Většinou se díky zrychlenému dechu a na poplach bušícímu srdci přemlouvám dolu vůbec podívat…strach z výšek, můj milovaný společník je vždycky se mnou a neopustí.

Teď ale necítím nejslabší pocit nervozity. Odrážím se a jako pták s roztaženými křídly skáču dolů. Do hloubky, tmavý jak peklo a přesto tak lákavý. Chvilku se vznáším v prostoru, vychutnávám pocit bez tíže, hrobové ticho, sebe a neutuchající energii El Pitu, kterou máme teď s Mirem jen pro sebe. Dívám se na něj nahoru a s tím moje vznášení se ve vesmíru začíná být maličko nepříjemné. All right baby, je to ještě přes 20m nahoru a chce to kyslík. Tak jdeme, no. Jedno, dvě tempa a už se vznáším jak heliový balonek směr hladina. Tam lahodný nádech života a Miro, který už netrpělivě čeká až se vynořim, aby do tý tmavý pochvy mohl taky zaplout a nasosat trochu toho kouzla. Já se jen tlemim a zatím ani nevěřim tomu, co jsem právě zažila…je to totiž neuvěřitelná krása. Krása hloubek, pro kterou sakra stojí za to žít!

Pamatuju si přesně před rokem na kurz FII Freediving I.v Liberci. Na video, který nám Martin pouštěl. Pán, který mi připomínal Tarzana z Krále džungle stál na skále přesně jako teď já, pak si hodil šipečku a jel a jel a jel dolů do hloubky, krz tenký pruh světla prosvítající z tý malý dirky nahoře. Vypadalo to jak kouzelná pohádka pro dospělý. A já byla přesvědčená, že je to nahraný podobně jako tarzanův příběh a něco takovýho je pro obyčejnýho smrtelníka, chcípajícího ve 4m pod vodou, dosažitelný pouze z křesla před obrazovkou. Pcheee, jak ráda se v těhle věcech mýlim! Tehdá jsem na kurz šla kvůli Martinovi (jeden z mála lidí v Čechách, od kterýho mám chuť se učit) spíš než freedivingu s tím, že se ráda přiučím něco o fyziologii, dechu a funkcích lidského těla, ale trápit se v hloubkách nemusim. Do 8m v libereckým bazíku jsem se sotva doplácala a šup zas nahoru, protože je tam nepříjemně a tlačí to a bolí to a vůbec, co tam?

Tenkrát se tam se mnou ale plácal (nutno podotknout že značně šikovněji) i pan David Ž. Jeden z nejsympatičtějších lidí co znám a se kterým mi bylo potěšením rozvázat společnou řeč. Jím byl můj osud jaksi zpečetěn a já se o rok později taky díky němu topím v jedný z nějkrásnějších děr na světě. El Pitu, 70m hluboký jámě, plný křišťálově čistý vody, netopýrů, sladkovodních krevet a kůži oďubávajících rybiček, ve který si človek nepřipadá jinak než v pohádce, neuvěřitelný pohádce. Obzvlášť, když ji má úplně pro sebe, tak jako já s Mirem.

Na tohodle dvoumetrovýho klacka oplácanýho svalovou hmotou, s hlubokým hlasem a tvrdým výrazem ve tváři jsem měla štěstí. Než sem dorazil on, strávila jsem půl roku žijíce asi 3km od El Pitu, aniž bych ho vůbec spatřila! Nebyl totiž nikdo, se stejnými topícími zájmy a když už někdo byl, jako třeba pan David, na topení zas nebyla příležitost. A tak jsem si vystačila s občasnou návštěvou Dos Ojos cenoty s bandou turistů, kde jsem se vždycky vyblbla aspoň do I0m hloubek k uspokojení. Ale pak konečně přišel někdo, kdo mezi řečí jen tak zahlásil, že se při šnorchlování potopil do 20m a nic moc to nebylo a že se chce jít podívat, co je zač ta hluboká čenota tady. No tak to bylo něco pro mě, tohle slyšet. Mira jsem se chytla a už ho nepustila, dokud mě tam nevzal.

Zadarmo to tedy nebylo, to nee… Pán sportovec, už při druhý návstěvě mě málem uhnal. Hrdinsky jsem totiž navrhla, že tam poběžíme a já si pojedu svým tepem, kdyby něco. No jo, jenže to se Mirovy jaksi nezdálo a nutil mě v polomrákotách běžet dál, dávno za mým pohodlným limitem. „Sakra“ říkám si, tohle je pecka. Jako holka se sama nikdy nevyhecuju k nějakým pořádným výkonům a přesně tohle moje lenivý Já potřebuje. A k mýmu štěstí hecy a kecy pokračovaly…

Do El Pitu jsme takhle začli běhat skoro denně po dobu asi I4 dní, kdy tu byl Miro na dovolený….ach jo, škoda že lidi nemaj dovolený delší, tak jako já. A zjistili jsme, že odpoledne kdy tam slunce nešajní už se tam taky nikdo neplácá a my se tam můžeme vesele trápit.

Během toho pan trenér poupravil nejen můj chabý běh/neběh, ale i potápěčský styl a jógové pozice. Díky jeho prudám jsem se dokázala (i přes můj odpor a přesvědčení, že dál to prostě nejde, protože to tlačí všude a já na to nejsem uzpůsobená) najednou místo do ušmudlaných I0m potopit přes 20m, aniž bych to zaregistrovala. No…není taky divu. Pán si na kurzu freedivingu s Martinem Zajacem prý hodil 5minutek ve statice a sám se potápěl do takových hloubek, že jsem na něj zvrchu nedohlídla. Kolikrát jsem si právem říkala, že takovýho hosta mi do La Calmy poslal sám Bůh. Umožnil mi získat další neopakovatelný, neuvěřitelný, kouzelný a hlavně boží zážitky. Takový, který mě pomáhají žít a ne jen přežívat, davají mi sílu, energii, chuť do života…a berou strach a bolest. Kolikrát si pak na momenty jako je skok z převisu v El Pitu vzpomenu, když je mi ouvej a něco třeba bolí. A už nepotřebuju žádnej jedovatej růžovák nebo podobný hnusy, stačí silná euforická vzpomínka a bolest poleví. Víc takových….tak snad zas brzy.:-)

A Martinovi, Davidovi a Mirovy patří mé neskonalé díky!!!

Svatka

Facebook messages July 21, 2012 11:21pm

S: Zdarec! hele napadá tě kde spát v tý Sofii? Je nějakej ten “gauč surfing”? Ta holka z Makra, kterou tam potkáme, mi něco doporučí prej. Ale to bude všechno placený… co ten stan?

B: čau hele cough už teď nestíhám sehnat, nevíš v kolik tam přijedeme?

nejlepší by bylo hned na noc odfrčet spát za město…

S: Někdy odpoledne počítám…ale domlouvala jsem se s tou Bulharkou, že zajdem večer na pivo. A počítám, že nám něco poradí…třeba nás nechá spát u ní, až se mázne.:))jo a přijedem v pondělí odpoledne, trvá to tam asi 2 dny. Tak si vem něco na čtení, hehe…

B: hele kolik kilo váží tvůj stan? já si asi nebudu brát s sebou kartu, když jí bereš ty vezmu jen nějaký eura

S: já vezmu…mám ještě 1700,- v cashi. Na tý kartě asi 3000,-takže jsme bohatý. bereš ešák? Stan má okolo 3kg myslim. Je lehkej. Tak já ho vezmu…jo?

B: ešák vemu

můj stan má 3 kg přesně

S: Tak vem, ještě by se ten můj zašpinil…J

B: ok

Beru sůl

S: ok, já kafe, čaj a cukr…

B: máš nějaký koření? pepř a papriku? já mám všechno v kořenkách

S: akorát pepř…beru. a máš foťák?

B: foťák beru

S: mám vzit otvírák na konzervy? mam taky nůž…

B: Já ho mám na noži

S: máš nějakou malou pastu? já mám jen velkou a plnou…

B: jo vezmu

S: ja se odhlasuju, stoji me to prachy…kdyztak napis sms. PS:jsem zfetovana impregnaci…

B: ok, co ten vařič ještě?

S: je docela plnej…ale ne uplne samozrejme. tak radsi koupime.

B: oki bombu i var na to ju?

S: jo jo

V sobotu 22.7.2012 se scházíme v Čakovicích u Prahy. Sem se svážej ryby ze všech koutů Evropy, včetně Bulharska. No a když se to šikovně zaonačí, dá se v těch kamionech svést i nazpátek. A taková jízda kamionem je fakt prča. Výhled královskej, když přijde únava dá se natáhnout na postel i za jízdy a ještě to na tom hydraulickym křesílku pěkně houpe. Většina kamioňáků navíc po těch kilometrech o samotě moc ráda někoho sveze, obzvlášť když je to holka.

Dokupujem potřebnosti a na náhradní plyn.bombu, to nejdůležitější, se zapomíná (takže od poloviny vejletu jíme studený a pijem studený). A usedáme do kamionu modrookýho, pupkatýho a vysmátýho Makedonce Ivana, kterýho společnost evidentně těší. Za pár kiláků se ale rozdělujeme. Naučily jsme se totiž makedonsky a pochopily, že v kamionu se může jezdit jenom ve dvou a že pro druhou je tu připravený kámoš Jagoš, kterej do Bulharska veze místo ryb melouny. No v tý chvíli je nám lehce těžko, přecijen 2 dny v kamionu s cizím chlapem….ale pupkouši vypadají fajn a navíc se o nás ví. Od českých hranic už teda každá se svým šoférem sama a jízda začíná. Kluci Makedonci se projevují jako gentlemani s velkym G. Moc toho nenamluví, protože nemůžou, ale z vděčnosti, že vezou pěkný mladý holky nás ještě obě luxusně krmí a občas i pivem napojí.

Dohromady se v Sofii dáváme v pondělí odpoledne. Veselina, bulharská kolegyně ze Sváti firmy se stará jak o vlastní a ještě v pondělí večer nás posílá autobusem do hor. Zůstávat v Sofii prý není bezpečný. Stopovat není bezpečný. Chodit do hor prý taky není bezpečný. Kvůli medvědům…..ehhmmm jasně, s výběrem země jsme se asi fakt trefily. Na ty medvědy radši rovnou zapomínáme a hurááá do hor večerním 50 let starym busem ještě s koženejma sedačkama.

Při první orientaci v okolí zjišťujeme, že mapa Pirinu nám moc neposlouží, jelikož nás Veselina místo toho poslala do pohoří Rila. Nevadí, kupujeme novou mapu, zásoby na 4 dny a vydáváme se do divočiny. Spaní pod širákem na něčem stabilním je po kamionu vítaná změna, šum potůčku, ohýnek a teplý fazole k večeři. Začíná nám to uspokojivě.

Druhý den ráno vyrážíme nahoru do těch 2tis.m.n., ať se na to Bulharsko pěkně zvrchu podíváme. A jak si to tak štrádujem ještě v lesním porostu, narážíme na dva psí tuláky, kterým se na první pohled zamlouváme a oni nám taky. Ovčanda dostává jméno Rita, protože Borůvka vždycky chtěla mít Ritu a nikdy jí neměla. Kříženeček dostává jméno Ňufík, protože Sváťa je expert na přiblblý jména. A Rita s Ňufíkem nám dělají společnost a ochranu po další dva dny i přes to, že jim ze svých zásob krmiva v rámci přežití nic nedáváme. Takový horský strážci, říkáme si. Jakmile okolo náhodou projde turista, psy štěkají, jakoby k nám patřili odjakživa. A co je vede k tomu plahočit se s náma zůstává ukryto hluboko v psí hlavě.

“Hele, kdys naposledy viděla tu modrou?” “Hele nevim….ale i cesta je cíl, viď. Tak to neřeš.” Odpovídá Borůvka a na to se nedá říct ani ťuk, je to holá pravda. A tak si to holky za chvíli razej na ten vrchol “cestou”, po který zaručeně nikdo nikdy nešel. Ale protože maj vzrůšo rády, vesele pokračují dál a vzrůšo graduje úmerně s nadmořskou výškou. Po hustym neprostupnym lese přichází obří balvany. Po balvanech se les mění v kleští, o který se dá v těch letních kraťáskách bezvadně podrápat a ten sajrajt je všude okolo. K tomu se začínají objevovat hovna, který (ikdyž jsme žádná nikdy medvědí hovno neviděly) jsou zaručeně medvědí. A tady už i Borůvka prohlašuje, že tohle je na ní trochu MOC akční. A tak se cesta proměňuje na lehký boj o život a maraton v kleští a hovnech. Po hodině a půl plahočení zahlídneme v dáli boudu a s nadějí, že tam třeba potkáme živou duši co nás zachrání míříme kurzory tam. Tam ale nikdo. Aspoň už žádný kleští a všude spousta koní (že by ty hovna byly nakonec koňský? Těžko říct…).

Spousta koní je v bulharských horách všude. Oni totiž Bulhaři nejedi prasátka nebo kravičky jako my, ale koně… Neochutnaly jsme!

Po celodenním bloudění jsme konečně na správnou cestu navedeni jakýmsi správcem, kterýho vidíme moc rády.

Stihnem ještě vstoupit do oblasti 7 jezer a u jednoho rozbalujem stan. Jupííí, není nic lepšího než spát venku poblíž vody, aby se mohl člověk do spacáčku hezky umýt. A tady je voda, narozdíl od tý ledárny v Dolomitech, obzvlášť teploučká.

Ráno rychle balíme, kemping je jako všude zakázaný. Psy nás vítají a těší se na další výpravu. Chudáci ještě nevědí, že ten den holky trochu šlápnou do bot a ujdou trasu v průvodci doporučenou na 4 dny. Ale chuť jít dál je velká a jde to nějak samo.

Svátě se na potvoru dělá na levý pohorce žralok s hubou pěkně otevřenou. Asi proto, že je třeba využít provázku, kterej Borůvka nosí pro případ v KPZ. Pro Sváťu to znamená každých 30min.převaz pohorky, protože provázek držet nechce, ale nad panem Murphym do konce výletu vyhrává.

A na co taky nový Gore-texky za 4tis.s novou technologií odpruženejch podrážek, když ve starejch pohorkách po ségře co se rozpadají, je to zážitek mnohem intenzivnější!:)

Dlouhý pochod přes vrcholy ten den končíme v bivaku u jezera, kam dorážíme už za tmy a řádně vyšťavený. Pár Bulharů v bivaku nechápe, co jsme ten den ušly, my nechápeme, proč to nechápou a jdem pěkně tvrdě spát.

Další den už tak plodný není. Tuláci nás přes noc opustili. Asi mysleli, že jsme je vyměnili za Bulhary v bivaku. A po pěkný dopolední hřebenovce se nám začíná nahoře lehce mračit. Borůvka, jako zkušenější horalka velí sestup do nížiny a brzké utáboření se. Kolem 3hod.tedy nacházíme pohádkový místo kousek od řeky a než začíná pršet, ještě narazíme na vodopády, kde dáváme přírodní sprchu. Za deště si pak vaříme čaj z čerstvě natrhaných bylinek a pod pláštěnkou vychutnáváme to kap kap kap a pak ještě větší kap kap kap…až je z toho pěkná chcanice. Déšť v horách je famózní.

Další den zas šlapeme jak na motůrek. Do civilizace daleko a odpo to vypadá na další vodní smršť, kterou už si tak vychutnat nehodláme. V mapě nalézáme podivnou ale sympaticky vypadající cestu vedoucí okolo velkýho jezera až do nějakého Samokova, odkud jistě pojede bus do Sofie.

Hmmm….nikdy už nebudem věřit podivně vypadajícím cestám na mapě, aspoň ne na bulharský.

Je teda pravda, že jen co na cestu nastupujeme, objevuje se cedule s něčím co vypadá jako “NEVSTUPOVAT”. Ale my přece spěcháme dolu, nebo nás ta bouřka rozdrtí. A tak nápis nevidíme a valíme dál. Serpentýnovitá cesta je ale najednou zatraceně dlouhá, o to víc, že nás po 2 hodinách sestupu bouřka začíná drtit.10 min.se snažíme nepromoknout. Poté jsou z nás zmoklý slepice a můžem chodit i loužema, který jsou teď všude. Svátě navíc obě podrážky dávají sbohem a odchází do věčných lovišť. A tak nějakou dobu pokračuje v “botách” bez podrážky. Když po hodině mučení bouřka konečně ustává, přichází nový poznatek o životě Bulharů. Svojí pitnou vodu si koňožrouti hlídají zatraceně dobře. To co vypadalo na mapě jako jezero je totiž hlídaná nádrž s pitnou, jak naznačují stále četnější nápisy a čerpadla.

“Hele, ale my jsme tu zabloudily omylem….nic se nám stát nemůže, viď?”

“Neeeee. V pohodě…a jsme v horách, tady budou určitě milý lidi.”

“Jasnéěě.” To teda byly….. milý!!

“Je hele támhle je nějaká závora a čokl. Proč ten zmetek tak štěká, ještě si nás někdo všimne!”

“Hele nevim, ale dělej poď, projdem to ať nás tu nikdo nezmerčí!!”

Ale zmerčil. Jen co “nenápadně” podlejzáme závoru, přichází chlápek, kterej rozhodně nevypadá, že by nás viděl rád. Zarostlý vousy, plešatej, vykrmenej pupek a přes to tričko, který sedlo když byl pupek možná poloviční. Otrhaný tepláky a opasek s karabinou, co je v ní nechcem vědět. Ruka mu okolo ní kmitá tak, že jeho hra na policajta/hlídače vypadá dost důvěryhodně. Nepříjemně na nás řve něco bulharsky a my po pár krocích kupředu pokus o útěk rychle vzdáváme a celkem vyděšeně stojíme jak prkna. Odpornej chlápek řve dál, přestože mu očividně nerozumíme. Po chvíli neurotickýho žvatlání pochopíme, že chce pasy….jasně. Do lepší situace jsme se dostat nemohli. Ikdyž víc než oficírsky působí úchylně, pasy mu dáváme. Rozhodně nechcem aby vytáhl to co má v karabině, nebo pustil psa. Úchyl s pasy zachází do polorozbitýho baráku u závory a 5 minut se neukazuje. My zatím venku rozmícháváme tuhnoucí krev v žilách a myslíme na to, jak by bylo krásný odejít po tý cestě dál, posledních 9km do Samokova.

Když se vrací, nese papíry s našimi jmény a textem v cyrilici, který nás nutí podepsat. Podpis sem, podpis tam, hlavně ať jsme od toho týpka už daleko. Za chvíli nás, očividně nerad, nechává jít. A my, solidně vyděšený, bereme roha jak nejrychlejc to jde.

Přes tu nádhernou bezlidnou přírodu v bulharských “dvoutisícovkách” plnou pasoucích se masitých koní, psů ochranářů a jezer na každym kroku, tohle byl jednoznačně nejsilnější zážitek. Teď hlavně do bezpečí.

Začíná se stmívat, před nosem ještě štreka a nám zastavuje auto s 3 vousatejma chlapama. No, přemlouvat se nenecháme, naskakujem dovnitř a doufáme, že do Samokova dojedem. Vzhledem k tomu, jak děsně nám smrdej nohy po přezutí do sandálů, by jakákoliv násilná manipulace s náma znamenala JEJICH smrt, spíš než naší.

Do města dorážíme a že bus jede až ráno, ubytováváme se v místním B&B zařízení. Na camping už tady v cikánově nemáme nervy.

Ráno hurá do Sofie, kde nás nabírá Veselina a veze na bus. 28 hodin cesty domů v zatuchlym autobuse plnym Bulharů je třešnička na dortu….zlatý časy v kamionu!!

A my jsme spokojený.Víc jak 4 tísíce nás to nestálo, hor jsme se zas na chvíli nabažily, 5 dní bez mobilu a pojmu o čase jako relax baječný a silný zážitky zas na celej život – a jakože se teď živý rozhodně cítíme. Jen Bulharska na nějakou dobu stačilo.:o)

Takže pro ty, kdo nechtěj nudu cestovních kanceláří, tu máme opět jedno povídání o cestování od Svatky. A opět to stojí za to!

Je sobota 22.8.2014, 8h večer. V týhle chvíli, nepřekvapená, zjišťuju, že vést druhý den sebe i 50kg věcí na letiště bude oříšek s tvrdší slupkou. Letiště – 60km ze Squamishe přes celý Vancouver. Autobusy jsou plný a navíc 80 babek, abych se do Vanu na letiště svezla, by mojí šrajtofli zbytečně vyždímalo. Z Whistleru se do Vanu v neděli ráno taky nikdo ze známých nežene a ve Squamishi nikoho neznám. Domácí, kterej by mi pomohl, je na dovolený. A tak jsem odkázaná jen na Svatku a Svatku. Mno…to není špatný. Svatka je totiž master v řešení situací na poslední chvíli a proto se taky do takových situací sama ráda uvrhuje (proč řešit bus na letiště, když se může celý den hrabat v Thrift storu a farmářských trzích?? :). Navíc jsme v Kanadě a po celým létu stopování s jakoukoliv bagáží vím, jak to tu chodí.

Teoreticky by tedy mělo stačit, dokodrcat se druhý den 1km na dálnici , zvednout palec a hezky se usmívat.

A s 20kg kufrem na kolečkách, 8kg Deuterem a 20kg krabicí, kam se transformoval Titus, to vypadá na pěknou prču… scénář typu – zavolat ráno taxíka a nechat se k dálnici svést u mě neprochází. Co teda dál?

Tak batoh na záda, kufr do ruky… ale co krabice s kolem? Hmmm…. Ikdybych to zázrakem přidělala na kufr, kolečka na tý –made in China- kvalitě se mnou dlouho spolupracovat nebudou.

A tak vymýšlím další czechologii (jak to náhodný český kolemjdoucí na letišti nazval). Která se osvědčuje jako dostatečně fungující k tomu, proč byla vytvořena. Kolo jde teda na záda, Deuter na prsa, čínskej kufr do ruky a jde se.

V 6:30 ráno jsem s plnou polní ready u dálnice, 1km bojovky úspěšně za sebou. A zbývá mi krásných 6hodin se na letiště dopravit. Tak snad to vyjde….

No, země javorového listu opět nezklamala. Prst mi visí ve vzduchu 10min a 10 trucků, když zastavuje suveréně nejmenší vozidlo ze všech.

Ale dobrý. Polák Jo – jak se představuje, je přesvědčený rozhodně víc než já, že se tam všechno vejde, no problem… a s úsměvem dělá ze svýho mini vozu větší a větší.

Je mi ho trochu líto, když vyrážíme a on chudák nemůže ani zaklonit hlavu, jak se mu tam obří krabice s kolem „perfektně“ vejde. Podle všeho mu to ale dělá radost.

Polák Jo žije ve Vanu už několik let. Pracuje na poště a je nesmírně spokojenej. Pracovat v Kanadě pro státní firmu – to je spokojenej každej. Za vydělaný peníze si koupil plachetnici a v každý volný chvíli vyráží na moře, nasát trochu mořskýho vzduchu a pohody.

Do Squamise si v neděli v 6 ráno vyrazil proto, že si chtěl umýt auto, koupit snídani v Tim Hortons a trochu se projet po Sea to Sky. Má bezva den a proto mě hodí až na letiště. Dřív tam pracoval, tak si chce zkontrolovat, co se tam změnilo.

Faaaaajn…. jasně. Není problém. Nechávám se odvést zadáčo až do cíle a ještě pokecám s příjemným člověkem. Tomu říkám kanadský GOODBYE BABY!!

S.

..a co dál? A co bylo dál? Tak to najdete uvnitř.. “klik”

Přede mnou ještě dalších 50km nahoru do Whistleru. Dostávám se do rauše, kómatu štěstí. Endorfiny se vyplavujou jedna radost a já na tváři konstantní rohlík od ucha k uchu. Nejen že sedím na Titusovi a šlapu jak na duracelový baterky….ale já se kurňa ženu po SEA TO SKY Hwy!!! Nechápu….pár jízd to ještě zabere než to vstřebám, teď si připadám spíš jak ve snu a budík rozhodně nechci slyšet! Je před 5 hodinou raní a já mám za sebou 1/6 tý nejúžasnější cesty do práce, jakou jsem kdy ušlápla (kam se hrabe prázdný pražský nábřeží v 6hod ráno a monumentální pohled na Hrad, pcheee). Nastupuju na 1. dlouhej stoupák za Squamishem a v týhle chvíli už opravdu nechci myslet na nic jinýho než tady a teď. Poslouchám Tituse, jak vrčí radostí, kola jak se třou o silnici, nádech/výdech, ticho ruší jen občasný šum řeky a projíždějící trucky spíš než auta, co někdy zatroubí na pozdrav.

Když jsem tuhle trasu, která je profláklá jako jedna z nejkrásnějších v BC a možná v Kanadě vůbec (trasa Vancouver – Whistler) projížděla autobusem, nebyla jsem schopná oči odlepit od tý krásy, kterou jsem hltala jak hladovej vlk. A teď tu jedu na kole!!! Můžu to i dýchat, cítit a slyšet….Muheheeee, není možný! Opět se dostávám do stavu naprostý spokojenosti a pocitu, že mi na týhle planetě nic nechybí. Kdo sakra má to štěstí být svědkem toho, jak první sluneční paprsky dopadají na tyčící se 2-2,5 tisícový obry lemující Sea to Sky, v červenci ještě zahalený sněhem… do toho horský vzduch, les odkud občas vykoukne medvěd nebo srnka, jezero a křišťálově čistá řeka a na zemi obří superbarevný kanadský vážky, který se rády fotí.

Hlavu si trhám, že jsem si nikdy tuhle cestu do práce nevyfotila. Ale pocit, že mi hoří koudel u zadku, protože v 8 musím být pod lanovkou a je to ještě x km, mi to nikdy nedovolil. V hlavě ten pohled zůstane dokud mi tam všechno funguje.

Po 3hodinovým kómatu a 50km se konečně objevuje cedule Welcome to Whistler. Posledních 8km k patě Blackombu. Tam dávám Titusovi sbohem, meju se na záchodech (to že nedám sprchu, která tu není, klukům v kuchyni rozhodně vadit nebudeJ), kupuju oblíbený kafe + croissanta a v 8 sedám na lanovku nahoru do Christine´s. 30min.pravidelnýho drrrnnn drrrrnnn drrrnnnn a k tomu občasný zapískání Whiskey Jacka (ohromě neznějící pták).

Pocit??? Hmmm….kdo chce endorfiny, mám na rozdávání.

Tak takhle jsem dopadla v letní sezóně ve Whistleru. Pendlovala jsem těch 60km mezi Squamishem a Whistlerem jak pingpongovej míček aspoň 4x týdně. Jasně, že jsem tuhle zvrácenost nedala každý ráno. Někdy jsem jela busem a zpátky na kole. A cesta zpátky = krásný 2hodinky víceméně z kopce (tam to bylo 3hod díky 700m převýšení) v sedle mýho oře a zapadající slunce, relax jak poleno. Když byl čas, šlo to i offroad Sea to Sky Trailem (5hod), což byl zážitek ještě mocnější. Obzvášť když jedinej člověk, kterýho cestou potkávám je ženská, varující mě, že tam kam jedu před chvíli viděla vlky a že to bylo moooc děsivý. Hlavně ať tam prej nejezdim a radši že po silnici….Jasněěěě!! Všechno poslušně odkejvám a jen co zmizí za zatáčkou, šlapu na to, ať ty šelmičky chlupatý ještě stihnu.

Vlky jsem ale bohužel neviděla. Asi jsem chtěla moc.

Kdo k tomuhle velkou měrou přispěl, byl Andy svým článkem, kterej jsem zhltla těsně před odjezdem do Kanady BC v BC. A dlouho jsem nemohla pochopit, jak mohl vzdálenost Vancouver – Whistler (120km) dát za skoro stejný čas jako já Squamish – Whistler (60km). Ale časem mi to došlo….Andy totiž NENÍ ČLOVĚK!

A kde se ve mě vzalo to nepřekonatelný nutkání dopravovat se do školy/práce a kamkoliv to šlo na kole nebo po svých? Vrozenou touhu po pohybu kdykoliv, kdekoliv , jakkoliv jsem měla vždycky. K  tomu se přidala  nechuť vozit se v něčem co nepoháním já a ještě to smrdí, násobená nekontrolovatelnými stády vlastního druhu ve veřejné dopravě.

A doprava do práce ve Whistleru byla nová výzva…

Zima???

Tak ta se vyřešila celkem rychle – Maarou z Klaanova. Jakmile mi borec ukázal, že ANO, dá se jezdit na sněhu na kole a ANO, dají se na to připevnit lyže i hůlky gumicukama a ANO, šlapat je dovoleno i v lyžákách…bylo mi jasno. Kolo značky Giant za pár šupů statečně vydrželo mou nepéči celou zimu a já osobně stále nechápu jak se mohlo stát, že jsem sebou ani jednou nešvihla o zem. Ale tak kdo umí, ten umí. Jediný, s čím byla lehká potíž, bylo vozit prkno. Mozkovně totiž často při jízdě okolo stromu nedocvaklo, že šířka povozu se s prknem na zádech úměrně zvětšila.

Když přišlo jaro a slezl sníh, tzn.konec pravidelnýho lyžování/prkna z práce z vrcholu Blackombu, přišel i nový nápad. Při pohledu na ten sexy kopec plnej výmolů, kořenů, šutrů a vyjetých sjezdovek mě přepadlo nekotrolovatelný nutkání si to sjet na Titusovi. Když to navíc znamenalo vyšlápnout si to nahoru a kvalitně se při tom vyšťavit, začala jsem se na léto hoodně těšit.

A tak se jednoho krásnýho dne, když už sníh slezl ze spodní půlky Blackcombu vydávám nahoru, ozkoušet si jak se bude do práce jezdit. S Titusem ještě nejsem úplně kámoš a frajer mě na každý vyjížďce schazuje (že by lepší brzdy??), takže mě modřiny rostou jak houby po dešti. Do kopce to není lepší, po dobrých 400m potící krev slejzám ze sedla a zjišťuju, že moje fyzička se zřejmě uložila přes zimu do hybernace společně s medvědama a vstávat se jí rozhodně nechce. Takže mi to trvá do půli kopce pěknou hodinku a půl. Nahoře máčim hlavu v jarním potůčku a cestu dolů si vychutnávám všemi smysly o to víc, na tý vymletý sjezdovce je to sranda.. Medvědovi a srnce pasoucí se na kopci mávám na pozdrav.

Po prvním pokusu vyšlápnout to nahoru do práce přišel konec zimní sezóny a volno… měsíc cestování. Když jsem se ale natěšená do Whistleru vrátila na letní sozónu, dostala jsem možnost bydlet ve Squamishi. Zadarmo. Tím se ze šlapání na Blackcomb stalo šlapání Squamish – Whistler.

Wooow, zážitek, po kterym se mi sice stehna nevešly do kalhot, zato mě to napumpovalo takovým množstvím pozitivní energie, že ta jen tak nevyprchá.

Svatka

No jo, ale práce za 4 dny končí. A já už vím, co budu dělat. Jééééj…

V hlavě se mi neustále rodí nápad za nápadem, jak by se to dalo udělat s prostředky, které mám…takže vlastně kolo a……hmmmm…. nic? Vlastně ještě něco…velký odhodlání něco dělat, někam jet, něco a někoho poznat a vidět Kanadu!! Když už jsem v tý KANADĚ! No a nezůstat ve Whistleru, kde se po nejlepší zimě co mi svět dopřál sice probudili medvědi, ale taky chcíp pes. Takže motivace dostatečná se sebrat a poznat jinej kousek týhle nádherný země. Ostatní se vydávají na jih za Amíkama a Mexikáncema, ale to mě neláká.

Nápad projet si kus Kanady na kole mi vnuknul Paul z práce. Ir, co si s bráchou měsíc projížděl Kanadu příč napříč a železný vozík napakovaný věcma tahal za kolem. Když jsem o jeho roadtripu poprvé slyšela, v hlavě se mi probudila malá holka co nadšeně volá „to chci taky, to chci taky!“. Rozsvícený očíčka a já, pronásledující Paula pokaždý, co byl v práci a tahající z něj žážitky a zkušenosti a fakta. . Tím se nápad přes zimu pěkně zavrtal v hlavě a teď se konečně tvoří v jakýs takýs plán.

Takže, to kolo mám. Ideální nee, to je pravda. Celoodpružený kolo sestavený na to, aby sekalo zatáčky a hopsalo přes šutry na trailech ve Whistleru jistě nebude při jízdě po betónu nejšťastnější. Ale nějak to s Titusem zvládnem Ikdybych měla všechny věci tahat na zádech. Koukám na Creigs listu (smrt Aukru) po taškách na kolo s lehce stísněným pocitem. Začínám se bát, že dishwashing+Whistler bude přecijen blíž realitě než vysněnej výlet. Ceny 500 $ za tašky nebo vozík za kolo mi nejsou zrovna nakloněny.

Aaale, když nevíš, zeptej se Paula….Po jeho radě si beru z práce 2x20l plastový kýble od majonézy. Jsou super. Vodotěsný, dají se otevírat, oblepit páskou, polepit samolepkama ať to má štýlo, provrtat a drátem připevnit k nosiči. Nosič pro kola se zadním pružením sháním za 50 dolarů v bike shopu…hehe…miluju low cost řešení.

Tak si to hezky shrnu:

je konec května

vrátila jsem se z 14 – ti denního road tripu s mamkou po BC

ve Whistleru je mrtvo

nikde ani noha

ani ruka…paráda!

ale není práce a nájem je drahej

koncem května se musíme vystěhovat a najít nový bydlení = zaplatit kauci

potřebuju vybít energii přes zimu nahromaděnou

mám v hlavě brouka – projet Kanadu na kole. Teda Kanadu….spíš takovou mini část Kanady při tý její rozloze….

Výsledek….Sváťa, vybavená a sbalená za 4 dny.

Šetřím tedy 500dolarů za nájem + beru nějaký drobný co mi zůstaly a vyrážím pryč z Whistleru.

Než se vydám na nějaký to velký cestování, ještě se zdržuju týden ve Squamishi, městě asi 50km od Whistleru.

Těhle prvních 50km Whistler – Squamish projíždím trochu v nervu. S kuframa na kole zatím nejsem tak kamarádka a co chvíli zastavuju, abych je srovnala a nedřeli mě už sakra o to kolo a nekolíbaly se ze strany na stranu jak cikánskej vůz. Hold tenhle low cost systém (czechologie, tedy česká technologie) má ještě svý mouchy. Zažívám taky první a zdaleka ne poslední pád…frajerka jedu totiž s nášlapama, který už jsem nějakou tu dobu nepoužívala. No a ono se na to čas od času zapomene…tákže když takhle funim do pěkně táhlýho kopce, v půlce si říkám, že to chce vodu. Hezky pomalounku tedy zastavuju na odpočívadle, v klídku unaveně dojíždím bez brzd. Zastavuju…a ooouuha, v momentě kdy s úlevou dávám nohu z pedálu zjištuju, že to nějak nejde…aha. Pozdě bicha honit, pomalu se pokládám na zem s celým kolem i kuframa. Na zemi se pak ještě chvili válim smíchy. Lidi v autě, co jedou v tý chvíli za mnou mají jistě taky o zábavu kvalitně postaráno, podívaná to musela být prvotřídní.

Jak později zjišťuju, Squamish je město mých snů.

Jednak je unikátní v tom, že je zde největší výskyt Orla bělohlavého (a já ho viděla, hehee), ale hlavně …je vyhlášený jako hlavní město outdoor sportů, což už samo o sobě pro mě označuje dokonalý ráj na zemi. Týden tam trávím překopáváním zahrady u údržbáře Roba z práce. Tréning na další dny strávený na kole je to bezvadnej a já za to dostávám 250babek + postel a jídlo na vrch. Navíc bydlím přímo u lesa s řekou, kam chodím venčit Robovu retrýverku Cypress a každý den si neskutečně vychutnávám procházku v tak neporušeným lese, že by NP Šumava zámáčkl slzu a tiše záviděl. Navíc z okna koukám na majestátný Chief, skálu známou jako Meka horolezců…v mých očích pohled pro bohy.

V očekávání velkého neznámého v pátek 7.6.2013 vyřážím směr Vancouverův ostrov.  Ze Squamishe ještě krásných 43km do přístavu, akorát na to v 5 odpo.vyrazit a dostat se k převozu před 9 večer…poctivě se držím hesla, že na dovolený se nikam nespěchá a s úspěchem chytám poslední ferry na ostrov a tam se pak dostávám hezky za tmy skoro o půlnoci, aby to jako nebylo moc jednoduchý a nudný. Ještě nahlížím do mapy přes wifinu z ferry a trochu se orientuju…po vylodění v Nanaimu sedám na obtežkaný kolo (dobrých 20kg bagáže) a vyrážím do neznáma hledat kousek soukromí ideálně bez ranních pejskařů.

Nanaimo je skoro 90tis.přístavní město (jako naše České “Budějice”) a je největší na ostrově. Ostrov je tak o polovinu menší než ČR, s tím, že počet obyvatel je místo 10mil. pouze do 800tis., což je docela příjemný, obzvlášť když se chce človek místo kempování přes noc schovávat v lese. V Nanaimu jsou taky šílený kopce – jak se město od moře zvedá nahoru asi jak v San Franciscu. No prostě hledání si „bezpečnýho“ místa na spaní v 1 ráno v neznámým kopcovitým městě s plnou bagáží na kole není úplně med a tak po hodině a půl pocení konečně zalézám do nejbližšího lesního porostu, jídlo si pro jistotu dávám asi 200m od sebe (ale spíš pro pocit, neuzavřený popelnice značí, že tu medvědi nejsou), příkrývám se spacáčkem – je krásně teplo, pěkně blízko mýho Tituse s vědomým, že se takhle spolu budem ukládat dalších 14dní, spokojeně usínám. A to jsem se první noci sama venku bála…zbytečně. Je to fajn.

Ráno nádherný, pejskaři žádný, ke snídani hezky kafíčko a zbytek rýžovýho nákypu s meruňkama, který jsem si před odjezdem se steskem po babiččině vaření upekla (a povedlo se, jooo)…no jakožto zahájení výletování první noc hodnotím velice kladně.

Den strávený v Nanaimu, spíš orientováním se po okolí, povinnou koupelí v křišťálově čistým jezeře a první zastávkou v Tim Hortons (největší řetězec kaváren v Kanadě. Snídaně se dá místo 5 babek pořídit za 3 a ten mufinek nebo bagel stejně chutná stejně. Wifina zadarmo a když si tam člověk jen sedne a bere internet, nikdo si ho nikdy nevšimne. Takže meka pro cestovatele co okolo sebe nechtějí házet penězma).

S plánem odjet druhý den směr sever, nacházím ještě místečko v Nanaimu u lesa a večer prochajda po nábřeží. Krása…vůni moře a ryb si po sezóně na horách neskutečně užívám. Sedám si k přístavu a pozoruju řvoucí racky, jak krouží nad plachetnicema v přístavu a hezky na ně serou. K tomu hraje busker (jak jsem se později dozvěděla, tak se v angličtině říká pouličním muzikantům) na piano a plechovka piva Cariboos ladí atmošku skoro k dokonalosti (dokonalá by byla s Plzní, ale dolary bohužel nemají moc dlouhou trvanlivost, když je v Kanadě chuť na dobrý pivo).

Kolem 23hod.se vracím zpět k lesu u města, kde jsem nechala schovaný věci…jen co potichu a nenápadně, bez zbytečnýho svícení a hluku rozbaluju „tábořiště“ a zavrtávám se do spacáčku natěšená na spánek na čersvým vzduchu, zaslechnu z lesa hlasy. To se tam zrovna Sean hádal se svým tátou o tom, kdo půjde ráno nakoupit. Jenže to já v tý chvíli nevím a 20min sedím naprosto, ale NAPROSTO bez hnutí. Dejchám, ale to je tak všechno. Fakt se fakticky ohromě bojím a v hlavě se mi začínají honit představy typu – jsou tam Japonci (ty hlasy tak zněly) a ty tam teď někoho zavraždily a já jsem svěděk…pomoooooc (nic přiblblějšího člověka v takovýhle situaci prostě nenapadne)! Nejdelších 20min.pomalu uběhně a já začínám cejtit ztuhnost a vlastně necejtit nohy. Pomalu si teda lehám a čekám na smrt. Za chvíli už mi svítí čelovka do očí a Sean mi podává ruku s tím, že se jmenuje Sean a kdo prý jsem já a že s tátou mají kousek odtud tábořiště. Ufffff….ulevilo se mi neskutečně moc. Takže ikdyž mi málem praskla tepna z nervů, s úlevou si popřáváme dobrou noc a já se ukládám s Titusem vedle sebe v naprostý spokojenosti. Mimochodem spaní vedle kola co mi dává křídla u nás za těch 14 dní vytvořilo ten nejpevnější vztah, jaký jen holka s kolem může mít. Časem jsme si začly i povídat…a ať mi nikdo netvrdí, že kola neumí mluvit!

Můj plán cestovat sama a jen jen sama se tedy kazí hned druhý den tím, že navštěvuju Seana s tátou. A protože Seana poznávám trochu blíž, on mě poznává trochu blíž, rozhoduje se, že už s tátou (po 40dnech) cestovat nechce a že mě rád po ostrově provede.K mýmu štěstí celkem, byl totiž přímo z Nanaima. Tak hnedka druhej den získávám lokálního průvodce zadara a nebudu zastírat, že v tom nebylo trochu toho holčičího šarmu, co ho snad ve finále přesvědčilo.

Sean byl člověk svýho druhu. Za ten týden jsem se s ním ani chvíli nenudila. Byl to za mlada prý slavnej zpěvák, nyní busker a dj, ale chytrej jak rádio, rád o všem mluvil a měl svůj názor a tím mě občas připomínal strejdu Pepina z Postřižin. Což mě dost dlouho bavilo, včetně večerního hraní na kytaru. Ve svých 36 se rozhodl vykašlat se na nesvobodný placení nájmu a většinu roku žil prostě v lese a kočoval po různých místech BC. Trochu ve mě haprovalo, jestli si mám myslet, že je spíš bezdomovec nebo lenoch. Ale byl to člověk kulturní, zábavnej, vzdělanej, bez závislosti…a to je hlavní. Co na tom, že bydlí v hamace v lese.

Se svým nově nabytým průvodcem vyrážíme na sever. S cílem mám jasno. Podívat se na západní část ostrova, kde leží Tofino. Nejpopulárnější město široko daleko, kde prý žijou hipíci a lidi surfujou od rána do večera, díky mocným vlnám z oceánu.

Takže vyrážíme…ze začátku docela pomalým tempem, protože Sean má ve svým vozíku za kolem naloženo víc než já. A nebo jsem prostě rychlejší než on, což už mě ani nepřekvapuje. Při každé zastávce si se vším dává na čas a nikam nespěchá a tak se původně plánovaná třídenní cesta do Tofina stává asi pětidenní. Ze začátku jsem z toho nevrlá, ale už vím, že chlapi se popohánět nesměj a navíc to má svý výhody. Každý místo, kde se zastavujem, má svý kouzlo. Cestou mě Sean bere do pralesa kousek za Nanaimem, kde jednu noc přespáváme. Naše tábořiště vypadá tak, že já spím na zemi pod širákem (uaaaahhhh…spát takhle v pralese na čerstvým vzdoušku je prostě parááda!) a Sean ve svý hamace, kterou si natáhne mezi dva stromy a spí hezky ve vzduchu. Což je fajn, aspoň se ráno neprobudí mezi slimákama, jako občas já. Rání procházka pralesem k nádherným vodopádům a nikde ani noha, to taky není k zahození. Je úžasný vidět tak neporušenou přírodu vlastně kousek od největšího města na ostrově.

Z Nanaima to berem přes Qualicum Beach a Parksville do Coombs, kde mají široko daleko známej obchůdek s kozama na střeše. Jedna z mála klasických lapáků na turisty, kterou za cestu „odškrtáváme ze seznamu“. Další lapák ale stojí za to! Před Port Alberni, asi v půlce cesty do Tofina, je Catedral Groove. Část lesa, kde se nekácí! Bohužel je to na ostrově vyjímka, kací se skoro všude. Tohle místečko je ale zachovalý a pro turisty otevřený. A tak si po vyznačených a pečlivě vystavěných cestičkách prohlížíme 500 let starý stromy, který bych neobejmula ani kdybych tu byla 10x. Flora a fauna je tu neskutečná a ohromující, v týhle části lesa. Zažívám tu instantní přenos do pravěku, jen ty dinosauři chybí. A člověk by si nejradši nadýchal ten nádherně čistej vzduch do zásoby, dýchat tady je skoro labužnickej zážitek.

Mezi Catedral Groove a Port Alberni nás čeká ještě převýšení asi 700m. Docela slušnej kopeček s těma napakovanýma kolama. Ale statečně to s Seanem vyfuníme bez zastávky a nahoře vyfrknem jak tažný koně a dáváme high five! No jo, ale v tý chvíli zjišťuju, že telefon, co jsem si dala do nezaplý kapsy už tam není. Překvapení, Sváťo….:) no tak shazuju kufry z kola a s nadávkama se vydávám zas pěkně z kopce dolů. Samozřejmě chytrý přístroj nacházím až úplně dole, abych se jako poučila a kapsičky si příště zapínala. Kéž by lekce zafungovala….hehe. Už s rohlíkem na rtech dorážim nahoru a zjišťuju, že nás jěště pěkný kus cesty čeká a do Port Alberni se tak dostáváme těsně před půlnocí. Můj průvodce zde zvedá olíznutý prst do vzduchu a jako náčeník Inčučůna hlásí, že bude přes noc pršet a chce to přístřešek. Ubytováváme se tedy pod střechou první třídy na střídačkách basebolovýho hřiště a od 2 ráno leje jak z konve.

Sláva Seanovi!!

Tohle si v průběhu dalších dvou dnů opakuju častěji. Leje totiž dál a to na jízdu bez střechy nebo super funkčního nepromokavýho oblečení není nejlepší zážitek. Zdržujem se tedy po dva dny v asi 50tis. městě, kde si kluk z ostrova dokáže poradit. Jdeme na horkou spršku do místního bazíku, zadarmo. Dále návštěva armády spásy, kde to šikovně okecává tak, že vycházíme s taškou plnou nejrůznějšího jídla včetně ovoce a zeleniny, zadarmo (v Kanadě vlastně žádná vyjímka!). No a nakonec si vydělává asi 50babek tím, že půl hodiny hraje před nákupákem. Bezva, lidi to těší a v dobrý náladě mu za to, že jim zahrál tu jejich z mládí, hází dolar za dolarem. Takže si městečko za deště docela užíváme a druhý den razíme dál. A hned za městem nás čeká další zážitek na kterej jen tak nezapomenu……Gery!!

Podařilo se mi totiž překecat Seana a místo po silnici dáváme další kus cesty do Tofina off roadem okolo Sproat lake. V mapě tyhle cesty bohužel moc značený nejsou. Ale když už se člověk dostane mimo silnici, cest který se vytvořily postupným kácením lesa, je tu hafo. A dá se po nich taky dobře zabloudit.

Tak si to tak valíme po tý cestě necestě až nás zastavuje Gery ve svým klasickým kanadským trucku a z okýnka huláká, co tam jako blázni takhle navečer děláme a kam jedem. Po chvíli nám nabízí místo na noc v kempu, co je široko daleko jedinej a jen 6mil daleko, takže neodmítáme. Kempujeme tedy na nádhernym místě u jezera  a vzhledem k tomu, že je to prdel světa, je Gery evidentně rád za nějakou společnost. Je to chlapík kolem 60, ale statnej a silnej, s šátkem kolem hlavy a plnovousem. Takovej kanadskej kovboj, s neustálým úsměvem na rtech a touhou pomoct, kde se dá.

S Gerym trávíme neopakovatelný večer. U ohýnku nás cpe domácím výborným chilli con carne a Lucky lagerem s Clamatem – místní koktejl smrti bych to nazvala. Lucky lager je levný pivo, který aby se dalo vůbec pít (podle mě) je doléváno Clamatem, což je rajčatový džus s mušlím vývarem, v Kanadě dost populární. Chutná to ale skvěle a my aniž bychom si to vůbec uvědomili, takhle u ohýnku sedíme a posloucháme Geryho až do tý doby, než začne svítat. Nechápu….

Jeho vyprávění o životě v týhle částí zeměkoule by se vešlo ještě do dalších x takových večerů. Od malička se toulal lesy v okolí a lovil/pozoroval zvířata. Měl teda žážitky s medvědama, pumama a další místní havětí. 6 let žil sám na chatě ve 1500m.n.m., kde se sám zásoboval a pečoval o ni atd atd. Prostě zážitků měl nepřeberně a to se dalo poslouchat s červeným pivem v ruce dlouho a dlouho. Po pátý ráno, s vycházejícím sluníčkem teda vyrážíme konečně na kutě, spokojený.

Ráno si ještě dávám koupel ve Sproat lake. Zjišťuju, že moje sprchování ve studený vodě konečně má svůj výsledek. Voda v jezeře je pro mě příjemně osvěžující zatímco ostatní jen nevěřícně kroutí hlavou a nechápou, co tam jako dělám…..a já v sedmým nebo osmým nebi obzvlášť díky tomu, že je ta voda pitná. Plavat a pít tu vodu zároveň je úúúúžasný! Říkám si, co by se asi stalo, pít takovej českej rybníček…:)

Po noci s Gerym se na cestě do Tofina zastavujeme už jen jednou přes noc. Kempujem na parádním místě u řeky a druhý den už přímo hurá do Tofina. Jsem zvědavá, jelikož každý komu jsem se zmínila o tom, že to jedu na kole, vyvalil oči. Že prej je to dlouhý a stoupavý…a úzký a nikdo to nejezdí…a já nevim co ještě. Ani Sean mi nechtěl věřit, že to na kole dáme. A bum…den šlapání a my v Tofinu. Až se divim, jak lehce to dáváme…jó holt tvrdá česká holka se jen tak nedá.

V Tofinu trávíme pár dní kempováním na pláži.  Tvrdej to život, říkám si.

Taky dostávám možnost vyzkoušet si nějaký to surfování na široko daleko nejvyhlášenější pláži Long Beach mezi Tofinem a Ucueletem. Studená slaná voda oceánu, velký a silný vlny…a v neoprenu se tu prohánějí zřejmě nejlepší surfaři Kanady. Já jsem mezi ně nějak nezapadla. Po hodině a půl to s pokusy postavit se na prkno vzdávám, všechny dostupný otvory těla důkladně pročištěný slanou vodou. Konečně ale chápu, proč se lidi dokážou honit za vlnama na tom kusu plastu, laminátu, dřeva, pěny a co v tom ještě je i přes déšť a studenou vodu. Je to zase něco jinýho než třeba sklouznout se na prkně/lyžích z čerstvě poprášenýho bílýho kopce, nebo si tu sjezdovku pak sjet na kole. Na surfu tě ta vlna zakousne, cítíš tu sílu jakou tě žene dál a nepustí a vyplivne tě až na pláži. A to se ukázalo jako moc fajn.

Dál se naše cesty se Seanem dělí. On zůstává v Ucueletu kousek od Tofina v nahrávacím studiu a já mažu dál. Jsem ráda, že si další kus cesty můžu dát trochu v tempu a sama, jak jsem měla v plánu.

Cestou se stavuju ještě jednou u Geryho, v baťohu Lucky lagera a Clamato džus, abych na návštěvu nejela s prázdnou. Ten když mě vidí s takovou výslužkou v báglu, je celej nadšenej a my trávíme další noc u ohně s jeho zážitkama. Další den mě bere za kamarádama do Port Alberni, aby jim ukázal, jak dokáže holka vypít pivo i v 10 ráno a přitom se nesesypat. Tak jim to ukazuju a odměnou je mi jejich neskutečná pohostinnost. Asi je to pobavilo nebo co. Po tom, co do mě nacpali výtečněj oběd (domácí halibut s hranolkama, famozní marinovanej losos jako třesnička na dortu) mi dávají ochutnat ještě výběr po domácku vyrobených likérů, celý štastný, že mě tam mají. A já si říkám, kde se takový lidi kurnik berou. Noc trávím u geryho maminky, která bydlí v baráku co vypadá jak palác a pečuje o mě, jako o princeznu. Trochu nezvyk po těch nocích strávených v lese. Užívám si to plnými doušky a ráno po tom co zblajznu královskou omeletu a dostanu výslužku na cestu jedu dál.

V plánu je jet na jíh do Victorie, vzít to oklikou přes Port Renfrew, kde je údajně dlouhatánská cesta bez aut a civilizace. Na to se těším zase jak prtě. Osud tomu ale nepřál a já se do Port Renfrew zatím nepodívám. Potkávám se tu s prvními technickými problémy.

Než ale spadnu do průšvihu, projíždím si ještě ten nejhorší úsek za celej výlet. Mrholí celý den, takže já mokrá až na prdeli, ale tentokrát se zastavit nechci. Je větrno a já si dávám útrpných 40km do Lake Cowichan, poslední zastávkou před tím dlouhatánským úsekem do Port Renfrew. Když to tam konečně jak zmoklá slepice dočvachtám, mám poprvý chuť si připlatit a vyspat se v něčem pohodlnějším a sušším než je les. No jo, ale když zjišťuju, ze i nejlevnější camping je za 30 babek, už mi vidina lesa nepřipadá nereálná. Se zaťatýma zubama a trochu v nervu se vydávám dál s tím, že civilizaci už dalších 120 km neuvidím. Po 10km ale BUM a šššššššš. Bylo to velký bum, větší než normálně. A když slejzám z kola, zjištuju proč to BUM bylo větší. Kromě duše mám totiž rozervanou i gumu. Jak se tohle stalo, nechápu. Ale guma holt není nesmrtelná, co se dá dělat. Po hodině štělování uznávám, že to opravdu nepojede dál a začíná mi být trochu ouzko. Auta se tady totiž zrovna nevalej jedno za druhym a péšo zpátky do města 10 kiláků se mi taky nejeví jako zrovna sranda. Stmívá se….

Po tom, co už si skoro říkám, že i já začnu brečet, snad vzteky a zoufalstvím, už ani ne zklamáním, mě zachraňuje pan policajt. Hází na mě podezřívaví pohledy, jako bych tam s píchlou gumou sama holka dělala něco nekalýho, asi pašovala medvědí kůže nebo co. Ale mě je to tak jedno a tak se mi ulevilo, že hezky pane policajte naložit a jedem, neee? Přeci mě tu nenecháte…. auto má dost velký, v Kanadě žádná vyjímka. Tak mě po chvílí vysvětlování hází do nejbližšího kempu. Jééé, to se mi tu noc spí s úlevou. I tu teplou spršku si s radostí dopřávám. Ráno jsem sle nervozní jak pes, platit těch 30 babek za to, že jsem se tam vyspala na trávě pod plachtou se mi fakt nechce. Naštěstí mě zachraňují spolukempující Holanďani, který mě odvážej těsně před tím, než stihne pan majitel přijet a vyrejžovat ze mě dolary. Heheee, to jsem tomu zas pěkně utekla, říkám si.

No ale zpátky v Lake Cowichan už takový štěstí nemám. Přecijen je to trochu díra a nějaký pneumatiky na horský kola to tu prej nevedou. No tak mě čeká opět autostop zpátky do větší civilizace – Duncanu. Představit si, že stopuju v Čechách s napakovaným kolem věcma, asi u tý cesty dřív morfuju ve fosílii, než by mě někdo zastavil. Tady stojím asi půl hodky a už brzdí bezvadnej milej chlápek, kterej mě celej vysmátej hází do Duncanu a ještě se mnou hledá bike shop.

No nic, jsem zachráněna!!!

Kupuju pneu a hurá dál, cestou necestou…..Port Renfrew už nedávám (tam se nakonec dostávám až v srpnu při návratu na ostrov. Cesta to byla parááádníí!!) a tak se vydávám rovnou do hlavního města BC ležícím na jihu ostrova, Victorie.

Co mě potkává cestou, mě taky rozum nebere….ale holt jinej kraj, jinej mrav.

Valim si to teda z Duncanu, zadní guma spokojená při první vyjížďce ven a já taky. Chci ještě něco našpalat, při tomhle hektickym dni. Cowichan Bay, na který narážim cestou, mi ale všechny plány hatí. Projíždím kolem dechberoucího přístavu připomínajícího pobřeží Francie. Vedle shopu s mořskýma potvůrkama, kterej hnedka zvědavě okukuju je tu obchod se sýry, hned vedle pekárna –malý rodinný přítulný krámky…kavárnička a přístav plnej plachetnic. Vyjímečný místo, který nejde jen tak nechat za zády a jet dál. Člověk aby dobrej chleba a sýr k tomu v Kanadě pohledal. K tomu ten přístav a za rohem živá hudba…okamžik k nezaplacení. V pekárně kupuju asi 5 různých druhů mňamózních housek, v sýrárně tvrdý sýr a třešnička na dortu nesmí chybět. 2 vychlazený kanadský plzně s vláčkem na plechovce (pitelná alternativa naší plzínky, když si chce člověk trochu dopřát).

Asi hodinu sedím na lavičce v přístavu a všemi smysly vychutnávám tu neopakovatelnou chvíli. Výborný jídlo, vychlazený pivo, čerstvý vzduch, pohled na přístav plnej ruchu, spokojenejch lidí, racků, zapadající slunce, živá hudba a já, objevující nový a neznámý…co víc si kurňa můžu v takový chvíli přát, nevím.

Ale ono to přišlo….Když do sebe lámu druhý pivko, přichází borec. Otrhaný hadry, rozcuchaný dlouhý blonďatý vlasy, vousy, úsměv od ucha k uchu. Takovej moderní hipík, takže na první pohled sympoš. No a nebyla by to Kanada, kdybychom se hned nedali do řeči….“To je tvoje kolo, támhle to?“…..“Aha, jasně, a kam jedeš, odkud jsi přijela?“….a už to jede. Navázat konverzaci s někým úplně neznámým fakt není na tomhle místě něco vyjímečnýho. A to je úžasný.

Tak takhle jsem potkala Mika. S Mikem se následně loučím až druhej den odpoledne. Po tom, co se mi zmiňuje, že tu dělá v místním obchůdku s rybama opět jak malá holka nadšeně koulim očima. A když mě ještě nabízí, že můžu pomoc s loupáním krevet, který se ten den vylovily, jsem chycená na návnadu stejně, jako ty krevety. Potom, co jsem 2,5 roku seděla v kanclu a nakupovala tyhle potvůrky, aniž bych pořádně věděla, jak se s nima vlastně zachází, je tohle pro mě skoro dar z nebes. Ještě živejm krevetkám trhám hlavičky, střívka z nich cákají až do obličeje a já jen cítím, jak z nich prchá život. No první hodinu se mi klepou ruce a úplně to nedávám. Ale ikdyž já, dcera řezníka, zřejmě v životě nic nezabila, hecuju se a trhám hlavičku za hlavičkou. Po chvíli si člověk na vraždění těhle malejch vrtících se tvorů plnejch tykadel a nohou nějak zvykne a už to jede jedna za druhou. Do toho se dávám do řeči s majiteli a vysávám z nich každou informaci o tom, jak to tam s rybím byznysem vlastně funguje. Stejný nadšení se ozývá i od nich. Celkově příjemnej večer je završenej pohádkovou večeří v podobě superčerstvých krevet s fenyklovým salátkem, místním vynikajícím pivem a polemizováním nad tím, jestli bych pro ně v budoucnu mohla pracovat v novým obchůdku ve Victorii….no to je konec, říkám si. To je prostě moc náhod najednou. Loučím se s majiteli s kontaktem v ruce a s Mikem pokračuju na jeho farmu. Jeho rodiče totiž vlastní obchůdek se sýry, který vyrábej na farmě kousek odtud a který mi ještě zbyly v báglu. Tam si dáváme výřivku (nj.farma jim sype) a spíme ve stodole za ohradou s ovcema. Ráno mi vaří čerstvý vajíčka s cibulkou, jahody ze zahrádky…romantika jak poleno. Všechno ale probíhá v příjemným kamarádským duchu, kluk se o nic nepokouší a mě je tak naprosto dobře.

Odpoledne dávám Mikovi sbohem, s vyhlídkou toho, že se ještě uvidíme. A já jen nevěřícně kroutím hlavou…s takovou sortou lidí, otevřenou, přátelskou, upřímnou, spokojenou a ochotnou, se člověk nepotkává každý den. Tady žádná vyjímka.

No výlet se mi skoro chýlí ke konci. Po Cowichan Bay mířím do Sooke kousek od Victorie, pozdravit Pam a Norma, ke kterým jezdí strejda Vašek se Stevem na dovolenou. Ty mě nadšeně vítají, ikdyž se vůbec neznáme. Ukazují mi fajnovou cestu konečně bez aut, vedoucí podél pobřeží přímo do centra Victorie. Ve Victorii přespávám u Mikových kamarádů, kteří se živý pěstováním zeleniny v centru Victorie. Mají totiž za barákem rozlehlou zahradu…Mladý lidi, fajn práce na čerstvým vzduchu, co víc si přát, říkám si??

Druhý den trávím couráním po Victorii (80tis.obyv.), abych si návštěvu hlavního města taky mohla odšktrnout ze seznamu. Nijak zvlášť na mě nepůsobí…města už pro mě prostě nejsou středem zájmu. Co je ale zajímavý, je ryze anglický styl. Doubledeckery, telefonní budky a fish and chips na každým rohu naznačují, proč se město jmenuje Victorie. Nejvíc mě tu stejně baví thrift story, teda second handy, kde se dají najít takový poklady za babku, že jsem naložená spíš tam, než couráním a focením se před místním parlamentem.

Po Victorii je cesta domů rychlá. Za pár hodin jsem v přístavu a pak už hup hup na ferry do Vancouveru……..

……..na ostrov se ještě v srpnu vracím a prožívám nejlepších 14 dní, na který snad nikdy nezapomenu a který mě hodně hodně naučili. Od místních lidí se toho dá naučit neskutečně moc. Jedni z nejzdravějších lidí, mentálně i fyzicky, který jsem v životě potkala….

Sláva Vancouver Islandu a víc takových žážitků!!!

Tak třeba příště…:)

Svatka

6:00….. j’aime bien reggae music – crois-moi qu’j’aime bien le dancehall
ce que j’aime pas, c’est les paroles d’homophobie et les paroles de “hot gal”…..zní z telefonu. Song, který už dobrý 3 roky znamená pro moje spící vědomí „VSTÁVEJ POUPÁTKO TRALALA, BUDE Z TEBE FIALA“. Hurááá, zas další den s vyhlídkou ničeho lepšího než 8 hodin v kancelářský židli s aktivní podporou konzumu.

Ale mašina se má startovat pomalu a tak ještě ležim do doby, než se představa čištění zubů a venčení obr psa stává dostatečně přijatelnou na to abych zapla motor. Zařazuju tedy 1 a skáču z postele. Hážu na sebe 3 vrstvy voňavýho termoprádla (je pondělí) a již na rychlost 2 s úspěchem vykonávám všechny povinné ranní úkoly.

Za 40min. pak konečně stojím před barákem, připravená na to nejlepší, co mě dnes čeká….bike do práce probouzející se Prahou – teda tím nejlepším, co matička nabízí. Modřanskou roklí, šup přes Baranďák a následně Prokopákem do Stodůlek.

Sousedka venčící psa už jen kroutí hlavou, když mě vidí. Nic neřiká a zřejmě si  myslí ….holka blázen. V takovým počasí a na kolo????  Já nasedám a jako každý ráno, mám pocit jakoby mi někdo sundal těsný boty a já se najednou mohla proběhnout naboso po čerstvě posekaný trávě. Pocit sedět na kole je tak přirozenej a příjemnej, že radostí vísknu a hned zkoušim, jak že se to dneska skáče z patníčku před barákem.

Cesta ubýhá příjemně…. tma se začíná měnit v azuro, mlha je fajn osvěžující a dnes dokonce žádný bahno, co mě zasviní až na spodní prádlo. Všechno zmrzlo.

Ledovku si testuju hned na začátku, kdy mě to v menší zatáčce ladně položí na zem. Hmmm, tak jo, dnes budeš opatrná, viď Sváťo… Silnice jsou naprd, kluzký jak po banánový slupce. Ale za to pak v Prokopáku to po tý modrý turistický značce lesem jede parádně. Pouštim zadní pružení a vychutnávám si to trrrrr trrrrr trrrrr trrrrrr, jak Titus skáče přes kameny a kořeny a to parádně zmrzlý bahno. Že jedu dnes dřív, stíhám si ještě skočit menší skočky kousek od cesty a nashromáždit tak nějaký endorfiny do zásoby.

Po 20km a asi hodině jízdy parkuju Tituse do prázdnýho stojanu mezi autama a jdu hodit studenou sprchu. Příprava na korporát lepší, než 40g kofeinu.

No tak do 15hod budu dobrá…vyblbnutá a spokojená, než zas začnu přemýšlet, co dalšího zas vyvedu, nebo jaká bude cesta z práce, po tmě.

Jinak se to v tom kancelářským hnízdě přežít nedá….

Svatka