Prostě vejlet

8 dní, 5 zemí, 2,5 lidu, 1 dodávka. To by byla krátká verze o tom, jak jsme jeli s Hannie a 5ti měsíčnim Jonášem na dovču obytkou.

No a ta delší verze je uvnitř, tak kdo chce, tak klik na vejlet uvnitř.

Traveling, hiking, biking, photoshooting, ale hlavně vše na pohodu-ing..

Je druhá zaříjová neděle večer a v čase, kdy Praha tone pod záplavou brzdových světel, my vyrážíme přesně opačným směrem než většina lidí. Z Prahy ven, směr jih, s pár jasnými body, kam se chceme podívat. Slovinsko, Chrvatsko, možná Rakousko. Díky Jonášovi máme ale nucený přestávky jako řidiči kamionů a tak náš první bod, kde kotvíme, je ještě v Česku, kousek od mariny na Lipně. Parking je tu velkej a jeho horní štěrková část, vyhrazená pro obytky, zeje v neděli večer prázdnotou jak Černobylský sídliště. Poločas rozpadu prázdninových kemperů tu byl rychlejší než bys řekl Berylium a tak parkujeme osamoceni uprostřed. Lehce zapíjíme to, že už jsme na výletě, ale znaveni dnem a posledními přípravami jdem brzy do peřin. Máme trochu obavy jak bude Jonáš v noci spát, ale ten je zachumlanej v korbičce od kočáru na středních sedačkách a až do rána o něm nevíme.

Ráno na pohodu vstávačka, ale protože odpoledne nás čeká přesun cca 400km do Slovinska a my chceme ještě aspoň vyšlápnout nahoru na kopec nad lipenskou marinou, zas se s tím tady neflákáme. Hannie balí prcka do nosítka a vyrážíme těch pár kroků ke stezce v korunách. Na Lipně je totiž asi nejpomalejší lanovka ever, takže když jde člověk normální chůzí, je na kopci dřív, než spolusedící cestující na laně. Stezka vedle lanovky, je taky díky tomu prošlapaná jak koryto řeky, takže nutno koukat pod nohy. Nahoře jsme za chvilku, tam kochačka a hurá dolu. Přehazujeme si prcka a jak si z kopce nevidim pod nohy není to ono, takže následuje rychlej nákup trekingovejch hůlek, kterej řeší tenhle problém s možnou nestabilitou a my se po obědě balíme a vyrážíme na nejdelší přesun směr Slovinsko.

Přes Rakousko pohoda, chvíli dálnice, pak zastávka na krmení Jonáše a pak že to doťukneme do Slovinska do Krajnski Gory. To, co ale přichází, když se setmí, kousek před hranicema na Slovinsko, je to největší asfaltový peklo, co jsem kdy jel. Přechod Wurzenpass.  Už na odbočce z poslední vesnice je zákaz vjezdu velkejch aut s přívěsem a následuje, pro mě těžko uvěřitelná cedule, s popisem sklonu stopání. Tam stojí totiž dospělejch 18%. Nějak si to v tý tmě nedokážu představit, takže směle pokračuju dál a silnice je trochu do kopce. Pohoda je to až do jedný zatáčky, kdy se najednou světla opíraj o zeď přede mnou. Upřímně, i se zařazenou jedničku to nebylo málo a přeřadit za dva vůbec nepřicházelo do úvahy. Po tomhle nočním šplhacím intermezzu, se ale konečně ocitáme ve Slovinsku, kde naopak něco naklesáváme, abychom nakonec úspěšně dorazili na parking do Krajnski Gory. Městečko spí a stejně tak i lidi ve dvou obytkách, který vidíme na štěrkovym place cca 200m od spodní stanice lanovky. Důvod proč jsme vyrazili sem bylo pár přírodních, ale i umělých jezer, ale i fakt že je tu bikepark. Přebalit Jonáše, uložit do korbičky a spát.

Ráno skáčem z obytky a plán je, že já zkouknu bikepark a Hannie s Jonášem vyrazí s kočárem kouknout na jezera, kam za nima pak dorazím na kole. Na jezera je to tak 3km a bikepark je hned u parkingu. Jak plánujeme, tak se i děje. Bikepark ale zavřel minulý týden, takže si to nahoru dávám jen jednou a pěkně po ose, kolmo vzhůru po sjezdovce. Nahoře je pak tolik tratí a možností na výběr, že vůbec nevím co pojedu. Nakonec, i díky rameni v rekonvalescenci, volim safety variantu a jedu si na oči lehčí úseky. Zablbnout by si tu ale člověk mohl dosytosti od easy lajny, až po kořenovej sjezdovej mordor a dropíky. Není to tu sice nejdelší, ale i tak mám dole rohlík na ksichtě a rovnou pokračuju po asfaltu k jezerům.

Hele umělý jezera jako fakt parádní a s těma panorámatama je to epesní podívaná k obědu. Odpoledne máme ale ještě v plánu mrknout na dvě místa, takže dáváme jen rychlý špagety a hned po obědě skáčem do auta a jedem mrknout na tentokrát čistě přírodní jezírko „Zelenci“, což je i pramen řeky Savy a je to jen asi 3km od Krajnski Gory.

Je to takový sice malý, ale krásně čistý a s výhledem na hory, určitě parádní místo. Tam na parkingu sváča pro Jonáše a pak přesun asi 50km k velkýmu jezeru Bled. Což je za mě trochu zklamání, protože tam prakticky není ani kde zaparkovat a všude je mrak turistů. Vlastně tam ani nevylejzáme z auta, jen přebalujem a krmíme Jonáše a rovnou pokračujeme k naší dnešní poslední atrakci. To je soutěska Vintgar.

Cestou se trochu motáme po malých silnicích a opět šplháme nemalý stoupání, ale obytka pořád zvládá. Parking u soutěsky hup ven a vyrážíme. Já na zádech bágl s foťákem a sváčou, Hannie na břiše nostítko s Jonášem. Soutěska, jako každá správná turistická atrakce má vstup. Tenhle je za 9Éček na persónu, což je teda mazec, ale cálujem a jdem se kochat. Teda na rovinu soutěska je to parádní, je tu spoustu mostíků a dřevěnejch lávek a těch 1,5km je na co koukat, ale 9€ je fakt nesmysl.

Cestou tam teda aspoň cvakám co jde a třeba z toho nějaká fotka vyleze. Na konci soutěsky, která končí vodopádem, si pak Jonáše beru na sebe já, dáváme sváču a jdeme zpět. Jonáš 8kg, fotobágl (bez sváči) 14kg – prostě Train hard, or die! U auta už toho máme všichni za dnešek docela dost, ale ještě nás, tentokrát už za lehkého příšeří, čeká cesta na vybraný camping place.

No a o tom zas někdy příště..
Tak pěkný pondělí..

-a-