KPD – noční jízda

Stejně jako vloni, tak i letos to opět přišlo. V pátek v noci, z Prahy, pěšky na Karlštejn. Nicméně letos se mě zdálo, že jsem toho na kole pořád najezdil málo a tak jsem si to letošní KáPéDéčko dal na biku. Takže čelovky a blikačka na řídítkách uvnitř..

Standartní sraz na Butovicích, střídá sraz na Lukách na metru a jak to tak letos vypadá účast bude hojná. I přes to, že se letos pochod posusnul na listopad a počasí, tak mohlo zaúřadoval v úplně jinym stylu, je krásná noc a vypadá, že by to mohlo vydržet až do rána. Nicméně já to letos nepůjdu. Letos si to pěkně odjedu. V hlavě už si to pěkně řadim, jak si to vlastně celý odsedím na sedle a bude to pohoda. No a že se budu táhnou s pěšákama mě vlastně ani nevadí.

O co jde? Je to už nějakej pátek co se chodí tahle akce a není to žádnej extrém, ani nic podobnýho, ale prostě se sebere pár lidí a v pátek, takhle někdy na podzim, si dáme sraz a vyrazíme po vydařenym pracovním týdnu pěšky na Karlštejn. V noci. Dřív se chodilo z Petřin, což je ještě tak 10km víc, ale i takhle to něco málo přes 20kiláků stačí. Máme teda sraz na Lukách, kde po chvilce čekání všichni pěšáci a že jich je pěknejch 11 kousků, skáčou do autobusu a ještě se nechaj odvézt pár zastávek. Já poslušně nesedám na IQéčko a mažu za nima. Pohoda, pohoda, autobus hezky stíhám, až do chvíle než přijde táhlej kopec a driver s kšiltem dozadu poroštuje automatem, sešlápně full gas a červený obrysovky mě zmizej za první zatáčkou toho kopce. Hmm. Nic se neděje, pěšáci stejně za chvíli vystupujou a já si je pak sjedu rychlejc než discofil na éčku svojí noční dávku.

Je docela teplo a tak si říkám, že jsem se možná nemusel tak nabalovat. Na druhou stranu ale jestli pojedu rychlostí, že musíš vynakládat veškerý schopnosti abys neusnul, tak to oblečení bude akorát. Po chvilce na asfaltu si teda dojíždím skupinku pěšáků a už na mě lítaj hlášky, jak mě to kolo vemou a že mám jít pěšky a podobně. Všichni plný humoru až do první odbočky do terénu. Je tu bahno. A já vím, že jestli je bahno tady, tak tam dál v údolí, to bude masakr. Jak předvídám, tak se  i děje. To co toiž potkáváme po dalších asi 2km je totálně podmáčená louka, kde krok do trávy znamená, že jsi minimálně po kotníky ve vodě. Louka z jedný strany useknutá potokem a neprostupnym křovím a z druhý strany prudkou strání a posléze skálou. No prostě do vody a do bahna musej všichni. Není totiž nic lepšího, než si na začátek pochodování namočit boty a nabrat trochu čerstvýho bahna do ponožek. Já s tím bojuju jak se dá a až na jendo šládnutí mám v tretrách zatím sucho. To ale netrvá dlouho, když se dostávám k potoku, kde chybí lávka. Ups. Inu na druhou stranu se musí a 5m nikdo z místa neskočí. Ani já. Máchám si teda boty a mám taky pěkný mokro. Les a bahno pak pokračuje. Pak pěkná cesta vzhůru a já už vím, že nahoře je poslední možná lehká polní překážka v pravym slova smyslu. Pole. A v poli cesta. Polní bahnitá cesta. Taková ta, jak se ti lepí bahno na podrážku a nabaluje na sebe furt dokola, až máš destikilový boty, nebo v mym případě gumy.  Vše ale jde projít a tak jsme po chvíli zdárně u hospody. Ano, ta předložka “u” je v pořádku, protože ta hospoda, má zavříno. Takže chvíli posedíme na lavičkách, dáme sváču a jdem dál. Lidi si pomalu začínaj stěžovat, jak je bolej nohy. Já sem v pohodě, ale z toho sezení mě začíná bolet prdel. Tak dělám kraviny, lítám kolem nich v kruzích, jak stíhačky kolem Bé-padesátdvojek, abych se nějak zabavil. Další les a pak další asfaltka. Hmm, je zvláštní jak blbě se jezdí ve tmě po zadnim. Párkrát jdu málem na držku a když musim jednou vycvaknout nohu, tak to radši balim a jedu zas po dvou. Zas vesnice a chvilka podpočinku. Všichni jsou nějak potichu a moc se jim už dál nechce. Únava je znát. Pak přichází les a cesta po listí dolu. Klouže to nejen jim ale i mě a navíc pod listím není nic vidět. Čelovka a světlo na řídítkách sice zvládaj práci dobře, ale tak nějak tomu pohledu chybí hloubka. Kopec je ale za náma a už chybí jen to poslední stoupání. Po otevřenym poli, bahno žádný. Zato začíná být trochu zima a na posledním opdčinku už je veselosti pramálo. Začíná totiž pršet. Sice lehce, ale tak nějak zákeřně. A přesně v tuhle chvíli začínám těm všem pěšákům závidět. Maj to sice ještě pár kiláků, ale už jen z kopce a dole je nádraží. Sucho, teplo a vlak už jezdí každou půlhodinu. Pak si sednou a budou v pohodě. To já si sednu zase na to rozsezený sedlo a to co jsem si odjel sem, tak si dám ještě zpátky.

Loučím se teda se všema a s vědomím, co mě ještě čeká, vyrážím napřed k hradu. Ke Karlštejnu je to odsud nejdřív z kopce po áčku a pak lehký stoupání. Jak pak přijíždím k hradu koukám na hodinky. Paráda jsou 4 ráno. Odhadem mě čeká jěště tak hodina a půl, když vše dobře půjde. Únavu nějak nevímám. Dávám si teda high-five s hradní bránou a otáčim to nazpátek. Hlavou mě zní jaká to bude pohoda, že konečně pojedu a trochu si to užiju. Jak tak ale šlapu úmornej asfalt nahrou, leze mě do hlavy takový divný ticho. Najednou totiž kolem nejsou žádný lidi. Jsem tu sám uprostřed lesa v noci. Nikde nikdo. A s tím tichem najednou přichází ona. Paní únava. Šmátrá po mě a já už nemám ani žádnej cukr abch jí opil a oddálil tu její touhu mě vyždímat. Nohy najdnou těžknou jak horníkovi zbiječka po dvou šichtách. Déšt síli a moc tomu mýmu stavu nepomáhá a do toho se hezky začíná zvedat vítr. Zapínám si teda autopilota č.1  a lezu si někam do hlavy, abych si trochu krátil ten čas, co tu musím strávit. Najedou mě probírá to, že jedu opět v lese po listí. A jestli něco klouže víc, než listí v lese, tak je to mokrý listí v lese. Tancuje to teda se mnou jak pani mistrová na první hodině v tančeních a já mám co dělat abych stíhal kroky. Les je záhadně za mnou, ale asfaltka a její mokrej povrch mě budí snad ještě víc. Kdo jel někdy s čelovkou v noci když sněží, tak ví o čem mluvím, akorát že tohle je ještě ke všemu mokrý. Prostě před ksichtem ti lítá vodotrysk a oči se hrozně blbě zaměřujou na to, kam maj vlastně koukat. Netrvá to ale naštěstí dlouho a už je to zas kousek dokopce. Pak zas les a oteřený pole. Debilní pole. Fouká tu z boku tak silnej vítr, že vestička co mám je tu naprd. Spocený záda teda dostávaj hezkej studenej dýchánek a já nakláním hlavu na stranu, jak mě déšt bubnuje do půlky tváře. Je tma. Je mokro. Je zima. Za chvíli zas do lesa a já toho začínám mít dost. Přichází další hnusnej dokopec a i přes to, že docela jedu, se do mě dává ta zima ještě větší. Domů do sprchy a do postele je to sice už jen pár kiláků, ale je to asfaltu a po chvíli trochu z kopce a pak rovina. To znamená další sprcha studený vody od asfaltu. Napadá mě, kolikrát mě to bavilo v létě, když jsou kaluže po bouřce teplý a ty to prlolítněš – je to jak horká sprcha.. Skara jak bych si jí ted dal. Ještě chvíli, ještě chvíli.. Světla, semafory, noční taxíky.. Praha je tu a půl šestá k tomu. Těšim se. Mám toho fakt dost. Ta zima a mokro mě dostaly.

Střih.

Stojim po horkou sprchou a to že jsem se svlíkal až ve vaně, nemusim zdůraznovat. Je mi líp a postel čeká. Z ledničky beru něco k pití. Jdu do pokje a dál nevim.

Spánek.

Příští rok to bude padesátej ročník tohodle “pochodu”. To já jen tak, kdybyste někdo třeba chtěl jít taky. Dejte vědět. Stojí to za to, takhle se potoulat v noci Karlštejnskejma lesama.

-a-