Grossglocknerkoenig

Tak jsem zase něco slíbil: Andy chudák má hlavu v pejru, protože už nemá co dávat na stránky a tak jsem se nabídnul:o)) Už se těším na příchozí platbu za fakturu….

S Andym jsme v hospodě probírali jeho návštěvu Grossglockneru a mě napadlo napsat pár řádků jak vzniká superrohlík. Asi před čtyřmi lety mě kamarád přihlásil na tento závod. Prý chce zažít taky nějaký. Kluci z práce ho do toho uvrtali a on chudák nevěděl, do čeho jde. Já tam byl poprvé, když jsem ještě závodil na kole a to mi ten kopec připadal dost těžký. A po uplynutí 20 kil to je pro mě Everest.

Už jsme tam byli třikrát a pokaždé to je stejné: strašná dřina a pak strašná zábava. V pátek po kratším pracovním dni letíme přes Mnichov do Zell am See. Ubytování v penzionu s Honzovými kolegy vždy přidá na náladě. Jsou to nabušení silničáři a mají na začátku června 8-10 tisíc kilometrů. My máme s Honzou tak 1 500 km dohromady. Ale protože nejhorší smrt je z vyděšení tak se trochu připijem, když v sobotu můžeme pospat. V sobotu jedeme na výlet a pak do kanceláře pro čísla. Večer před večeří si zabalíš batůžek s teplým oblečením a hodíš to organizátorům do kamionu. V sobotu jdeme dřív spát. Budíček v půl šestý ráno, snídaně a v půl sedmý sednem na kolo a jedem 5km na start. Na něm je asi 3 000 lidí. Všichni startující v první půlce jedou na silničkách, okolo půlky startovního pole přibývají biky a u nás na konci je máme všichni. Jediná úprava na nich jsou 1,2 palcové úplně hladké pneumatiky se 7-mi atmosférami. Mám je taky a kolo vypadá hrozně vtipně. V sedmi se ozve rána a jedem. Teda my na konci ještě asi 5 minut čekáme:o) A kam to vůbec jedem? Nahoru!! Máme to jen 27 km a 1 700 metrů převýšení. Prvních cca 9 km letíme do lehkého kopce pořád 30 km/h. Jako starej rutinér si vždycky zalezu do balíku a jen to tak šmrdlám. Holt zkušenosti jsou k nezaplacení.

Asi za20 minut se asfalt lomí směrem vzhůru a máme před sebou takový brdek k mýtnici. Je to sice kopec, ale dá se na prostřední převodník. Na rovině spousta lidí vtipkuje, ale teď už všichni mlčí. Po chvilce trápení jsme na mýtnici. Tady se kopec ještě zpřísní a od teď to máme 14 km a 1300 metrů převýšení. Je to docela peklo, když s sebou táhneš batoh na břiše. Musím říct, že toto mě opravdu moc nebaví. Tak si šlapu: levá, pravá, levá atd. V půlce kopce dávám malou a mám soustu času na kochání. Nahoře se dojíždí už ve sněhu. Jako každý rok jsem to vyjel. Letos 3 hodiny 10 minut. Vítěz 1:13. Chápu to, jezdili jsme to kdysi asi o 15 minut pomaleji. No nic, v depresi z toho nejsem, protože teď to přijde.

Najdeme si batůžek s oblečením a hup do Goretexu. Nahoře je asi 5 stupňů, mlha a vítr. Ale já se už nemůžu dočkat: čeká nás asfalt DH. Čekám na to celý rok a je to tady. Plácnem si a hup do sedla. První dva kilometry si dáváš bacha, protože je to vlhký od tající sněhu. V prvních serpentýnách je už sucho a tak nasazuju kamikaze styl. Jelikož od 10:30 už můžou jezdit na Glockner auta, motorky a autobusy tak je o zábavu postaráno. Po chvilce dojíždím skupinu motorkářů a na brzdy dávám první dva, po prudký točce mi to vrací a já už vím, že mám dnešní soupeře. Následuje rovina, kde sice na kole letím okolo 100 km/h (maximálně jsem tu jel předloni 122 km/h), ale tady motorky nedám. Na konci této rovinky prudké brzdy a rychlý průtah serpentýnou. A koho to mám před sebou?

Kamarády motorkáře. V každé další zatáčce si dávám jednoho nebo dva a během pár zatáček přeskáču celou skupinu. Strašně si to užívám a zejména jednoho. Má nádhernou červenou Bimotu. V jedné zatáčce ho zbrzdí skupina cyklistů a tak přichází moje chvíle. Koukám pod zatáčku a nikdo v protisměru. Pouštím to z dálky trochu přes plnou čáru na vnitřek jako Valentino a když se dostanu na jeho úroveňtak vidím jeho vyděšené oči, protože tohle si k němu asi dlouho nikdo nedovolil. Svojí vybojovanou pozici si hlídám až k mýtnici, kde se to narovná. Borec mě na rovině dolítnul a italsky něco křičí. Asi Cornutto:o)) Byl to zase zážitek, mám takzvaný „superrohlík“. Tohle je bomba pocit: nahoru dvě hodiny a dolů asi 13 minut. Maximálka okolo 100 km/h, průměr okolo 65 km. Letos jsem předjel dva autobusy, 20 aut, 15 motorek a spoustu cyklistů. Až na ten úsek s maximálkou mám vše pod kontrolou, ale stejně jsem rád za bika s kotoučovkama. Spousta silničářů nemá rozhodně úsměv na tvaří jako já. Dole je už okolo 20-ti stupňů a tak putuje Goretex zpět do batohu. Už nám zbývá jen 15 km do penzionu, pak sprch a tradá domů. A za rok zpět, já určitě…..