Zima se letos celkem činila a dokonce i v Práglu spadlo pár vloček, ale jen pro to, aby způsobilo dopravní kolaps a zaskočilo silničáře na plný čáře ( i na tý přesušovaný). Hory byly naproti tomu zaskočený lidma a šlapání po lyžích ve frontě na lano stalo se opět standartem. Co ale teď, když zima dala sněhu sbohem a sedačky zejou prázdnotou?
I přes ty zimní superlativy, jsem se ale letos nedostal k tomu, abych ty svoje nový prašanový zbraně vyzkoušel, takže proběhlo sice nějaký to chození, ale hlubokej pudr chyběl. Tahat do kopce na nohách pár kilo navíc, ale mělo i určitý benefity. Třeba do prvního patra v práci se mě teď chodí o poznání líp.. Ono ale nezůstalo jen u mě a najednou přišla možnost pořídit skialpy i pro Hannie. Ne tak těžký, ne tak prašanový, ale pro začátek víc než dostačující. Takže vyzkoušíme jak moc to bude bavit a pak se uvidí. Když se teda najednou jeví krásnej den na obzoru a zima u konce, moc jsme neváhali a vyrazili za sněhem. Nikam daleko, ale Monínec opět pro vyzkoušení ideál. Ráno teda brzdíme po dkopcem a já jdu rychle zkusit svah, abych po dvou jízdách stejně skončil u pana Brambůrka v půjčovně a nechal si malinko vytunit lyže brouskem za pár mega (Kájo díky! J ). Pak už ale rychle do auta, kde se Hannie s Jonášem chystaj na expedici.
Domluva je taková, že zkusím vzít Jonáše do klasickýho nosítka oproti našemu vytuněnýmu Croozeru na sníh. Croozer sice prckovi poskytuje super komfort a dá se tam naložit i spoustu věcí sebou, ale já jsem pak na hraně udržitelnosti, protože s tou zátěží vyjdu kopec spíš menší, než větší. Jít kolmo nahoru sjezdovku je s tímhle setupem mimo realitu. Prostě na těch nejprudších částech jako je třeba přemostění na Monínci, se mě i minule trhal sníh pod pásma a i tak už jsme dělal vzpory o hůlky, jinak bych stál na místě a hrabal jak rolba v japonskym prašanu. Berem teda všechny cajky a já Jonáše do nosítka a jdem na svah. Dole u vleku nás sice lákaj prázdný sedačky co jezdí nahoru, ale kvůli tomu tu dnes nejsme. Lepíme teda oba pásy, nacvakáváme se do lyží a jde se vzlínat.
Hannie se zdá v pohodě, ale já sem trochu v očekávání co bude. Včera jsem ještě seškraboval starý lepidlo z druhejch pásů, který už mě párkrát zklamalo a nanášel nový, tak snad to bude všechno držet. Sám mám pásy bez lepidla od Gecka, tak alespoň budeme moct porovnávat ve stejných podmínkách jestli se něco bude dít. Každá tahle technologie má něco do sebe, tak uvidíme. Každpádně to vypadá, že pro dnešek a na to, abychom si kopec vyběhli jen jednou bude vše ok. Jdeme pěkně vedle sebe a než by se člověk nadál, už je tu přemostění a i přes to, že kecáme, tak koukám, že mě ten „batoh“ vepředu usnul. Jonáš spokojeně chrní (však jsme to taky dobře načasovali) a tak ten kopeček na přemostění jde vyjít v pohodě, bez zbytečnýho vrtění.
Je mi teda trochu vedro, protože teď nerozepnu kombošku a tak musej stačit větráky v podpaží a na stehnech. V půlce kopce dáváme menší pauzičku, napít, rozkoukat a pak v poklidu pokračovat až nahoru. Hannie je totiž rozjetá jak lokomotiva a vždycky vyrazí jak jamajskej sprinter, aby po pár metrech funěla. Takže jí trochu brzdim, ale nakonec jsme na kopci oba v poklidu a máme celý panorámata pro sebe.
Hele co víc, sedačky se zůstaly točit na prázdno, mraky se honěj po obloze a výhled do kraje uspokojující, nebo spíš nad očekávání dobrej? Jo to bude ono, nad očekávání dobrej! Fantrastickej!
Když totiž vylítneš na kopec lanovkou 20x za den, stane se z výhledů rutina, ale když si kopec zasloužíš, je to stejně nejvíc.
A my si ho dnes zasloužili.
Tak vyražte taky.
Zasloužit si kopec..
-a-
