Jak se vystupuje z letadla..

Takovej Čárys pořád píše o tom, jak se tam na tom Bali každej den v práci strašně nadře, tak jsem si řekl, že bych mohl taky po dlouhé době něco podobnýho sesmolit, takže jak vypadá můj obyčejný pracovní den? Průlet pracovním dnem, ale ještě mnohem více o volných pádech z letadla uvnitř..

Takže můj obyčejný pracovní den vypadá asi takhle: v 7 budíček, cca v 7:15 vstávačka, sprška, ranní hygiena, nasoukat se do košile a šupem do práce a pak už následuje jen dřina v kanclu u PC se smutnými pohledy za okno, kdy jedinými povzbuzující okamžiky jsou zhruba tyto: 9:15 kávička, 12 obídek, 15 kávička, 17:10 hurá pryč když se zadaří. No a toť můj krásný pracovní den…

…a teď bych se, což byl teda popravdě i můj původní záměr, rád s vámi podělil o svůj též velice náročný, avšak nepracovní prodloužený víkend :)

Asi jako skoro každej malej kluk jsem si tak kdysi snívával, že budu kosmonaut, postupem času jsem se ale tak nějak od toho vesmíru oddaloval, takže moje sny přešly i přes pilota stíhačky a dopravního letadla, načež jsem se přibližoval čím dál víc k zemi, toužil jsem i motokrosařem být, až jsem nakonec skončil za tím kancelářským stolem. No, ale jak se už tak říká, všechno zlý je k něčemu dobrý, a třeba tohle vysedávání před kompem mi dodává stabilní příjem, ze kterýho si většinou i něco uškudlím. A právě pár měsíců tohohle škudlení mi umožnilo se zase k těm svým snům trochu přiblížit, a to ve smyslu takovém, že po tom, co jsem si v dubnu pořídil prvního svojeho motocrossa, tak měsíc nato jsem si zase k narozeninám nadělil pád z oblak s člověkem přidělaným na zádech, abych se aspoň částečně přiblížil těm svým dětským představám, kdy jsem byl sice v oblacích pořád, ale jenom obrazně.

Tak a jelikož je léto v plném proudu, a v Turnově existuje A51, a kluci na áčku pořádají už pár let akci pod názvem Kámošskej pojezd, a letošní pojezd byl naplánovanej zrovna na prodlouženej víkend, a jelikož já jsem si náhodou naplánoval vypadnutí z letadla na tu samou dobu, a jelikož letiště v Kolíně je z mého domova přímo na cestě do Turnova, tak padlo jasné rozhodnutí, tyhle dvě akce prostě spojit. Takže jednou takhle v pátek ráno vstávám, balím vše potřebné a už skáču do auta směr severozápad. Po necelý hodince už vystupuju na letišti a hlásím že jsem tam, následuje instruktážní video, násouk do kombiné a pak už jen počkat až si pro mě přijde super v pohodě týpek Jarda B. V krátkosti mi vysvětluje, jak to bude vypadat a už nastupujeme do Turboletu L410 k dalším páduchtivým nadšencům. Vrtule roztočený, dveře zavřený a můžeme začít stoupat až do 4km, kde to všechno vypadne. Ještě se teda cestou „zastavujeme“ v 1500m, kde vyhazujeme ty neposlušný a my slušňáci se vezeme až nahoru. S přibývající výškou stoupá i hladina adrenalinu v těle, která ještě o kousek povyskakuje, když si mě Jarda B. připíná k sobě a utahuje tak, že mít ty popruhy o kousíček vedle, tak už se ze mě asi nikdy taťka nestane, hehe. Po chvíli se vysunujou dvířka, já zapínám gopro, který se svolením držím celou dobu v levý dlani, a už se pomalu suneme k otvoru…adrenalin stoupá ještě víc, takže i nervy pracujou a já najednou znejisťuju, jestli mám vůbec tu kameru zapnutou, ale bohužel v tu nejhorší chvíli, což dopadá tak, že přesně v okamžik kdy vypadáváme ven já mačkám off…naštěstí v neštěstí si to uvědomuju rychle a v zápětí mačkám opět on, ale ten zásadní okamžik v záznamu mojeho zatím nejsilnějšího pocitu v životě prostě chybí… To ale naštěstí nemění nic na tom, že po chvilce najednou padám víc jak 200km/h přímo k zemi, a už vůbec nic na tom, že je to, ehmm, i s dalším člověkem na zádech…B.O.Ž.Í.! Takhle padáme asi 45 vteřin, pak to lehce zhoupne a už se vezeme na křídle, souhlasně prohlašujeme že to byl masakr, zkouším nanečisto dosedávací prdelní polohu a že prej mě ještě sveze, říkám jasně že jo, ale nestačím se skoro ani nadechnout a už padáme ve spirále hodně prudce k zemi, mozek se převaluje při opakovaných rychlých změnách směru, bereme za cíl díru mezi mrakama, úspěšně prolítáváme a už jsme zase skoro na zemi. Přibližujeme se, dostávám pokyn, dávám nohy před sebe a za moment už se vezeme po prdeli po trávě… a mě okamžitě přepadá takovej ten pocit „ty krávo, kur.. do pr…. já chci ještě“ bohužel ale se smutkem zjišťuju, že už jsem fakt zase na zemi a je konec… není ale všem dnům konec, takže po tom co se zvedneme a sbalíme, a já chvíli na to odcházím, tak se loučím se slovy „já se vrátím“…a taky že se vrátím, a ne jen jednou, hehe… a těm z vás, kteří jste to ještě nezkusili, nemůžu říct nic jiného než…nedělejte to, je to uplně k ničemu, vyhozený prachy, zážitek vůbec žádnej, prostě a jednoduše, zapomeňte na to :))

No a takhle nějak se to událo, teď už zbývá jen pár slov o tom Kámošským poježdění, který jsem avizoval na začátku, ale jelikož je mi jasný, že číst po mě, absolutním literárním a slohovém impotentovi cokoliv, je horší, než ta nejbolestivější samovražda, tak vám tady nasolím jen odkaz k Tomassovi na krásnej fotopříběh, zde: http://bozidecka.com/?p=10051 Ale abych to až tak úplně neodfláknul, tak musím aspoň podotknout, že to bylo rozhodně jedno z nej poježdění s nej lidma na nej lokalitě s nej počasím a nej tanečníkem Zbyňkem Bahulou :D Takže bych chtěl vyjádřit vřelé poděkování všem zúčastněným a obzvlášť Mishovi Dudovi, kterej nám poskytnul luxusní azyl s luxusní snídaní, a mě dokonce i VIP lůžko. DĚKUJU!

A vám všem, věrným čtenářům 720 se naopak vřele omlouvám za tenhle děsivej článek! Nemám slohové cítění, vím to, a vím to už dlouho, ale musíme si pomáhat, a tak aby chudák bekatočícífotrvodrodiny Andy neměl úplnou nouzi, tak jsem se snažil aspoň troškou do mlýna přispět.

Mír s vámi, Pól
související články např :
Kubjaszuv obyč den
2OOklada
Katarina TOTHOVÁ
Andy
Rob Trnka
já 2007
Bubba
sport life