas trochu monotónní a po úspěchu Dolomity di Brenta, z něhož se dodnes vzpamatovávám a ze spaní volám maminku, jsme se rozhodli si něco podobného zopakovat. Volba padla na nádherný skalnatý masiv Gruppo dela Sella a vedle stojící Sasa Lungo nad Val Gardenou. Už kdysi dávno jsme oba masivy obdivovali, ale ten větší nás zlákal až teď a to jsem tu před pár lety jsem strávil svůj vůbec první týden na kole. Pro mě osobně to byl skoro návrat ztraceného syna.

Trasa je o malý kousek dál než přímá příjezdová cesta do Svatého Mořice. Všechna městečka, přes která vede trasa Sella Ronda, jsou proslulými lyžařskými středisky. Alta Badia v zimě hostila i světový pohár v alpském lyžování. Také městečka Val Gardena či Arabba jsou ikony lyžařského světa – tři čtvrtiny turistů sem přijíždí právě v zimě, aby si užili místních sjezdovek. Takže nabízejí i určitý komfort pro zhýčkanější klientelu a pokud by kdokoliv z nás měl problém celou trasu lemují lanovky, jež by bylo možno využít. Celou trasu cca 76km s převýšením k 3000m lze prý i dát za jeden den jen s využitím lanovek. Naše tvrdé jádro však chce vyjet vše co je v dosahu a tak rozdělujeme trasu na dva dny s tím, že přespíme u jednoho z jezírek po cestě pod širákem, nebo využijeme nesčetného množství volně přístupných seníků roztroušeny všude vůkol.

Takže místo sobotního odjezdu do St. Moritze si vybíráme dva dny volna navíc, cpeme veškeré zásoby a výbavu do dvou sourozenecky podobných červených Fabii. Kolem čtvrté odpolední vyrážíme na noční silnice a s pár nezbytnými zastávkami na Mekáče, ukonejšení Čurana Mučiče a ladění GPS (že já chytrák jem si musel nahrát zrovinka novou nevyzkoušenou verzi) se kolem půl jedné ráno dokodrcáme do městečka St. Christina. Měl bych být krásně odpočinut, celou cestu řídí kolega Slovačisko, bohužel od ho Mnichova chytla slina a tak poslední tři a půl hodiny posloucháme CD s výběrem toho nejlepšího ze slovenské pop muzik za posledních třicet let. Jeho Auto, jeho Hudba, moje Utrpení. Snažím se zaspat, nedaří se, Jana Kirschner kvílí své vysoké party a do toho občas zaskočí Dara Rolins, jednou náctiletá pipina, podruhé již s pár křížky na zádech. Nakonec se dostáváme do serpentýn nad Val Gardenou, kamarád vykrajuje zatáčky jednu za druhou a pirátské CD se poroučí do ztracena. Ó diky satane. Dojíždíme na místo nocování nad St. Christinou (jedná se o poloparkoviště a točnu místního busu pro pasáčky koz), rovnáme auta, ti co se už nechtějí kroutit v autě vyhazují spacáky, karimatky a jdeme si užít pár hodin spánku. Pár hodin z něhož mě budí lehký až střední déšť. I když jsem ve žďáráku tak mě sem tam pleskne kapička do očička, v pět to balím a jdu si sednout do auta. Koukám na osádku druhého auta, jsou ve třech a krkolomný polohy, v kterých spí by jim záviděla leckterá hadí žena. Dal už neusnu a tak si do východu slunce čtu. Kolem šesté se ostatní také probouzejí, dáváme snídaničku s kafíčkem a přejíždíme na druhou stranu údolí k Sport Hotelu Monte Pana. U něj si předplácíme parking na tři dny (předpoklad je takový, že se druhý den vrátíme již hodně pozdě a na parkovišti znovu na hulváta přespíme), jdeme si připravit bagáž, naposledy si prohlédnout kola, rozhodit obětiny a pomodlit se ke svým bohům.

Tady si dovolím malou odbočku, co by měl Váš baťoh obsahovat v případě, že se vydáte po našich stopách (pokud jste ostřílení cestovatelé přeskočte dál). Hlavně vybírejte větší baťoh, cca 25 litrů, dva litry Vám zabere jen voda. Další větší prostor si uzme spacák a žďárák. Z jídla alespoň 8-10ks sušenek, sem tam nějaký gel (už vím jak umí sacharidy ve stavu nouze nakopnout), 3-4 tousty nebo dvě větší bagety s vnitřkem dle chuti (žvejkat sladký celý dva dny Vám ho solidně znechutí), něco ke snídani na

další den (třeba roláda), hodí se vzít si hroznový cukr a do malého dávkovače rozpustný ionťák. Z oblečení určitě ještě celou jednu sadu (vrky vrky), k tomu obligátní 2-3 ks ponožek a flísku. Není špatný si vzít i něco na spaní ať neležíte jen ve vlastní kůži (trígo a trenky se vejdou vždy). Samozřejmostí je nářadí, dvě duše, nýtovačka a takovej ten nutnej zbytek (třeba taková druhá patka přehazovačky se bere jako zlatej grál, kór když RBé neprodávají v Alpách na každém rohu že, nebo malou butilku oleje na řetěz aby Vás nevykazovali ochránci hor, že jim plašíte zvěř). Co si rozhodně neberte je plnohodnotný šitíčko, a krabičku se sadou na péči o nehty (mrk na slováky). Co si rozhodně berte, ale nechte to vézt kámoše, je dvoulitrovka koly a litr a půl hruškovice, na večer ideál.

Zde by si měl laskavý čtenář vytisknout mapu ze stránek Sella Rondy (http://www.sellarondahero.com/en/tour/mtb-track/image) aby si při hltání textu mohl jet prstem po mapě a tak si znásobit vjem z našeho dobrodružství. Na stránkách je též video, ale pak jaksi nemůže dobře číst a ztrácí přehled z psaného textu. Děkuji

Sbaleno, zkontrolováno, řetězy namazány tak že mají ekologové osipky, pár fotek s bagáží a může se vyrazit. Jak už jsem podotkl, nástupní místo na trasu jsme si vybrali u horní stanice lanovky Monte Pana, kam se dá dojet autem a nechat ho tu. Skalní jádro si to sice chtělo vyjet odspodu po asfaltu, ale bylo umlčeno a stejně se sem bude po skoro stejné cestě vracet. Takže prst zabodněte do zelené značky a po značce číslo dvě se s námi po dvou a půl hodinové štrece dostáváte na první horskou chatu Riffugio Hutte. Výjezd je to opravdu pekelný, jedná se o horskou cestičku pro pěší a i my se v ně rázem proměňujeme. V takové srázu se Vám jen protáčejí kola a tak se hlemýždím tempem posunujeme k vrcholu. Zato pohledy do stran na Sasso Lungo a městečko Selva Gardena jsou okouzlující. U hospůdky je první obligátní pivko a chvíle odpočinku po 600 výškových metrech. Od Riffugio Hutte se dá již zase trochu jet až ke dvoum třetinám cesty k Riffugio Passo Sella. Poslední třetina vede skalním městečkem a balvany, kde je nutné kolo chtě nechtě nést na zádech či v podpaždí. Zde se oddělujeme od oficiální zelené dvojky a po světle modré trojce sjíždíme kolem hory do Seneor/Plan de Garaba. Jede se po zábavným a svižným singltracku takže jsme dole coby dup. Napojujeme se na asfaltovou modrou čtyřku a proti jejímu směru stoupáme k Passo Gardena. Tady se trochu odpojuji od zbytku pole, jsem „strašně“ nabušenej ježděním po placce za prací do Karlína a mému tempu nemohou konkurovat. Dojíždím skupinku silničářů, docvaknu se za ně a nechám se táhnout do výšin. Silničářům se to nelíbí, posunky se mezi sebou domlouvají, cvakají těžší převody a rvou to na krev. Pche zamykám kolo a rvu to na krev ještě víc, baví mě jak po mě loupají očima, ještě že neví že jedu na limitu a dlouho to nevydržím. Zachraňuje mě horský hotýlek, kde chci počkat na kluky, s elegancí sobě vlastní je na poslední metry a zbytky sil předjíždím a kempuju na anglickém trávníku kolem čtyřhvězdičkového hotelu. Žiletkářům mávám a zdravím Ciao kucí, taky něco říkají a je asi dobře že nevím co. Tak si ležím na trávníčku, kolem honorace u slunečníčků pije laté a dává si dopolední dortíky. Servírky si mě nevšímají, jen na mě jedna zlobně ukazuje prstíkem. Nic si z toho nedělám. Přijíždí zbytek, punkují taky, svačíme a zlobíme servírky čím dál víc. Ještě nám tu chybí banda psů a bylo by to dokonalost sama. Pěkně dojíme, rozloučíme se a jedeme dál. Z Passo Gardena nás čeká nádherný singlový sjezd po světle modrý trojce až do Colfosa. Sem tam míjíme pasoucí se krávy, trefujeme hovna a katujeme klopky. Nad Corvarou okupujeme další hospůdku. Znovu kombo pivko, kávička a slunění se na verandě. Dlouho nám to však nevydrží, dnešní den ještě nekončí a musíme trochu pohnout kostrou. Sjíždíme až do Corvary a zde jen z kamarádů při pohledu na štít Colt Alt měkne.

Kucí seru na Vás jedu lanovkou na Colt Alt, potkáme se až u chaty Itabla. Ouky jen on sám ví jak jeho nohy fungují, tak se s ním rozloučíme a šplháme šotolinkou mezi loukami. V půlce se trochu pohádáme nad vzezřením jedné slečny (podle mě kočka, podle jiných nic moc s velkou prdelí). Alespoň nám to pěkně utíká a nemusíme myslet na kopec, který po kouskách polykáme. Po hodince a půl jsme na hoře, nabíráme kamaráda a po šotolince míříme k horské chatě Pralongia. Tady nás čeká menší překvápko, čas se mezitím dost nachýlil a chata už se skoro zavírá. Když tu se k nám přitočí místní pingl, jako by se styděl bere kamaráda stranou a pološeptem moraváckou češtinou s ním rozmlouvá. Vklídku si můžeme objednat co chceme a i to bahýnko (překlad pivo) bude. Bohužel pro nás se zatahuje a k tomu začíná padat noc. K našemu vysněnému bodu přespání tedy asi dnes nedorazíme. Ale co by to vadilo, od chaty sjíždíme o kousínek dolů a vybíráme si epesní spaní v jednohvězdičkovým seníku, z kterého se po otevření dveří stává úschovna kotev pro lanovky. Samozřejmě jsme se do něj nijak nedobývali, na vstupu nebyl zámek a šel normálně otevřít. Do opodál stojící boudy odkládáme kola a jde se budovat spaní. Jsou tu uskladněny i gumové ochrany na sněžná děla tak si z nich jako ze žíněnek stavíme postýlky, jdeme se osprchnout pod camely a pomalu se noříme do večerní zábavy. Slovačisko otvírá svůj monster baťoh a osvobozuje z něj kolu a hruškovici, teda vézt bych to nechtěl, ale teď nám to chutná jak božská mana, k tomu večeřička, bagetky a konzerva s vepřovkou. Unavení a zhruškovaní usínáme.

Druhý den nás probouzí slunečné počasí a výhled na vzdálenější Marmoládu spolu s celým masivem Sella Rondy. Fotíme co to dá a užíváme si probuzení do tak nádherného dne. Po chvilce se vracíme na zem, upratujeme sklad tak aby nikdo nevěděl, že tu spalo pět houmlesáků a sjíždíme na snídani do Passo Campolongo. Pro ty co si posunují prstem po mapě je to oranžová jednička pod lanovku Campalongo. Po kafíčku očima poměřujeme výstup na horní stanici lanovky Bec de Roces. Znovu se rozdělujeme, kamarád nám přeje hezkou pěší tůru s kolem v ruce a vydává se na lano. My šlapeme šotolinu na vrchol. Jak by řekl náš slovenský brat, sem tu kurva od toho že si to chci objet tak to prostě objedu i kdyby ložiska praskali. Což může jeho dva týdny staré GT potvrdit, sakra co on s tím dělá, že každý jeho kolo vrzká jak na lesy a plaší zvěř. Nechápu to a snažím se mu ujet nebo se nechat předjet, jelikož mi to skřípění leze na mozek. Na vrcholu další chata, doplnění pitného režimu a vody. Pár fotek a jeden italský inženýr co chce kamarádovi rozmontovat kolo. Furt si ukazuje holí na přepákování zadní stavby a něco si mumlá a furt se na nás směje. Asi si doma svaří něco podobnýho. Ale my už jedeme singlíky dál směrem k Arabbě, kde nás čeká cesta údolím až k nástupu na výšlap po modré čtyřce na Passo Pordoi. V Arrabě nakupujeme dobroty na oběd a potkáváme nesourodou bandu bikerů, jenž jsou vedeni dvěma vyfiknutými gájdy. Sakra hned bych tu chtěl být gájd, mít barevný hadry, Evoca na zadech a sedlat karbonového Riota. Hm tak asi ne možná v příštím životě. Suneme se dál údolím vedle asfaltky která vede až na vrchol do Passa. My ji však v půlce přejíždíme a vydáváme se po prašné a kamenité cestě do druhé strany masivu. Od minula víme, že se touto stranou vine stezička zaseknutá do hory a končící kousek od Passa. Hlavně je však mnohem víc zábavnější než nudné stoupání údolím a těch pár výškových metrů stojí za to. U nástupu na stezku si oddychneme, kousek od nás sedí na bobku mladičká italka v kalhotech jež prozrazují veškeré záhyby. Tak čekáme na zbytek a kocháme se přírodní scenérii. Stezka až k Passu je jezdivý úžasný trail vinoucí se po úbočí, právě tak aby člověk nemusel moc šlapat a přitom moc neklesal.

Na jedné části ovšem nejmenovaný člen výpravy, tedy Já hrubě podceňuje skalku, o kterou se chce opřít, sklouzne mu noha a ladným odpíchutým salchovem mizí v kosodřevině. Pokud by mě kluci nepomohli ven tak jsem tam dodnes, vůbec se z těch větví nedalo vymotat a toho bahna co jsem si odtud odnesl, co Vám mám povídat prostě blbec jsem. Naštěstí šťastnej blbec, nikde ani škrábanec i kolo zůstalo v celku, jen jsem holt jako prase. Napojujeme se zpět na asfalt, dojíždíme na Passo Pordoi a z něj po světle modré trojce sjíždíme dolů. Tady se trochu odpojujeme od oficiální trasy a lesními stezkami míříme k modré čtyřce k Ristorante Plan De Schiavaneis. Z lesních stezek se sice po chvilce stává odkloněná DH trať plná kořenových pasáží kde i ti nejodvážnější snášejí. Nakonec se ale dohrabeme až dolů. Po tmavě modré čtyrce míříme proti jejímu směru zpět na Passo Sella. Tady už nás začínají trochu opouštět síly a hrabeme se co to dá. U jedné chatičky se natahujeme a odpočíváme. Kamarád zvědavec se dívá dovnitř a zjišťuje, že je plná plechovek s pivem. Už jsme tak vysílení, že by nás to i přemohlo ke kriminálnímu činu vytrhnutí dveří a vypití všeho co je uvnitř. Po psychologické debatě, kde jsme dopodrobna rozebrali vážnost našeho činu i s tím, jak by s nám líbilo kdyby nám někdo udělal podobnou věc v naší chatě a to i kdyby tam nechal útratu. Se shoduje nad tímto zavržením hodným skutkem mávnout rukou. Pravda je spíš taková, že bychom dveře pobyté železem pižlali až do příjezdu právoplatného majitele. Za šeření dojíždíme na Passo Sella, slunce již šlo spát, padá na nás zima a tak oblékáme co kdo má. Tentokrát je kamenné městečko před námi zábavnější, nebo jsme více umanutější a na Rifugio Comici se dostáváme o mnoho dříve. V půlce kamenného sjezdu směrem k Sport Hotelu Monte Pana se zastavujeme u jezírka, shazujeme svršky a mejeme se před příjezdem k autům. Ó ta voda je ale teplá (cca 18 stupňů brrrrr). Šotolinový sjezd k parkovišti je dílem okamžiku, každý z nás už chce být u aut, vyndat vařiče, převléknout se a nadlábnout se. Prostě klasika, kdy už jede organizmus jen na primární potřeby. Ještě pár posledních fotek a je to za náma. Teď už jen přespávačka na parkáči a další den přejezd do Livigna pro zásoby (alkohol je nám třeba a plný nádrže). Tak trochu si hraju s myšlenkou poježdění v Livignu, ale humus počasí nám ho hatí, tak alespoň z auta mávám jinému autu s designem 720.cz na parkovišti pod lanem a svištíme dál. Musíme si trochu dáchnout, zítra nám začíná další facha ve Swissu.

Suma sumárum perfektní výlet a navnadění věcích příštích v St. Moritzi. Je to trochu jiné než s lehkým baťohem s vidinou teplé sprchy a apartmánu. Je to prostě fajné.

A pár čísel na závěr: Sella Ronda délka 75,54 km, 8,42h v sedlech, nastoupáno 2950m.n.m