A ještě jeden Zéland

Jak vypadá romantická vyjížďka na Novém Zélandu? Brody po kolena s vodou atakující bod mrazu a nocleh v boudě, která se přes noc málem rozpadne. Inu, jiný kraj…však to znáte. A více už v suprovym povídání od Kuby Cejpka..

Náš pobyt na druhém konci zeměkoule se pomalu blíží ke konci, ale ještě zbývá dohnat pár restů – jedním z nich je bajkování, o kterém mluvíme už pěkných pár měsíců, ale vzhledem k tomu, že pořád běháme někde po horách, na to nebyl čas. Co na tom, květen je přece na bajk ideální měsíc. Jenže ouha! Vzhledem k tomu, že jsme tu hlavou dolů to znamená, že na horách už solidně sněží a všechny louže v údolích jsou po ránu zmrzlý na kost. Aby toho nebylo málo, vybrali jsme si oblast, kde byla naměřena historicky nejnižší teplota na Zélandu (-22 st. C).

Asi jsme si mohli najít na bajk i lepší období (den před vyjížďkou).

Na úvod si dáme malý test – najdi rozdíl: půjčovna v Evropě: zavoláš předem, zarezervuješ kolo, vyplníš kopici papírů, přidáš kopii minimálně dvou dokladů, zaplatíš tučnou zálohu, podepíšeš se krví že za všechno můžeš. Na Zélandu? “Ahoj kámo, prej půjčuješ kola.”, hulákáme přes plot. “Jo, mám tu tyhle dvě GTčka, stačí vám to? A kam míříte?” Když zjistí, že chceme přes noc a ještě navíc do hor, přihodí kromě blembáků i duše a komplet cajky na kolo. “Hele, a zaplatíme ti to dopředu? Jak chcete…” Předáváme 100 dolarů za dvě kola na 24 hodin a mizíme v dáli…ani nezná naše jména. Někde holt slušnost a poctivost ještě nevymřela.

Toto není kulisa k novýmu bijáku Vinnetou Strikes Back, to se jen na některých místech NZ doslova zastavil čas.

Úvodní kilometry jsou pohodový, široká cesta, mělký brody – přesto se máčíme až po kolena. Bohužel se pořád jedná jen o přístupovou cestu na parkoviště, kde začíná plánovaná trasa.

První brod zatím s úsměvem na tváři.

V zemi Pána Prstenů, pohodové odpoledne

Přituhuje, voda stoupá.

…a to nám říkali, že to v pohodě projedem i 2WD osobákem

Takže fajn, za 1,5 hodiny jsme konečně na parkáči na začátku trasy. Problém je, že to nebylo úplně zadarmo a především nám dost brzy zhasnou. Dáváme si další vypečený brod, který nás tentokrát málem odnese i s kolem (voda už pokročila nad kolena) a hurá na 900 metrové stoupání do sedla. Přes pořádný krpál, který musíme často tlačit nám mokré nohy mrznou na kost. Avizovaná pohodová projížďka údolím nabírá zcela novou dimenzi.

Na bajku v Oteake Conservation Park, Nový Zéland

Konec srandy, slunce zapadá, louže zamrzají, vítr fučí o 106

Nahoře v sedle není o moc lépe. Poslední zimní paprsky nehřejí ani trochu, vítr fouká tak, že se proti němu skoro nedá jet, bahno a louže namrzají, stejně jako nohy v botách, které už ani necítíme. Pouštíme se do sjezdu do neznáma…

Jízda v “mírném” vánku, který vás co chvíli nemilosrdně skopne z kola

Ve sjezdu je samozřejmě kosa jak blázen, takže jedeme rychle abychom to měli za sebou. Docela adrenalin, když víte, že jste široko daleko jen ve dvou a signál vám dal sbohem před 20 kilometry. Bojácné myšlenky ovšem spolehlivě zchladí další půlmetrový brod, který čeká hned pod kopcem. Definitivně se stmívá a my netušíme ani v nejmenším, jak daleko je chata, kde chceme spát a kolik jí od nás ještě dělí brodů.

Šlapeme dál – ostatně pokud nechceme zmrznout, tak nám nic jiného ani nezbývá. Najednou se objeví cedule “Brown hut 2,5 km”. Sice jsme o ní nikdy neslyšeli, ale rubeme po cestě do kopce – aspoň se vyhneme dalším brodům. Za horizontem na nás vybafne obří měsíc a svítí nám na cestu. Za hodinu konečně otvíráme skřípající dveře chaty, která sice pamatuje už lepší časy, ale v tuhle chvíli nám zachránila život.

Čtyřhvězdový ubytko ve starý hornický chajdě – romantika zaručena, komfort spaní už nikoliv.

Vytahujeme z báglů péřový spacáky, rychle vaříme a neskutečně si obojí užíváme. Jak málo stačí ke štěstí. V noci vítr lomcuje celou chajdou. Plechové stěny se hýbou o 5 cm na každou stranu. Prší? Sněží? Dostaneme se ráno zpátky? Raději vše zaspáváme a doufáme, že se ještě probudíme.

Ranní návrat co civilizace

Ráno je veselejší, než jsme čekali. Je sice neskutečná lábuž narvat se mokrýho oblečení, ale vítr a se utišil a očekávané závěje sněhu se nekonají. Jen nás ve sjezdu ze sedla chytne průtrž jak blázen – to abychom se nenudili. Ve vesnici už dokonce svítí slunce – to jen mi jsme špinaví a mokří od hlavy k patě. Chlapík z půjčovny se na kola ani nekoukne. “Did you have fun?” zeptá se jen. “Sure thing bro!”