Tak hned vyzvídám: “Cos dělal o víkendu?”
“Mno, byl jsem u Roba na závodech…”
“No nekecej !! A jaký to bylo ?” ptám se.
Zamyslí se a povídá : “No tak asi….píííp, pííp, a pak jsem…pííp, nakonec jsem vymrd…píp…tlumič, byl to boj o holáč, píííííp…”
Tak to asi nebyla bedna, pomyslím si…a vypálím otázku : “A jaks s vymrdaným tlumákem dojel?”
“Ehm…no….sem vyhrál.”
Bože, se z něj zblázním. Prosím o report. Report je. A je to opět zlatý fond české bike publicistiky. Dámy a pánové, Petr Heiník a Robovo Race – inside.
Enduro závody každej zná.
Kdo nezná, má smůlu.
My naskakujeme rovnou oběma nohama do pedálů, a jdem na to.
Petrovo autentické shrnutí Ilegalu Trnka Race, z něhož stříká pot a cítíš krev, je tady :
Sobota
Prolog – Cestička – nádherný trail zaříznutý do svahu nad údolím, doposud zatím pneumatikami netknutý, vonící mechem a jehličím. Nádech romantiky ovšem končí výskokem na louku a dlouhou rubačkou po polní cestě zakončenou otočkou o 180stp. a finišem do kopce, jenž se hlasitě zeptá, co jsi dělal v zimě draku.
Prolog se jede čistě na oči, bez najíždění, bez tréninku, prohlídka v protisměru při tlačení na start tak posouvá obtížnost o stupeň výše, bez rozdílu pro všechny stejné, navýsost zajímavé.
“Tři, dva, jedna – a jedu – mocný sprint na rozhození psychiky soupeřů, ostrá levá a prudce z kopce na vlně hrabanky, přehoupnout se přes kořen, jenž zákeřně táhne do údolí a traverzuji trailem, tepy raketově stoupají, měkký podklad tlumí avšak nedrží, přední kolo stále táhne pryč do údolí, pravá, mírný výšlap a dolů – hlavně nabrat rychlost, netrefit patník, potůček nadjet přes břeh, pravá, rubačka na horizont a dolů – pořádně rozjet, není čas na odfrknutí, přeletět kořeny, držet rychlost, trail stoupá k louce, nepolevovat a hlavně neztratit rychlost na louku, ze sedla, sprint, do sedla, zakousnout do řidítek a rubat, odřadit dolů kam až zimním gaučingem atrofované svaly dovolí a motat, otočka o 180 stp., dobrzdit, nadjet, udržet rychlost, tráva klouže dost, ze sedla, sprint do kopce, jenž snad nemá konce, cíl.”
Sbírám zbytky sil a jdu povzbudit ostatní do zatáčky na louce, mohutné povzbuzování diváků samozřejmě některé skládá na krovky, někteří zapomínají kudy vede trať a vrcholem jest simulace přetočeného motoru v podání nejmenovaného borce – 28z převodník je holt potřeba vymotat do červeného pole, jinak nezrychlíš.
Neděle
Startujeme po skupinkách, dle časů z prologu. Nechápu, prý jsem ho vyhrál. Jedu s Krabem a Ondrou, tempo volíme rozumné a cestou vzhůru kecáme, příjemná to záležitost.
RZ No. 1 – SSD ( Sedlo spíše dolů )/Bajby – trail startující prudkým padákem, simulující spíše jízdu na saních, pokračuje příjemným sjezdovým motáním po kořenech, kamenech a pařezech a končí úzkou pěšinkou jenž se klikatí skalisky zprava doleva vzhůru dolů. Jelikož by to ovšem nebylo dost Enduro, jest potřeba proložit zábavu trochou bolesti, 3x rovinka na vůli a 1x stoupák na laktát a bezvědomí.
“Tři, dva, jedna – jedem” – u Roba se časy erzet sčítají, je tedy dobré si dopředu určit taktiku a neuvařit se v počátku, padák na jistotu, první rovinka v sedle v klidu na zahřátí, pravá, netrefit zrádný kořen, naskočit do kořenů a držet, jako sjezdař musím nahnat čas technikou a odvahou, na rovinkách určitě dostanu strašnej klepec, vypadá to dobře, zatím bez chyb, výskok z lesa a druhá rovinka, nástup a trochu zrychlím, nadjet do břehu, prudká levá a chybujeme, rychlost velká zatáčka utaženější než jsem myslel, ze sedla rozjet, doženeme v kořenech, cítím flow, slyším tupou kovovou ránu, není čas řešit co upadlo, výskok na rovinku, už není čas se šetřit, rozjet do tmy a držet, levá po široké cestě pár skoků a už je před námi stěna, do kopce, bolí, strašně bolí, ze sedla, lámu se přes řidítka ještě kousek, rovinka, do sedla trochu odfrknout, pravá a pěšinka jenž stoupá a klesá a stoupá, morál došel, sedám a snažím se nějak silou vůle dojet, konečně horizont, hlavně nechybovat a na pěšince neztratit, zastavíš a už se nerozjedeš, pravá levá cíl.
Na otázku jaké to bylo odpovídám – KYSELÉ.
RZ No. 2 – 50/50 –trail čistě z kopce, neuvěřitelně kořenový, za mokra trochu škola tanečních, za sucha značně na morál, v půlce skok jehož nájezd nevidíš, na konci sjezd ze skály jenž budí respekt.
“Tři, dva, jedna – jedem” – tady si věřím a hodlám najet na ostatní co nejvíc, ve skrytu duše doufám, že je to erzeta, kterou bych mohl při konstalaci hvězd možná i vyhrát. Začátek, aby to nebylo zadarmo je po rovině, krátký, dá se přežít, sprint nadoraz, levá, prodýchat, chytit rytmus, nenechat se stáhnout vyjetou kolejí, nadjíždět kde se dá, zkracovat přes kořeny horem, zadek divně odskakuje, vkrádá se myšlenka, že ta tupá rána byla nejspíš tlumič, skok, totální přestřel, ano byl to tlumič, do cíle kousek, lýtka od oleje nemám, to dám, skála, na předek, ještě že na odjezdu je kamenné wólo, tě srovná, pár totálně utaženejch zatáček, kde 780mm neprotočíš, skřípnout malíček vpravo, skřípnout vlevo, cíl.
Tlumič vykazuje zdvih 2 cm, v rámu zatím drží, zkusím dojet na HT styl. Na druhou stranu v Brunu se to bude hodit, nemusím ho zavírat.
RZ No. 3 – Bukvice – úplně nový trail, příjemně z kopce, mechem, borůvčím a jehličím, bez zásadních překvapení a úskalí, zatím mechově hladký, skoro plynulý, start trochu do trialova přes skálu, v půlce poté úsek za bobříka odvahy.
“Tři, dva, jedna – jedem” – důležité je dobře číst stopu, nezmatkovat, nenechat se vytáhnout pod trail, výskok na skálu, paráda daří se držet vpravo, seskočit, kurva zapoměl jsem zatočit, noha ven vytáhnout přední kolo ze smrčí, doprava, naštěstí moc neztrácím, chytám rychlost, daří se, mám radost, zrychluju, možná až moc, rána přes koule, tlumič kládu nepobral, radost v tváři mírně ztuhla, hlouček diváků, jasně, blíží se bobřík odvahy, nebudu měkkej to dám, přibrzdit, trocha školy Dresslera, srovnat a dolů ze skály, několik zatáček, krátký výjezd, přes potůček a cíl.
Dostávám pomeranč, není nad to osladit si život.
RZ No. 4 – Bruno – když Rob vyslovil jméno trailu, jenž se pojede jako grande finále, ve skupině to divně hleslo, prý legendární to záležitost. Souhlasím, větší demenci abys pohledal. Trail podél potoka, po rovině, rychlost cca. 5 kmh, samej kořen, samej šutr, všude voda, rychlost nenabereš, pedálama pernamentně dřeš, v sedle neprojedeš, ve stoje umřeš, špatně zařadíš a stoupák nevyjedeš – potupně tlačíš. Letos mírně vylepšeno o nový začátek, který uznávám zábavný byl, prudce z kopce dlouhé táhlé zatáčky, sem tam kláda přes cestu.
Tři, dva, jedna – jedem – bolest, psychická, člověk ví co ho čeká, ale ojebat se to nedá, vím že tady strašně dostanu, nezbývá než se kousnout a ztrátu eliminovat jak se dá, úvod napálím, ať trochu naženu a uvidíme co dál, zatáčky vycházejí, pěkně Péťo, držet, nájezd na starý Bruno, pumpovat, ať to jede, trochu nahoru a dolu na cestu, nabrat rychlost do výjezdu, a technika zrazuje, X11 vlnu řetězu nepobírá, točím naprázdo, seskočit, nasadit řetěz, vyběhnout do kopce, těžký vnitřní boj jestli to má smysl pokračovat, naskakuju, srovnat si obraz trvá, chybuju, motám se trailem, špatně zařazeno, znovu běžím, naskočit, prodýchat, srovnat, je to lepší, zrychluju, chybuju, běžím, definitivně se lámu, dojíždím na volnoběch, poslední sprint do kopce, cíl.
Díky Robe, bylo to krásné.
Související Petrovo články :
Hospital trip, Trnka race 2009, Finská rally, Světak, tak trochu jiný sport, Norco camp 07, a hlavně Pulpiho video
]]>
Mám tu pro vás exclusive materiál od Petra a to je nastrojený FRko Monster, a taky geompetrie sjezďáka i Freeridáka.
Vše vevnitř.
Inu, rozepisovat se tu asi moc nebudeme, takže jen to co již víte.
Shrnutí.
RB MONSTER FR
FOX VAN R – 24 990Kč
X-Fusion VectorRC – 24 990Kč.
tlumič 240mm,
zdvih 180mm
zadní stavba 150/12mm,
domeček 83mm BSA,
váha rámu u velikosti L stejná jako u DH tedy 3 500g.
RB MONSTER DH : váha 3500gr ve velikosti L
délka tlumiče 260mm
zdvih 220mm
X-Fusion VectorRC – 24 990Kč
FOX RC2 – 29 990Kč
FOX RC4 – 31 990Kč.
Obě kola k vidění v Praze v RB centru.
sety :
Sestava zatím předběžně – RS Boxxer RC ( Domain RC u FR verze ), Race
Face Respond, Shimano Deore, kola Novatec + Remerx – cena 50 000Kč.
Úpravy v rámci konfigurátoru poté následně možné.
thats all, folks !
Více info v kommentech, případně.
A nebo u článku tady – již bylo řečeno snad vše.
Tak nám tu vzniká novej bikepark. Konečně po těch letech jsme to dotáhli tam, kde jsem to chtěl vždycky mít – a co se plánuje na letošní sezonu, kdo vlastně povede výstavbu, a kdo to celý zaplatí – se dozvíte vevnitř.
Tak o bikeparku Monínec jsem vám už napsal pár článků, například tu , byla otvíračka, například tu, a co se dál teď chystá se dozváte tady.
Předně bych chtěl uvést na pravou míru spekulace o tom, kdo si finančně pod svoje křídla vezme letos výstavbu – bude to po dohodě s Petrem Heiníků firma Racebike. Jako šéf výstavby jsem tu já, ani tak že bych chtěl, jako spíš proto, že mi to spadlo do klína a tak mám nezadatelné privilegium dřít na stavbě úplně nejvíc ze všech – hurá !
Nyní vám tu nechám oči spočinout na tiskovce přímo od Racebike.
Tak a teď k tomu musím něco doplnit já. Ha !
Takže, letos jsem doladil plány, jejichž výtah vám tu nastíním.
1, Z právě se buujícího koridoru dálnice budeme mít k dispozici neomezené množství hlíny. Zcela zdarma. Takže po dohodě můžeme stvořit mnoho věcí, který jsme už plánovali jen v hlavách. Na horní části sjezdovky přibude dopad po skoku pod lanem, taktéž i odraz, a uděláme pár klopenek, jež se se zimou zase strhnou, a na jaše opět postaví – třeba úplně jinak.
2, Ve sppodní části pod přemostěním silnice vznikne dirtpark. Odrazy skoků právě v této chvíli začíná vyrábět Cruzo, který dodal i skoky na několik ročníků Horsefeathers kozzy stylu – a kdo na nich skákal, ví, že jsou prostě best. V plánu je vzniknout hned po silnici možnost mrskat to lesíkem (DH), a nebo po straně sjezdovky s klopenkamaa nájezdem na cca 4 lavice s těmahle odpalama. Možnost nočního osvětlení tu bude, takže tu vidím velkej potenciál.
3, Ve spolupráci s panem Petelíkem (Máry Petelíka táta) jsem dostal kamion dřeva, prkna, hranolky, vše co si jen budu přát. Takže v počáteční fázi zprůchodníme monínecký kamený pole pod lyžařskou boudou a uděláme ho průjezdné pro "normální" lidi pomocí množství lávek a různých přemostění, aby holkám a klukům na HT nevypadaly plomby. Následovat bude další část lávek v místech u kamené skalky.
4, Na Monínci se letos pojede jeden ze závodů 3DH cupu, což jsme dohodli s panem Šroubkem a tak bude trať nabroušená a vyladěná k datumu 17. července k dokonalosti. Doufám že vás přijede mnoho.
5, Spodek tratě se bude muset uhnout bokem (vlevo bráno z pohledu shora) neboť v posledním lesíčku dojde k vybudování lanového centra – trať se tím ještě o něco prodlouží a k jejímu vyústění dojde v polovině parkoviště.
Tak, to je tak zhruba všechno, tím končím Monínecké news.
Úskalím stále zůstává počet pracovníků - to bude všechno na nás, potažmo na mě. Budu se snažit, my všichni, aby to bylo k začátku května doladěné k jezditelnosti, a postupem snad i k dokonalosti. Nic nebude hned, a nemáme čtyři ruce, a proto budeme za jakoukoliv pomoc velice rádi.
Od začátku dubna tedy budou každý víkend brigády (naše) a kdyby jste chtěli, můžete přijet kopnout, zatlouct hřebík, uříznout sloupek, vykopat díru, cokoliv. Domlouvat se budeme tady u mě, na 72O.
Děkuji za pozornost a velké díky patří firmě Racebike a všem pomocníkům.
Tak jdeme na to.
čárys.
testing…
working…
test day…
a jedno video na závěr, kdyby jen někdo neviděl, jakej je zatím profil tratě…z pozvánky na test day.
]]>
Nestává se často, aby člověk dostal pozvánku na závod, který budí pozornost naprostou originalitou, který ve skrytu slibuje velkou zábavu, ale zároveň děsí potencionální možnou bolestí.
Tři, dva, jedna – start – zoufalá kondice vypracovaná usilovným zimním nicneděláním mě nutí volit zvláště riskantní taktiku. Utrhnout se soupeřům z kopce a doufat, že nahoru se nějak vyškrábu a na rovinách neumřu. Monkey trail je plný kamenů, kořenů, záludných zatáček a uzkých průjezdů akorát tak na řidítka. Takový trial z kopce. Rubu od začátku co to dá, zjišťuji totiž že čím rychleji tu jedete tím líp se přes všechny ty kameny převalujete a jízda nabírá na plynulosti. Má to jen drobnou vadu na kráse, v XC helmě bez chráničů takříkajíc nalehko by případná chyba hodně bolela. Navíc jízda na oči, kdy v těch kulích ješte hlídáte kam ta trať vůbec vede posunuje jízdu do absolutně jiných sfér. Na domluveném místě cíle nikdo nestojí, hlava šrotuje co teď, hlavně nezaváhat, jde o cenné vteřiny, nezbývá než v plné palbě pokračovat až k asfaltu, což se ukazuje jako správné rozhodnutí. Zapsat čas a vzhůru do kopce.
Nesnáším táhlé nekonečné kopce. Proč jen jsem ho ráno v rámci tréninku zkoušel? Teď přesně vím co mě čeká. Vůbec to nejede, asfalt uz pěkně peče, hlídám si čas, hlavně nepřešvihnout časový limit 20min, snahu hlídat si tepy vzdávám po pár prvních metrech, jsem těžce nad svým optimem a dolu asi dlouho neklesnu. Pořád stoupám, marně hledám vhodný převod, sebevědomí klesá k nule a psychický stav s vidinou následující rovinnaté XC časovky s třemi krátkými zakyselováky, rozuměj stoupáky se dramaticky zhoršuje. Konečně zatáčka, tak ještě pár metrů a jsme nahoře. Ten limit byl jen tak tak. Zapsat čas, dostávám 2min na odpočinek. Se Sakim, který startoval přede mnou se na sebe jsme schopni tak akorát tupě koukat.
Tři, dva, jedna – start – zařadit to nejtěžší co nohy otočí, rozjet na maximální možnou rychlost a držet, rovina, dlouhá rovina. Ještě, že ta cesta je suchá a tvrdá, aspoň to jede. Za deště by to byl určitě očistec. Blíží se první zakyselovák, rozjet co to dá a pokusit se na něj plynule vyhoupnout, ke konci ze sedla a sprint, tak to ještě šlo, nohy už pálí. Druhý kopec už nejde, v půlce se zastavuju, ze sedla, pížím se k vrcholu, plíce nestíhají, nohy protestují, převalit se přes vrchol, pevná cesta se mění v travnatou, už to jede výrazně méně. Poslední brdek, poslední sprint. Slečna něco říká, netušim co, jsem jen kousek od toho zvracet. Chvilku po mě přijíždí Radek Stoklasa, vypadá podobně.
Tři, dva, jedna – start – LePo trail, ve stavu absolutní krize, kdy funim jak parní lokomotiva, startuju do druhého dnešního sjezdu. Rychlý, tvrdý, prudký. Se spoustou klopenek, často fikaně skrytých za horizontem, kdy do poslední chvíle nevidíte co následuje. Okořeněno skoky slušných rozměrů, hlubokých tak akorát na mamuta. Což by nebyl problém, ovšem pokud trať máte aspoň trochu najetou. S tmou před očima a mírnou křečí ve stehnech chybuji hned kousek po startu, opouštím úzkou stopu a mířím mezi malé hustě nasázené smrčky. Hlavně nezpomalit, jehličí drsní tvář, povědomě tuším kde by mohla být trať, po chvilce se napojuji, snad jsem moc neztratil. První skok, samozřejmě jsem krátký, tlumič ránu moc nepobírá. Druhý skok pro jistotu přestřeluji, v podobném duchu až dolu. Zapsat čas, na přesun si chci zamknout tlumič. Hmm tak on je zamknutý, se mi zdálo že to trochu odskakuje.
Tři, dva, jedna – start – druhá XC časovka, tentokrát do kopce, začátek po asfaltě, aspoň to trochu jede, hlavně to nepřepálit. Jedu zbytečně opatrně, ovšem sil moc není. Asfalt končí, začína polní cesta, pořád do kopce, marně hledám lehčí převod, pokus jít ze sedla končí ztuhlými rysy ve tváři a duševní očistou v podobě nepublikovatelných nadávek sobě sama. Nebylo lepší sedět u bazénu? Blíží se vrchol, fotografka chytá momentky, ta moje bude skvělá, mám pocit že mi ochrnula půlka tváře. Poslední nástup, přehoupnout se přes vrchol a do cíle z kopce širokou lesní cestou na nejtěžší převod co to dá. Netuším v jaké rychlosti, ale rozhodně značné se blížím k rozcestí. Nějak si nepamatuju kam mám jet. Vpravo, vlevo, žádné stopy, žádná navigace. Na poslední chvilku volím vpravo. Špatně. Nevím proč, vzápětí se rozhoduju pro levo, v plné rychlosti to lámu o 90stp, skok z krajnice, ohnout smrček řidítky a skrz les se deru zpět na cestu vlevo. Správně, vidím cíl. Konečně.
Spojovačka k poslednímu měřenému úseku vede do značného stoupáku, jet v sedle je v daném stavu nemožné, tlačím, limit je tu naštěstí více jak rozumný. Mílovými kroky mě doráží Radek, jdeme spolu, aspoň to lépe ubíhá. Vypadá celkem svěže. Hmmm.
Tři, dva, jedna – start – poslední měřený DH úsek, značně rychlá cestička lesem, sem tam odraz, sem tam zatáčka, drop na cestu na placku, výběh do kopečka, zpestření v podobě výlezu na skálu. Hlava už moc neřídí tělo, výlez na skalku připomíná komedii. Prudký sešup po volných kamenech, vpravo hluboká propast, nerad bych tu chyboval, poslední krátký výjezd, a už jen z kopce. Pár dřevěných dropů na placku, s tmou před očima ne všechny trefuji, trať už spíš instinktivně cítím než vidím, párkrát jedu určitě mimo, ale co, základ je držet aspoň přibližný směr. Konečně cíl, sprint, průjezd MX klopenkou a smrt. Lehám do trávy a pro dnešek jsem dále nepoužitelný.
Tak přesně takto nějak vypadal závod, který se rozhodl uspořádat Robyn Trnka. Enduro závod, v duchu pravidel známých z motocyklového endura tentokrát ovšem na kolech – kdo netuší, měřené úseky propojené úseky spojovacími, které mají ovšem pevně daný časový limit pro zdolání, při jehož překročení následuje penalizace. Součet časů z měřených úseků plus případné penalizace určují pořadí.
Čím více se blížil datum závodu a čím více informací o profilu trati Rob zveřejňoval, tím více řídl seznam přihlášených, nutno říci že k jejich škodě neboť si troufám tvrdit, že se ochudili o nejlepší akci letošního roku. Nezbývá než poděkovat.
Díky Robe, bylo to super.
fotky fotili : Honza Trnka, IVCA, Marian David, Michal Vaněk, David Stein
Moc děkujeme !
|
Vyrazit v zimě za teplem do MC je již protřelé klišé. Proto jsem v rámci získání nových zážitků přijal pozvání a vyrazil na Snow Driving Experience. Dlouhé táhlé drifty, pomalé ruce, RS6 skákající přes klády a jiné postřehy déle.
Snow Driving Experience je akce pořádána klubem sportovních aut. Jedná se o kurzy řízení sportovních aut v rámci specifických podmínek, konkrétně na ledu a sněhu, za dohledu zkušených instruktorů. Cílem je naučit se ovládat auto v extrémních podmínkách.
Směr Rakousko, konkrétně městečko St. Michael vyrážíme v pátek po obědě s vidinou klidných 450km. Plány se bortí hned za Prahou, kdy začíná hustě sněžit a místy nelze rozpoznat co je ještě dálnice a co už pole. Kousek před Lincem z naprosto neznámých důvodů, policie zastavuje dopravu a tak tu trávíme hodinku čekáním bůh ví na co. Situace graduje na dálnicích v Rakousku, kdy rychlost klesá na 40km/h. V tunelu se všichni rozjedou na kilo a jakmile vypadnou ven a vidí vločky brzdí na 40, nechápu nic. Na hotel se dostaváme po 21h. Výsledek je 450km za 8,5h. Rychle spát, ať jsou síly na druhý den.
Ráno vše vypadá parádně do chvíle, kdy v Subaru během jízdy cosi pípne a na palubce vyskočí všemožná chybová hlášení jako kontrolka motoru a tak podobně. Auto sice jede, jen nejde přepnout řežimy motoru a diferáků, což je jaksi na prd. V modu Inteligent Sti vykazuje stejně chuti jak Fabia 1.2HTP. No nic, v nedalekém městě je snad servis. V officiálním servisu Subaru si nás technik vyslechne, koukne do auta a říká, no jo to je elektrika. Tomu já vůbec nerozumim. Musíme zavolat odborníka ze Salzburku. Na otázku, kdy by dorazil, pán s usměvem na líci říká cosi o dalším týdnu. Komik. Voláme na asistenční službu Subaru. Tam nás přepojují na technika, co si nás opět vyslechne, načež říká, ať s tím přijedem, že se na to podívá. N otázku kam a kdy se nám dostává odpovědi,v pondělí do Olomouce. Dál, už je jen strašný řev otce do telefonu a já radši odcházím. V rámci čekání, než otec dotelefonuje, mě napadá myšlenka známá ze zaseklých PC. Když už nic, zkus Alt+Ctrl+Del. Z hecu mačkám změť 6 čudlů na palubce a hle pípnutí a Subaru funguje. Nepochopíš. Šťastni letíme na okruh.
Na ten jsem byl hodně zvědav, páč jsem vůbec neměl představu jak to bude vypadat. A je to pecka. Funguje to na geniálním principu, kdy místní sedlák má velké pole u potoka, v létě seká trávu, ale co v zimě, přeci nebude pole ladem. A tak pojme nápad polít pole vodou, nechat to zmrznout, pak to párkrát přejet rolbou, vypreparovat, postavit baliky se senem, vyznačit trať a to celé pak pronajmout partě pitomců s autama. No a pak stačí sedět u kamen, počítat eura a občas někoho traktorem vytáhnout ze závějí, samozřejmě opět za poplatek. Jak jsem zjistil, podobných tratí je v Rakousku spousta, každá je trochu jiná, ale ta na které jsme byli, byla hodnocena jako nejlepší. Měla skoro všechno, kolečka ruzných poloměrů pro drifty, ovál, osmičku, velké volné plochy pro slalom, brždění a rychlost, ale to nejlepší byla určitě kratší rallye trať. Cca. 2km dlouhá, samá zatáčka, občas rovinka,všude spousta místa, navíc vše maximálně na dvojku občas trojku, takže nehrozila žádná velká rána. Naprostá pecka.
Kurz začínal teorií, a rád bych se tímto omluvil všem, kterým jsem kdy něco vysvětloval z teorie a pak nechápal, že to nechápou. Pochopil jsem, že když Vám člověk, který to má hluboce vžito v krvi něco vysvětluje, tak ať se Vám to zdá jednoduché a logické, převedení do praxe je porod. S hlavou plnou informací naskakujem do aut, dělíme se na 2 skupiny podle aut a jdeme trénovat praxi. Začíná se na kroužku s jednoduchým cílem pěkně plynule kroužit dokola. To se pěkně řekne, ale hůř provede. Připadám si jak blb, co neumí vůbec řídit. Chvilku se točíte v hodinách, chvilku vám to nezatáčí a hrnete se přes předek.
Nic mezi.
Točíte rukama, potíte se a připadáte si jak největší ocas. Kladete si otázku, jak já mohl dostat řidičák. Z trápení nás dostává přesun na ovál. Cíl opět stejný, pěkně driftem projet zatáčku, ovšem ve větší rychlosti z nájezdem z rovinky. Rozhodit auto pravá levá, nasadit drift, projet oblouk a výjezd rovně pryč. Jednoduché, že. Chyba lávky, trať je najednou strašně úzká, nasadit plynulý průjezd skoro nemožné. Trápení dosahuje vrcholu. Sníh létá všude možně, občas se volá traktor, občas se kope lopatou. Čas na oběd rovná se záchrana. Instruktoři nás při čaji a housce strašně mrdaj, opět vysvětlují. Padají perly typu více plynu, nebojte se plynu, pomalý ruce, koukat kam chci jet ne kam jedu. Mozek už je přehlcen, nezvládá pojmout informace.
Po obědě opět trochu tréninku a pak už je volnější ježdění po okruhu. Okruh je velká zábava, skoro ja regulérní rallye, má to však háček, pokud auto nemáte v ruce, brzo zjistíte, že víc času trávíte mimo trať či posouváním balíků slámy a smrdí to zbytečnou ránou. Rozptyl v zatáčkách je značný, chybí jistota a čistota. Volím proto ústup a vracím se na kroužek a ovál. Pěkně pomalu, zrychlovat postupně, pochopit souvislosti. Čím víc člověk krouží, tím je to lepší a lepší a ke konci se to dá i nazvat driftem. Člověk si holt musí uvědomit, že fyzikální zákony nepřechčije a je jedno kolik koní má pod kapotou a jak velký má brzdiče. To asi to hlavní kouzlo zdejšího ježdění, tím že se jedná skoro o čistý led, vše probíhá v malých rychlostech, veškerá vaše činnost s volantem, plynem a brzdou má okamžitý efekt a člověk se tak nemusí bát. V nejhorším zaboříte čumák do sněhu. Den končím ježděním po okruhu a cítím pokrok, už si to i trochu užívám a občas se i povede pěkný průjezd.
Druhý den má podobný průběh, pouze kolem oběda se otepluje a trať povoluje. Tvrdý led se mění v měkký a podmínky k ježdění se dramaticky zlepšují. Podklad dovoluje výrazně zrychlit, mnohem více odpustí, plynulé drifty, přehazování auta ze strany na stranu je jednodušší a všichni jsou rázem divočejší a divočejší. To se projevuje i na výši škod, čím rychleji jedeš, tím hlouběji pak auto mimo trať zasuneš. Postupně mizí nárazníky, prahy, blatníky. Dveře jsou tu a tam označkovány od balíků se slámou. Vrcholné číslo ovšem teprve přichází. RS6 zkouší na nejdelší rovině plný plyn následně do plných brzd a točit do prava. Bohužel do prava nezatočí. Nikdo neví proč, ale RS6 v plném kalupu na vytočenou trojku, proráží sněhovou bariéru na konci rovinky, vznáší se do vzduchu, koly rozráží dřevěný plot a přistává na parkovišti. Neuvěřitelnou náhodou se trefuje do mezírky mezi stojící transporter a další auto. Do mezírky v které cca. před 10min stálo jiné auto. Audi je zralé na odtahovku.
Podklad se stále zlepšuje a jízda je tak čím dál tím lepší a zábavnější. Auto pěkně reaguje na plyn, drift střídá drift, prdel tancuje jak řidič píská. Místo jedničky a dvojky se najednou jezdí dvojka a trojka, dveřma napřed, čumák těsně kolem balíků. Je to ovšem zrádné, povrch najednou dovolí mnohem více, ale když přijde problém je to najednou ve větší rychlosti a je najednou mnohem méně času. Zjistíte, že ač jste během 2 dní najezdili 300km na sněhu a ledu, opravdu 150km za den, stejně se máte pořád moc co učit. Sám to zjišťuji, rovinka plná dvě, brzda, mírná pravá, ovšem odkloněná z kopce, v nájezdu moc rychlosti, Subaru letí krásně bokem, plnej plyn kola hrabou, ovšem plánovaný výjezd nepřichází. Pořád to letí bokem, v zorném poli se objevuje telegrafní sloup, nepříjemně koukající přímo na dveře řidiče. Hlavně se uklidnit, nekoukat se na sloup, koukat se kam chceš jet, ruce, volant, povolit kolům adhezi, plyn. Stále nic. Sloup se děsivě blíží, proč je jen proboha obalen tak nízko. A najednou se kola chytnou a táhnou auto pryč. Vše se odehrává v sekundách. Spocenej jak myš pomaličku dojíždím do depa a pro dnešek končím. Je dobré poznat kdy skončit.
Co říci závěrem, bylo to naprosto super. Sešla se velmi různorodá směs lidí, z nichž všichni byli naprosto v pohodě a je jedno kolik stálo auto co zrovna řídili. Každý sem přijel s trošku jiným cílem, každý odjížděl spokojen. Člověk si to uvědomí spoustu věcí o řízení, naučí se spoustu užitečných věcí, které se projeví třeba jen jednou za život, ale ten život vám možná zachrání nebo zachrání materiál. Pochopíte, že fyzika je jen jedna, a že máte jen velmi malou plochu čtyř gum která rozhodne co se bude dít a ta není schopna konat zázraky. Pokud bude možnost určitě vyrazím znova.
PH
|
Jelikož článků o HF modelingu, race párty humoru, Klausz šikaně a občasného bike zewlingu mezitím je na tomto serveru spousta, je potřeba tuto jednostrannost vyvážit i trochu vážnějšími tématy…
Netřeba si povídat, provozujeme extrémní formu sportu a k tomu občasná zranění ( na čemž si někteří z nás dokázali založit pěkně prosperující živnost ) patří a není od věci být připraven. Co vše můžete zažít, přeceníte-li možnosti své či svého oře, popřípadě nebudete dbát doporučení lékařů, přinášíme ve formě deníku jistého P.H.
Vše začalo příhodou s přejetím vlastního kotníku vlastním zadním kolem, následnou kontrolou, vyloučením zlomenin, fasování ortézy ( věděli jste například, že máte nárok pouze na 1 ortézu zdarma po dobu 2 let – takže po vyléčení uschovat ) a propuštěním do domácího léčení. Rady doktora samozřejmě beru s nadhledem a modifikuji si je dle vlastních lekařských znalostí ( čti jako: naprosto nulové ).
17.7. Úterý
13:00 – Plánována kontrola kotníku. Prohlídka probíhá naprosto standardně do okamžiku, než se doktor ptá zda nemám nějaké bolesti či problémy. Poukazuji pouze na občasné křeče v lýtku, které mám poslední dva dny a větší citlivost lýtka na dotek ( přisuzuji otlačeninám od ortézy ), jinak vše v pořádku. Dle výrazu v očích doktorových to asi tak úplně v pořádku není, prohmatává lýtko, já kulim oči bolestí, on kulí oči nevím proč. A už to jede, žádanka na sono, žádanka na rentgen a jedeme kolečko po nemocnici. Pitvat to nebudu, není to podstatné.
Výsledkem je nález sraženiny, zákaz pohybu vyjma na záchod a zpět a volná vstupenka na místní lůžkové oddělení. Nikdy jsem v nemocnici neležel, takže premiéra.
14:00 – Příjem na lůžkovém oddělení. Vyplňujeme spoustu papírů, spousta otázek, točíme EKG, měříme tlak, bereme krev a rup injekce do břicha. Pokoj parádní, otočený směrem ke slunci, teplota asi tak 40stp. Mám jednoho spolubydlícího, lehká konverzace – vypadl z okna při domácích pracích ( a pak že sport je nebezpečný ).
foto…
16:00 – Koukáme na TV a je to opravdu síla. Pořad pro děti U nás ve Šnekově a My čtyři a skřítek je extrémní jízda, bohužel asi jen pro scénáristy a tvůrce, kteří museli při výrobě na něčem neskutečně frčet. U mě tiky nastali již asi po 5ti minutách veselého příběhu ze Šnekova, po 10ti minutách jsem již pociťoval značnou úzkost, kolega jen koulel očima.
17:00 – Večeře. O nemocniční stravě jsem vždy slýchával jen to nejlepší a tak jsem se těšil. Krupicová kaše s Grankem a omastkem. Tak něco takového jsem měl naposled na základní škole. Šmakujda.
18:00 – Rozvoz léků, fasuji pigáro do břicha.
19:00 – Vizita. Přichází vcelku velká skupina doktorů, sester a dalších lidí. Doktor se ptá jak se mám. Povídám, že dobře. On, tak to je dobře. Zajímavý rozhovor. Dolaďují se nějaká další vyšetření na zítřek.
20:00 – Sestřička rozváží medikamenty na bolest. Chcete? Nechcete? Je to jen na Vás.
18.7. Středa
5:00 – Obrovská chlupatá ruka mě bouchá do zad a říká, měříme teplotu. Chvíli mžourám, koukám do tmy a hledám odpověď o co jako šlo. Teploměr na stolku je odpověď.
5:30 – Jen co zase usnu, světlo, injekce do břicha, tma.
6:00 – Snídaně, 2 koláče a kakao, labůžo.
6:30 – Přibíhá sestřička, prý jestli jsem snídal. Odpověď ano je očividně špatně, měl jsem jít na vyšetření nalačno.
6:45 – Opět sestřička, tak prý jíst můžu. Hmmm, fajn. Mezitím mi ovšem odnesly to co jsem nestihl dojíst.
7:00 – Přichází uklízečka číslo 1, utře parapet a odejde. Za cca. 10min přichází uklízečka číslo 2, vytře podlahu. Za 20min číslo 3, uklidí koupelnu. A za dalších 5min číslo 4, utře skříně. Cirkulace lidí jak na nádraží.
8:00 – Odběr krve, první ampule, druhá, třetí, čtvrtá, pátá ampule? Co s tím chtějí dělat?
9:00 – Jsem naložen na pojízdné křeslo a jedu na vyšetření. Veze mě zvláštní, velmi zvláštní sestřička. Hlášky typu – Jééé nabouráme, Akorát dělám autoškolu tak Vás snad nevyklopím, Kam teď nevíte náhodou, Já mám taky zranění upadl mi nehet, Neukousla jsem si ho, To nedobrzdíme a jiné bomby.
10:00 – Zpět na pokoji.
12:00 - Oběd, polévka neidentifikovatelného složení, názvu a chuti, sekaná a maštěný brambor, mrkvový salát.
polévka z plecháčku…
13:30 – Přivážejí motorkářskou kombinézu a boty, motorkář nikde.
14:00 – Přivážejí motorkáře, někam hned volá a ptá se: Co motorka. Úplně. Takže našrot. Díky. A co helma. Prasklá. Aha díky. Přichází jeho asi bratr, storka jak ji valil, brousil kolena, držel ji pod plynem a najednou to ustříklo a brousil svodidla. Pak si nic nepamatuje. Naštěstí ho po chvíli odvážejí na jiný pokoj, nedalo se s ním vydržet. Tak sebevědomý kus abys pohledal.
17:00 – Večeře. Chléb a plátek kuřecí šunky. Mléko. Proč mléko?
18:00 – A znovu injekce do břicha.
19:00 – Vizita, stále nevím jak dlouho tu budu, co se mnou budou dělat. Ach jo.
20:00 – Něco na bolest? Ne, dobře neubude.
nechceš změřit tepovku, krasavče?
19.7. Čtvrtek
Tak program je opět na chlup stejný, takže jen ve zkratce. Snídaně rohlík, máslo a MELTA. Oběd polévka opět neidentifikovatelná, svíčková. Odpoledne konečně dorazil známý doktor, vysvětluje mi co a jak, co bude. Moc mě to neuklidňuje, spíš naopak. Na otázku kdy budu moct domů se mi dostává STRAŠLIVÉ odpovědi. Jen co se prý naučím si píchat injekce. Já, člověk který při pohledu na jehlu okamžitě kolabuje? Já, co musím na odběry chodit v doprovodu? Na otázku co se stane, když se napíchnu a zkolabuju, doktor odpovídá, že to nevadí, že si to vytáhnu až se proberu. Ha, ha. Bohužel nebylo jiné cesty, takže mě ráno čekalo učení pícháníse pod dozorem sestřičky. K večeři držťková polévka.
zbytky večeře tentokrát v kýblu…
20.7. Pátek
V 5:30 přichází sestra a jdem se učit. Nácvik pomocí propisky, párkrát se píchám na sucho. Dostávám do ruky injekci, trocha napětí a nakonec to nebylo ani tak hrozné. Tak tohle snad přežiju. Odpoledne ještě jeden nácvik, tentokrát fasuji tři injekce s menším dávkováním, připadám si jak řešeto. Od sestřičky mám zelenou a můžu domů. Konečně…
(Čárys poznámka): No ale kdo neví co přesně to obnáší, tož pro ty jsem vám upravil náš ICQ rozhovor s Petrem. Myslím, že to zase tak v pohodě není. S Petrovým svolením předkládám. Návod zde.
Čárys
Hoj kamaráde, co děláš celý dny ?
Píchaš se?
PetrHeinik
Ležím, nudím se jak pes, čtu časáky a čumím na bednu. Strašnej opruz. Pícham se v 5:30 a 17:00. To je jediný zpestření dne.
Čárys
Zpestření ? Ty labužníku ! Jaký to je sám se píchnout do břicha…?
PetrHeinik
Hele, no je to takový divný. Jde jen o ten strach, jak to překonáš a bodneš, tak to de. Navíc jak se pícháš sám tak to nějak ani neboli, necejtíš to tolik. Teda samo pukud si to nevpálíš blbě jak já dneska ráno, to pak bolí jak čert.
Čárys
Prej : …jak to překonáš a bodneš… " ! To je moc.
PetrHeinik
No ne, tak máš v jedný ruce stříkačku, druhou si musíš napínat kůži, abys mohl správně zapíchnout , a koukáš na tu jehlu. Dáš ji k ty kůži no a je ten rozhodující okamžik kdy mas zajet pod tu kůži. Ted se ta jehla leskne, je na ni ta kapička, no strašnej pohled.
Čárys
Panebože.
Jdu blít.
Dyť já už bleju.
A co je pak ?
PetrHeinik
BODNEŠ.
Čárys
A doprdele !
PetrHeinik
No zasuneš jehlu, to rukou co sis napínal kůži si přehmátneš a chytíš injekci. Rukou cos píchal zatlačíš medikament do břicha, opět přehmátneš a natáhneš kůži, vytáhneš injekci. Čekáš co bude.
Čárys
Ježišmarijá.
Jsi odvážný chlapec.
PetrHeinik
2x denně. Jo stoji to za to.
Čárys
to musím mít taky !
PetrHeinik
Přijeď, mam v lednici spousty baleni.
Čárys
Hehe, no to bych asi měl. Co děláš v sobotu navečer?
PetrHeinik
Budu ležet. Návštěva ?
Čárys
Ano.
PetrHeinik
Bude vítána. Morgan ?
Čárys
Litr…
Tak v sobotu….
A takhle to teda je doopravdy. Je to frajer ! V sobotu ti tu krev naředím, jen počkej…
Petr se loučí :
Závěrem chci poděkovat všem co mi poslali do nemocnice vzkaz, hodně to potěšilo.
Fotky vrchních sestřiček byly jen ilustrační. Popravdě se o něj staraly tyhle broskve.
A brzo se uzdrav, kamaráde…
]]>
Jelikož sám velký Boss Chlebíček nemá pro letošek dostatek UCI puntíků a do národní kvóty se přes svoji famózní formu nevešel, musím report ze Schladmingu napsat tentokrát já.
Schladming se již stal stálicí na programu SP a jeho krátká vzdálenost z ČR v kombinaci s výtečnou tratí z něj dělají ideálního kandidáta pro návštěvu. Letos se navíc trefil do data státních svátků a nebylo tedy co řešit.
Z Prahy vyjíždíme ve čtvrtek ráno a cesta relativně ubíhá, bohužel jen do přejezdu hranic, následuje naprosto nepochopitelná kolona, v které trávíme asi 1 a ½ hodiny. Výsledkem je 400km ujetých za skoro 7h, paráda. Registraci naštěstí stíháme, pěší prohlídku tratě už bohužel ne, což jsem při vědomí že trať se zde po X let moc neměnila, nebral jako problém. Z tohoto mě obratem vyvádí Kaschtan s Kubajszem, neb trať je prý změněna celkem dost. V kombinaci se začínajícím deštěm, který neustává celou noc to vypadá na lehkou ranní komedii.
Oproti loňsku se letos jel jen DH a 4X, tudíž byla na trénink spousta času a nebzlo potřeba to tedy zbytečně hrotit, přesto radši v pátek ráno vyrážím dříve, abych okoukl změny a poladil případné stopy. Přes vytrvalý noční déšť nechávám obuté suché pneumatiky, páč jak to znám z let minulých trať je tu na tvrdém podkladu a spiků netřeba.
Trať podrobně popisovat nebudu, myslím že najít se dá v loňském reportu, ve zkratce se dá říct, že je to čistokrevnej Motocross, hodně z kopce, samý klopny, vybržděný rolety, koleje jak kráva, to vše prošpikovaný sem tam oslizlými kořeny. Z lanovky to na nějaké velké změny nevypadá, jen v jednom úseku to nevede pod lanovkou jak loni, ale trochu bokem lesem, čemuž nevěnuji moc pozornost, protože to není přes husté stromy vidět. Nahoře pár cviků na rozehřátí a jedem.
Vše na trati je stejné jak loni až do druhého dvojáku na trati, za kterým se netočí vlevo, ale v plný palbě přes díru plnou kamenů skáčeš do lesa přes kořeny a točíš doleva zpět (zvuky jenž tu vydávaly vidle a tlumiče některých borců stály za poslech), následuje mocný dvoják, jenž je ovšem díky totálně podmáčenému rozjezdu skoro nerealizovatelný a tudíž se skrze esíčko objíždí. Následují dva skoky přes potok, které ovšem jak je na SP typické jsou nové, díky dešti rozbahněné a jejich přejezd vypadá následovně: strašná rubačka, nálet do koleje v odrazu, strašná žvejkačka, absolutní ztráta rychlosti, přepad přes potok do protisvahu, strašná rána do dorazů a jak přes kopírák přejezd druhého skoku…
Následuje točení doprava na odkloněné louce, kdy vyjetá stopa táhne na strom jak magnet a pokusy jet jinudy se příčí fyzikálním zákonům. Následuje nájezd na původní trať. Samo sebou, že nový úsek je naprosto nevyjetý, okamžitě se suché pneumatiky nabalují a jízda připomíná spíš bruslení, jo jo spiků bude asi potřeba. Dále je vše při starém až do okamžiku, kdy se pod lanovkou vjede do prvního lesa. Kde se loni točilo vlevo zpět pod lanovku se najednou pokračuje někam rovně a upřímně už jsem toho viděl hodně, ale toto bylo dost. Těžko to k něčemu přirovnat, nájezd přes kořeny různých rozměrů vcelku po rovině, s občasným schodem k levé točce, za kterou následoval svah který svým sklonem spíš připomínal kolmou stěnu, v něm přes kořeny, v totálních sračkách točení ze strany na stranu a pokusy o traverzování a když jste to úspěšně splužili, tak pokračování po pokladu, který tvořily jen kořeny k výjezdu z lesa.
V praxi to vypadalo tak, že se člověk nahoře zařadil do koleje, zahamtl brzdy a čekal co bude. Výhodou bylo, že tu padali a trápili úplně všichni, vyjímka snad neexistovala. Fotky napoví možná více.
Zbytek tratě pak už beze změn. Přeci jen nové úseky jsou nevyjeté a plné bláta a závěrečná louka klouže taky fest, jdu přezouvat na spiky. Vědět co mě čeká, tak se na to vykašlu a radši se budu klouzat. Obout totiž spika na ráfek bezdušový je opravdové umění. V průběhu obouvání předního kola cvakám dvě duše, chytám lehký nervák a mám náběh na Drahoš style, Zuzanka při pohledu do mých očí se radši schovává v obytňáku. Po 45min mám obut předek. Bohužel u zadku tragikomedie vrcholí cvakám další tři duše a jelikož už jich víc nemám a lepit nehodlám, rezignuji a vracím zpět suchý plášť. Celá akce mi zabrala asi 1 a ½ hodiny, kdy výsledkem je jedna tréninková jízda, přezutý předek a pravděpodobně již vyježděná a usychající trať. Mno nic. (Ty se vyznáš – pozn. čárys)
Naštěstí na lanovce není absolutně žádná fronta, pěkně to odsýpá a tak stíhám ještě v klidu 5 jízd a díky vysychání tratě zadek i drží. Aspoň že tak. Poslední jízdy jsou už čistý MX style, neboť podklad se při počtu jezdců během chvíle rozsekal do neuvěřitelných dimenzí, kdy některé díry dokáží pohltit celé přední kolo. Pořadatelé se to sice snaží ochránit partou údržbářů, kteří po skončení tréninku s krumpáčem a lopatou projdou celou trať a většinu děr zahladí, ale vydrží to většinou jen chvíli. Co mě ale dorazilo nejvíc, byla parta chlapíků v lese, kteří s obrovskýma kleštěma vyštípávali kořeny. Zajímavá, metoda. Ovšem co na to říkají ochranáři?
Večer koukáme na kvaldu 4X, kdy se našim moc nedaří, Michal snad 8 a Kamil 9. Vyhrává Polc. Naprostou exhibici opět předvádí Ueeeeee group.
V sobotu je opět spousta času na trénink a není tedy kam spěchat, první jízda je taková nějaká divná, přičítám to zatuhlosti a neřeším to. Druhá je bohužel ještě horší, absolutně nejsem schopen udržet přední kolo na trati, trápím se. Párkrát zastavuju, zkouším vidli, ta se ovšem tváří normálně. Třetí jízda je však totální děs, předek odskakuje absolutně všude, v zatáčkách tancuju jak baleťák. Dojíždím dolu a mířím do stánku Foxe, popisuju problém, mechanik zkouší vidli a ta je dle jeho slov totálně zničená. Na to, že je to naprosto nová vidle, zajímavé. Nu což, k autu, sundat vidlici z kola, hodit číslo na druhé kolo, vidlici odvézt k Foxakům na servis a vzhůru na kopec.
Dávám ještě tři jízdy a pro dnešek končíme. Večer finále 4X, které je ale takové nějaké divné, možná to bylo tratí, možná divákama, možná celkovou atmosférou, ale vůbec mě to nebavilo. Češi měli navíc nějakej špatnej den, dost padali a vůbec tomu chyběla šťáva. Michal Prokop nakonec 5tej flek, což s ohledem na fakt, že málem vypadl již v první rozjížďce není špatné.
A máme tu neděli, DH závodní den. Ráno pěkně dvě jízdy na rozehřátí, přičemž v té druhé si pro jistotu Bremba přestanou v půlce trati brzdit. Rozborka zborka žádný problém neodhalila, na parkovišti brzdy fungují na 100%, tak to neřeším a nechávám to osudu, třeba se chytnou. (Je to šíílenec – pozn Čárys)
Startuju skoro jako poslední, takže je čas na trochu relaxace. Mezitím přijíždí Adam s trochu kuriózním problémem, povolená brzdová páka mu komplikovala jízdu, občas ji musel hledat páč mu padala dolu. To zamrzí, hlavně pokud nemáte jistotu zda čas bude stačit na to se kvalifikovat do finále…
A moje jízda? Plán byl jet s rozumem, čistě a bez pádu. Což se dařilo celkem parádně až do výše popisovaného úseku za druhým skočkem přes potok, kde v dobrém pocitu z jízdy jsem do koleje najel trošku rychleji než bylo vhodné, ta si mě podala, vycvaklá noha z SPD zmizela pod zadním kolem a já si ji parádně přejel. Výsledkem je ortéza, berle a 3 týdny klidu…
Finále jsem bohužel nesledoval, protože rychlost s jakou kotník natékal a tuhnul mě nutila se rychle přesunout do ČR dokud budu aspoň trochu schopen řídit.
To co jsem ovšem měl možnost vidět během tréninků v podání borců z první desítky, mě utvrdilo že jezdí tak trochu jiný sport. Nálety do kolejí v rychlostech, která by mě nenapadla, ani kdybych to jezdil po úsecích, průjezdy klopenek a rolet jak kdyby v nich děr nebylo a v lesích po kořenech jako kdyby to snad byl asfalt.
Kdo neviděl neuvěří, kdo viděl nepochopí.
Loučí se s Vámi Petr Heiník pro sedmsetdvacet, Schladming.
]]>
Petr byl na Norco campu co dělala gengsterská tlupa kolem ETbikez. A kolikrát prorazil se dočtete uvnitř. Muhahaá !
Pátek
Z Prahy vyrážím lehce po 18té hodině a ač sem tušil, že před prodlouženým víkendem to nebude plně optimální čas, situace v Praze překvapila i mě. Ve zkratce řečeno, stálo to všude. Na magistrále míjím v protisměru asi 6 totálně roztřelenejch aut, přistávající vrtulník a kolonu táhnoucí se snad až do Letnan. Prokousat se přes Prahu na KV výpadovku trvá asi 1 a ½ hodiny. Co ty lidi blbnou, nechápu.
Do centra všeho dění, tentokrát kvůli zákazu vstupu do lesa místo obvyklém lesním kempu, situovaného u fotbalového hřiště v Hamrech, dorážím kolem 21té hodiny. Zábava je v plném proudu, lidí spusta, ohen na rozdíl od podzimní akce v pohodě hoří a vládne pohoda.
Sobota
Na devátou přijíždí pan fotograf Robyn Trnka, neboť mu stále něco chybí a nefunguje, ale to je jiný příběh. Předáváme si různý materiál, v rychlosti probereme poslední novinky a už přijíždí autobus. Ten obsazuje první skupina pod vedením Králíka a odjíždí směrem na kopec. Ani ne za 30min je autobus zpět a nabírá naši druhou skupinu, vedenou starším z dua Stoklasů ve složení Carlos, Radek Broz, Filip Srail, Pádlisté a další, v rychlosti skládáme kola na přívěs a vyrážíme na první kopec. Dle rozpisu dne, nejdříve dáme Frog trail na rozjetí a poté prozkoumáme nové věci, které Nejdek crew od lonska připravila.
Na Frog trail je vcelku rozumný příjezd po asfaltové cestě, ideální na rozjetí a zahřatí, nesmělo by se to ovšem pojmout jako XC závod. Všichni jedou jak splašený, asi se nemůžou dočkat, či co. Frog trail většina lidí zná z lonska, tudíž se jede dost svižně, bez zbytečného zastavování, což je fajn. Pěkně to odsejpá, člověk se sveze.
Kdo zná, ví že na konci je celkem dlouhej skok, do toboganu z přírodního břehu. Jedu za Radkem B. s rozumným odstupem, aspon myslím. Z neznámého důvodu, právě ve fázi kdy letím vzduchem, si Radek lehá, přesně do tobogánu. Nedává mi absolutně žádný prostor, tudíž nezbývá než ho sejmout. Daří se mi to dokonale, vzorek Michelinu má přes celé lýtko. Mohu si nalepit první lebku na dres.
Zpět do kempu, krátká čekačka na autobus a vzhůru na kopec. Nahoře pan řidič laboruje s otáčením až do momentu, kdy zajíždí zadním kolem do příkopu, autobus pokládá na břicho a nemůže vyjet. Odpojujem vlek, přední kolo autobusu stoupá do výše cca. 1m. Těžší jedinci skáčou do dveří, silní tlačí a naštěstí se daří vytlačit autobus zpět. Myslím, že mnohým spadl kámen ze srdce.
Vyrážíme směr myšší díra, novinku pro letošek. Začátek je stejný jak lonský nájezd na Pajndl, luxusní motačka lesem plus dva přejezdy přes potůček, fakt pěkné, hravé, čím víc vyježděné tím lepšejší, kratší přesun po asfaltě, rychlá spojka lesem po úzké pěšince, končící bažinou, což některé překvapuje a končí zde zabořeni až po náby. Další přesun po asfaltě a nájezd na myšší díru. Což je dost trialová záležitost mezi kameny s přejezdy ve svahu, kdy samotná myšší díra je úzký podjezd temnou dírou pod kolejemi.
Abych nezůstal dlužen své pověsti, píchám a měním duši. Hmmmmm. Dojíždíme do Nejdku, cestou se vyhýbáme šípům (vyletíš z lesa na louku a tam tlupa lukostřelců pálí všemi směry). Opět nahoru a ještě jednou jedeme myšší díru,opět píchám. Hmmmm. A zase nahoru, tentokrát vzhůru na trail Rosa na kolejích. Tlačení a XC je tentokrát delší, ale stojí za to. Rosa je asi nejlepší trail na místních kopcích, rychlý i pomalý, ke konci skrze velké hupy, naprostá paráda, škoda jen že není delší. Pro jistotu opět píchám a mám pocit, že se mi ostatní začínají smát. Mno nic. Naposled nahoru, opět Rosa trail, s tím že sjíždíme rovnou do Hamrů. Druhá jízda po tomto trailu je ještě lepší, člověk už ví co a jak, může to víc pustit, paráda maximální. Konečně bez defektu. Dojíždíme do kempu a bilancujem. Celkem najeto 38km, 6 hodin nahoru a dolu. Únava je cítit. O večerní zábavě nemohu podat zprávu, páč jsem se jí neúčastnil, ale stála za to, co jsem slyšel.
Nedělě
Pro jistotu jsem vyžebral jiný plášť od Carlose, díky tobě, a měním zadní semislick za normální vzorek – snad to pomůže. Samozřejmě ho obouvám opačně. To jen tak. Tentokrát se cpu do první skupiny spolu s Kubajszem, Kastanem a Carlosem. Na rozjetí dáváme Frog trail, tentokrát ještě rychleji než včera, v kuse je to paráda. V druhém kole jedem myšší díru, s dojezdem na 4x trať, zde se trochu blbne, Kubajsz s Kastanem trikují na fotky. Jdeme k autobusu a čekáme, někdo si všímá, že druhá skupina jede teprve nahoru a čekání bude tedy delší. Nevadí. Po delším čekání zas a znovu nahoru. Zde se dělíme, já, Kubajsz, Kastan a Carlos jdeme směr Rosa trail s tím, že sjedeme do Hamrů – kluci chtějí ještě na lávky. Zbytek jede směr Sopka. Rosa je opravdu čím dál lepší, už i trochu vyjetá, nehledáš marně stopu, krásně to sviští. Dojíždíme do kempu. Kluci jedou na lávky a já balím a vyrážím směr Praha.
Děkuji klukům za super akci, parádní traily a nezbývá než se těšit na podzim?
a dvě tuny fotek najdete na etbikez , odkud jsem si tyhle půjčil. (volal jsem Radkovi, dovolil mi to)
]]>