Monínec na switch

Opět tomu nešlo odolat. Kopec zavolal a já si ho chtěl alespoň párkrát sjet. A že nejsou podmínky? No tak si ty podmínky upravíme..

Sobotní session proběhla až nad očekávání dobře, ale k tomu se ještě dostanu jindy, protože neděle byl den, kdy jsem si už od Prahy naopak říkal, že bych to nejraději otočil. Cestou na Monín se pak počasí nejen že nezlepšuje, tak jak to po většinu cest na jih bývá, ale stává se z něj Tolkienovská cesta z Kraje do Mordoru. Jak houstne obloha, padá teplota i mlha a s ní nejen nálada, ale i sem tam kapka. Noha na plnynu ale drží s přesvědčením vidiny světlejších zítřků a to se taky nakonec děje. Při příjezdu na Monínec opravdu musím uznat, že na vršku kopce je to světlejší. Oproti tý šedi kolem se tam na kopci totiž válí mlha a do toho sem tam pořád padá nějaká voda zhora.

Je opět čas přepnout na autopilota a tak po zastavení u mostu naprosto bezmyšlenkovitě lezu ven, beru bundu, lyže, hůlky a už stojím na těch pár metrech bíla, co se tu místní rolbaři snažej celou zimu honit sem a tam, aby se dal kopec, alespoň nějak rozumně sjet. Nechápu jakým zázrakem se jim to v těchdle zeměpisných souřadnicích stále daří. Jenže i přes to mám dnes už po několikátý chuť to otočit. Stejně se ale cvakám do lyží a v tu chvíli mě patky malinko podjedou dozadu – že by nějaký znamení?

Jaký znamení? Prostě mě i ty lyže chtěj naznačit, abych to otočil.

A tak to teda otáčím. Od mostu jedu dolu k vleku na switch a dole? Rohlík a jasnej plán na dnešní ježdění!

Na switch, po zpátku, po zadu, prostě patky dopředu a špičky do kopce. Hlavu si můžu sice ukroutit, ale jak je na kopci asi 15 lidí, tak se dá celkem uhánět i takhle s pohledem na vršek kopce. A protože je třeba tuhle zpátečnickou legraci držet celou dobu, tak i na kotvě koukám zas do údolí a nechávám se unášet zpátky vzhůru.

Asi jo, asi to bylo vážně nějaký znamení pro to , abych si prostě switchnul neděli, která ale díky tomu pak stála za to..

-a-