Moníneckej S.N.O.W.

Týden poté, co jsme na Monínci zavřeli letní sezonu, se rozjela ta zimní. Nebýt těch velkejch bílejch Snowfactory beden co vyráběj sníh, by k tomu ale nemohlo dojít. Protože je to ale něco novýho, rozjela se hned živá diskuze krmená anonymitou interenetu, na téma, co je to asi tak za sníh. Nechal jsem teda diskuze i sníh malinko vychladnout a vyrazil na vlastní skluznice tuhle parádu testnout..

 

Že Monínec není kopec – tak tuhle hlášku jsme slýchávali na začátku budování bikeparku od tolika lidí, že jsem čekal, že to budeme o to víc slýchávat od klackařů, nebo snowborďáků, když se třeba pořádal noční SNB vs SKI battle. Paradoxně ale za ten jeden vybudovanej skok byli všichni rádi a akce jela do pozdních hodin v plnym plynu. A v posledních pár sezonách (asi jak ČéPé DH přestal svazu sypat a tak to radši zrušili nejen na Monínci) si ale na velikost Moníneckýho kopce ani na kole nikdo moc nestěžoval. Jasný ale je, že na nějaký to větší blbnutí na sněhu to prostě není. Když ale nikde jinde v okolí není ještě ani vločka, proč ten kopec nejet ohoblovat?

Už když se teda zavíralal letní sezona, byly na kopci pěkný hromady toho “umělýho” sněhu. No a jasně, že jsem si musel jít sáhnout. Pěkně tvrdá hromada ledu to byla, protože to, co lítalo z roury od továrny, byly prostě krystalky ledu. Nicméně krystalky schválený od FIS.

Za-jí-ma-vé.

A ještě zajímavější byla myšlenka si na tom zajezdit když všude okolo je ještě tráva. Beru teda v letošní nadcházející zimní sezóně lyže a jde se na to. První lyžování je vždycky tak nějak oťukávací. Ono to není jako na kole, kdy se vlastně už jezdí skoro celou sezonu a tak se daj ty řídítka tak nějak držet v ruce skoro pořád. Tady, to první naklapnutí do lyží (tedy aspoň pro mě) bylo vždycky trochu magický..

Na sjezdovce je pak až dolu k sedačce vysněženej pruh tak na dvě rolby – na dojezd dobrý, ale nahoře, tam co je kotva, je půlka sjezdovky pod slušnou sněhovou přikrývkou. Cestou na sedačce nahoru teda koukám, jak to těm pár lidem dole jde a bedlivě poslouchám jak zní to jejich zatáčení. Holt není plotna jako plotna. Pohled shora pak se sluníčkem v zádech, na zeleno-hnědý louky dole působí tak nějak jarně – zvláštní v půlce listopadu. Nicméně kopec volá a tak se jde utrácet mrzce nasbíraná gravitace.

První pocit, že mě to nejde, že to nedrží, že na tom neumím stát a vlastně vůbec nepřemýšlím co tedy TEN SNÍH? Druhá jízda, lyže se párkrát zakousne, konečně začínám trochu chytat balanc. Jízda třetí a po-ma-lin-ku to přichází. Opřít pořádně do kolen, tělo dolu, ruce k sobě a já si začínám uvědovat, co to podemnou dělá. Pak pár jízd na switch, pár rychle, pár oblouků a jo, ono to snad i letos nějak půjde. Ale to hlavní – je to prostě jarní sníh. Teda takhle – V zimě, když jede člověk po sjezdovce a někde sněží dělo, tak po průjezdu tím nasněženým mrakem je to pocit jak když ti někdo škubne za nohy a že ten sníh moc nejede. Tady sice člověk tohle přímý srovnání mít nemohl, ale za mě to byl prostě jarní firm. Jasně ono při těch +6°C, jaký jiný by to asi mělo bejt.

A tak už zbývá jen otázka, jak dlouho to na jaře bude odtávat, abysme mohli naskočit zpět na sjezdovku a začít naše každoroční martirium s budováním klopenek pro bikepark. Každopádně, jako akutní příprava na zimu?

Za mě pecka!

 

 

-a-

 

PS: ..jo a v lese se prášilo.. ;)