Je to stejný jako každej rok. Sotva skončí Silvestr a lidi se začnou probouzet z nucenýho veselí, padá to tam. Předsevzetí. Budu blablabla.. Začnu víc blabla.. A tím začne jejich den. Proč takovej den ale je?
Neříkám nic, ale lezu takhle prvního ledna z postele a napadá mě to taky. Jak na Nový rok… Přísloví, co honí tenhle den jak Harry Poter svý koště při hře, která dává smysl jen těm, kdo při slově bradavice, vidí kamenej hrad. Přísloví, co umí rozhýbat i největší povaleče. Přísloví, který kecá.
Každopádně den je tu a protože je to volnej den, tak ho nechci nechat jen tak ležet ladem, když třeba kolo z garáže tak mocně na mě volá. Včerejší session na Zbraslavi byla fain, ale kam svítilo sluníčko, tam bylo bahno. Chvíli se teda ještě hrabu v kole, abych si nakonec stejně řekl, že se mě prostě dnes nechce jít jezdit kolem komína a tak se nakonec navlíkám do běhacího.
Hadry, boty, bágl, kulicha a jde se. Ale sotva klapla vrátku je to tu. Včera venku nebyla prakticky ani noha a ještě než se stačím rozběhnout, je tu první běžec. No máchnu na něj a valím do Prokopáku. Tam to ale teprv začíná. Jako ty rodinky s dětma, to je pohoda, ale těch hejbacích přísloví, co se tu vylouplo. Oblečený jsou všichni jak ze žurnálu, ale ten přirozenej úsměv jim už nějak chybí. Jednoznačně to pak časem začínám dělit na tři skupiny.
První: Na sto metrů je vidět mladou buchtu, lehce při těle, jak motá nohama a jen s obrovským vypětím předstírá běh. Fakt, že kdyby šla, byla by rychlejší, ji utek asi 200m od baráku. V uších sluchátka a oblíbenej song začíná nenávidět. V očích boj o přežití se slzičkou bolesti z vlastní blbosti a ega nad tím, že to selfíčko z běhání měla udělat hned před barákem, protože k rudý sqaw už jí chyběj jen ty péra.
Druhej: Chlapík. Mlžně kouká kolem a hledá tu správnou cestičku k domovu, co známě se vine, co hezčí je, krásnější, než všecky jiné.. jenže jí nemůže najít, protože místo aby od baráku vyrazil zkratkou skrz křoví k autu na parkovišti, což je jeho běžná docházková vzdálenost bez zadýchání, vyrazil k lesu, po cestičce co byla tý u parkoviště tak podobná. Teď mu ale čerstvě stažný Endomondo od synka hlásí 3km k baráku a pořád mírně do kopce. Je v pasti.
Třetí: Kluk. Evidentně bejvalej sporťák. Sílu vzala léta, buchty na břiše pak fotbal v HD na dvojce. Hází grimasy, že by směle nahradil Jim Carryho v Masce, bez masky . Jakmile se ale blíží lidi, nahodí zarputilej výraz odhodlání a začne klusat vznešenějc než celý stádo kladrubáků. Zamaskovat ty křeče musí bejt ale fakt boj.
A je mě jich líto. Buchty, chlapíka i kluka.
Zítra tu už totiž nebudou..
A tak je všechny míjím a říkám si PROČ?
Proč je tenhle den tak ideální na to, se zničit? Proč tu nebyli včera? Proč dáváj tomu přísloví tak na prdel? A proč je jen tenhle den tak silnej?
Jasně, lidi potřebujou MOTIVACI, ale proč tou má být pouze jeden den v roce? Neopakuje se přeci žádná vteřina. Natož den. A tak i já vlastně doufám a skoro nahlas říkám přísloví s myšlenkou na to, aby pro mě motivační byl právě ten každodenní den a každá jeho vteřina..
-a-
Díky Andy :) Moc pobavilo :D :D
No já se po chvilce normálně fakt musel začít smát, ale co já – což takový majitel fitka – žně pro něj právě začly.. ;)
A přitom je to tak jednoduché, uvědomit si, že každý den a každá jeho minuta je příležitostí a jejím nástrojem jsme my samy…
Jinak buď rád, že neběháš u nás, mohl bys tady narazit na vytlemenou rusalku se švihadly za ušima, závažím na rukou, jak z radosti, že je venku a hýbe se, hraje při běhu hru se stíny, kořeny nebo kameny, kterým se buď vyhýbá nebo nesmí dopadnout nikam jinam, občas sebou pleskne, jak candát na souši a to vše do rytmu hudby která jí vřeští do sluchátek s doprovodem od samotné osoby, což zní ale spíš jako kvílení meluzíny :D
Takový rusalky? To je pak ozdoba každýho lesa.. ;)
Když jsem v pondělí (a to už bylo druhýho) šlapal v půl sedmý ráno v těch mínus pěti na kole do práce, potkal jsem dva běžce. To se mi od září nestalo. No a jak říkáš, posilky a bazény teď budou tak čtrnáct dní narvaný.
Kamarade, dekuju. 1*