Tomaass: Kaunertal Opening

Minule jsem vám psal z dodávky o tom, že jedeme zase na cesty. A i když jsem zažil hrozně dlouhej víkend, tak teď tady z tepla kanceláře mi to přijde, jako kdyby to bylo předevčírem.

Ok, je tu podzim a ten má nějaký svoje klasický události, jako jsou narozeniny mejch rodičů, zabijačka v Rokytnici, Marosana, zamýšlení se nad sebevraždou a taky Kaunertal opening. Akce který už se nějakej ten pátek pravidelně účastníme a taky vám o ní s Camelem něco vždycky napíšem.

Myslím, že každej rok se těším hodně a letos mi to přišlo zas o něco víc, jestli se to bude takhle stupňovat, tak se z toho těšení asi jednou pominu. A když se na něco těšíš, dokáže se hodně věcí taky podělat. Začalo to tím, že mi prasknul píst v dodávce, pak jsem si vyhodil rameno, dál se táhlo vyrobení vložky do válce a nakonec se kamarád začal cukat, jestli nás vezme s sebou do obytňáku, protože by nás bylo 5 a v techničáku je napsaná 4.

Nakonec ale sedím v dodávce, pod nohama sud píva a kromě všech dalších peripetií, vám píšu i ten čtvrteční článek. Jedeme starým Fordem, kterej si to pálí občas i přes kilo ve složení perfektních kámošů, s tím že na místě se setkáme ještě s dalšíma dvěma dodávkama.

Letošní Kaunertal opening má teda ještě jeden háček. Je teplo a i když třikrát denně zkoumám webkamery, pořád tam není žádnej sníh. Ale loni to taky nebyla žádná sláva a pak nás v pátek ani nepustili nahoru, kolik napadlo.

Lehce po půlnoci přijíždíme jako první na klasickej plácek a čekáme na ostatní. Chvíli po nás doráží Mára a bratranci z Liberce. A nakonec i obrovskej obytňák rady starších, včetně Camela, kterej klasicky přiskočil v Mnichově, kde mu přistálo letadlo z Dublinu.

Kompletní parta je zase spolu na tom starym známým místě. Načínáme sud a jelikož jsme se dlouho neviděli, máme si hodně co říct. Nakonec vytahujeme skejty a dáváme si parádní jízdy po haldoučkým asfaltu za svitu měsíce v úplňku. Ani nevím, kolik dáváme jízd, ale kdyby nás nebolely nohy, tak jsme tu noc snad ani nejdeme spát.

Ráno vyskakujeme ven, jdeme do kanceláře pro akreditace (díky moc horsefeathers) a hurá 1000 vejškovejch metrů nahoru na ledovec.

Kupodivu to nahoře vypadá stejně jako celej tejden na webkamerách. Jezdí jeden vlek, z kterýho se po 150 metrech vystupuje a máš na výběr z parku se skokem a plastovou trubkou a nebo z druhýho parku, kde je pár railů.

Rakušáci si z toho ale hlavu nedělaj, baví se stejně jako když tu loni bylo půl metru prašanu. Všichni jezděj, usmívají se, popíjej a na nás brzo taky dopadá ta jejich pohoda. Jdem se povozit a když foukne do zad, jde občas dolítnout i ten skok.

Odpoledne jedeme sedačkou nahoru do Itálie, děláme tu různý kraviny a soutěže v běhání a lezení a cvičení a točí se nám z tý nadmořský vejšky hlava. A už nám vůbec nevadí, že tu není sníh, když jsi totiž v partě dobrejch lidí, je to asi jedno, kde zrovna jsi a jaký je počasí.

Sedím si tam tak nahoře, koukám na ty kopce a vzpomínám, kolikrát už nám nadělily hrozně dobrý ježdění. Naposled jsme se tu na Silvestra málem utopili v prašanu.

Dole se dojíždí kontest, balí se stánky a kromě GoPro kamionu to tu začíná zase vypadat opuštěně a tenhle kus hor už dneska patří jenom nám a pár rolbařům, který se snaží vyrobit z prdu kuličku a sprovoznit aspoň jednu sjezdovku.

Při diskuzi, jestli se nevydáme i my někam, kde by bylo sněhu víc, zjišťujeme, že se postupně nalejváme a vlastně už hoří grill a vlastně už by neměl kdo řídit a tak se to postupně přenáší do pěkný párty. Kdy si v osm večer myslíme, že je půlnoc a slavíme, že je osm a já si opaluju obočí, když plivu pálenku do ohně a je nám tu všem fajn.

Ráno je pošmourno, sjezdovka žádná nejezdí, volám Márovi a bratrancům, jak je v Soeldenu a celkem rychle padá rozhodnutí, že se cheme projet. Takže neleníme a vyrážíme na cestu o údolí vedle.

V Soeldenu jsem nikdy nebyl i když všechny okolní kopce už celkem znám. 90 km cesta z Kaunertalu trvala něco přes dvě hodiny a dole už nás vítá klasická Rakouská závora, kterou mají i na Kaunertalu. Buď si koupíš permici nebo dáš 18€ za vstup za auto. Nevíme, co bude nahoře, takže platíme vstup a šineme se nahoru.

Tady je stejný pošmourno a zataženo jako na Kaunoši, ale mají tu sníh. Jdu oblíhdnout parkoviště s pár drobnejma v kapse a daří se mi nakoupit dvě permice od balících se Rakouskejch paniček za 15€ i se zálohou. Celodenka normálně stojí 40€, což prostě člověka s platem v CZK chtě něchtě zabolí.

Je něco okolo po jedný hodině odpoledne a jdeme se projet. A je to pecka. První ježdění je vždycky pecka. Odpoledne padá trochu mlha, semtam prší, semtam je to jeden led ale i tak.

Po ježdění dáváme koupačku v jezírku, který z jedný strany lemuje ledovec a na hladině plave led. Večer roztápíme grill, vaříme klasickej hausgemacht a párty jede doplnejch. Ještě že jsme tu sami.

Ráno nás budí slunce a jak říká Kamil, když ten deš nechytneš už ráno za koule, tak je pozdě. Takže kupujem ty jejich drahý permice a jdeme si to užít. Rakušáci ten led všude poctivě zrolbovali, takže kde není slunce, tam to nestojí za nic. Ale postupem času je to paráda. A někde jde jet i trochu mimo sjezdovky a prostě jako ochutnávka zimy je to super.

Odpoledne to balíme, dojíždíme zbytky jídla, loučíme se s kámošema, protože některý jako Pepu ze Švédska nebo Camela z Dublinu, zas dlouho neuvidíme a pálíme to domů.

Letošní Kaunertal opening byl zase jinej. Byl bez sněhu. Koukli jsme se díky tomu do Soeldenu. Ale důležitý je to, že byl. Půjčili jsme si kvůli němu obytný auta, koupili letenky a ať se dělo cokoliv, tak jsme se tu zase sešli. A já doufám, že nám to vydrží!

Takže zase za rok ve čtvrtek okolo půlnoci, dole u potůčku na Kaunoši. Sejdeme se tam, načnem sud a přivítáme zimu. Už teď jsem zvědavej, co nám Kaunertal připraví za překvapení.

tomaass