720 back stage

Nejsme novinářskej web, přesto ale je tu vybavení bez kterýho by tu byli pouze písmenka z klávesnice internetový kavárny. A tak něco mále ze zákulisí o vybavení zde..

Bude to už 10let co Čárys založil web 720. Napsal tisíce článků, nafotil desetitisíce fotek, vytvořil stovky videí. Ze začátku více pod kompletní taktovkou své produkce se mu pod prsty začali přidávat další a další přispěvovatelé. Myslím, že se bych se od začátku mohl zařadit mezi jednoho z nich a protože se mě stále, i po těch letech, občas někdo zeptá na nějaký vybavení, napadlo mě napsat pár řádek o tom co web dělá koukatelnější. A tak začnu rovnou od poslední hračky co mě přistála na stole a to doslova.
Qadcopter Phantom II se stabilizací pomocí gimbalu Zenmuse H3-3D, tedy pro Gopro Hero 3.
Odbornejch popisů funkcí si člověk může na stránkách výrobce, distributorů a prodejců přečíst mraky, já to ale vezmu trošku pocitově.
Proč vrtulníka? Protože je BOŽÍ!

Pocit ovládat hračky ve vzduchu je super a když ještě vidíš tu možnost dávat videím a fotkám další rozměr než jen ze země je o to lepší a já o něm přemýšlel už několik let. Ale za těch posledních pár let výrobci vzali tenhle segment velkym útokem, takže najednou už bylo z čeho vybírat i bez nutnosti jít do banky zastavit barák. No jo, on ten pocit sice boží je, ale je tu tu jedna velká a možná vůbec nejhlavnější otázka: Co děláš se záznamama z tvých aktivit? Publikuješ? A tím nejsou myšlený selfíčka na fejsu, ale tvrdá postprodukce. Desítky minut nebo hodin u compu? Ano? Pak je to OK. Z mýho pohledu jsem prošel tímhle hrubým sítem celkem v pohodě a tak jsem začal pátrat v tom, co by se mě vlastně líbilo a jestli bych vůbec zvládnul ovládat ten vzdušnej prostor.
Teda oni všichni výrobci naoko udávaj, jak je ovládání snadný a skoro nudný atd, ale když ti najednou při průletu nad rybníkem zakucká tvejch několik vejplat, pocit nudy se rázem vytrácí.

Takže jen pro ten pocit odzkoušení a zda mě to nepřejde po pár minutách, z nenadání naprosto bezostyšně přinesl Ježíšek prckovi malou kvadkoptéru a já si říkal že těch patnáct stovek mě nezabije. Coptr z Lídlu. Žádná GPS-ka, minimální stabilizace, ovládač jak od x-boxu, lítání na 10min max a pak 3hod nabíjení, omezený funkce ovládání. Série mých i prckovo pokusů o to udržet tohle ve vzduchu doma i venku nakonec skončila až po třech měsících, kdy se podařilo rozsekat jeden z motorů. Zkušenost ale parádní, protože jsem nadále přesvědčenej, že to chci!

Dál jsem nicméně hledal po netu a nejvíc na youtube mraky videí od uživatelů, jejich faily a tipy, montáže doma, nebo hotovky z krámu, abych nakonec skončil u coptru od DJI a to Phantom 2.
Recenze na tyhle coptry byli všude velmi dobrý a možnost modelu zajišťující nést a hlavně ustabilizovat ve třech osách trojkový goučko, který už mám doma, se postupně začla řadit do naprostýho popředí mýho výběru, proti tehdy často porovnávanýmu Parrotu, nebo dalším. Kupoval jsem minulý léto a to už na trhu byl Phantom 3, ale výhody oproti Phantom 2 mě nepřišli nijak zásadní, abych musel vydat o třetinu vyšší cenu za model bez kamery a i přes některý recenze na srovnání obrazu mezi dodávanou kamerou a goučkem mě nepřesvědčilo si připlatit. Chvilku jsem teda lovil na netu abych nakonec skočil po nabídce dodávaný ještě s další baterkou navíc. Udávanej čas lítání je kolem 15ti minut, takže mě to přišlo celkem logický a zpětně můžu potvrdit, že pro začátek bych řekl skoro nezbytný. Těch 15 min ze začátku uteče jak nic. A tak Phantom 2 s gimbalem Zenmuse H3-3D byl doma.

Bíla krabice, která po rozbalení oplývala nejedním manuálem mě zaměstnala na první dva večery. Sestavit? Ne – to nebyl problém (našroubuješ vrtule, nabiješ baterku, přišroubuješ závěs a můžeš jít lítat) ale osvojit si raději hned dopředu všechny fail-safe módy mě přišlo celkem vhodný, protože na videích je sice vidět jak nezkušený piloti začnou lítrat rovnou „z krabice“, jenže vedle nich stojí v tu chvíli někdo, kdo jim do toho případně hrábne a tenhle komfort jsem já neměl. Studium teda proběhlo a konečně se mohlo jít lítat.
Kamera namontovaná, gimbol zapojenej a po prvním stisku – stěrače stíraj, kalkson troubí. Ten pocit když poprvé roztočíte vrtule – no peněženka si utáhla opasek. Pár nesmělých drcnutí do plynu a už se vrtule vrtí a coptr stoupá.

Dvůr se v tu chvíli zdá malej, takže ano – to co všude píšou je pravda – jděte to zkoušet na nějaký otevřený prostranství, prostě jděte na pole! GPSka sice naprosto přesně plní svojí funkci, takže pokud pustím ovladače coptr postupně zpomalí z jakéhokoliv směru letu, až zastaví a zůstane viset, ale ty směry letu a tudíž obrácený řízení, když coptr letí proti vám jsou pro začátečníka nebezpečný. Po prvních sériích letů ale začínají i další složitější operace a tak se řídím manuálem, abych nakonec zvládnul lítat osmičky a u toho ještě klesat a stoupat. To ovládání tedy není až tak složitý, ale chce si na to prostě zvyknout a nastavit panickej mód, že když nevím co se děje, tak dát plnej nahoru – jo, i to se mě osvědčilo. Začátky teda celkem ušly a já si už i na dvoře dovolil poletovat okolo stromu.
To, co mě ale lákalo bylo natáčení venku, natáčení bikování, přírody, okolí zajímavých míst a tudíž cestování. Tedy nutná adekvátní přeprava.

Cestovat s krabicí se sice dá, ale ten papír není na věčnost a rozhodně se mi nechtělo po každý sundávat vrtule. Zpočátku teda tuním původní krabici (prostě do ní řežu díry) a převazuju aby coptr necestoval ven, ale trčící vrtule ven když cestuju s plnym autem to přestává být legrace a tak přichází na řadu nějakej kufr.
Teda na netu se nějakej sehnat dá, ale dávat za něj 5litrů mě přišlo moc. Opět tedy přichází lidová tvořivost a z kalsickýho cestovního plastovýho kufru kuchám vnitřek a pak nožem z molitanu dělám vystýlku. Finále teda plastovej kufr kterej dám kamkoliv a nemám strach ani o namontovaný plastový vrtule. Není to na bombproof, ale najednou mě nic nebrání brát coptr kdykoliv sebou a začít lítat i na místech kde jsme si vždycky říkal, tady by byl super záběr, kdyby…