Koliho úterní popoběhnutí

Ač je všední den, přijíždím domů ze školy docela brzy, dávám jídlo a říkám si, co s načatým dnem. Nějak se utápím v myšlenkách, že do toho pochmurného počasí se mi opravdu nechce, tak stálé vyčkávám na příchod nějakého nápadu. Ten ovšem nepřichází, tak tedy popadám knížku, pouštím muziku a na chvíli vypouštím. Je tma…

Ani se nenaději a v hlavě mi začne můj imaginární parťák naznačovat, že je čas něco podniknout. Dlouho rozmýšlím spíš nad společenskými aktivitami, jako si zajít s někým na kafe, nebo jen tak prohodit řeč. Nikdo se nechytá. Ovšem náhlé vnuknutí nápadu při sezení na trůně se mi po zdávalo – vzít čelovku a dát si to za tmy hezky na Kleť, což je v okolí nejvyšší kopec tyčící se do výšky 1080 m.n.m. Zase zkouším pár potencionálních parťáků, jestli nepůjdou se mnou… bohužel, je to opět jen a jen na mě.. a samozřejmě na mém parťákovi v hlavě. Tak jo!

Hážu na sebe termoprádlo, běžecký věci, náhradní baterky do čelovky.. pro sichr
a beru radši kotníkový boty, bude to slizký! Vycházím k autu a začíná pršet, bezva, to mě neodradí, jsem už oblečený. Skáču do auta a lusknutím prsty už stojím na parkingu ve Vyšném pod Kletí a pomalu vybíhám. Mám to dohromady cca 10km a převýšení +- 450 m.n.m.

Vybíhám, nasazuji docela svižný tempo, ale čeká mě okamžitě prudké stoupání lesem, místy volím radši rychlou chůzi, je to fakt slizký! A tomu faktu nepřidává ani neustálý déšť a černočerná tma, protože moje čelovka za dvě stovky zrovna moc světla nevydá… No co, jsem nejsem z cukru!

Jak si to šinu směrem nahoru, začínám docela dostávat dobrý pocit a běží se mi hezky. Mám nasazené jedno sluchátko, abych druhým uchem slyšel, co se děje kolem. Běžím po úzké pěšině plné kořenů a jiných pastí když v tom vedle mě co si prolítne křovím za strašlivého hýkání… Hned mi střílí do hlavy myšlenka „divočák vole! To asi nebude krtinec…“ Běžím dál a vynadávám sluchátko i z druhého ucha. Popadá mě trochu schíza, ohlížím se a přemýšlím, jak moc rychlý jsem sprinter. Ještě mi párkrát probleskne hlavou Andyho článek a jeho divočáci, aspoň to mi na chvíli vykouzlí úsměv na tváři. Neuplyne ani chvilka a cosi dalšího se prožene křovím těsně vedle mě.. Okey, už začínám mít trochu strach!

No nic, pokračuji dál lesní cestou, která je už přizpůsobena autům a cítím se aspoň trochu bezpečně. Dobíhám ke zkratce – úzká pěšina, spíš trail, přímo lesem nahoru.. rozmýšlím se.. to nedám. Běžím dál a odbočuji až na širší cestě, kde mám aspoň trochu pocit bezpečí. Pokračuji dál v cestě nahoru, zde je už náročnější terén, spousty kamenů, kořenů a bordelu od kácení. Ale nic zajímavého se neděje.
Dobíhám do míst, kde už je člověk takřka nahoře, ale co mě nepotká – mlha. Super. Vidím cca na metr a i když jsem si říkal, že mám znalost místního terénu takovou, že bych to dal i bez čelovky, tak jsem se zmýlil. Mám co dělat, abych v té tmě, mlze a dešti vůbec trefil k vrcholu a popadají mě myšlenky, jestli se neotočit. Jsem sakra 300m od vrcholu, to nemůžu! Tak pokračuji.

Po pár minutách hledání jsem nahoře a užívám si mlhy, nic není vidět. Jen jakýsi týpek, který z teplého sídla místní restaurace a rozhledny zírá, co se to tu vylouplo asi za zloděje. Moc dlouho neváhám a běžím dolů. V mlze několikrát hledám tu správnou odbočku až jí nacházím, super! Běží se dobře a já začínám mít z toho všeho dobrý pocit jako po požití LSD. Jak si tak svítím do tmy najednou cosi zahlédnu. Velký zamračený smajlík na stromě vyskládaný z reflexních prvků.. „kurva mě chce někdo zabít nebo co?“ Radši se moc neohlížím a sypu jí dolů v rekordním čase, stále čekám kde, kdy, mě někdo sundá. Celý výlet zakončuji sprintem k autu s radostí, že jsem živej…

Stejně to bylo skvělý. Zážitek nemusí být pozitivní, ale silný! Ačkoliv jsem zvyklý běhat za tmy, tak večerní příroda vzbuzuje respekt… nebo jen člověk nesmí číst knížku o psychopatický vražedkyni, než jde večer běhat do lesa.. hehe

Tak přeji všem spoustu naběhaných kilometrů. Koli.