Chinese dowhnill od IT first level support |

V sobotu se už druhým rokem pod taktovkou Marošáka konala šílenost zvaná Chinese Downhill. Na takové akci jsem nemohl chybět, protože každá věc pořádaná Marošim je jedna obří párty proložená nějakým šíleným závodem..

Protože se závod konal až v sobotu odpoledne, rozhodl jsem se, si tam víkend prodloužit a pořádně užít… hážu do auta kromě kola ještě prkno a další 3 lidi z práce a v pátek večer směr Špindl. Na hotelu jsme nestihli vybalit ani věci a už máme v sobě každý 5 kousků. Po dalších pěti jdeme radši na pokoj… přeci jen škoda neochutnat tu slivku co si sebou vezem

Ráno po flámu berem prkna a hurá na svah… Jedu po červené a říkám si, super… docela v pohodě svah na závod… jo, v pohodě, ale jen první půlka, druhá už fakt z kopce a plná vyježděných muld… ok, aspoň to počasí vychází.

Měním prkno za kolo, přehazuju pláště a jdu čekat na lanovku… zhruba hodinu před startem se zatáhne a začne mordor v podobě bílého zla a mlhy. Na startu stojíme všichni zmrzlí a netrpělivě čekáme, až to vypukne.

Start! Všech 200 startujících se rozbíhá ke kolům a většina včetně mě si při snaze zastavit se u toho svého sedá na prdel. Fofrem se zvedám, beru kolo a jedu… přede mnou ještě pobíhají ti, co si kolo dali až dolů, tak se je snažím rukou odehnat, nepřejet je a zároveň se vyhnout těm, co už jedou vedle mě loket na loket. Po pár set metrech se pole trošku protrhá a já to začínám pouštět… a ono to funguje! Čím víc to pouštím, tím víc to drží! Takže jednou mou starostí je vyhnout se všem co mi před kolem lehají na zem, nebo co se navzájem sráží… neskutečný zmatek a chaos celou jízdou dolů.

Od půlky už mám tak zmrzlé prsty, že ani kdybych chtěl, tak nezabrzdím. Posledních pár set metrů to ještě zkouším rozdupat a poslat do cíle… V cíli dostávám kartičku s pokyny, že postupuju a hned zpátky na start.

Na startu dostávám čaj a zapomínám, že je ku**sky horký! Opřím si celou hubu a modlím se, aby nás už pustili dolů… naštěstí tentokrát jsme se mohli schovat v hospodě u startu.

Finální stovka vybíhá a já si zase sedám na prdel u svého kola. Skáču na pedály, snažím se prodrat co nejrychleji z chumlu a najít si nějakou lajnu… to moc nejde, protože všude jsou vyjeté koleje, ve kterých to moc nejede nebo jo ale někam úplně do prdele… kolem mě padají borci jeden vedle druhého a já se snažím jim vyhnout a hlavně nespadnout a to se mi i daří. Přijíždím do cíle se super pocitem a rohlíkem od ucha k uchu. Kousek od cíle je stánek s jagrem, takže ještě plný adrenalinu zahazuju kolo a jdu to oslavit panákem… a párty může začít. Na after hrají The Beautifuls a jager teče proudem… taková klasická divočina co k Marošákovým akcím prostě patří. Ani nevím kdy a jak, zase sedím na pokoji v hotelu a mám v ruce flašku slivky.