Jess v Kanadě – Whistler druhý den

Druhý den ve Whistleru začíná, skrz žaluzie už svítí slunko a je mi jasný, že přes den bude neuvěřitelný horko. Jdu si udělat snídani a vymyslet plán, na dnešní den. Hajda s klukama má jasno, bikapark to jistí, ale moje noha mi po včerejších 3 jízdách dává vědět, že by si chtěla dát pohov. Tak otevřu mapu a zkoumám, co tady v okolí je pro mě nejideálnější…

U toho si v klidu popijím kafe a prvně v životě ochutnávám toast s javorovým sirupem. Abych řekla pravdu, na to, jak mi každý tenhle sirup chválil, tak jsem od toho čekala trošku víc, ale špatný to taky není. Po chvíli zkoumání mapy si říkám, že když už takhle ráno sluníčko praží skrze okna, tak nejlepší plán může být voda. O jezera tu není nouze, takže mám hodně brzo jasno.

Po chvilce vstává Hajda, dává si snídani a řešíme ještě společně plány. Sám usoudil, že v tomhle horku asi celý den v bikeparku nedá, a tak vymýšlíme odpolední výlet na Train Wreck. Má to být od nás cca 7km, většina cesty v lesíku, kde se schováme před slunkem, takže je to vlastně úplně ideální. Plán na dnešní den je vymyšlený, jediné, co ještě teď zbývá, tak je dojít koupit opalovací krém, protože sluníčko tu fakt dává neuvěřitelně moc. Jdeme do místního shopu, koupíme opalovák za 15 dolarů a jdeme si každý svou cestou. Hajda pro dnešek cestu do parku po vlastní ose vzdává a jde na autobus. Za 2,5 dolaru ho dovezou i s kolem kousek před park. Kolo se mu veze krásně na čumáku autobusu, kde je ale pouze omezený počet míst pro kola. Maximálně vezme 2 kola. Když by chtěla jet banda 5 lidí, tak mají bohužel smůlu.

Já se vydávám na hostel, oblíknu plavky, beru pár věcí a jdu kouknout k nejbližšímu jezeru. Je to ani ne 5minut cesty pěšky od hostelu. Celou dobu jdu po silnici a dole už jen vidím, jak se silnice mění v užší uličku. Tak snad jdu dobře. Na konci uličky je křoví a najednou vidím nástup na molo. Když na něj vcházím, tak je to jak cesta do ráje. Otevírá se přede mnou nádherné Nita lake. Voda čistá, že člověk vidí všechno na dně jezera, kolem jsou jen nádherné zelené stromy a v pozadí hory, které mají svoje vrcholky pokryté sněhem. Pohled, který mě dostává do kolen. Stojím, rozjímám, užívám si tohohle pohledu a po chvíli sebou plesknu na zem jak moucha o čelní sklo auta na dálnici. Pohoda, klídek, relax. Jezero je hodně studený, ale aspoň si chladím nohy a užívám toho božského klidu. A užívám si ho poměrně dlouho… Zpět na hostel jdu kolem poledne, kdy vím, že se má vrátit Hajda. Tak jdu připravit obídek a spakovat věci na odpolední výlet. Sotva dovařím těstoviny, dorazí Hajda, jak když by čekal za oknem, kdy bude vařeno… Dáváme obídek, kafe, ralax a Hajda vypráví o jízdách v parku. Nadšenej, co tu všechno je, jak je to technický, jak jsou kluci vylítaní, že je to až neuvěřitelný. Ale jejich roky strávené tady – je jasné, že to mají najeto líp, než lidi od nás, co si dávají max Špičák.
Bereme naše super streetový kola a vydáváme se na cestu na Train Wreck.

Trošku bloudíme, ale podle mapky to snad najdeme dobře. Jedeme ve stínu, takže výlet je prozatím paráda. Každou chvíli radši koukáme do mapky, protože cesta není tak snadná, jak vypadala. Po chvilce navíc přijíždíme k potůčku, takže si nejsme jisti, jestli jedeme dobře. Udělám hrdinku, sundám boty a jdu to zkusit přebrodit. Voda ledová, kameny kloužou a Hajda si to všechno natáčí, protože se hrozně těší na to, až do té vody spadnu.

Tu radost jsem mu neudělala, jen jsem řekla, ať sundá boty, vezme kolo a přebrodí to. Cestu beru sportovně, do doby, než Hajda začne mluvit, kudy to jedeme, že tam to zavání medvědama a v tu chvíli znejistím. Super, ale občas je fakt lepší tyhle řeči vynechat, aby si to člověk nepřipouštěl. Ale tak bohužel už se o tom mluvilo, tak to v hlavě trochu šrotuje. Jedeme cestičkama jejich enduro trailu, který mi po pravdě spíš připomíná naše sjezdové tratě. Ale jinak pohoda. Kus cesty vede přímo po kolejích, podél Cheakamus River, kde už potkáváme i poměrně dost turistů. Sluníčko praží, že mám pocit, že z nás budou pečený kuřata, než se tam dostaneme. Ale po chvíli už vidíme modrý praporek, který označuje cestu a my opět zajíždíme do lesa. A už od sjezdu vidíme vagony plné grafitů. Vagony rozházené po lese, jak když vítr rozfouká podzimní padající listí. Lidi si tu z toho udělali lokal bikepark a Hajda hned nabíhá na jeden vagon, ze kterého je udělaný drop. Hned s natěšením, že si to skočí… Jako super, není to nic velkýho, ale jako zaskakovat si po 2 dnech dropy bez chráničů a s kšiltovkou na hlavě místo helmy…. Mě to přijde nezodpovědný. Tak ho slušně poprosím, ať to nedělá, že sem s ním ještě dojedu, ale ať si vezme aspoň helmu. A jsem poměrně ráda, že mě poslechl, i když s měnšíma průpovídkama…

Když jsme tímhle místem nabažený, sebereme se a vydáváme se na cestu zpět. Díky horku se snažíme vymyslet co nejkratší možnou cestu, ale všechny varianty mají svoje pro i proti. Nakonec volíme poměrně dlouhou část cesty po kolejích a následné napojení se na Route 99. Rozpálená silnice nám pomalu taví pláště a každých deset metrů mi přijde jak kilometr. Urvaný jak psi vyšlapáváme kopec a už začínáme uvažovat, že snad sedneme i na autobus, protože to horko je neúnosný a to nás čeká ještě asi 5km cesty. A protože je tu všechno tak hrozně dokonalý, tak nám asi někdo shora poslal záchranu.

Když vyjíždíme kopec, předjíždí nás velká kára s dvěma bikama na korbě. Hází blinkr a zastavuje. Co, to, kdo to? Z tý káry vystupuje náš Victor. Prostě spása a záchrana. Naloží nám kola a veze nás domů. V tu chvíli si říkám, že mu už fakt chybí jen svatozář a křídla, protože si myslím, že by jsme po cestě jinak asi padli horkem.
Konečně doma, ledová sprcha na spálený záda a večeře. Řešíme, jak nejlíp zakončit den a usoudíme, že už jen zevling. Jdeme do krámu, koupíme si nějaké to pití a jdeme posedět ještě k jezeru. Sedíme, dáváme drink a jen na pohodu vegetíme a debatujeme. Večer se ještě domlouváme s klukama na ježdění na druhý a pak jdeme v klídku a pohodě spát.