Když nemůžeš, tak přidej! Ne, tak tohle fakt neni motto nějaký dětský kapely, ale stav, do kterýho se dostat po fyzický stránce neni úplně prdel. Bolí to. A dost. Ale co když to najednou přijde? Co když kopce zmizí? Co se děje pak?
Tak trochu toho “max torque” uvnitř..
Tak jsem si řekl, že i přes velkou dávku odhodlání vypěstovat si přes zimu zas pěknýho Houmra, nebudu přeci jen hnít celou zimu u televize s čipsama v ruce. Čas od času jsem teda na sebe navlík elasťáky z dob slávy týmu Český spořitelny, který mě doma zbyly a šel jsem se proběhnout po práci do mrazu. Kousek od baráku je cyklostezka, takže člověk nemusí ani ve tmě moc čumět pod nohy a jen tak počítá nádechy a výdechy mezi tím, jak běží a snaží se ladit nějakou běžeckou techniku. Nicméně né pokaždý se zdecimovanýmu tělu korporátního povaleče chce jít běhat a tak přichází na řadu ještě jedna vysoce kardiovaskulární činnost – cyklotrenažer.
Tím, že mám tuhle mučící pomůcku doma, a to ještě z dob minulýho tisíciletí, může mít za příčinu jen jedna věc. Pokrok stran tréninku mě minul asi jako studená fúze atomový elektrárny. Takže ač je ta trojnožka pro zadní kolo ze železa a při vyšších otáčkách dělá kravál jak Floidi na Strahově, já na to stejně občas sednu a točíc nohama, poslouchaje Rádio 1, čumim do zdi. A tak jsem si sednul i tuhle na trenažer, pustil záchrané Radio 1 a začal točit nohama. Říkal jsem si, že si fakt naložim a tak povoluju brzdu pro odpor na zadním kole a hned prvních pár otoček jde pěkně ztuha. Nicméně je třeba si čas od času trochu naložit. Zapínám tepák a jdem na to. Nejdřív trochu protočit nohy na lehčí převody a pak to tam začnu sázet. V plánu jsou 3 dvacetiminutový intervaly, kdy bych to měl držet kolem 165tepů a uvidíme jestli z toho na konci spadnu sám, nebo mě někdo bude muset naopak sundat.
Ať tak či tak, prvních 15minut na rozjetí pěkně utíká a mě ani nijak výrazně nejdou tepy nahoru, takže řadím na trochu těžší převod a držím frekvenci přes 80 otáček. Normálně už bych tam měl mít tak 130 tepů, ale cejtim se dnes fakt dobře. Tepák ukazuje 119 a víc se mu nechce. No – je vidět, že ty občasný výběhy k něčemu byly! Teď je ale třeba se ještě trochu zahřát, takže řadim další převod dolu a už to začne být konečně i trochu cítit v nohách. Přehmatávam i ruce na pákách silničky, která je v trenažeru upevněná. Upřenej pohled do zdi a slyším jak si trenažer začíná pěkně vrčet a začíná Radiu 1 pěkně konkurovat. Jojo – dneska to fakt půjde. Cejtim se fakt dobře!
Rychlej pohled na hodinky mi říká, že za chvíli tomu už budu muset naložit, ale hodnota tepů se drží pořád dole. Hele není už o čem, cvakám další těžší převod a zrychluju frekvenci. Nechci se přeci utavit hned na prvním intervalu, takže hodnota 113 tepů je na rozjetí fakt málo.
Počkat.
113?
Tvl – vždyť tam mám převod se kterým jsem v době mý největší slávy normálně motal tak 160 tepů. Teď je mi o 20 let, 2 děti a 20% tuku víc. Takže tady něco nehraje. Řadim nejtěžší převod a motám jak Pantani.
Tep leze nahoru, asi o 5úderů a kolo neklade už skoro žádnej odpor. Něco je divně. Nohy mi vadnou, až úplně zastavujou. Vycvakávám tretry, lezu z kola a v hlavě mám jednu myšlenku, která se mi po zmáčknutí zadního kola potvrzuje.
“Že by potřetí?”
A co vy? Kolikrát jste píchli na trenažeru?
:)
-a-
Od jisté doby radši hopsat metrovou závějí, než skočit na tohle a čučet do stěny, to neopravuj…. :D
Šárka: Už jeto opravený, ale od té doby hledám jen výmluvy proč na to nesednout.. :D