The Hospital trip

Jelikož článků o HF modelingu, race párty humoru, Klausz šikaně a občasného bike zewlingu mezitím je na tomto serveru spousta, je potřeba tuto jednostrannost vyvážit i trochu vážnějšími tématy…

Netřeba si povídat, provozujeme extrémní formu sportu a k tomu občasná zranění ( na čemž si někteří z nás dokázali založit pěkně prosperující živnost ) patří a není od věci být připraven. Co vše můžete zažít, přeceníte-li možnosti své či svého oře, popřípadě nebudete dbát doporučení lékařů, přinášíme ve formě deníku jistého P.H.

Vše začalo příhodou s přejetím vlastního kotníku vlastním zadním kolem, následnou kontrolou, vyloučením zlomenin, fasování ortézy ( věděli jste například, že máte nárok pouze na 1 ortézu zdarma po dobu 2 let – takže po vyléčení uschovat ) a propuštěním do domácího léčení. Rady doktora samozřejmě beru s nadhledem a modifikuji si je dle vlastních lekařských znalostí ( čti jako: naprosto nulové ).

17.7. Úterý

13:00 – Plánována kontrola kotníku. Prohlídka probíhá naprosto standardně do okamžiku, než se doktor ptá zda nemám nějaké bolesti či problémy. Poukazuji pouze na občasné křeče v lýtku, které mám poslední dva dny a větší citlivost lýtka na dotek ( přisuzuji otlačeninám od ortézy ), jinak vše v pořádku. Dle výrazu v očích doktorových to asi tak úplně v pořádku není, prohmatává lýtko, já kulim oči bolestí, on kulí oči nevím proč. A už to jede, žádanka na sono, žádanka na rentgen a jedeme kolečko po nemocnici. Pitvat to nebudu, není to podstatné.
Výsledkem je nález sraženiny, zákaz pohybu vyjma na záchod a zpět a volná vstupenka na místní lůžkové oddělení. Nikdy jsem v nemocnici neležel, takže premiéra.

14:00 – Příjem na lůžkovém oddělení. Vyplňujeme spoustu papírů, spousta otázek, točíme EKG, měříme tlak, bereme krev a rup injekce do břicha. Pokoj parádní, otočený směrem ke slunci, teplota asi tak 40stp. Mám jednoho spolubydlícího, lehká konverzace – vypadl z okna při domácích pracích ( a pak že sport je nebezpečný ).

foto… 

16:00 – Koukáme na TV a je to opravdu síla. Pořad pro děti U nás ve Šnekově a My čtyři a skřítek je extrémní jízda, bohužel asi jen pro scénáristy a tvůrce, kteří museli při výrobě na něčem neskutečně frčet. U mě tiky nastali již asi po 5ti minutách veselého příběhu ze Šnekova, po 10ti minutách jsem již pociťoval značnou úzkost, kolega jen koulel očima.

17:00 – Večeře. O nemocniční stravě jsem vždy slýchával jen to nejlepší a tak jsem se těšil. Krupicová kaše s Grankem a omastkem. Tak něco takového jsem měl naposled na základní škole. Šmakujda.

18:00 – Rozvoz léků, fasuji pigáro do břicha.

19:00 – Vizita. Přichází vcelku velká skupina doktorů, sester a dalších lidí. Doktor se ptá jak se mám. Povídám, že dobře. On, tak to je dobře. Zajímavý rozhovor. Dolaďují se nějaká další vyšetření na zítřek.

20:00 – Sestřička rozváží medikamenty na bolest. Chcete? Nechcete? Je to jen na Vás.

18.7. Středa

5:00 – Obrovská chlupatá ruka mě bouchá do zad a říká, měříme teplotu. Chvíli mžourám, koukám do tmy a hledám odpověď o co jako šlo. Teploměr na stolku je odpověď.

5:30 – Jen co zase usnu, světlo, injekce do břicha, tma.

6:00 – Snídaně, 2 koláče a kakao, labůžo.

6:30 – Přibíhá sestřička, prý jestli jsem snídal. Odpověď ano je očividně špatně, měl jsem jít na vyšetření nalačno.

6:45 – Opět sestřička, tak prý jíst můžu. Hmmm, fajn. Mezitím mi ovšem odnesly to co jsem nestihl dojíst.

7:00 – Přichází uklízečka číslo 1, utře parapet a odejde. Za cca. 10min přichází uklízečka číslo 2, vytře podlahu. Za 20min číslo 3, uklidí koupelnu. A za dalších 5min číslo 4, utře skříně. Cirkulace lidí jak na nádraží.

8:00 – Odběr krve, první ampule, druhá, třetí, čtvrtá, pátá ampule? Co s tím chtějí dělat?

9:00 – Jsem naložen na pojízdné křeslo a jedu na vyšetření. Veze mě zvláštní, velmi zvláštní sestřička. Hlášky typu – Jééé nabouráme, Akorát dělám autoškolu tak Vás snad nevyklopím, Kam teď nevíte náhodou, Já mám taky zranění upadl mi nehet, Neukousla jsem si ho, To nedobrzdíme a jiné bomby.

10:00 – Zpět na pokoji.

12:00 -  Oběd, polévka neidentifikovatelného složení, názvu a chuti, sekaná a maštěný brambor, mrkvový salát.

polévka z plecháčku…

13:30 – Přivážejí motorkářskou kombinézu a boty, motorkář nikde.

14:00 – Přivážejí motorkáře, někam hned volá a ptá se: Co motorka. Úplně. Takže našrot. Díky. A co helma. Prasklá. Aha díky. Přichází jeho asi bratr, storka jak ji valil, brousil kolena, držel ji pod plynem a najednou to ustříklo a brousil svodidla. Pak si nic nepamatuje. Naštěstí ho po chvíli odvážejí na jiný pokoj, nedalo se s ním vydržet. Tak sebevědomý kus abys pohledal.

17:00 – Večeře. Chléb a plátek kuřecí šunky. Mléko. Proč mléko?

18:00 – A znovu injekce do břicha.

19:00 – Vizita, stále nevím jak dlouho tu budu, co se mnou budou dělat. Ach jo.

20:00 – Něco na bolest? Ne, dobře neubude.

nechceš změřit tepovku, krasavče?  

19.7. Čtvrtek
Tak program je opět na chlup stejný, takže jen ve zkratce. Snídaně rohlík, máslo a MELTA. Oběd polévka opět neidentifikovatelná, svíčková. Odpoledne konečně dorazil známý doktor, vysvětluje mi co a jak, co bude. Moc mě to neuklidňuje, spíš naopak. Na otázku kdy budu moct domů se mi dostává STRAŠLIVÉ odpovědi. Jen co se prý naučím si píchat injekce. Já, člověk který při pohledu na jehlu okamžitě kolabuje? Já, co musím na odběry chodit v doprovodu? Na otázku co se stane, když se napíchnu a zkolabuju, doktor odpovídá, že to nevadí, že si to vytáhnu až se proberu. Ha, ha.  Bohužel nebylo jiné cesty, takže mě ráno čekalo učení pícháníse pod dozorem sestřičky. K večeři držťková polévka.

zbytky večeře tentokrát v kýblu…

20.7. Pátek

V 5:30 přichází sestra a jdem se učit. Nácvik pomocí propisky, párkrát se píchám na sucho. Dostávám do ruky injekci, trocha napětí a nakonec to nebylo ani tak hrozné. Tak tohle snad přežiju. Odpoledne ještě jeden nácvik, tentokrát fasuji tři injekce s menším dávkováním, připadám si jak řešeto. Od sestřičky mám zelenou a můžu domů. Konečně…

(Čárys poznámka): No ale kdo neví co přesně to obnáší, tož pro ty jsem vám upravil náš ICQ rozhovor s Petrem. Myslím, že to zase tak v pohodě není. S Petrovým svolením předkládám. Návod zde.

 Čárys
Hoj kamaráde, co děláš celý dny ?
Píchaš se?

PetrHeinik
Ležím, nudím se jak pes, čtu časáky a čumím na bednu. Strašnej opruz. Pícham se v 5:30 a 17:00. To je jediný zpestření dne.

Čárys
Zpestření ? Ty labužníku ! Jaký to je  sám se píchnout do břicha…?

PetrHeinik
Hele, no je to takový divný. Jde jen o ten strach, jak to překonáš a bodneš, tak to de. Navíc jak se pícháš sám tak to nějak ani neboli, necejtíš to tolik. Teda samo pukud si to nevpálíš blbě jak já dneska ráno, to pak bolí jak čert.

Čárys
Prej : …jak to překonáš a bodneš… "  !  To je moc.

PetrHeinik
No ne, tak máš v jedný ruce stříkačku, druhou si musíš napínat kůži, abys mohl správně zapíchnout , a koukáš na tu jehlu. Dáš ji k ty kůži no a je ten rozhodující okamžik kdy mas zajet pod tu kůži. Ted se ta jehla leskne, je na ni ta kapička, no strašnej pohled.

Čárys
Panebože.
Jdu blít.
Dyť já už bleju.
A co je pak ?

PetrHeinik ‎
BODNEŠ.

Čárys
A doprdele !

PetrHeinik
No zasuneš jehlu, to rukou co sis napínal kůži si přehmátneš a chytíš injekci. Rukou cos píchal zatlačíš medikament do břicha, opět přehmátneš a natáhneš kůži, vytáhneš injekci. Čekáš co bude.

Čárys ‎
Ježišmarijá.
Jsi odvážný chlapec.

PetrHeinik ‎
2x denně. Jo stoji to za to.

Čárys ‎
to musím mít taky !

PetrHeinik
Přijeď, mam v lednici spousty baleni.

Čárys
Hehe, no to bych asi měl. Co děláš v sobotu navečer?

PetrHeinik
Budu ležet. Návštěva ?

Čárys
Ano.

PetrHeinik
Bude vítána. Morgan ?

Čárys
Litr…
Tak v sobotu….

A takhle to teda je doopravdy. Je to frajer ! V sobotu ti tu krev naředím, jen počkej…

Petr se loučí :

Závěrem chci poděkovat všem co mi poslali do nemocnice vzkaz, hodně to potěšilo.

Fotky vrchních sestřiček byly jen ilustrační. Popravdě se o něj staraly tyhle broskve.

A brzo se uzdrav, kamaráde…