Ski Patrol

Práce by měla člověka bavit. Dlouho jsem hledal a zkoušel. Až se mi podařilo dostat k Pro Ski Patrol.

O tom, kdy je práce spíše koníčkem, více uvnitř.

Čárys mě požádal, abych sepsal článek o své vysněné práci. Trochu přiblížil o co se jedná. Ski Patrol je obdoba naší Horské Služby. Akorát že spadáme přímo pod areál. Tzn že každé středisko v Severní Americe má svojí Ski Patrol. Každá má jiná pravidla, podmínky přijetí apod. Já pracuju na Whistleru.

Úkolem Ski Patrol je údržba značení tratí, první pomoc, záchrana na lanech, hledání ztracenejch a avalanche control.

Nejjednodušší cestou jest dobrovolnictví. Odsloužíš 23 dní za permici. Podmínkou přijetí je 80hodinovejch kurz první pomoci. Vysolíš kolem 800 CAD a učíš se jak udržet člověka při životě do příjezdu sanitky.  Hodně domácího samostudia, v hodinách hlavně dril. Simulace za simulací. Pak 100 otázkovej test a 4 různý scénáře jako zkouška.

Druhou podmínkou je 6 hodin CPR. Za to už dáš jen 80 a 6 hodin masíruješ figurínu.

Pak už je jen na tobě jak moc budeš makat. Případů je v hlavní sezoně dostatek, takže zkušenosti se nabíraj rychle. Partička mě tam hodně oslovila. Super šéfové i kolegové. Lidi co sou největší páni přes search and rescue, první pomoc, laviny, počasí.

Podmínkou přijetí k Pro Patrol je krom první pomoci ještě kurz Avalanche Operations – profesionální práce s lavinama. Ty poskytuje Canada Avalanche Association. Organizace co už přes 50 let dělá avalanche control na nejdůležitější dopravní tepně Transcanada highway. Týpci se v tom hodně vyznaj a kurzy, kterejch není uplně hodně, jsou hned začátkem sezony vyprodaný. Tady dáte 1500  CAD plus příplatek, pokud chcete kurz na chatě uprostřed ničeho. Zde 7 dní v plnejch. Budíček v 6 na počasí – záznam teplot, větru, výška sněhu atd. pak hned snídaně a přednášky. Kolem 11 naskákat do rolby a hurá do terénu kopat díry. Za tmy zpátky na chatu kde odpolední počasí. Následuje večeře a při dezertu již začíná večerní přednáška. Kolem 10 padla a čas na domácí úkol. Na závěr zkoušky: – nalezení 2 pípáků v metrový hloubce pod 5 minut, – sněhový profil, – plánování trasy v lavinovém terénu – počasí a lavinové pozorování  – psaný test a – deník J

Nakonec se podařilo a byl sem přijat začátkem sezony. Rozvrh 4 dny v tejdnu. Od 7 do 5. Hlavním rozdílem mezi dobrovolnictvím a Pro je avalanche control. Velká část areálu, který je až na pár vyjímek zcela otevřen, je lavinový terén. Proto je potřeba terén neustále hlídat a v případě sněhové nadílky spustit laviny dřív než někoho zasypou. K tomu se používá ski cuting, na lyžích přejíždíte svah ve správném místě. Další způsob je použití trhavin. Konkrétně Amonium Nitrade. Neboli hnojivo. Samo o sobě neškodná věc. Pokud ovšem nepřidáte správnou rozbušku. Jedna bomba má 1kg. Mužou se ale svazovat dohromady. Taky se používá dělo, kde stlačeným vzduchem střílíte raketky. Účinnost kilové bomby je dostatečná aby vás pak sbírali pinzetou. Občas je třeba ale pořádný badabum a v tu chvíli nastupuje vrtulník s balíčky o váze 25kg plus.

Já bohužel minul předsezoní trénink manipulace s výbušninama. Lavinový terén je tu ale natolik rozsáhlý, že je třeba všech profíků na jeho kontrolu. Proto si dávám jednoho brzkého rána sraz s Ianem a Henrym (Henry je pes). Ian je náš machr přes bomby a Henry zas na hledání lidí. Na lanovku je ještě brzy a tak sedáme na skůtr. Henry skáče do přívěsu a už si to valíme tmou vzhůru. O život se bojím jen asi 20x. Není nad poklidné probuzení. Následně do toho jdem rovnou zostra. Areál je ještě zavřenej a toho se musí využít. Dostávám rychlé demo jak se sestaví bomba. Vyrobim dvě a jdem na to. Cílem je strom pod cestou, kterej by mohl vyprávět kolik už se na něm zaučilo pitomců. Ještě přes vysílačku uzavřít oblast a do toho. Na zapálení jsou třeba obě ruce, takže se bomba drží mezi nohama. Zatáhnout a honem potvrdit zapálení. OK syčí to, doutná to, tak a šup stim pryč. Ale Ian ještě říká „Puč mi to, ještě ti ukážu několik způsobů jak to potvrdit.“ Začíná syčícím doutnákem malovat obrázky do sněhu. Já už bych ale opravdu házel…! Nakonec mi bombu vrací. Jedno cvičný máchnutí, hlavně to pořádně vyměřit. Aaa sem o dva metry krátkej. Napočítat do 100 a prásk. Kráter pěknej. Tak ted už to musim dát na pohodu. Zapálit, namalovat obrázek, nápřah. Tentokrát to vyjde. A sem o tři metry delší! Jo, sem hold talent. Eště že nehážu s něčim nebezpečnym.  Následuje pár hodin teorie. Hlavně bezpečnost. Pár odstrašujících příběhů. A jediné pravidlo „Don´t fuck up!“. Odjakživa jsem měl k výbušninám respekt. Petardy a podobný mi nikdy k srdci nepřirostli. A tak sem jednoho rána dost nervozní. Na řadě je už opravdová avalanche control. Napřed rychlá porada, nacpat bágl trhavinou a vzhůru k lanovce. Zde ještě poslední kontrola pípáků, zda všichni vysílaj. Mě dostává na starost Andrei. Nahoře mlha, že by Rákosníček záviděl. Okamžitě mi dochází, že házení bomb bude to nejmenší. Není vidět na krok, terén je prudkej a zmrzlej. Na zádech pár kilo petard a hurá hledat laviny. Nakonec přežívám, jistota však zůstala dole v šatnách. Za odměnu ale dáváme parádní prvojízdu prašanem. Celá mise končí kolem 10 a před námi je další část dne.

Když už jsou všecky laviny odpálený, označení sjezdovek zkontrolováno, čekáme více méně jen na telefonát od zrakvenejch návštěvníků. Ty na sebe nenechaj dlouho čekat. V zimě jednoznačně vedou kolena, ramena, zápěstí občas nákej otřes mozku. Máme několik základen. Jedna hlavní, na vrcholu kabinkové lanovky – kde krom dispečinku, ošetřovny a našich šaten, je dále garáž pro rolby, hlavní kancelář pro řízení provozu, meteorologická stanice a vůbec veškeré zázemí. Dále máme tři menší boudy na vrcholech zdejších hřebenů. Tam je většinou partička 4 lidí na každý boudě. Celkově je nás v hlavní sezoně na směně 30 Pro plus dobrovolníci a dva doktoři.

Celej systém první pomoci funguje následovně. Přijde telefonát. Dispečer zjistí co nejvíc informací a podle dané lokality vyšle nejbližšího patrola. Ten kdo je u pacienta první, toho případ to zpravidla je. Tudíž má veškerou zodpovědnost a hlavní slovo ohledně transportu. Dokud není pacient předán vyšší úrovni zdravotní péče. Po příjezdu na místo nehody a po zjištění situace pak vysílačkou nahlásíme nacionále, zranění a druh transportu. V ideálním případě je pacient propuštěn na místě, ale né vždy se to stane. Pokud se jedná o banální zranění (zlomené končetiny, přetržený vazy apod) postačí Kod 1. To jest tobogán na přepravu, kde je krom plachty a dek, taky velká dlaha. Pokud se jedná o něco vážnějšího a je podezření na poranění páteře, dochází na Kod 2. V tobogánu je navíc páteřní deska, límec a pár vychytávek na celkové znehybnění těla. Kod 3 je život / končetinu ohrožující zranění. Když vyhlásíte tento kod, okamžitě se rozjíždí řetězec událostí. Krom tobogánu s kodem 2, vám přijíždí několik dalších lidí s malou polní nemocnicí na zádech. Taky přijíždí doktor, kterej je k dispozici na svahu. Zároveň vám dispečink zařídí vrtulník připraven na odlet. V případě vrtulníku se ještě situace dělí na Medivac a Autolauch. Medivac jest transport pacienta vrtulníkem z kopce dolu do Whistler kliniky. Autolaunch je už totální průser, na kterej zdejší klinka nestačí a pacient musí co nejdříve dorazit do specializované nemocnice ve Vancouveru. Takže jeden vrtulník letí na místo nehody a druhej startuje z Vanu. Ve Whistler klinice se pacient stabilizuje a je přeložen do druhého vrtulníku, který za 30 minut přistává na střeše nemocnice ve Vanu.

Návštěvnost zdejšího areálu je v hlavní sezoně mezi oběma horama něco přes 25 000lidí denně. Takže zraněnejch je dostatek a bohužel i o vážné případy není nouze. Já mám k dnešnímu dni necelejch 70 zásahů a z toho sem  Kod 3 vyhlásil třikrát. U pěti dalších, včetně Autolaunch, jsem pak asistoval. O zkušenosti tu nouze není. Občas jsou pacienti v dost obtížnejch místech, takže na řadu nastupujou lana, kladky a notná dávka improvizace. Lana používáme i u dost případů bez zranění. Většinou jde o uvíznutí na skále nebo jen přecenění vlastních schopností na prudkém svahu. Nedávno byl pacient s lehkým zraněním, avšak v dost blbém místě, uprostřed zmrzlého svahu. Nakonec to vyřešil vrtulník s týpkem zavěšenym na laně pod.

Dále se dost lidí ztratí. Ať už v areálu nebo za jeho hranící. Tam už se dá slušně zabloudit a když nevíte kudy, můžete dojít až na Aljašku aniž byste potkali živou duši. Nedávno se zatoulala jedna holčina. Strávila 3 noci v dešti na sněhu, než jí kluci ze Search and Rescue našli. Přežila bez úhony.

Další zajímavou skupinou jsou psovodi. Každý den musí být k dispozici minimálně dva lavinoví psy, v případě že dojde k zasypání. Ať už nás během ranního odpalování, nebo někoho z návštěvníků. Ale byl jsem svědkem kdy pes hledal vypadlej mobil v prašanu. A našel. Psíci jsou vycvičení na jízdu na skůtru, sedačkové lanovce. Když jim u hlavy přistává vrtulník, jakoby o tom nevěděli. Otvírání a zavírání ledničky už je jen maličkost, která nikoho nepřekvapí.

Práce Ski Patrol je velmi rozmanitá. Jakožto zelenáč bych měl zvládat od všeho trochu. K tomu krom zkušeností slouží i výcvik, kterej máme každej druhej tejden. Až odsloužím několik sezon, budu si moc vybrat svou specializaci. Ať už je to první pomoc, záchrana na lanech, hledání ztracenejch, předpověď počasí, laviny a rozbor sněhového profilu, bomby, psy… Díky tomu si myslím že to člověka jen tak neomrzí. Většina kluků a holek to dělá přes 10 let a nikomu se nechce pryč. Není divu. Bejt placenej za lyžování, házení bomb a zachraňování životů není vůbec špatný.

Co závěrem. Děkuji že ste to dočetli až sem. Dělejte co vás baví. Žijeme jen jednou, tak je škoda si to kazit prací co nás sereJ

Ať si všichni najdou tu svojí vysněnou!

Mára