Chyběj mě ty místa.
Stromy, výhledy, ticho a nikdo kolem.
Současnost.
Letět polem, loukou, lesem až tam.
Na místo.
A tam.
NIC.
VŠECHNO.
Od prvních chvíle , kdy na kolo sedneš, víš, že dneska je to ono.
Cvakáš tam převody s lehkostí a kolo pod tebou letí.
Nohy v kopci bolí, ale jen tak, okrajově.
Moc to nevnímáš a přesto, víš, že jedeš plnej.
Potíš se, dýcháš, ale pocit je víc.
Nějak to jde samo.
Kopce mizí, horizonty mají kouzlo.
Sjezdy držíš.
Cítíš každej kamínek pod kolem.
Nevadí to, jsi součástí lesa, louky, trailu.
A pak přijde místo.
Jsi tam a čeká už jen jeden sjezd.
Není poslední.
Nasadíš a s lehkostí pluješ přeze všechno.
Dole rohlík.
Cestou domu vše dává smysl.
Klíče, dveře, kolo na stojan.
A když zavíraš, řekneš: „Tak, čau..“
-a-
Co napsat? Snad jen :-* ;-)
That´s the spirit.
Patří k tomu ale i LOPATA :D Zrovna včera, v komo.. déšť pláštěnka. kapky padaj na kapucu, házíš si to svoje bahno.. BAGR ?? NE díky, tu hlínu mě prostě nosit a házet růčo baví, a that´s taky the spirit. <3
Bagril, mám to stejně,i když máme v bikeparku snad pět bagrů. Myslím, že to bude pěkný ilegálek