Wake za mostem

Jedeš po hlavní silnici k Lipnu a tak nějak automaticky ti oči přitahuje ta velká vodní plocha. Pak přijde mostek a malá zátočina, která zdá se být skoro nepodstatnou a přitom právě tam odehrává se toho tolik..

Těch wakeovejch vleků je u nás po republice jen pár, obzvlášť když plnohodnotně chceš počítat ty, co nejsou jen sem a tam, ale ono se tý srandy dá zažít dost i na malym plácku. A právě na Lipně je wake postavenej v zátočině kterou od serfařsky/yachtovo/parníkovýho Lipna odděluje silnice a malej mostek. Na druhou stranu, bouda pro wake je postavená celkem trefně, takže i přes velikost Lipna tohle místo  při průjezdu nepřehlídneš.

A právě tohle mě tu zaujalo už při pár průjezdech směr bikepark na Lipně a tak, když jsem zjistil, že Rossík si v poslední době lítá po vodě jak vodoměrka co hraje se svým stínem na babu, bylo jasný, že po plužení na kopci se půjdme trochu vočáchnout do kalných vod Lipenských. Přicházíme teda k boudě abychom zjistili, že je plno. Ale protože se nechcem nechat odradit jak pivař návštěvou jižní Moravy a Tom, co tu aktuálně šéfuje lanovce je naprosto v klidu, domlouváme termín na pozdější, skoro zavírací hodinu.

S Rosíkem si teda dáváme ještě slacklinu a vočumujem holky na pláži, abychom nakonec skončili právě v tý malý zátočině, kde vlek jezdí jen sem a tam. Rossík jde první a zkušeně to odpaluje z mola. Hází ale hned takový záda, že si říkám, že tady se dneska bude padat a já asi nebudu sám. Dál už ale pokračuje parádně a prakticky každou zatáčku na koci vleku lítá si jak Čestmír. Následně jde pojezdit Tom, abychom viděli co se může i na tomhle malym šlepru nalítat, takže polety na koncích, otočky uprostřed a vůbec plejáda parádních triků. Pak to ale přichází a jdu na řadu já.

Inu - jak to tak bývá, když chvíli koukáš na někoho, kdo nějakou věc umí a tys to nikdy nezkoušel (teda já to jednou zkoušel asi před 10ti lety, ale to už je zapomenuto), člověk dostává hned pocit, že daná zábava je opravdu zábavou po všech směrech a proto výzvy od zkušenějších, neznaje okolností, přijímá s klidnou samozřejmostí televizního sportovce co právě vstoupil do ringu před Tysona. Nakoukáno máš – tak není čeho se bát.

Popisovat kolikrát a jak jsem pak v následujících cca 15ti minutách šel na prdel, by bylo asi stejně zbytečný jako překládat Bibli do turečtiny – nejen, že by to nikdo nečet, ale ani by tomu nikdo nerozuměl, když já sám nevím, proč se pak věci začli dít v takových záblescích a já přesto pokaždý zvednul palec, že jako jedem znova. Každopádně ještě teď, když to po pár dnech píšu, můžu v klidu říct, že svaly na zádech mají celkem jasnou představu o tom, co je to námaha.

I přes to všechno to ale byla super zábava, na tom malym plácku za mostem a díky Tomovi a Rossovi za těch pár tipů a rad, který mě nakonec pomohly odjet aspoň jednu zatáčku s průletem vzduchem..

-a-

A pár fotek v galérce tu bude brzy..