Po loňským crashi, kdy mě žlutá krabice odvezla z trati v Rakovníku a v nemocnici stříhali oblečení, jsem se v sobotu ráno probudil se smíšenejma pocitama.
Jet, nebo nejet?
Další týmový 720 triko si totiž rozhodně rozstřihat nenecham. Trať v Rakovníku je ale vždycky pecka a letos jsou prej i nějaký změny, takže strachy do šupliku, skočit do auta a valíme.
Race mode ON!
Registrace končí sice až před jednou, ale chtěli jsme s Hannie a Jonášem ještě okouknout krásy Rakovníka, tak vyrážíme o chvíli dřív. Na místě pak rychlá registrace a vzhledem k tomu, že Downtown tady je už tradičně součástí akce zvaný Rakovnický cyklování (3dny závodů v maratonu, XC, bike výstav a koncertů) je registrace rychlá jak děcko po prvním kari. S číslem teda zpátky k autu, tam převlíkačka, ale tréninky začínaj až za hodinu, takže berem kočár, foťák a jdem se cournout po náměstí a očíhnout i kus trati.
Na náměstí je stánků jak o pouti a lidí jakbysmet. Spíkr hlásí projíždějící Xcéčkaře, který si v rozpáleným centru města vybíraj svojí končící dávku sebetrýzně v XC závodě, stačí ale zatočit za barák a už jsme v ůzkých uličkách, kde na nás najednou koukaj schody a k nim namotaný mlíko. Ha – tak tohle mysleli kluci pořadatelský tím, že to letos bude drncat. Nějak ale zatím netuším jak se na schody dostanem, tak obcázíme pár baráků a jak je vidět letos se nepojede ikonickou branou města a i další dřevěný překážky dávaj tušit, že hoši vzali za pilku a přiřízli nejeden smrk na nový překážky. Čas tréninku se tak vočumovánim zkrátil na teď, takže zanechávám Hannie s Jonášem a jdu pro kolo.
Poslední bikecheck po vyndání kola z auta a protože je vedro, že by dromedárům žízní rostl druhej hrb, beru i já na záda Camela a jedu na start. Cestou potkávám Dejva, dáme si pět a nahoře ještě pěstičku s Jonášem, kterej si už po zranění začal sedat na kolo a včera jel nějakej orienťák tady – hezky kamaráde! Na startu už vidim nějaký nedočkavý pižama i tepláky a adidasky, tak se jdu zařadit do fronty a jakmile se trochu uvolní místo jedu na kukačku první rundu. Ta ale končí v půlce u velkýho skoku, kde se ještě něco ladilo. Tak objíždím i další skok a i moje kritický místo z loňska. Sjíždím si zbytek trati a končím na náměstí. V hlavě mám teda celou trať, takže jdu zkoušet některý místa a po chvilce i celou v kuse.
Začíná se klasicky u paneláků a pod nima vjezdem do parku. Tarť je ale namotaná jinak a na vyprahlý trávě to tu klouže jako mejdlo ve vězeňskejch sprchách. Po startu teda technická motačka mezi stromama na citovku, pak takovej step-up z hlíny do dřevěnýho dopadu a po asfaltu rubačka s malýma zatáčkma na první větší dřevěnej skok. Ten si kluci půjčili z Příbrami nebo Ústí a dobře udělali. Vršek trati je najednou živej a furt se něco děje. Po skoku je levá na trávě za stromem a dál rubačka po chodníku. Objížďka paneláku a trochu nově udělanej nájezd na největší skok týhle akce, což je polet přes díru (chodník), kterýmu se rozumně prodloužil dopad. Pak dvakrát šlápnout a už je tu malej kicker sloužící jako step-up na Simonse a z něj dolu na dřeva, levá a váže pravá zatáčka a sjezd na asfalt – ten kluci hodně zpomalili, protože tady jsem se vyndal, ale i tak se to tam dalo posalt zas až na chodník. Míjím bránu a zatáčka na asfaltu vlevo a rukačka na další novej dřevěnej skok. Po něm dlouhá pravá a zpomalovací stromovej retardér na trojitý schody. A ještě že tam to zpomalení bylo. I tak měl člověk na posledním setupu schodů rychlost, že se daly skočit na placku a tím si zkrátit nejen záruku vidlice a rámu o polovinu, ale i životnost kloubních jamek po celym těle. Nejbolestivější místo ale přichází terpve teď a to je cca 150m rubačka po rovině a co si budem – lehkej brdek do kopce tam byl taky. Pak se ale trať naváže na roky předchozí a po střechách tržnice, podloubím a skokem se dostáváme do cíle. Good job!
Hele mě se trať líbí. Je to nový, technický i šlapavý a hlavně zábavný. Jdu si teda dát ještě pár jízd a pak hned pro foťák a něco nacvakat. Jenže trénink se zkrátil o půl hodiny a já cvak asi dvě fotky. Tak jdu aspoň na náměstí udělat pár fotek klukům s biketrialovo-elektrickou show. DMJ a Ondra Šenk tu lidem motaj hlavy, že tohle je na kole normální, ale lidi jim to moc nežerou, protože vyskočit si do třech metrů na dodávku z pidikickreu tak úplně normální neni. Do toho tu probíhá battle o skok vysoký s elektrokolem a příchozím parkuristou a Ondra má co dělat aby tu dvaadvacetikilovou bestii dostal přes laťku. Vše ale pod záštitou DMJ show a časáku Electricbike klape a lidi aspoň plácaj rukama a já mám co fotit.
Aktivní výplň do startu prvního kola mám teda za sebou a jde se závodit. Když ale míjím cílovku a chystám se nahoru, tak na mě Čonkstr volá, že na mě už čekaj a že teda pojedu poslední. A-HA – vole, vono se nejede podle číslel, ale asi nějak na kategorie..? Další změna. Takže rubu na start, abych si nakonec svojí jízdu dal až jako poslední. Změřeno, ale čekám co bude. A slyším tři varinaty jak se pojede finále. No a protože to teda nechci podcenit, tak jedu na start včas, abych se dozvěděl, že finále se ale na kategorie nejede a jede se podle časů. Jsem sedmej, takže až na konci. Pyčo! (Jakože nahovno pyčo – protože nebudu mít čas nacvakat žádný racefotky..)
Tak trochu zklamaně sedám do trávy a už jen vyčkávám až mě pípne časomíra. Race mode ale naštěstí trochu naskakuje a já dávám jízdu dolu. Vršek opatrně a s chybou, ale spodek full-speed. Ve finále teda třetí v dědkách. Vyhlášení, rychlej pokec ze Sašou Sidorem o finále Downtownu v Dačicích, na který se těšim a už točim klíčem od vanu a jedem směr planeta Praha.
A víš, co? I přes ten lehkej kiks s časem a že nemám žádný racefotky, to bylo fain. Zase banda bikerů po hromadě, vtípky, hecovačky, pohoda a to tu přeci jde. Takže za mě Rakovník nezklamal. Sice pár mouch tu na trati bylo, ale vše probráno a myslím, že klucí dali dobrou práci a z pohledu závodníků, tak ČERW předal žezlo do dobrejch rukou.
Díky za to a zas za rok?
..a nebo v Dačicích?
Race mode!
-a-
