http://www.motorkari.cz/clanky/redakcni-testy/bultaco/test-bultaco-brinco-r-zazitek-jineho-druhu-36791.html

Tam dole, on tam prostě je a číhá si na tebe a jakmile se jen na kousíček k němu přiblížíš, tak couvne. Ale čím jsi hloubš, tím míň on pak couvá.

A tuhle sobotu couval fakt málo…

Tedy ono je to celý způsobený asi tím, že Honzík si nějak pochroumal ruku a tak se mnou nemohl v posledních týdnech do bazénu na nějaký to topení. A já se sice chodil tak nějak cachtat, ale přeci jen jsem v neoprenu nebyl venku ani nepamatuju a protože Honza za pár dnů odjíždí topit na safari do Egypta, bylo třeba si trošku zase vyzkoušet jaký to je v tom neoprenu venku, jestli všechno padne, jestli je teploučko a jestli neopren pořád sedí jak má a další vybavení je prostě ready. Domlouváme tedy na poslední chvíli v práci, že se pojedem potápět do Cerekve.

Na sobotu hlásej celkem slušný počasí, takže to pak ani není takovej boj, když vylejezám z auta, svlíkám svršky a mám se napatlat konďákem, abych se dostal do gumy. Vzduch má přes dvacku a jen tak mírně si občas foukne. Honzik pak trošku bojuje s oblíkáním neb jeho ruka neslouží ještě na 100%, ale za pár minut už jsme oba ve vodě a jde se dolů.

Dáváme nějaký warmupový ponory, ale už tady kolem 5m toho není moc vidět. Resp. jak se jeden zanoří, tak po pár vteřinách prostě druhýmu zmizí. Dáváme si tedy před ponorem vždycky info kterým směrem se kdyžtak budem posouvat a tak se postupně dopracováváme až k hraně. Hrana je místo, kde to najednou v lomu začíná padat dolů. A z celkem písčitýho dne v 5ti m se stávaj šutry co padaj až někam k 25m.

Vše v pohodě až k prvnímu ponoru tady. Asi 3m pod hranou totiž začíná být nevlídno a tohle nevlídno se pak stupňuje s každým metrem víc a víc. Nahoře je voda taková mléčná, pak to přechází do zelený a kolem 10m začíná hnědnout a černat. Jako jasně, nejsem u přehrady a historek o potápění na Orlíku a jinejch přehradách jsem už taky pár slyšel, ale tady – tady, kde viditelnost byla vždy parádní? No nelíbí se nám to ani jednomu, tak se přesouváme ještě o kousek dál ke stěně lomu, podél který se krásně padat dolů a člověk má pořád nějakej vizuální kontakt.

Výsledek je ale takovej, že prostě pod 15m se nejsme schopni toho dne dostat ani jeden. Prostě takovýho bubáka jsem snad ještě nezažil. Jako jasně, pokud by tam člověk chodil častějc, tak si na to prostě zvykne, ale teď, tady, to byl prostě bubák jak svině a dál nás nepustil.

Ve finále ale oba spokojený i přes tu příšeru dole. Ono ne že by to bylo totiž všechno špatně, člověk občas kouknul na nějakou zpomalenou rybu, v tý zimě dole a tak trochu si vlastně i zvláštně ten pocit totálního neznáma užil.

Vycachtaný a spokojený nakonec teda lezem ven a já můžu Honzovi jen narovinu závidět teď ten týden v Egyptě na lodi, kde viditelnost bude pecková, rybičky budou všude a bubák.. bubák bude tak možná zalezlej někde v hloubkách..

Tak příště snad víc modrý..

-a-

Více ve videu uvnitř..

Spíš bootcamp to byl. Vstávání brzy, celej den aktivity, zdravý jídlo, sluníčko a moře.. A takhle pořád dokola. Já jsme si to ale konečně jednou užil i jako student. Čili neběhal jsme nikde s foťákem, nepotápěl jsme se s každym studentem, neb čárys a Mirli mají tohle už dokonale zmáklý. A tak jsem si to normálně užíval..

Takže jedno užívací video s lehčí výzvou, je zde!

-a-

Viditelnost je slušná, připravujeme se a jdu pod vodu. Cítím tíseň. Technika zoufalá, motám se, najednou je okolo mě zelená mlha. Dobře vím, že u dna čeká Bubák. Pozoruje. Ve chvilce na mě skáče, chytá mě a pevně tiskne. V plicích ubývá vzduch, nohy těžknou. Otáčím to, zavírám oči a směřuju na hladinu… Ponor od ponoru je lepší. Bro je relaxovanej a klidnej, dodává mi jistotu. Bubák mě pomalu pouští a schovává se do zimy a tmy tam dole. Bude tam pozorovat okouny, usazovat kal, spát. A čekat na Tebe, příteli.

Ale asi takhle – poté co jsem můj a Honzovo “trénink” nastínil Čárysovi bylo více než rozumné shodnout se na tom, že je spíše spoločenská událost, než cokoliv, co má s tréninkem něco do činění.

Předkládám tedy jednu společenskou událost k nahlédnutí uvnitř..

A když píšu k nahlédnutí, myslím to tím doslova. Takže náš HC trénik v Barrandosvskym bazénu a co všechno se u toho děje i kolem.

Muzika netřeba. Dole je stejně skoro pořád ticho.

Takže se pohodlně usaďte, zhluboka se nadýchněte a jdem na to..

-a-

Většinou se díky zrychlenému dechu a na poplach bušícímu srdci přemlouvám dolu vůbec podívat…strach z výšek, můj milovaný společník je vždycky se mnou a neopustí.

Teď ale necítím nejslabší pocit nervozity. Odrážím se a jako pták s roztaženými křídly skáču dolů. Do hloubky, tmavý jak peklo a přesto tak lákavý. Chvilku se vznáším v prostoru, vychutnávám pocit bez tíže, hrobové ticho, sebe a neutuchající energii El Pitu, kterou máme teď s Mirem jen pro sebe. Dívám se na něj nahoru a s tím moje vznášení se ve vesmíru začíná být maličko nepříjemné. All right baby, je to ještě přes 20m nahoru a chce to kyslík. Tak jdeme, no. Jedno, dvě tempa a už se vznáším jak heliový balonek směr hladina. Tam lahodný nádech života a Miro, který už netrpělivě čeká až se vynořim, aby do tý tmavý pochvy mohl taky zaplout a nasosat trochu toho kouzla. Já se jen tlemim a zatím ani nevěřim tomu, co jsem právě zažila…je to totiž neuvěřitelná krása. Krása hloubek, pro kterou sakra stojí za to žít!

Pamatuju si přesně před rokem na kurz FII Freediving I.v Liberci. Na video, který nám Martin pouštěl. Pán, který mi připomínal Tarzana z Krále džungle stál na skále přesně jako teď já, pak si hodil šipečku a jel a jel a jel dolů do hloubky, krz tenký pruh světla prosvítající z tý malý dirky nahoře. Vypadalo to jak kouzelná pohádka pro dospělý. A já byla přesvědčená, že je to nahraný podobně jako tarzanův příběh a něco takovýho je pro obyčejnýho smrtelníka, chcípajícího ve 4m pod vodou, dosažitelný pouze z křesla před obrazovkou. Pcheee, jak ráda se v těhle věcech mýlim! Tehdá jsem na kurz šla kvůli Martinovi (jeden z mála lidí v Čechách, od kterýho mám chuť se učit) spíš než freedivingu s tím, že se ráda přiučím něco o fyziologii, dechu a funkcích lidského těla, ale trápit se v hloubkách nemusim. Do 8m v libereckým bazíku jsem se sotva doplácala a šup zas nahoru, protože je tam nepříjemně a tlačí to a bolí to a vůbec, co tam?

Tenkrát se tam se mnou ale plácal (nutno podotknout že značně šikovněji) i pan David Ž. Jeden z nejsympatičtějších lidí co znám a se kterým mi bylo potěšením rozvázat společnou řeč. Jím byl můj osud jaksi zpečetěn a já se o rok později taky díky němu topím v jedný z nějkrásnějších děr na světě. El Pitu, 70m hluboký jámě, plný křišťálově čistý vody, netopýrů, sladkovodních krevet a kůži oďubávajících rybiček, ve který si človek nepřipadá jinak než v pohádce, neuvěřitelný pohádce. Obzvlášť, když ji má úplně pro sebe, tak jako já s Mirem.

Na tohodle dvoumetrovýho klacka oplácanýho svalovou hmotou, s hlubokým hlasem a tvrdým výrazem ve tváři jsem měla štěstí. Než sem dorazil on, strávila jsem půl roku žijíce asi 3km od El Pitu, aniž bych ho vůbec spatřila! Nebyl totiž nikdo, se stejnými topícími zájmy a když už někdo byl, jako třeba pan David, na topení zas nebyla příležitost. A tak jsem si vystačila s občasnou návštěvou Dos Ojos cenoty s bandou turistů, kde jsem se vždycky vyblbla aspoň do I0m hloubek k uspokojení. Ale pak konečně přišel někdo, kdo mezi řečí jen tak zahlásil, že se při šnorchlování potopil do 20m a nic moc to nebylo a že se chce jít podívat, co je zač ta hluboká čenota tady. No tak to bylo něco pro mě, tohle slyšet. Mira jsem se chytla a už ho nepustila, dokud mě tam nevzal.

Zadarmo to tedy nebylo, to nee… Pán sportovec, už při druhý návstěvě mě málem uhnal. Hrdinsky jsem totiž navrhla, že tam poběžíme a já si pojedu svým tepem, kdyby něco. No jo, jenže to se Mirovy jaksi nezdálo a nutil mě v polomrákotách běžet dál, dávno za mým pohodlným limitem. „Sakra“ říkám si, tohle je pecka. Jako holka se sama nikdy nevyhecuju k nějakým pořádným výkonům a přesně tohle moje lenivý Já potřebuje. A k mýmu štěstí hecy a kecy pokračovaly…

Do El Pitu jsme takhle začli běhat skoro denně po dobu asi I4 dní, kdy tu byl Miro na dovolený….ach jo, škoda že lidi nemaj dovolený delší, tak jako já. A zjistili jsme, že odpoledne kdy tam slunce nešajní už se tam taky nikdo neplácá a my se tam můžeme vesele trápit.

Během toho pan trenér poupravil nejen můj chabý běh/neběh, ale i potápěčský styl a jógové pozice. Díky jeho prudám jsem se dokázala (i přes můj odpor a přesvědčení, že dál to prostě nejde, protože to tlačí všude a já na to nejsem uzpůsobená) najednou místo do ušmudlaných I0m potopit přes 20m, aniž bych to zaregistrovala. No…není taky divu. Pán si na kurzu freedivingu s Martinem Zajacem prý hodil 5minutek ve statice a sám se potápěl do takových hloubek, že jsem na něj zvrchu nedohlídla. Kolikrát jsem si právem říkala, že takovýho hosta mi do La Calmy poslal sám Bůh. Umožnil mi získat další neopakovatelný, neuvěřitelný, kouzelný a hlavně boží zážitky. Takový, který mě pomáhají žít a ne jen přežívat, davají mi sílu, energii, chuť do života…a berou strach a bolest. Kolikrát si pak na momenty jako je skok z převisu v El Pitu vzpomenu, když je mi ouvej a něco třeba bolí. A už nepotřebuju žádnej jedovatej růžovák nebo podobný hnusy, stačí silná euforická vzpomínka a bolest poleví. Víc takových….tak snad zas brzy.:-)

A Martinovi, Davidovi a Mirovy patří mé neskonalé díky!!!

Svatka

Dál? No dál beru do ruky telefon a protože traily kolem nedalekýho Kozákova na mě už před nějakým časem udělaly dojem, volám Tomaasse, jak on vidí svojí sobotu. Je něco málo po devátý a tak si říkám, že když je tenhle kluk schopnej vstávat a pro rozbřesk si dojít na Sněžku, mohl by už být vzhůru. A taky že je a hned z rukávu sype jeho plán na dnešek. Prostě za 40min na vlakáči v Turnově odjíždí cyklobus, kterej bych neměl zmeškat. Chvíli sice váhám, neb nechat naloženou káru s pražskou espézetkou na vlakovym nádraží je asi tak dobrej nápad, jak fandit Slavii ve sparťnaskym kotli, ale touha jít na kolo je prostě větší! Nakopávám teda TDi a po erzetě Osečná/Turnov, kde mě paní z navigace hlásí zatáčky s 30vteřinovým zásekem a tak jízda dostává opravdový punc originality v navigování, dojíždím na parking u vlakáče.

Tam rychlá převlíkačka a zpoza plotu už na mě volá Tomaass. Po chvilce přijíždí celá dnešní krů v počtu kolem 10ti kousků. Cyklobus klesá pod tíhou nakládanejch sjezďáků v podání mojem a Tomaasse a naopak lehkne pod karbonovýma Ibisema a dalšíma laskominama. Nakonec se ale všichni skládáme dovnitř a vyrážíme na první destinaci. Tam už jen 200m po áčku a brutálníma kopřivama tam začíná naprosto luxusní trail se zasekávacíma drážkama, boulema, točkama kolem nohy i odkloněnýma driftovacíma točkama po kořenech a lesní hrabance. Letím za Tomaassem vše na oči, abych neztratil stopu a na ksichtě mě zas narůstá ten obrovkej rohlík, když hlína lítá od obou gum na lesním podkladu a ty, i přes to že víš, že pokud on půjde na držku tak půjdeš taky zemi, tak ti nějaká záhadná síla nedovolí na tu brzdovou páku ani hrábnout i přes to, že nevíš co bude následovat. Do toho kolem nás lítá Tomaassův traildog Tonda a tak mám opravdu o zábavu postaráno. Pokud nehlídám rychle se míhající kořeny, musím hlídat ještě rychleji se míhající Tondovo čtyři nohy. Je ale vidět, že tenhle dog už nějakej trail dával, protože do klopenky ti nevlítne před gumu a polety tlumí líp než potuněná Foxácká vidle s titanovýma pružinama v rukou Aarona Gwina.

Pauzička v půlce trailu, abychom se všichni sjeli a jeden přes druhýho vychrili komu to kde jak ujelo a jak děsně se práší a už jí mažem dál. Beru zase nějkou přední pozici a tak nedostávám nažrat toho prachu a jehličí tolik. Trail pak končí přejezdem potoka a následuje zhodnocení časový situace, kde zjišťujem, že další cyklobus, tedy ten, co nás má vyvézt na Kozákov, v pohodě stíháme, i když si vyšlápnem ještě jeden trail. Převody teda letěj nahoru a postupně se prokousáváme nahoru lesní cestou k dalšímu trailovýmu potěšení. Chvilku čekačka na celou krů a začátek pak po čistým lesním prvosjezdu po chvilce navazuje na luxusní trail se spoustou bouliček a hupíků, kde si tak jako poskakueš přes horizontíky jak Latvalla na Finský rally. Není to prostě hrc-prc doraz-hrana, šutry, rány, ale plynulý, měkounký poletování lesem, kde ti zadek chodí do stran a vše neskutečně navazuje. Je to naprostá pecka a točky v ďolíkách jsou v rytmice, jak když jedeš tu nejepesnější bikrosku. Jenže v lese. Na sjezďáku. V kudle. Mezi stromama! Prostě další TOP trail, kterejma jsou místní kopce protkaný.

Ale i tahle neskutečná paráda musí bohužel jednou skončit a tak se dole pod lesem na asfaltu přemísťujeme na stanici cyklobusu. Spokojený už jen hledáme místo ve stínu a něco tekutýho na zředění tý vlny euforie co nám stále šplouchá v tepnách. Jeden džus, druhý kolu a po lehký přestřelce s koloběžkářema, co se taky chtěj nechat vyvézt na Kozákov (což ale naštěstí řeší chlapík z půjčovny koloběžek přivoláním druhýho busu – děkujeme!), usedáme do busu a sbíráme další vejškový metry zadarmo. Teda za 46Kč až na vrchol. A tam už Kozákov Challenge, o kterém jste četli včera. Já beru foťák a jdu něco cvaknout, abych si zas mohl posílat faktury a nechávám kluky asi po hodince odfrčet do luhů a hájů na další traily. Sám pak už jen prvosjezd z Kozákova a zbytek po asfaltu do Turnova.

Byl to zas zážitek čechrat místní jehličí v jeho nejčistší formě s partičkou kolem a já už se teď těším na příště!

-a-

Když teda Čárys naplánoval lesní party v Gotce, které mělo předcházet nějaký topení v pocestělomu v Miličíně, hned se toho chytlo pár topičů, jenž objevilo krásy podmořského světa na nádech a nechalo ze zlákat do pravý český LOM. Ten v Miličíně není z největších ani nejhlubších, ale pro nějaký to zatopení a vyzkoušení jestli choděj uši to bohatě stačí. Namlsaný povětšině z čirého moře v Chorvatsku se tedy sjíždíme takhel při pondělku u vylidňujícího se lomu. Na obloze se totiž začíná střídat víc než padesát odstínů šedi, jenž nevěstí zrovna přívětivý počasí. To nám ale nebrání v tom, možná ba právě naopak, nasoukat se do neoprenu a přečat tuhle blížící se pohromu na druhý straně hladiny.

V lomu nakonec nezůstává nikdo kromě nás a zvířený vody, od školou, v době prázdnin nepoviných, děcek, který vzaly ručníky na ramena. Lezem teda do vody v počtu sedmi statečných, resp. pěti polostatečných v neoprenech a Jirky, kterej si zapoměl neprozřetelně neopren doma (nicméně jeho mnoha lety protrénovaný tělo plavčíka nemůže 16-ti st. voda rozházet) a Mirky, kterou stejně podezřívám, že je vodnice! A show může začít.

První zahřívací ponory, pro zjištění jeslti fungujou uši, okouknout, jestli je dole bubák a za jak dlouho člověka vyžene ven, si dáváme pěkně všichni a taky všichni kolektivně zjišťujeme, že jsou místa kde je to dole zelený a pak jsou taky místa, kde je to dole SUPR zelený! Pak už ale začíná klasická hra o překvapení Miličínskýho lomu, aneb kdo najde.. no třeba keson, vánoční stromeček, počítač, zlomený pádlo, budku, lyže, sekačku atd atd. Prostě atrkcí, mraky a zábavy soustu. Tak si tu tak topíme a hodiny plynou. Z vody nás žene pak už opravdu se houstnoucí déšť a horšící se viditelnost dole, jak občas kopneš u dna  a zvíříš ten usazenech prach víc, než Sebastien Ogier na argentinský rally.

Spokojený teda lezem z vody a je čas na přesun do Gotky. Tam pak již klasicky víno a matéčko teče proudem a večer se krátí dobrým výhledem zpod zastřešené verandy na rozlehlé louky s ještě lepší společností.

Tak takhle naše propršené pondělí.

-a-

Tak je neděle večer a já mám za sebou poněkud delší cestu. Cestu z Chorvatska. Tam jsem totiž jesště před tím, než se pláže obsypou turistama strávil minulej týden. Takže v práci volno a hurá válet si šunky k moři. No ale ono to válenení moc neprobíhalo. Spíš probíhala celodenní nálož a to fyzická, nebo mozková. Prostě freediving course jak má být.

Protože je Čárys freečkovej instruktor  a má za sebou pěknou řádku odučenejch kurzů a studentů a já byl vždycky jen tak nějak ve vnitrozemí, bylo potřeba se podívat, jak probíhá i takovej kurz u vody, kde se už dají chodit i hloubky. Na ostrov Vir dorážíme v pondělí ráno a zmožený cestou se tak proválíme v apartmánech, nebo někteří, v přistaveném karavanu, prvním dnem. Nicméně tím celé válení končí. Pak totiž následuje den za dnem ráno joga a pak většinou do vody, nebo něco z teorie, která je prokládaná záludnými otázkami instruktorovými. Takže žádný odpočinek, ale pěkněj celodenní program, kde čas pro psaní korespondáku mamice nenajdeš snadno. Od úterka se tedy začíná ta pravá show. Čárys do studentů pere informace z tak širokého spektra, že je celkem fain pozorovat, jak si lidi vlastně nacházejí odpovědi na svoje případné otázky sami. Začínáme tedy teorií a základama a pak odpoledne se jde konečně k vodě, kde se začínají ladit nějký ty začátky co se bezpečnosti ve vodě týče. Studenti se toho nebojí a nakrmený informacema tam celkem bez problému dávaj záchrany, že by Mič Bjůkenen žasnul. Večer pak zlehka grilovačka rybiček a pokec venku.

Den dva pak začínáme ve vodě a jedou se statický zádrže dechu. Pěkně na lačno a rozhýbaný ranní jogou studentíci ke svému vlastnímu překvapení dávaj statiky kolem 3min a tak nejen oni ale i pan instruktor je poskojenej. Odpoledne pak zase nějaká ta teorie, kde se už začíná jít opravdu do hloubky, kterou následuje opět praxe, takže skáčem do člunu a mažem jí na vodu, zkoušet správný zanořerní, vyrovnávání, zase nějký safety atd. Večer celkem opakovačka dne minulého, takže pohoda.,

Ráno opět joga a už se jede na větší hloubky. Na otevřený vodě pak najednou přichází ten pocit, že už opravdu začínáš něco dělat. Spostu modroty kolem a pod sebou už pěknejch 20m s parádní viditelností. Slunce rve, neopreny držej a klucí topěj co to jde. Odpoledne pak zase teorie a všichni začínámy být pěkně zmuchlaný. Ono netrénovanýho člověka pěkně pomačká i těch 20m, takže zívání na učebně je povolený jen za oteřenou učebnicí. Hm – všichni ji evidentně pilně čtou.

Poslední dva dny pak už jedem zase na hloubky a protže klucí dali limit kurzu natahuje se lano ještě hloubš. Já si tam chci dát 30m, ale moře mě prostě nehce, takže to několikrát balim kolem 25m a zase jedu nahoru. Prostě jak říká Martin: “Musíš najezdit motohodiny, pak to tam bude padat..” tak si zkusím něco najezdit v bazénu a snad na koci prázdnin, tam něco padne. Klucí si taky jezdí co jim síly a dech stačí a Martina nám do toho občas zahraje moc pěkněj blackout, abychom byli ve střehu. Prostě o zábavu je postaráno celou dobu a tak, když je najednou sobota večer a my se balíme po dalším propotápěným dnu, kdy jsme potkávali už i rybičky, k odjezdu, lituju, že sotva si na vodu začínám zvykat, musím domu. Prostě měl by ten kurz být asi delší, protože opět z takový pohody se odjiždí do reality kancelářských dnů nesnadno.

Tak snad už zase brzy.

-a-

Děláme něco, co není uplně normální.
Topíme horské ledové řeky.
Inside, trocha matroše pro vás, aby jste nemysleli, že je v CR zima…

Takže protože Andy je letos mým vrchním kamera manem v našem časosběrném dokumentu o roku s freedivingem, dostal prostě befelem, že musí jet s náma natáčet do Švýcarska, kam jedeme topit švýcarské řeky.

Jedná se o celkem ojedinělej projekt, protože cíleně za freedivingem tam ještě nikdo nevyrazil, a já si myslím, že je to škoda. Jestli jsem se spletl, se dozvíte v pondělí, kdy se vracíme…snad.

Inu, ono mi jde spíš o to, udělat to potápění trochu víc outdoorovým spotem, se vším všudy – a tím myslím i cestování, objevování nových lokalit, a vším s tím spojeným. Jsem proto fakt nadšen, že s k nám přidala skupinka dalších lidí. Pak již stačilo domluvit a zaplatit apartmán, vyrobit nové obytné auto z obřího mercedesa sprintera, a pěkně v počtu 8 mi lidí vyrazit na akci.

Miluju předělávání aut na domečky !

Mno, cestování mi bylo dycky vším. At už to byly motorky, nebo kola, nebo snowboarding.
Teď jsem to rozšířil o freediving.

A lidi na to slyší…
Jsem nadšenej !

Takže, my se balíme.
Vy se zatím podívejte na fotky, a pusťte si videjko, co jsem našel na internetu.

A náš vlastní materiál čekejte již brzy.

Zatím aloha.
A nepřestávejte lítat ve snech !

Čárys

Dorazíte ?
Bude Mexico, cenotes.
Fotky, výdejka, a mnoho legrace.

Více informací vevnitř….

Ahoj všichni lidi okolo zážitkových výletů. Byl jsem požádán, jestli bych neudělal přednášku o freedivingu v jeskynních systémech v Mexicu, a protože se freedivingem v temných, úzkých, černých dírách zabývám již roky, dám této obsesi volný průběh na přednášce 17. dubna v Plzni. : )

Dorazíte ?
Bude Mexico, cenotes.
Fotky, videjka, a mnoho legrace.

Více informací vevnitř….

[:konec-anotace:]

Tak jsem byl v tom Mexicu, o čemž jsem napsal poměrně obsáhlý report tady nedávno na Pimpyourlife.cz. Jsem zpět 14 dní a hned zatepla jsem se uvolil podělit se o tyhle zážitky se širokou veřejností.

Kdy a kde to bude ?

ČTVRTEK, 17. DUBNA VE 20:30 V PLZNI v Rock n wall lezeckém centru.

Co bude obsahem přednášky ?

Presentace projektu Twelve 2014, krátký úvod do freedivingu,  a pak již jen seznámení s nejznámějšími cenotes v Mexicu, o možných chybách, pravidlech bezpečného potápění v jeskynních, celkově životě v pralese, a probereme i specifické techniky freedivingu v jeskynních systémech.

Pak si dáme samozřejmě nějakej drink, a ták.

Tak kdo nemáte co ve čtvrtek 17.4. dělat, tak dovalte na adresu :  Sady 5.května 24, Plzeň (Mapa)

Těším se na vás.

Martin Cheníček
Freediving Instructors International
supported by Horsefeathers since 2006

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG : www.720.cz
Facebook : www.facebook.com/720.cz
Skype : carys720
Mobile Martin Czech: +420 777 266 305 (czech tel.number)
Mobile Martin: +628 776 267 2094 (bali tel.number)

Kdo neviděl Intro celého projektu, tak jako vždy, je tady :

INTRO PROJEKTU :

A teď již novinka :

ÚNOR :

a co se dělo v lednu aneb archív :
LEDEN :

Trochu slov vevnitř, pro bike komunitu…
Tak kolik již bylo natočenejch těch bikovejch variant průřezu sezonou ?
Michal Prokop, Marosany N.D, Megaprdy, dalších 100 projektu, a všechny tak nějak…o tom samém. O skvělým bikingu.

Já kolo samo miluju, fakt moc. Ten pocit ve vzduchu, to, jak mě pořád udržuje v pokoře, protože vím, že umím prrrrddd….ten pocit na vyjížďce, kdy si se vyškrabal někde, kde dávaj lišky dobrou noc…i ten pocit pro lidi něco stvořit s lopatou, klávesnicí, nebo motorovkou..fakt to mám rád.

Ale již přes rok se živím trochu jinak, než je ve střední evropě zvykem. A myslím, že je to zajímavý téma, takového časosběru…protože se během roku nacestuji, jak Sláva.

A pak je tu ten Andy. Chce letos točit…a hledá, co by točil.
A pak přijdu já.
A moje nová práce.

A tak jsme si dali high five, a Andy pro letošek bude točit, cestovat, a potápět se mnou. A já vám to budu připravovat, a nějak solit tady u mě na 720, nebo tam u mě na PimpYourLife.cz

Opět se asi mnozí budou tázat, proč.
Opět musím říct jen jediné :

PRO MOTIVACI.

Pro tu chuť, něco dělat. Že se to dá, že to může být cokoliv, a že nás prostě baví (a chceme aby to tam měli všichni lidi) TVOŘIT.

Takže náš roční projekt odstartoval minulý týden na PYL. Dneska ho dávám s novým týdnem i sem, na 720.cz

Užijte si to s náma.
Ať je váš den skvělý…

Martin a Andy,
2014.

INTRO PROJEKTU :

LEDEN :

Pár hýbacích obrázku pro dokreslení atmosféry, jak vypadal ten „mokrej“ průběh kurzu na level 1 je tu nachystáno jen pro vás níže. A protože já se na statice v bazéně klepal víc než drahej pes v mrazáku, měl jsem po obdržení tréninkovejch tabulek na dejchání trochu obavy, že hned první trénink nedám ani náhodou. Druhej den pak doma, už v klidu a teplu, uléhám na postel – paradoxně nejnebezpečnější místo na světě (statisticky totiž v posteli umírá nejvíc lidí) a začínám se vyklidňovat, abych rozjel trénink na kapacitu plic. Říkám si, za jak dlouho to se mnou začne klepat, ale myšlenkama se vyklidňuju do takovýho stavu, že je vlastně všechno naprosto přirozený, nic se neděje a nejdou i při předposlední statice jsem v pohodě. Prostě nic se neděje a tak si řikám, že tu poslední teda zkusim protáhnout a uvidíme.

A tak to protahuju.

Na mě – poměrně výrazně..

Jsem z toho pak vysmátej jak hipík na Woodstocku (taky podstatnou část mýho high stavu dělá cé-ó-dvojka) ale po uklidnění si daleko víc začnu uvědomovat, jak moc se dá pracovat hlavou s ovládáním svojeho těla. Je to neskutečný. Prostě totální kontrola nad tělem a nad určitýma obranýma mechanizmama. Uvědomuju si taky ale, jak moc tohle všechno musí být v kontrole, aby to bylo stále OK.

Znám totoiž spíš ten druhej konec. Žvejknout se. Žvejknout se v bolestech a zapínat automat při tepech nad 180.

Tohle byla prostě nová a naprosto boží zkušenost.

A já?

Já chci víc..

Takže Máťo díky!

Díky za kurz a informace. Stálo to za to.

A díky, že to pro nás děláš a přidáváš hloubku našim životům..

-a-

Mohu do toho vnášet totiž mnoho dalších poznatků který jsem za ta léta nasbíral, jedeme opáčka stran safety a trénujeme hloubky a taky prostě jen tak blbneme – je to mnohem víc prostoru pro práci s lidma a pro jejich mučení – a to já rád !

Na skills sessions dorazil Jenda a Honza, Pavla a Mirek, David Štěpánek a taky tam s náma zůstalo pár lidí z kurzu, takže opět nás byla celkem veliká tlupa. Plus opět my dva s Mi.

Tyhle skills session probíhaly už krásně zajetým systémem – ráno, když nebyly vlny, jsme naskákali kolem 8h na žíněnky a rozcvičili se kolem 2O ti minut – tak jak jsem to študenty naučil – aby se plíce roztáhly, a čovek mohl volněji dýchat.

Pak už člun a frčíme na hloubky. Naštěstí tam máme od nějakého slovenského Juraje námořní mapy, takže vím, kde je 25m, kde je 3Om a kde je 47m – jsou to všechno vzdálenosti do 20 ti minut dojezdu. Paráda. Člun nežere skoro nic, takže se neděsíme že nás to někde nechá a držíme plnej kotel.

Trochu jsem překvapenej, jak moc to lidi z kurzu pozapoměli – správné protokoly, těsný buddy systém a tak první den skoro ladíme jen opáčko – teda myslím první den na vodě.

Další následující dny už David Štěpánek a Jenda foukají oba dno, takže 3Om je tam – David sice děsným stylem, ale budiž a Jenda s přehledem. Hodně do hloubek chvátají a je to zbytečné, oba mají exscelentní statiky – Jeník v rámci tréningu dontrakcoval až na krásnejch 5:08 což je pořádná metelice, kamaráde. Takže když se konečně uklidní i pod vodou, je to pak nádhera.

Jeník při výstupu při personal best…

Mirek a Pavla pracují především na tom, aby si věřili jako safety a freediver a Mirek nakonec ladí taky moc pěkné hloubky.

Nakonec dělám pro Jendu taky jednu variabilku, připravuju mu závaží a tahám lano, pěkně aby vše bylo bezpečný a on si pak zajede tak až to jde. Je ve 32 metrech (neměli jsme ten den delší lano) za 2O sekund a je z toho nadšenej, jak by ne. Jojo, VWT…

Po potápku míváme obídek, a cca 2 hodiny pauzu na „osobní volno“ hahaha, a pak je jdu mučit dál – především JOGA, core training, posilování s vlastní váhou, práci s kyselinou a jak na rezistenci vůči jejím účnkům, a další a další věci, který opět opakuju, jsem odladil všechny pod lékařským dozorem.

Legrační je, jak jsou všichni docela vyšťavený – jojo, až se zase někdo bude tlemit jak kokot, že freediving se akorát válíme na dně a nehýbeme se, vezmu je sebou na tréning. Nepůjdete domu po dvou – a pokud třeba Jenda dal během dne 6x kolem 25 – 30 metrů tak odpoledne standartně na hodinu až dvě blacknul na gauči – David to samé..
A i jiní.

Honza L byl zářným příkladem toho, jak moc se scuba liší od free stran vyrovnávání tlaků ve středouší – při free se situace dramatizuje uplně jiným levelem a i Ivča nakonec zjistila, že jedině Frenzel technika bude ta správná cesta.

Mno, ladili jsme to zdatně. Večery byly opět ve znamení grillingu a taky promítání různých freedive filmů – ať už fatální nehody Audrey Maestre a nebo po sportsaga Neryho – bylo na co koukat. Dokonce přišel čas i na Riding giants a protože surfing má k free blízko, tak jsme dali i to.

Nakonec, stejně jako u minulý party přišel den odjezdů. Co se dalo dělat, nic…prostě bylo třeba rozutéct se každý k tomu svému životu. Nicméně protože chuť pokračovat v tréningách byla značná hned jsme nadhodili možnost jet společně na skills tréning sessions do Egypta koncem ledna. Okamžitě jsme měli přihlášený všechny účastníky zájedu, takže naprostá pecka a paráda, neboť s touhle partičkou mě to bavilo a bavit bude – to vím.

My tam pak s Mi ještě pár dní zůstali – hlavně jsme odladili obě dvě vily aby byly jako ze škatulky a abychom nedostali vynadáno od rodičů Mi, takže uklízení, praní, a samo potápění…a při tý příležitosti jsme objevili krásný hloubky s nádhernou vodou a v dojezdové vzdálenosti „kousek“.

Nakonec jsme se i my sebrali a jeli ještě na další spoty – na mys Kamenjak, o 400 km dál užít si taky nějakej ten jeskynní freediving – vše je tam mělké a Mi tam ještě nebyla a já jsem cítil, že jí to všichni dlužíme za to, jak se o nás kompletně skvěle starala. Takže i ty nejtěžší jeskyně s malou dopomocí za ruku dala s přehledem…a ten úsměv byl velkou odměnou, kterou vám sem dávám. A my všichni děkujeme Mi.

A tak nakonec, ještě douška na záver, kterou bych chtěl zakončit tenhle příběh. Skočím do jeskyně, plavu na dno, a hledám něco….a najednou nacházím cosi. Symbol nekonečna a časoprostoru. V jeskyni na Pule, mém srdcovém místě.
Při potápění, mé srdcové činnosti.
Mno, nehledám symboliku – ale když mě flákne přes oči, vidím ji.

Děkuju, za vše, vám všem.

A za týden už u budete mít zprávy ode mne z Indonesie.
Neboť za týden touhle dobou už mě čekají 30stp modré hloubky na Bali.

Těším se, velice.
Jako ostatně na všechno.
A jako vždy.

Modrou barvu za víčky přeje M.

Galerie je na PYL, kde jinde

A jak to bylo na první části – na Kurzu FII level 1 – je v článku uvnitř.

Takže do Chorvatska jsme vyrazili v pondělí ráno, já si to dal cestou Tábor – Liberec pro naložení motorového člunu a nepostradatelného člena výpravy – ředitelku všeho – a pak již jsme valili směr Vídeň – Graz – Maribor – Zadar – VIR.

Cesta byla hustá, protože Mi právě přijela z WRC z Německa a vůbec nespala a já tím pádem měl obavy pustit jí za volant a tak jsem si dal celou tu trasu sám. Bleknul jsem jen jednou a zádrže dechu v tunelech mě udržovaly v neustále bdělosti.

Auto bylo trochu našlapané…
Kolik se toho do T5 vejde jsem fakt netušil.
2x postele i s roštama.
2x matrace
8x polštáře
X krát peřiny
Nespočítaně nádobí a vybavení apartmanů.
Ploutve, závaží, lana, bojky.
1x Motorový člun
1x lodní motor honda.
2x lidi.
atd atd.

Na Viru už byli Petr, Zuzanka, chůva Carlos a díťák Ela. Prostě celá rodinka, která ale bydlela jinde. My jsme s Mi na dvě hodiny usnuli a začali jsme ladit apartmány, stran výbavy a rozchození systémů. Petr a Carlos smontovali postele, a v 18h už bylo vše ready na wellcome grilling, vyndanej člun, a připrvenej na akci. My taky.

Na kurz dorazil Jirka a Dušan – táta se synem a Ivča s Mi plus na skills session dorazilo mnoho dalších lidí, ale o tom až v dalším reportu z druhé části kurzů. Večer ještě dovalili krasobruslaři – Tomáš Verner s bráchou Mirkem a Michalem – a Dan. To už jsme byli skoro kompletní a večerní grill se rozjel na plno.

Další den už to byl výcvik jak má stran směrnic F.I.I. bejt. Do toho vnáším ještě mnoho vlastního – především svoje příběhy z potápka, videjka z Bali a další věci který jsme stran medicíny za ty roky doladili. To je taky můj asi největší přínos do výuky freedivingu – vždy jsem si vše ověřil na sobě a konzultuji vše s největší kapacitou v intenzivní medicíně co znám – mým tátou….freediving dle Martina – tested on Human J

Odpoledne už jsme šli na tréning do vody a ladili jsme zanoření a nějaký nutné detaily pro další postup ve výcviku. Dušan jako závodní plavec byl poměrně ehm….zkušenej…a spíš bych se od něj mohl učit já, hlavně prsovej kop, hehe :)

V odpolední teorii jsme zjistili, že Ivča umí No hands techniku vyrovnávání ve středouší a tím se pro mě stala bohyní  níž jsem závistivě vzhlížel, hehe.

Večer už byl – a i následující večery byly – ve znamení grilovaček a společných večeří nad lahvinkou levného chorvatského čůča. Hrozný kydy, příběhy, do toho malá tříletá Ela s hlasem vychlastaný starý báby, mno a příběhy kluků z krasobruslení a vůbec – každej tu byl velká individualita s obrovským příběhem za sebou – a tudíž o kvalitní konverzace nebyla nouze.

Když pak jeden večer slyším z patra vily hrát na klavír Bethovena, a zjistíme, že Dušan je neuvěřitelně talentovanej pianista, kterej za 3 roky vypracoval sv§j talent do výšin, že by jsme ho mohli poslouchat hodiny…přemlouváme ho (a nebylo to moc práce) aby nám večer u grilování hrál…

I Dan jako hudebník poslouchal s úžasem.
Jak píši, byli jste neskutečná partička.

Zpět k výuce – druhý den už jedeme statiky. Klucí co byli na jedničce kurzu u mě v březnu, už dávaj statiky 4:3O (Jenda s Honzou) a i noví – Dušan a Jirka a Ivča dávaj časy atakující horní hranici limitů kuzu – well done.

Odpoledne po teorii již jedeme poprvé na člunu na hledání hloubek.
Do člunu se nás bez problému vejde 7 – max nás teda bylo 8 a ač první den nacházíme jen 13m, další den po deseti minutách jízdy už máme dvacku, a další dny bez problémů třicet metrů.
Topení z člunu je stejně pecka, přijedeš doprostřed zálivu, skočím do vody a hodím bojku s lanama – klucí mi podaj z člunu „kotvu 12kg“ jako závaží a já si dám první VWT (variabilní váhu) dolů, čímž objevím hloubku a profil dna. Je to super zábava a pak už skáčou všichni do vody, a jedem warm upy a pokračujeme výcviky.

Mi jakožto kapitán člunu se drží u nás, pěkně na veslech a pádluje občas aby se udržela a místě – sem tam to trochu snáší a my driftujeme.

Jako support voda, a my tam lítáme nahoru dolů. Dušan je excelentní, a protože vím, že chce hloubky (jeho PB je 34m) tak ho celkem drtím stran safety, technik, atd. Tátovi teče rýma, Ivča je skvělá a Mi pořebuje doladit vyrovnávání  – makáme každej den.

Večer griling a tak dále.

Kurz dokončili všichni.
Úspěšně.

Rozdělil jsem kurz do čtyřech dnů – a myslím si, že to bylo ideální. Hodně jsme toho propotápěli a hodně se nasmáli, v učebně se s ničím nemuselo chvátat a bylo mnoho času na další tréningy – yogu, výživu, posilování, běhání, prostě kompletní výcvik jak měl být.

Mno, a to je asi vše.

Mohl bych o tom tady sepsat román, ale to je asi zbytečné. Začátek kurzu se povedl na jedničku, a když pak přišel den odjezdu, a Petr, Zuzka, Carlos, Ella, Michal, Mirek, Dan, Olga a Tomáš museli odjet, byli jsme o mnoho bohatší, my všichni. Loučit se nemá smysl, protože my se zase potkáme. Tak jsme si dali jen High five a rozletěli se k těm svejm příběhům viděným unikátníma očima každého člověka. Někdo do Německa, jiný do Kanady, další do Prahy…

Sešli jsme se, na chvíli.
Obdarovali se na celý život.
Byli jste SUPER.

Brzy někde.
Co brzy.
V lednu.
Potápění pod ledem se blíží.
Egypt se blíží….

PS: Právě sedím v Liberci v bazéně. Domluvil jsem s ředitelem super cenu na výcvik přímo tady, na jámě 8,5 m hluboké.

Koukám dopředu.
Vím odkud jsem přišel.
A co jsme všichni udělali.
Přidali jsme hloubku našim životům…

Tak ať nás to nepojebe !

Za MaMi team -

Martin Čárys.

a kompletní galerie je na PYL : tady

No nedá mi to zase to srovnat s kolama…protože kola pro mě jsou F1 mého života, což asi všichni co četli ty tisíce článků a videí na 720, ví.
Na kolech máš mnoho možností – vzít si sjezďáka a drtit kopce, vzít si dirťáka a jít vyzvat macatej skok, nebo jen krosáka a najezdit nějaký ty kilometry v lesním podrostu. Možností mnoho, a ta rozmanitost mi byla dycky vším – nemaš chuť na jedno, nebo ti to nejde, vezmeš jiný (nebo změníš styl ježdění) a je to zase nový.

Co to má ale společnýho s freedivingem, ptáte se ?

Všechno.

Před pár týdny jsme v rámci focení našeho vraku “objevil” další možnosti rozmanitosti freedivingu. Jasně, znám všechny disciplíny potápění na nádech, dyť to učím, ale do dneška jsem na ně nepohlédl ve srovnávacím nadhedu jako po tomhle zážitku.

Vyrazil jsem na vrak s dvěma fotografama, Tessíkem a Jindrou, udělat nějakej ten záběr na letáčky pro RELAX BALI kurzy. Napadlo mě u toho, že fotky u kormidla lodi, by mohly bejt moc hezký kdybys na sobě neměl ty vizuelně vadící ploutve, že jo. No jasně, a nápad byl na světě.

Já totiž „No fins“ nikdy nedělal, protože moje technika „prsových nohou“ – kopu – je tragická, až bych skoro řekl, že spíš couvám, než jedu, ehm, hehe. Takže jsem to v bazéně nikdy neladil, nějak mě spíš bavily ty rychlosti s Monoploutví, neexistuje nic rychlejšího jak by se člověk mohl pohybovat pod vodou…ale nápad tu byl, a realizace byla na mě.

Takže situace se měla takhle : Vlny jak kráva, já dorval bojku k vraku, cvakám jí na lano a trochu u toho funím jak když leze prase z bukvic. Polknu trochu vody a už vidím dole kluky, pac je vidět krásných 25 metrů, jak tam lozej po vraku. Dlouho se nerozmýšlím, a jdu na to.

Dolů naručkovávám po laně, ve dvaceti jsem hned a teď co. Hm, chce to ke kormidlu, a udělat pořádnýho KAPITÁNA aby ze mě měl sir.Demo radost, hehe. Od přídi ke kormidlu je to ale docela dálka a ehm, poměrně jsem dole zjistil, že je pěknej proud.

Do boku.

Tak ale co, mam přece spoustu času, dyť dávám 4 minutový hýbací ponory. Jdu na to.

Tragická technika nohou mě trochu rozhazuje psychicky, najednou chápu, jak super je mít tu mentální oporu ploutví. U kormidla jsem ale celkem spořivě, a začínám děsně pózovat.

Salutovačka, rozkročení, kapitánský pohled do dálky, hahaha, děsně se bavím a kluci snad taky. A pak se to ozve.
Píp píp KURVA PÍÍÍÍP ! Řvou na mě hodinky, že to mám už dvě minutky dole. Koukám na ně a mám je na háku, a ještě chvíli fotíme. Pak mi to dojde.

“Hm, Martine ty blbečku, dolů to bylo k přídi 2Om, sem jsi naplaval 2Om, tady jsi dvě minuty oxidoval, zpátky to máš 2Om k lanu a 2O m nahoru…” Jen nahoru se jít neodvážím, protože je velkej proud a já chci vyručkovat z hloubek.
“80 metrů v bazéně na vzdálenost jsi no fins nikdy neuplaval, určitě ne v proudu a s dvouminutovou zastávkou v půlce…” jede mi tak hlavou hádka mezi dvěma hemisférami.

Dochází mi, že bych měl pohnout.

Takže jedem !
Využívám všech možnejch zábradlí, tyčí, všeho nemožného, abych se co nejefektivněji a nejrychleji dostal k přídi a lanu, co mě vynese na hladinu. Jedu totálního spidermana a snažím se odrážet fakt hodně, protože proud do boku je značnej.

Konečně jsem u lana a dochází mi, že mi dochází : )

Nahoru je to ta nejdelší cesta, a ač na mě nahoře samozřejmě čeká buddy, nutím se držet se silou vůle modrého světa a říkám si – „Tudy je cesta ven“…“Nikdy nebleknu…“ a moje olíbené k oceánu : „DNESKA NEVYHRAJEŠ !“

Nahoře se chytám bojky a silou vůle to rozdejchávám, pořád mi padá jedna ruka z bojky a mě po chvíli dojde, že mám konvulze jak prase, hehe. Odchází to za nějakou chvilku a já se směju jak mě hypoxie kroutí, jako blbec.

Fotky vyšly n

ádherný.

Ale z čeho mám radost ještě větší, je to, že jsem objevil úplně novej level zábavy. No fins.

Už jsem tu trochu váhal, co teď. Na tréning velkejch hloubek nemám s kým chodit, naposledy jsem dal 72 metrů a to bez lana, a to už dělat nechci a do 40 – 50 m chodím tak nějak na „šnorchlování“…to není výkon.

Ale NO FINS ! Tragickej výkon a možnost to posouvat…? Super !!! Jdu do toho. Dvacet bude pro začátek moje meta, a uvidíme hehe. Dám vědět.

Ono totiž chodit si dole na vraku bosky, sedět na zábradlí mezi klukama s přístrojema, nebo stát na stěžni – a mít na sobě jen plavky, a masku – je tak nějak…ještě víc…FREE.

Freediving mi tedy přinesl další možnost, jako kolo.
Mohu jít s ploutvema na vrak jen tak blbnout, s monoploutví na hloubky a zkoušet rychlosti dolů, mohu chodit ručkovat po laně, což je taky super a fakt moc, a nebo mohu zahodit všechen tenhle equipement a dát si to NO FINS.

Když tě už neba jedno, máš další super možnost.
A to je to, sportovní rozptyl, co celej život hledám a nejvíc miluju.
Freeriding, Freeskiing, Freediving, Freeclimbing – a životní Freestyle je tu.

Be Free.

Martin.

Fotogalerie hýr.

Takže co já tady vlastně dělám, už asi ví naprosto všichni…cestuji, potápím dny a občas i večery, poznávám podmořský život a učím, hlavně učím lidi kolem sebe tomu co umím dobře – potápění na nádech.

Někdo se tomu možná bude divit, jako proč já, biker…ale víš co, někdo sedí za 20 šušní měsíčně v kanclu, super.
Ja jsem na druhým konci světa v nekonečným létě, a venku.
Je to jen práce….ale mě tenhle způsob – učení - baví víc, než ten co jsem dělal v ČR.

Ono si tak stejně řekneš – to co je v čechách takové vžité klišé – “KDO UMÍ, UMÍ, KDO NEUMÍ, UČÍ.” což je rčení, za který bych dal hrozně rád facku, akorát nevím komu. Já jsem se na tuhle fázi připravoval půl roku, vytvořil obsah pro nový webovky, texty, nabídky, designy, letáky, portfolia, kontakty, zkoušky, tréningy, dřinu krev a slzy a cca 150 tisíc korun to stálo a dneska jsem tady, a žiju ten sen o práci snů.

WELL.
Ale všeho je někdy moc, a někdy už nechceš do vody, ne třikrát nebo dvakrát denně a nebo, někdy, se stane, že prostě potřebuješ vypadnout a vypnout, aspoň na chvíli..v tomhle je ten mechanismus práce stejnej kdekoliv, ať už děláš cokoliv….a pak se probereš a řekneš si – kde to jsem ? Ostrov Bohů…a tolik věcí kolem, které jsem ještě neviděl…

A tak se do toho vrhneš.
Vyrazíš třeba do jiné barvy..třeba do zelené.
Slyšet něco jiného, než šuméní moře, a vlny přesouvající oblázky pláže a měnící definici kde začíná moře každou sekundou…třeba zvuky lesa…

Mno, je toho prostě hodně.
Jedněch pár foteček z Waterlesa a trocha detailů, jako třeba příprava 70m bojky na tréning hloubek – ve fotogalerii na PYL.

Díky, zdravím do Čech, a nemyslete že vás nesleduji. Sleduji, pečlivě, každej den.

Jen tak, ve volné chvilce sepsal :

Čárys
Freediving Instructors International

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG :www.720.cz
Skype : carys720
Mobile : +628 776 267 2094 (bali tel.number)
phone : +420 777 266 305 (czech tel.number)

Jen aby jste věděli, že dřem jak koně. Je jedno kde.
Práce je práce.

Inside více.
Takových obyčejných 24hodin…jeden den – inside.

Víš, vezmeme to popořádku…
Tak se vzbudím ve 4 hodiny ráno, protože nějak nemohu spát, jdu tedy ven, sednu s k moři, čtu si s čelovkou knížku a přemýšlím, nad tím kde končí a začíná moře…

Kolem 5:30 začíná svítat, a tak si beru monoploutev a jdu si hrát do oceánu…vidět tam to šero, měnící se pomalu v den, je užasné. Hladina je jako zrcadlo, a já vím, že dneska to bude tvrdej pracovní den.

Takže když konečně vyjde mozol, a že dnes vaří už od 6:23 tak je třeba začít snídaní, v níž si naložím dvě misky těch nejštavnatějších melounu, papájí a ananasů a zaleju to černým čajem s limetkou…

V 7h ráno skáčeme do autobusu a já si dávám na hlavu sluchátka a následující hodinu poslouchám Zrní a cesta příjemně utíká. Ani nestačíš hodit čelo a jsi v PadangBai, odkud odjíždíme lodí do práce.

Loď je pěkný hovado, s třema macatejma merkurákama, který to uměj hodně roztočit, a sáhnou si samo na pěknej litr benzínu, ale když stojí 10 kč, kdo by to řešil..

Polkneš růžovýho kámoše Antima abys neblil jak Amina a za 30 minut přilítáš do Indického oceánu. Místo dění máš před sebou. Pohraješ si s kamarádem ve Scuba S/M postroji a pomůžeš mu s odchodem do práce.

Pak začne tvoje dřina. Topíš s Mantama, šnorchluješ a v ruce držíš kameru, a natáčíš sebe, tvorečky, kamarády a modré hlubiny. Je to děsná dřína, fakt. Uplně se z toho zpotíš, takže pak vylezeš z vody, a že leje, ti ani nevadí, a hlavně, ten pohled a hladinu zespodu, když padaj kapky, je božskej.

A takhle to jde celej den. Člun, skoky přes vlny až kýl praští, letadla pod vodou, lety nad vodou.

Mno, a pak přijedeš v podvečer zpět do místa bydliště. Tvrdá práce ještě nekončí ! Jdeš si s kamarády zacvičit a zaposilovat, a protože jsi tady  Fitness velitel, tak jim můžeš strašně nakládat, cože je obrovská dřina, hehe.

To mě baví.

A pak se musíš jít teda najíst, další obrovskej průser, protože jsou tu horně velký porce, a musíš to celý sníst, že jo. Mno, jak řikám dřina boj, dřina boj. Káva a pokecání s kamarádama s lidičkama z resortu.

Nakonec si tu tak sedíš, je 22h a řikáš si – “KURVA, MY JSME SE ZAS NADŘELI.” Makačka to byla. A co vy, jakej byl váš pracovní den ?
Nechcete nám o tom taky napsat ?

Očekávám pozitivní ohlasy ve stylu – “soucítím s tebou, jak dřeš !”

Díky za pozornost.
Martin Čárys,
Bali, Indonesia.