No nedá mi to zase to srovnat s kolama…protože kola pro mě jsou F1 mého života, což asi všichni co četli ty tisíce článků a videí na 720, ví.
Na kolech máš mnoho možností – vzít si sjezďáka a drtit kopce, vzít si dirťáka a jít vyzvat macatej skok, nebo jen krosáka a najezdit nějaký ty kilometry v lesním podrostu. Možností mnoho, a ta rozmanitost mi byla dycky vším – nemaš chuť na jedno, nebo ti to nejde, vezmeš jiný (nebo změníš styl ježdění) a je to zase nový.

Co to má ale společnýho s freedivingem, ptáte se ?

Všechno.

Před pár týdny jsme v rámci focení našeho vraku “objevil” další možnosti rozmanitosti freedivingu. Jasně, znám všechny disciplíny potápění na nádech, dyť to učím, ale do dneška jsem na ně nepohlédl ve srovnávacím nadhedu jako po tomhle zážitku.

Vyrazil jsem na vrak s dvěma fotografama, Tessíkem a Jindrou, udělat nějakej ten záběr na letáčky pro RELAX BALI kurzy. Napadlo mě u toho, že fotky u kormidla lodi, by mohly bejt moc hezký kdybys na sobě neměl ty vizuelně vadící ploutve, že jo. No jasně, a nápad byl na světě.

Já totiž „No fins“ nikdy nedělal, protože moje technika „prsových nohou“ – kopu – je tragická, až bych skoro řekl, že spíš couvám, než jedu, ehm, hehe. Takže jsem to v bazéně nikdy neladil, nějak mě spíš bavily ty rychlosti s Monoploutví, neexistuje nic rychlejšího jak by se člověk mohl pohybovat pod vodou…ale nápad tu byl, a realizace byla na mě.

Takže situace se měla takhle : Vlny jak kráva, já dorval bojku k vraku, cvakám jí na lano a trochu u toho funím jak když leze prase z bukvic. Polknu trochu vody a už vidím dole kluky, pac je vidět krásných 25 metrů, jak tam lozej po vraku. Dlouho se nerozmýšlím, a jdu na to.

Dolů naručkovávám po laně, ve dvaceti jsem hned a teď co. Hm, chce to ke kormidlu, a udělat pořádnýho KAPITÁNA aby ze mě měl sir.Demo radost, hehe. Od přídi ke kormidlu je to ale docela dálka a ehm, poměrně jsem dole zjistil, že je pěknej proud.

Do boku.

Tak ale co, mam přece spoustu času, dyť dávám 4 minutový hýbací ponory. Jdu na to.

Tragická technika nohou mě trochu rozhazuje psychicky, najednou chápu, jak super je mít tu mentální oporu ploutví. U kormidla jsem ale celkem spořivě, a začínám děsně pózovat.

Salutovačka, rozkročení, kapitánský pohled do dálky, hahaha, děsně se bavím a kluci snad taky. A pak se to ozve.
Píp píp KURVA PÍÍÍÍP ! Řvou na mě hodinky, že to mám už dvě minutky dole. Koukám na ně a mám je na háku, a ještě chvíli fotíme. Pak mi to dojde.

“Hm, Martine ty blbečku, dolů to bylo k přídi 2Om, sem jsi naplaval 2Om, tady jsi dvě minuty oxidoval, zpátky to máš 2Om k lanu a 2O m nahoru…” Jen nahoru se jít neodvážím, protože je velkej proud a já chci vyručkovat z hloubek.
“80 metrů v bazéně na vzdálenost jsi no fins nikdy neuplaval, určitě ne v proudu a s dvouminutovou zastávkou v půlce…” jede mi tak hlavou hádka mezi dvěma hemisférami.

Dochází mi, že bych měl pohnout.

Takže jedem !
Využívám všech možnejch zábradlí, tyčí, všeho nemožného, abych se co nejefektivněji a nejrychleji dostal k přídi a lanu, co mě vynese na hladinu. Jedu totálního spidermana a snažím se odrážet fakt hodně, protože proud do boku je značnej.

Konečně jsem u lana a dochází mi, že mi dochází : )

Nahoru je to ta nejdelší cesta, a ač na mě nahoře samozřejmě čeká buddy, nutím se držet se silou vůle modrého světa a říkám si – „Tudy je cesta ven“…“Nikdy nebleknu…“ a moje olíbené k oceánu : „DNESKA NEVYHRAJEŠ !“

Nahoře se chytám bojky a silou vůle to rozdejchávám, pořád mi padá jedna ruka z bojky a mě po chvíli dojde, že mám konvulze jak prase, hehe. Odchází to za nějakou chvilku a já se směju jak mě hypoxie kroutí, jako blbec.

Fotky vyšly n

ádherný.

Ale z čeho mám radost ještě větší, je to, že jsem objevil úplně novej level zábavy. No fins.

Už jsem tu trochu váhal, co teď. Na tréning velkejch hloubek nemám s kým chodit, naposledy jsem dal 72 metrů a to bez lana, a to už dělat nechci a do 40 – 50 m chodím tak nějak na „šnorchlování“…to není výkon.

Ale NO FINS ! Tragickej výkon a možnost to posouvat…? Super !!! Jdu do toho. Dvacet bude pro začátek moje meta, a uvidíme hehe. Dám vědět.

Ono totiž chodit si dole na vraku bosky, sedět na zábradlí mezi klukama s přístrojema, nebo stát na stěžni – a mít na sobě jen plavky, a masku – je tak nějak…ještě víc…FREE.

Freediving mi tedy přinesl další možnost, jako kolo.
Mohu jít s ploutvema na vrak jen tak blbnout, s monoploutví na hloubky a zkoušet rychlosti dolů, mohu chodit ručkovat po laně, což je taky super a fakt moc, a nebo mohu zahodit všechen tenhle equipement a dát si to NO FINS.

Když tě už neba jedno, máš další super možnost.
A to je to, sportovní rozptyl, co celej život hledám a nejvíc miluju.
Freeriding, Freeskiing, Freediving, Freeclimbing – a životní Freestyle je tu.

Be Free.

Martin.

Fotogalerie hýr.

Takže co já tady vlastně dělám, už asi ví naprosto všichni…cestuji, potápím dny a občas i večery, poznávám podmořský život a učím, hlavně učím lidi kolem sebe tomu co umím dobře – potápění na nádech.

Někdo se tomu možná bude divit, jako proč já, biker…ale víš co, někdo sedí za 20 šušní měsíčně v kanclu, super.
Ja jsem na druhým konci světa v nekonečným létě, a venku.
Je to jen práce….ale mě tenhle způsob – učení - baví víc, než ten co jsem dělal v ČR.

Ono si tak stejně řekneš – to co je v čechách takové vžité klišé – “KDO UMÍ, UMÍ, KDO NEUMÍ, UČÍ.” což je rčení, za který bych dal hrozně rád facku, akorát nevím komu. Já jsem se na tuhle fázi připravoval půl roku, vytvořil obsah pro nový webovky, texty, nabídky, designy, letáky, portfolia, kontakty, zkoušky, tréningy, dřinu krev a slzy a cca 150 tisíc korun to stálo a dneska jsem tady, a žiju ten sen o práci snů.

WELL.
Ale všeho je někdy moc, a někdy už nechceš do vody, ne třikrát nebo dvakrát denně a nebo, někdy, se stane, že prostě potřebuješ vypadnout a vypnout, aspoň na chvíli..v tomhle je ten mechanismus práce stejnej kdekoliv, ať už děláš cokoliv….a pak se probereš a řekneš si – kde to jsem ? Ostrov Bohů…a tolik věcí kolem, které jsem ještě neviděl…

A tak se do toho vrhneš.
Vyrazíš třeba do jiné barvy..třeba do zelené.
Slyšet něco jiného, než šuméní moře, a vlny přesouvající oblázky pláže a měnící definici kde začíná moře každou sekundou…třeba zvuky lesa…

Mno, je toho prostě hodně.
Jedněch pár foteček z Waterlesa a trocha detailů, jako třeba příprava 70m bojky na tréning hloubek – ve fotogalerii na PYL.

Díky, zdravím do Čech, a nemyslete že vás nesleduji. Sleduji, pečlivě, každej den.

Jen tak, ve volné chvilce sepsal :

Čárys
Freediving Instructors International

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG :www.720.cz
Skype : carys720
Mobile : +628 776 267 2094 (bali tel.number)
phone : +420 777 266 305 (czech tel.number)

Během krátké plavby lodí si nás místní zvědavě prohlížejí, se smíchem si něco vyprávějí a snaží se jejich lámavou angličtinou navázat rozhovor s dvěma bílými pasažéry, dvěma bílými opičkami v otevřené kleci. Úsměvy se stupňují po jejich zjištění, že ony opičky znají základy jejich jazyku, o to více se snaží komunikovat a my se stáváme středem pozornosti. Já se líbím paní s nejdelšími vlasy, co jsem kdy viděla, pyšně si je rozčesává v poryvu větru a při tom mě nespouští z očí, ani já ji, vytáhneme obě naše krabičky, kam si ukládáme obrázky lidí a míst. Fotografujeme se spolu a bavíme tím skupinku děti stydlivě postávajících v pozadí. Kochám se pohledem na blížící se ostrov a pozoruji poskakující Lumba Lumba, hrající si Delfíny, kteří nás doprovázejí na cestě do neznáma…. Všichni se mačkáme u zábradlí a užíváme si jejich bezstarostnou plavbu mořem… až později si uvědomuji, že bych měla vytáhnout onu krabičku a udělat si nějaký záběr, ale to už jsou příliš daleko ve svých hrách na honěnou, nevadí, vidět je na vlastní oči je beztak nezapomenutelným zážitkem.

Vítá nás malý přístav západní Sumbawi, malý majáček a nekonečná zeleň…. S úsměvem ve tvářích nasedáme na naší motorku a jedeme vstříct novým zážitkům dneška…. Na pravo či nalevo??? Pouhé dvě možnosti, volíme cestu podél moře, jak jinak, oba jsme velcí milovníci božské lagu :)
Cestou potkáváme různá stavení na kuřích nožkách, krávy líně polehávajíci podél silnice, davy lidí nadšeně mávajících na pozdrav dvěma neznámým a hlavně si užíváme nekonečnou volnost. Zastavujeme na různých místech, prostě tam, kde se nám to zrovna zalíbí, není kam spěchat, čas na Sumbawě pro nás není, jen my dva, naše motorka a naše touhy po dobrodružství.

Jsme unavení a přes motokrosovou cestu se dostáváme na odlehlou písčitou pláž. Zapomenutý Ráj? To jistě ne, ale slovo ráj toto místo zcela jistě přesně vystihuje. Nekonečná pláž kam až oko dohlédne, masivní skaliska a desítky odlišných odstínů zeleně. Šumění moře, švitoření pro mě neznámých druhů ptáků a jiných tvorečků. A pro dnešní noc jasné útočiště…. Z korálů posetých po celé pláži si vkusně vytvoříme okraj ohniště, nakoupíme večeří a po celý večer pozorujeme plápolající, životadárný oheň a nebe poseté miliony světélkujích světlušek nebe…. Pro dnešek jsme to jen my dva… tisíce komárů a celou noc kousajících mravenců,ale i to je příroda… :)

S východem slunce, však zapomínáme na všechny strasti probdělé noci…. Příroda nám předvádí své odměny… Nebe zbarvené do barev rána, od všech odstínů žluté, přes jemně fialkovou a  tmavě červenou nádheru…. Bere i dává…. A my berem a nasáváme vůně linoucí se přes široký oceán…

V našem malém ráji trávíme tři dny, dojedeme až tam, kde končí asfaltová silnice a začíná štěrková cesta, když i ta se mění v polní cestu, otáčíme naší motorku a jedeme zpět do přístavu, šťastni z objevení nového ostrova, plni dojmů a zážitků, naplněni splněnými sny a touhami. Těžko se loučí s tímto místem, a těžko říci, zda budeme míti tu čest se sem vrátit, oba však víme, že míst jako toto je nesčetně, jsme v srdcích velcí cestovatelé, toužící po stále novém objevování….proto si pro jistotu beru kus Sumbawi s sebou, ve svém srdci, ve svých vzpomínkách a v obrázcích…. Co mě čeká dále????…. :)

Další kus Ráje….

Napsala : Lin
foto : Lin a Tessik

A kompletní galerie od Lindy a Tessika je u mě na PYL.
Tímto vítám nového dopisovatele – Lindu a děkuji moc.

Klik na link tady : PYL

Jen aby jste věděli, že dřem jak koně. Je jedno kde.
Práce je práce.

Inside více.
Takových obyčejných 24hodin…jeden den – inside.

Víš, vezmeme to popořádku…
Tak se vzbudím ve 4 hodiny ráno, protože nějak nemohu spát, jdu tedy ven, sednu s k moři, čtu si s čelovkou knížku a přemýšlím, nad tím kde končí a začíná moře…

Kolem 5:30 začíná svítat, a tak si beru monoploutev a jdu si hrát do oceánu…vidět tam to šero, měnící se pomalu v den, je užasné. Hladina je jako zrcadlo, a já vím, že dneska to bude tvrdej pracovní den.

Takže když konečně vyjde mozol, a že dnes vaří už od 6:23 tak je třeba začít snídaní, v níž si naložím dvě misky těch nejštavnatějších melounu, papájí a ananasů a zaleju to černým čajem s limetkou…

V 7h ráno skáčeme do autobusu a já si dávám na hlavu sluchátka a následující hodinu poslouchám Zrní a cesta příjemně utíká. Ani nestačíš hodit čelo a jsi v PadangBai, odkud odjíždíme lodí do práce.

Loď je pěkný hovado, s třema macatejma merkurákama, který to uměj hodně roztočit, a sáhnou si samo na pěknej litr benzínu, ale když stojí 10 kč, kdo by to řešil..

Polkneš růžovýho kámoše Antima abys neblil jak Amina a za 30 minut přilítáš do Indického oceánu. Místo dění máš před sebou. Pohraješ si s kamarádem ve Scuba S/M postroji a pomůžeš mu s odchodem do práce.

Pak začne tvoje dřina. Topíš s Mantama, šnorchluješ a v ruce držíš kameru, a natáčíš sebe, tvorečky, kamarády a modré hlubiny. Je to děsná dřína, fakt. Uplně se z toho zpotíš, takže pak vylezeš z vody, a že leje, ti ani nevadí, a hlavně, ten pohled a hladinu zespodu, když padaj kapky, je božskej.

A takhle to jde celej den. Člun, skoky přes vlny až kýl praští, letadla pod vodou, lety nad vodou.

Mno, a pak přijedeš v podvečer zpět do místa bydliště. Tvrdá práce ještě nekončí ! Jdeš si s kamarády zacvičit a zaposilovat, a protože jsi tady  Fitness velitel, tak jim můžeš strašně nakládat, cože je obrovská dřina, hehe.

To mě baví.

A pak se musíš jít teda najíst, další obrovskej průser, protože jsou tu horně velký porce, a musíš to celý sníst, že jo. Mno, jak řikám dřina boj, dřina boj. Káva a pokecání s kamarádama s lidičkama z resortu.

Nakonec si tu tak sedíš, je 22h a řikáš si – “KURVA, MY JSME SE ZAS NADŘELI.” Makačka to byla. A co vy, jakej byl váš pracovní den ?
Nechcete nám o tom taky napsat ?

Očekávám pozitivní ohlasy ve stylu – “soucítím s tebou, jak dřeš !”

Díky za pozornost.
Martin Čárys,
Bali, Indonesia.

Jednoho dne se vzbudíš  a obloha je černější než českobudějovické sídliště Máj posledních dnů. Inu, vzal jsem do ruky ploutve, a šel si to  vodsurfovat, protože tohle se moc nevidí…kor v našem místě, kde máme resort – východ Bali…

Ono se toho vlastně moc nevidělo ani tak , protože pod vodou to byl totální marast a nad vodou chodily tyhle macíci, který třeba z fotek tak nevypadaj, ale ve skutečnosti měly přes dva metry a v kombinaci s kamenitým dnem to dělalo vyloženýho kneebrokera.

tahle fotka nemá měřítko, vím, ale vězte, že tohle je tak 25m daleko…cca 2m vlny

Nicméně potápění v tomhle marastu nebylo zase špatné, protože jsem si  tak trochu evokoval krásné potápění v českých hnusných zelených temnách lomech, dokonce i ti tuňáci byli velikostí českých kaprů, jediné co nesedělo, byla teplota vody.

Jinak, hotovej OLŠOVEC.
Kdo neví, ať se spojí s panem VTCH, ten mu pošle zelený fotky.

Inu, a to je vše.
I když vše špatný je k něčemu dobrý, našel jsem si tu díky tomu mladičkou Rusku, co jí je 23 let, Freediving dělá pár měsíců a topí 60 m bez ploutví.

A když se seznámíte asi takhle…

Jde  po schodech na Drop off, je pěkná, postavičku ze žurnálu, blondýnka ach ano.
Protahuju se, a koukám na ní…jde po schodech dolů k moři.
Mno, fakt kus.
Jde blíž…
Přichází uplně ke mně…začíná mi to bejt divný.
Zastaví se metr ode mne, a povídá :

„Martin, personal best 72m, Czech republick, and you are waiting for me.“

Čumím jak puk.
“It’s a little bit weird…you’re scaring me…” Říkám, protože je to pravda…nechápu nic.

Nakonec se to vysvětluje, páč o mě tady mluvili v Apneabali, a vědí, že sháním parťáka na potápění pod 7O metrů, protože to už je trochu na pytel, dělat bez bójky, i když jasně, jde to…

Takže zejtra jdeme na to.
A to je pro dnešek vše.
Každý den je tu něco nového, co tě překvapí…žije se tu tak rychle, a tak intenzivně, až mě to občas děsí…

Tak zase brzy, něco.
Martin,
Freediving Instructors International

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG : www.720.cz
Skype : carys720
Mobile : +628 776 267 2094 (bali tel.number)
phone : +420 777 266 305 (czech tel.number)

KOMPLET GALERIE JE NA P.Y.L.

O jednom neobyčejném zážitku fotogalerie vevnitř…

Takže nalezeme na kajak, a odpádlujeme asi 3 km na Alan Batu, na lokalitu kde chceme vyzkoušet nový dvě kamerky a jejich porovnání, ale o tom až třeba jindy.
Jde o Gopro HD 3 black edition a Magicam.

Legrace už začíná hned na začátku, kdy Tessík, co by zkušenej mořskej vlk mi ukazuje jak se správně sedí na kajaku, hehe. Mno, ten výraz byl moc a já se smál až jsem málem spadl do vody taky.

Cestou padlujeme tak nějak na pohodu, choděj vlny a obloha se tmí.
Je to paráda.

Jsme na lokalitě, beru obě kamerky a chodím s nimi do hloubek kolem 10 – 25 metrů, aby jsme zjistili, která dává víc a která méně.

Nakonec po session nabíráme cajky do kajaků a začínáme pádlovat vstříc evidentní bouři.

To co nádleduje pak, je totální nádhera, kterou jsem ještě nezažil. Tessík řve :
“Už je to tady !!!!” a k nám míří stěna deště a vody…a už je to tady !

Lijavec, vichr, voda se stává konzistencí neodlišitelná od rozhraní hladina/vzduch a ty plaveš nebo pádluješ, nebo nevíš vlastně už kde končí jedno a začíná druhé…
Je to božský.
Řveme na sebe, výskáme, jak malý děcka a jediné co nás sklidňuje, je blesk kousek od nás…ale jen na chvíli. Přál bych vám vidět, jak ta voda vypadala, byl to jako asfalt, prostě nejůžasnější povrch vody s miliardou kapek, co jsem kdy viděl…

A my pádlovali, a chvilkama ne…a nebejt takovej vichr, zustal bych tam doteď, stále bych ještě seděl v kajaku a měl úsměv dítěte v cukrárně na obličeji…

Inu, někdy ten den dá občejné radosti, z vody, dechu, blesků a dá toho tolik, že se to nedá přijmout celé, a musíš to napsat, abys to vyventiloval…

Byla to nádhera.
Díky za pozornost.

Tohle bylo pro vás.

Martin,
Bali, Indonesia.

A celá galerie je tady : )

Pro vysvětlení, tak vyděšenj výraz a ty očička mi jezděj takhle proto, že tam v pravo ode mne byl pěkně schovanej Perutýn, tak jsem se trošičku bál…

Martin Čárys, Bali, Relaxbali.cz

A tak jo, jedem !

Odjezd je v 8h ráno, je to tam zhruba 1 hodina autem, a jede nás tu celkem parta, 5 skopčáků a 5 čechů na výlet, plus my s Míšou a Tessík jako inštruktor.
S Míšou máme jasnej plán – nafotit a natočit nějaký záběry skrz výrobu letáčků o freedivingové škole tady na resortu – interakce se zvířatama. Tessík a další guide povedou skupinky bublifukářů.

Jedeme lodí pro cca 15 lidí, a oceán je narozdíl od Jihoafrické republiky klidnější takže si beru stejně prášeček, protože jsem poblijón. Prášeček je vevnitř akorát včas, protože poté, co vjíždíme do Indického oceánu, to začíná moc pěkně šejkovat : )

To, kam se tu jezdí na Manty, je tahle lokalita :

Nahoře kde je X, tam bydlíme, a tam jak vidíš otstrov Padang bai, tam jedeme.

Jsou tam dvě místa, které chceme navštívit, jedno z toho je crystal bay a druhé je Manta point, že snad někde budou…

Hned co dorážíme na první spot, tak vidíme že je tu už asi 5 lodí a že musíme dál, a děláme dobře, protože o zátoku dál je jich jak naplachtováno, takže se moc nezdržujeme, a jdeme do vody.

Hele, jasně že freediving miluju, jak by ne, protože volnost, svoboda, atd…ale to proč si dycky uvědomím, že tohle mám rád, je když se bubláci začnou rvát do těch svejch postrojů. Maj toho dycky tuny, zatím co já hodím do vody ploutve, plavky mám, nasadím masku a hupsnu tam. Easy, a dvě minutky o zábavu postaráno, ať se děje co se dějě. Dám většinou těch 25 ponorů, takže jsem tam stejně jako oni, cca hodinu.

Freedive forever !

A ve vodě, ach co napsat.
Jsou to užasný letadla, prostě přiletěj letadla, a je jich tolik…jsou to velký bombardéry B52 a letěj ve formacích za sebou, vybírají zatáčky, pilotují to mořem, občas dokonce hodý vývrtku a jdou níž, jak teladla. Ten pohyb těch jejich ploutví-křídej je něco tak užasnýho, že si nemužu pomoct, a občas signalizuju Míše, že mi asi bouchne hlava štěstím : )

Někdy nás to zažene až k utesu, mám něco naplaváno v příboji, tak se nebojím, s proudy nikdy nebojuji, nechávám se vrhnout kam chce reef a využívám zpětné proudy který mě dycky dostanou z průseru, ale občas, když se podívám nahoru, řeknu si… “Tak tam nejdu, negře, tam je to nebezpečný…” a radši zůstanu bezpečně u dna.

Manty se rojí a rojí a já po lehké diskomunikaci se člunem jdu znova do vody, a s Míšou děláme uplně užasný záběry, který se snad objeví nějak později, až to sestřihám…
Nádhera.

Poté odjíždíme na další lokaci, což je o kus dál, místo s naprosto křišťálovou vodou, kde se Mola Mola plavou čistit a odpočívat. Tady je voda o poznání studenější, takže občas docela pěkně vykosím, kolem 15 ti metrů je to už docela divočina, Míša chce abych plaval, ale já se odmítám pohnout, schoulen do embryonální polohy…

Nakonec kosím a jdu z vody. Zábava ale ještě vůbec nekončí, protože se spouštějí takový vlny a na místě, kde mezi ostrovy ústí boční proud vznikají víry jak hovado, normálně nám to tu 10 metrovou jachtu roztáčí dokola, Bubláci dělaj divy a je to tam celkem o hodně držku. Tohle jsem ještě neviděl, ty jo…fakt užasný.

A pak již jen skoky přes vlny zpět. Jsem unavenej tak, že okamžitě co se rozjedem, blacknu na sedačce a proberu se až u břehu.

Pak už jen cesta domu, a já mám zase v hlavě totální bordel z časoprostorových přesunů, protože jsem tu první den, a ufff, už jsem zažil tolik nádhery, tady se žije tak rychle, tak moc…měl bych asi odpočívat, ale co, maximálně, jak říká David Čani, mě to pojebe.
:)

Tak a spoustu fotek, kterých si važte, neboť jsem je nahrával cca 1…noc..máte dole ve fotogalerii. Díkys, lidičky !
Velice doporučuji přijet, je to tu magické, ve více ohledech…

Aloha, a snad brzičko zase něco.

Martin Čárys,
Freediving Instructors International

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG : www.720.cz
Skype : carys720
Mobile : +628 776 267 2094 (bali tel.number)
phone : +420 777 266 305 (czech tel.number)

Inu, o tom že je to daleko, je asi netřeba mluvit, ale mohu s klidným srdcem říct, že je to hodě, hodně o hlavě, jak si to tam nastavíš…mě už to ani nepřijde, je to kousek jedním letadlem, pak si chrápneš na chvíli v Soulu na sedačkách, dáš čaj za 5 babek a kousek druhým letadlem – a jsi tady, kde jsi před dvěma měsíci byl…

A tady jsou opět ty super lidi, shledání bylo obrovský a mladý indonesanky byly naměkko, že jsem zpět, hehe.

Tak jsem si tak vybalil, sedl si v noci do Gazeba a koukal na oceán, a poslouchal ten nejmagičtější zvuk světa – zvuk vody, a přemejšlel, kde končí moře…

Je fine být zpět, opravdu jo.

Dal jsem si taky hned ponory, po dvou měsících zkoušek a práce a lítání a všeho, jsem se konečně zatopil jen sám pro sebe, jen prostě pro sebe…a první ponor nic moc, druhej už přes dvě minuty, a pak ten každej delší taky přes dvě a půl a tak nějak jsem cítil že i s tím JetLagem za hlavou, to tu bude nádherný.

A přijde zítřek, a proč odpočívat.

Jedem na MANTA POINT. Ano, tušíte správně. Potápět s těma největšíma letadlama na Bali…
Těsím se je slabý výraz.

Jsem zpět.
O tom, co bude moje každodenní žití, se dočtete tady, u mě.

Začínáme…

galerie je tady !!!

Inside, více.

To víš, tuhle jsem byl na Monínci a povídám lidem co tam byli…

“Přivezli jste si flašky, pivka, klobásky – odvezte si taky ty prázdný flašky, obaly od klobás, atd…dyť jste to přivezli, ne ?”

Koukali jak kdybych je urazil…ale já je neurazil, já se jen snažím, aby lidi byli za svoje jednání odpovědní – aby vzali do svých rukou určité věci, aby nečekali, až o udělá někdo, aby to udělali oni…

Kdy jste naposledy šli po chodníku, silnici, cestě, a viděli jste odpadkek, kterej jste zvedli, a hodili do koše poblíž ?
Když jsem byl malej, bylo to celkem běžný. Dokonce jsme měli na to věnovaný i části hodin ve škole, dokonce si do dneška pamatuju, jak nás nabádali aby jsme když uvidíme stojícího řidiče se zapnutým motorem, ho požádali, aby ho vypnul…já vím, historie, extrém, ale…jen pro příklad…

A dneska, podíve se kolem sebe.

Tuhle mi otevřelo oči na Bali rozhovor s místním člověkem o odpadech.
Na Bali je celkově problém, se svozem odpadu, neexistuje tam jediná spalovna, centrální svozy nic, místní byli celý životy zvyklí balit odpadky do banánových listů a pálit…a pak přišel bílý muž a plasty.
Oni to pálí stále…představte si jak to tam občas vypadá – když je placen člověk od státu, aby jednou týdně objel škarpy u cest a v nich naházené odpadky polil benzínem a zapálil…takhle se to likviduje.

Debata, který mi otevřela oči byla :

“Dobře Martine, je to děs, ano, ale co mají dělat?”
Já na to : “Prostě…mno…a jo…”
“Matrine, kdyby u tebe ve městě neexistoval svoz odpadu, co bys dělal ? “

Bylo to jako facka. “Co bych dělal”? ptal jsem se sám sebe.
Pálil bych to, jako oni na Bali, co by mi, nám zbývalo…a pochopení zplodilo vcítění a nemohl jsem je již jen tak odsoudit…

Začal jsem, a to jsem nikdy v potravinách nejel jako ostatní, kupovat vše jen v papírových sáčcích, bral jsem si z domova svojí jedinou HF igelitku, a snažil se ještě víc než kdykoliv, nechávat po sobě jen slupky od banánů, zbytky zeleniny a ovoce, a sypaný čaj – u mě, v lese…

Zjistil jsem, že mohu, ano, generovat skoro nulu. Opravdu mohu. A tak to dělám..

A pak přijedu na Bali. Odnáším při ponorech sebou z oceánu igelitky, které swell přinese, na souši, starám se o enviroment, aby byl aspon tam, kde jsem já, čistější…

A PAK PŘIJEDU DO HORSEFEATHERS.

A kluci po hodině povídání řikají - “Máme projekt, přesně pro tebe, Martine.”

TEN PROJEKT JE SICK OF TRASH.

A já jsem opět objevil, že tihle lidé, jsou lidi, co tvoří něco víc, než je třeba. Motivace jen apelem na dobro v lidech a odpovědnost je nefunkční u 99procent populace, tudíž do toho vnesli i nějaké ty ceny, a projekt se rozjíždí obrovským tempem.

prosím, věnujte mu pozornost. : SICK OF TRASH.

—————————————————————–

Já osobně, jak už jsem psal, mám k přírodě opravdu obrovský vztah.

Obrovsky sleduji celý projekt kolem obnovy korálových utesů u nás v resortu, pomáhal jsem nosit nádoby na vrak lodi do 20 metrů, a že jich bylo třeba 100 kusů, aby si život na utesu mohl dělat nové shovávačky, aby se korály rozrůstaly, miluju časosběrnej dokument, který tam vzniká, a opět vidím, že jsou lidé, kterým na přírodě záleží, jak tady v ČR, tak tady na Bali…

A tedy, nechci apelovat na vás, jen prosím – zkuste to, aspon občas.
Chceme to tu mít krásný, ne.

Děkuju, to je vše.

Dobré věci si dělají dobří lidé…
Dík.

Martin Čárys,
Freediving Instructors International

eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG : www.720.cz
Skype : carys720
Mobile :  +628 776 267 2094  (bali tel.number)
phone :  +420 777 266 305  (czech tel.number)

Stay tuned to the free(ride,dive,style) way of life.

Už jsem vám pár příběhů z Bali napsal, o tom jak sem se zanořil, jak bydlím, jak jsem makal a jak jsem si (ne)vyběhl na sopku Agung. Hm, a protože těch 16 tréningovejch dní uteklo jako voda při odlivu za úplňku, sedím TEĎ a TADY a nedá mi to, neudělat jakousi pomyslnou tečku za tím, co bylo.

Hm, a teď co. Sedím, koukám z okna a myšlenky nepřichází v souvislé vrstvě, v jaké jsem těch 2OOO článků za posledních pár let napsal. Prostě se vynořují střípky okamžiků, tu něco z pod vody, tu obyčejný večer v neobyčejné společnosti, tu rozhovory a smích, tu stesk po tom, co jsem nechal za sebou.
Nezvládnu to napsat jako reportáž, jako obyčejně. Avšak – proč se bránit přirozenému běhu věcí, koneckonců…vy to zvládnete, a kdyby ne – je mi to jedno. Bude to jen měřítkem vaší empatie, nikoli mé neschopnosti napsat kloudnou větu…

Obraz první. První Frenzel – vyrovnávání tlaků ve středouší.

Začnu tím nejdůležitějším. Je pár let zpátky, a jsem v Praze, sedím v ordinaci doktora, kterého mi doporučil David Čani, aby mi koukl na uši, protože to je ta poslední možnost, proč mi nejde Frenzel a proč dělám v 15 ti metrech kotrmelec, abych vyrovnal. Doktor mě bere, vyšetřuje, Eustachovky široký jak trubičky z topení, čistý jak můj účet u Oberbanky, nos mám větší než Cyrano a problém nikde není. Stanovuje diagnozu : „To máte psychické, Martine…“
O pár let dále, SasaNibi, tréning v bazéně….stejná věta. „To není možné, kloučku, to máš psychický, to je „skleněný dno“….zase stejná věta. Není možné, tohle…

Jsem o půl globusu dál, první zatopení na volném moři, naprosto volně. Nesvírá mě nic, jsem jen v plavkách a masce. Voda má 3O stp, svítí slunko, hladina jak zrcadlo, očekávání nulové, protože jsem dneska přiletěl, Jetlag jak hora, trochu mi teče z nosíku, prostě nic nečekám, dám si šnorchlovačku do pěti. V tomhle naprosto uvolněným stavu, se potopím, koukám, chytnu nos že to tam natlačím, a…..klap.
VYROVNÁM.
Jen tak, jako by nic. S úsilím „pohnutí jazyka“.
Nerozumím. Jdu nahoru, uvolňuju se, jdu zas dolu. Klap. Pohnu jazykem, KLAP.
Cože ?!?
Počkej, to ne.
Dobře, to je blbost.  Nevěřím tomu. Jsem asi moc nadechlej, zkusím to z poloviny vydechlej, a jen z pusy. Jdu do 5 ti, jemně zatlačím jazykem z napuštěných tváří, a KLAP.

Voe, to ne.

To co následuje, je neuvěřitelná, neuvěřitelná euforie kterou jsem snad zažil jen když jsem vyhrál na Božáku, nebo skočil Die Kurve Gap. Ne, je větší, určitě je. Je to jak kdyby ses 6 let trápil a kole, a najednou jsi uměl zatáčky jak PH. Jen tak, z ničeho nic.

Vytrval jsem, topil jsem tolik let s tlakem v hlavě a stejně jsem to miloval…a oušn se mi odměnil dárkem, kterej jsem nečekal. Fakt díky. Moc.

To, co následuje, je hledání mejch limitů. Začínám chvátat do hloubek, kopem, delfínem, pomalu, rychle, na laně, bez lana, jak to jde nejlíp, ze šnorchlu, bez něj, zavodněnej, vysušenej, rozcvičenej, nerozcvičenej, vše pro to, abych to nachodil, a zjistil, kde byl zakopanej pes.
Max co jsem byl schopen uvyrovnávat bylo 30m za 21 sekund, rychlejc jsem už nestačil vyrovnat do masky…a párkrát jsem si tam nachodil „větší hloubky“ jen abych věděl…

Výsledek je – nevím. Nevím kde byla chyba, prostě nevím. Snad součet všech těch faktorů ? Fakt nebudu spekulovat. Ale děkuju. Nejvíc.

Obraz druhý….ráno na resortu…

Druhej den, 6h ráno, resort…vstávám na východ slunce, protože je krásně, že jo…a koukám na tu nádheru. Trochu si říkám, že tohle teď bude můj život a jestli tohle vlastně fakt chci…nechat doma ty nejmilejší, rodinu, holku, zázemí, přátele o jejichž skvělosti nepochybuju, kolo, lezení, jestli tohle všechno vměnit za oušn a úplně cizí lidi, jenže…
…pak začnu poznávat lidi.

Rána na resortu už nejsou stejná, najednou je tu Linda, která chodí se mnou cvičit Jogu každý ráno, co poradí, vymyslí, vypěkní a furt se směje….je tu Míša, šéfová, která je silná osobnost, aplikuje logiku v plánování a myšlení, což je styl, který já osobně miluju nejvíc,…Tessi, s kterým zábava nekončí, a kterej umí asi tisíc profesí, Jindra, šéfa šéf který to tu vše kočíruje s bravurou…a že toho je na ty lidi moc – každej je tu unikátní, má svoje hloubky, který začínám teprve odkrývat, a líbí se mi, co vidím…a najednou si umím představit, že tady ano.
Je jedno, na jakém místě jsi, protože sebe si vždycky bereš sebou…ale benefit lidí kolem tebe, jejichž synonymem je skvělost, je vždy povznášející…

Obraz třetí…Liberty vrak…

S Panem VTCH jsem miloval jeskyní potápění na nádech..a prolejzání různých schovávaček, temnejch zákoutí, děr a škvír, do nichž se nedá vlézt aniž by jsi nevylezl z krásnou depilací půlky zad či brutální skáloliposukcí tvé kanceláří ztučnélé prdele…a tady, Liberty, nabízí všeho dostatek. Tenhle vrak je plnej různejch skulin, děr, co tě donutěj se žvýknout, skvíznout, zaškvírovat, zmáčknout, natáhnout, a užít si to…a ty expozice, když padáš kolem přídě lodě do cca 3Om, pak se na ní podíváš, a ona je obří, když ti oceán vezme oči a unese je do dálek, a protože oči nemaj uši, ty už je nezavoláš zpátky…když tě po výletu z tunelu přivítá hladina odrazů a ty jí nastoupáš a protneš…tohle místo ANO.

A je jich víc. A nepoznal jsem je všechny. Drop off, hlubina moře modře přecházející v písčité dno, do kterého se zanoříš až po předloktí, když nekoukáš kam padáš, AlanBatu, místo kde nesmíš podlehnout počátečnímu hnusu, a vydržet, protože dál se otevře živej svět, Relax VRAK, kterej je schovanej dole, že ho z hladiny nevidíš, a objeví se až když padáš…míst milion. Nebyl jsem na mantách, nepotkal jsem delfíny, ale velryba před resortem plavala…a vše bude, vím to..

Obraz čtvrtý…stále mi to neletí, mám času mrak…LIDI

A pak přijede skupina lidí, který jsem „znal“ ehm, znal je silný slovo, o kterých jsem slyšel z médií, nebo poslouchal jejich hudbu, a oni…oni…oni jsou starý bytosti, s čistotou dětí a vizí světa a společnosti, pro kterou bych mohl dýchat, pro kterou se můžu nadchnout, protože to je to, co bych si strašně přál už roky, roky…co fakt hledám, opravdu jo.
A s nima plynou dny v tolika zážitcích, ať už ve vodě, nebo na suchu…a učím je, jak přidat hloubku svojemu životu, a učej mě, jak udělat věci v širším rozsahu, než jsem si doposud myslel, že je možno…dáváme jeden druhýmu hodně, a s klidem si od sebe bereme, protože vlastně ani jeden z nás není ten co bere, nebo ten co dává, ale ten, v kterým se všechno sbíhá…

Obraz pátý, tančení SAMBY…

Já jako emaptický člověk, mám pár pořekadel, který se mi tolikrát osvědčily v životě. Jsem spíš jemnej a přemýšlivej kluk s punkovou minulostí…ale stárneme, že jo, a tak ty tam jsou časy lízání hořčice z bot Petra Heiníka, či dělání 360 s karavanem na parkingu s dvojkou na žíle. :)
Jedny z nich jsou :
„Jemnost je často zaměňována za buznovství.“
„Slušnost je často zaměňována za slabost.“
A mohl bych pokračovat…ale co jsem chtěl říct.
Umím se vcítit, a koukám na chování a řeč těla lidí při komunikaci, životě, sleduju vás všechny na víc úrovních,…„Pro to, co má člověk napsáno na čele, telepatii nepotřebuješ…“když si tak mám vzpomenou ještě na jedno…

A proto, když přišla první Samba na Karla, bylo mi to jasný, už pod vodou, že bude problém. A byl. A pěknej. Naštěstí – i když stěstí přeje připraveným (a já jsem připravenej jak nikdy, díky mýmu Tátovi), to vše super dopadlo, zasmáli jsme se, dal jsem safety jak ze žurnálu, i když to bylo v oceánu a proudy byly zlý…a pak další den, znova…zvláštní tohleto.

Pro mě to byla spíš výzva, abych toho člověka dokázal naučit procesy, který přicházej, odhalit problém, proč umí dát 4 minuty STA a v 45sekundách na vodě blackne a to, odhalit problém, se mi stalo náplní na pár dní, a myslím, že to máme. Vřele mu přeju, aby už příště věděl, že oceán nejen dává, ale i bere, a že POKORA je tu to, co je nejdůležitější….že koule jsou třeba nechat na břehu, akorát tě stáhnou do hlubin…

Obraz šestý, zpět na letišti…

Jsem zpět na letišti. Je toho moc, moc obrazů co jsem ještě viděl, za těch 30 minut, co píšu tuhle stať. Jenže to nejde, strávil bych tu baterii psaním, a stejně by to nebylo kompletní. Snad víc řeknou fotky, nebo možná videjko, i když pochybuju…
Bydlel jsem jak král, žil život snů, pracoval s lidma, poznal mnoho dobrého a opět se něco naučil o sobě, a doufám že jsem i ostatním předal něco ze sebe, chtěl jsem, snad si vzali, rád dávám…
Nyní je zlom, 4 měsíce jsem se připravoval na tenhle okamžik. Sedím na letišti, na cestě domů, na cestě do Egypta. Na zkoušky. Já to dám. Jsem připravenej, jak nikdy v životě, jsem nadšenej a mám motivaci a chuť jít dál. Jedno je již jasný. Zjistil jsem, že opravdu mizím. Nemůžu teď nějakou dobu bejt v České republice. Prostě to nejde.
Otvíraj se mi neuvěřitelný možnosti, ať už kolem potápění, nebo i jiných projektech, a já cítím, že se stávám centrem dění, který roztáčí něco velkého ne vlastně kolem mě, ale ve mně. Posunul jsem se dál, než jsem čekal, a to jen během 4 měsíců, a teď když vím, že na to mám počínaje dneškem, celej zbytek mého života…bude to veliký.

A protože akorát hlásej boarding time, je načase jít. A i kdybych to náhodou nedal,  nebo třeba nedejbože zabalil, bylo by to stejně krásný.
Protože žiju svoje sny.
Dělejte to taky tak.

Brzy písnu z Egypta.
Kaleidoskop střípků ze života v Oušnu sepsal – Čárys.

STRAŠNĚ SI NALOŽIT BĚHEM NA 31oo M VYSOKOU SOPKU ?

Tak jsem si ráno přivstal, hodinku jsem si zacvičil, sbalil jsem si batůžek a v 8h jsem si vyzvedl na Resortu skůtra Honda, co má natočeno 5O ticís km. 5O tisíc, bratři a sestry, to nechápu, když GSXR odejde po 3O ti… A že ho tu nikdo nešetří, na to vemte jed…

Okej, vydal jsem se do toho šílenýho provozu, co je tady normální. Hele pár let jsem silnice s bratrem jezdil, ale tady jedou úplně jinou pilu, hoši, fakt jo…

Skůtr mě dokvičel na konec asfaltky a necávám ho tam, a začínám to rozbíhat do kopce. Mám super botičky od vibramu, pětiprstáky, a držej nádherně a je to slast. Asi po hodině běhu mi začíná docházet, že jsem si asi ukousl větší sousto, než jsem si myslel, že jsem schopen sežrat.

Zvedá se to to tiž stále víc a víc, a voda v lahvích mi mizí zle rychle a to jsem si vzal 3 litry.

Ve 1200 metrech mi začíná končit prales a já už neběžím, ale jedu si indianskej běh, protože je to děsně, děsně do kopce. Nohy mě pálej a o další půlkilometr výš už je stezička fakt nezřetelná.

TO MĚ NEMŮŽE ZASTAVIT !

Si teda myslím ještě dalších 3O minut. To už vyloženě bouldruju, hrabu se volným terénem o sklonu určitě 30-40 stp a už je mi jasný, že vejš to už asi nepujde. Tak si dávám pauzu, dopíjím poslední kapky vody a rozhoduju se, jak to vemu dolu.

RYCHLE, rozhodl jsem se.

Za hodinku jsem zpět u skutříka, totálně rozstřílenej, nohy prošitý, a je mě jasné, že tenhle den je zase “trest day” jak vyšitej.

Nakonec jsem šel i do tý vody, protože, stejně si tenhle den neodpočinu, a oceán volal…

Tak jsem poslechl.

Hezký týden do mrazivých čech přeje Čárys

“Můžu ti s tím nějak pomoci ?” ptám se Tessika.
“Mno, jestli fakt chceš, tak mi to tam můžeš pomoct odnosit…”

On jako potápěč s přístrojem nemuže skrz dekompresní nemoc lítat nahodu a dolů, tak to prostě je, ale já, jakožto zadrždech, mi to je jedno…a hned mi to přišlo jako super nápad.

Objednáváme teda  Jukung (lodičku) a odnášíme tam ty nádoby. Skáčem do lodě, Tesik bere ještě bojku pro mě, abych se měl kde rozfunět a nemusel s těžkou amforou hledat vrak a už jí prdíme na moře. Vrak leží od 18 do 4O metrů.

Jsme na místě a jsou celkem proudy, takže kormidelník pořád blafá ten benzínovej smradlavej sráč a mě to pěkně natahuje, do toho vlny, a ranních 35 dvouminutovejch ponorů do cca 30 metrů – začíná mi docházet, že to možná nebyl až tak dobrej nápad, hehe.

Mno nic, domluva proběhla, Tessik je už s přístrojem dole, takže plán platí. Čapám první amforu do teplejch a skáču do vody. Hned mě to táhne dolů a já si užívám volnej pád. Kouknu asi v 1O ti pod sebe, a Tessík nikde. Hm, tak co teď. Mno, pouštět to dolu nebudu, domluva zněla potkáme se v patnácti, tak nevím kde ho mám…tak si to vyrvu nahoru. :)

Druhej pokus už jede krásně, vidím ho v těch 2O ti a peru jí s Arofou dolů. Probíhá předávačka, než jí uloží a vrátí se zpět k lanu, mám čas akorát na to, abych si nahoře vzal další, ublink se rybičkám a srknul trochu toho vzducha a mazal jí dolů.

A takle pěkně půlhodinky..

Mno, a bylo to.
Vrak je zase o něco hezčí, já si zablbnul a hlavně jsem pomohl panu T. ulehčit jeho nelehký úděl života v Indonesii :)
Za chvíli bude další brigáda.
Jdem krmit prase.

Tady se člověk fakt nenudí…

Takže jak se žije, to je asi nadnesený, protože to je  ještě brzičko řikat, když jsem tu pár dní. ale mohl bych napsat, jak se topí, protože to je to, proč jsem sem jel…

Takže místní diveři – Michal, Linda, Míša – jsou fakt zkušený scubáci, ale já jsem tu od freečka, takže si tak nějak vyměnujeme poznatky, materiály, a zkušenosti, a v tomhle směru dokonalost.

Resort běží svým tempem, které je v poklidu a já mám dost času se seberealizovat.

Tak jsem byl přibrán Michalem na jiný místo, než máme před resortem. Tady před resortem sice máme taky vrak, ale neni vyvázanej a byly docela proudy, tak jsem si ho nechal na zítřek…kdy si ho vyvážu a pořeším tréning hloubek přímo před baráčkem.

Celkově před resortem jsem si vyhlídl 3 místa, kde budou tréningový místa pěkně u bojek, jednu bojku jsem vyrobil a nainstaloval na hloubku 2Om, jedna je v 7 mi a nějakou střední ještě připravím.

Mno nic, ale když Michal zavelel, že se jede na Liberty, což je zásobovací lod z 2 sv.války, která tu ztroskotala kolem roku 1960 a leží v hloubce od 1O i do 35m, bylo jasno.

Nakopli jsme autobus a vyrazili – silnice v indonesii, to bude asi na samostatnej článek, mam ten pocit.
Lokace je asi 4 km od resortu, takže pohodka.

Přístup do vodičky v pohodě, beru šnorchel a masku a už jí plácám do hladiny směrem k vraku. Viditelnost opět luksusní, a bublinky spoupající z vraku ti ho pomužou najít.

Jelikož jsem konečně pronikl do tajů Frenzela, mažu jí teď dolů značně rychle, strašně si to užívám a většinou pak mám dole kolem 2 minut pohodu, abych se pohyboval. Prolejzám děsný díry, různě cestuju kolem vraku se Scubákama a celkově to tu vyzobávám jak se dá. Dneska jsme dali dva hodinové ponory, při tom druhým jsem byl víc vevnitř než venku – protáhnu se děsnejma škvírama, se mi zdá…

Je tu celkem život, spousta rybiček a krásný korály. Bohužel taky se dneska objevily medůzky, a samozřejmě mě požahaly, a nebylo to nic příjemnýho. Naštěstí jsem to rozchodil, to je to topení v trígu, hehe. Včera nebyly, a zejtra zase nebudou.

Celkově, a teď to píšu naprosto upřímě, si myslím, že jsem se běhm 3 dnů, co jsem tady, posunul a neskutečnej kus dál. MYSLÍM SI, ŽE ZA TO MUŽE ABSENCE NEOPRENU. Ta mi prostě dycky vadila, fakt dycky jo. Fakt si to myslím, ale ověřím to až za 14 dní na zkouškách v Egyptě… Taky tu děsně cvičím Yogu, ještě víc, než kdykoliv doma ČR. Takže jsem rozhejbanej a rozdejchanej, jak nikdy.

A posuny. Jsou fakt neuvěřitelný, sám z toho nechápu. Vždycky, když jdu kolem bazénu (večer) tak to do něj zalomím, a dám si jednu přípravnou statiku a jednu vostrou. Vostrou ve smyslu, že lezu z vody s prvním blbým pocitem.
Přípravná statika bez rozdejchání je dycky kolem 3:40 a vostrá tak 5 minut. Ale 5 minut s tím, že mi to nic nedělá, což nechápu, prostě nechápu. Nejsem hyperventilovanej, před statikou dejchám jen 4 minuty ze šnorchlu, finálně jeden nádech 6 packů…
Když mě poprvý napadne, že bych měl jít z vody, tak to zabalím a za cca 2O sekund vylezu. A je to tam.
(Specielně pro Sasa Nibi a JohnLee – tréning s jedním nádechem jedu : 1:30 x 5 a šestou většinou vzdám ve 2 : 30. Je to neuvěřitelný.)

Ať už celá tahle anabáze kolem mojí cesty za potápěním a jiným životem dopadne jakkoliv, už teď je to pro mě velikánským přínosem.

A to je to, co jsem si cestou sem chtěl splnit.
Přestat stagnovat.
Splněno.
Dál už to budou jen benefity.

Teď je řada na vás.
Kdy dovalíte ? :)

Z Bali, 18.3.2013 23:20 – Čárys

Přestup v Soulu, v Jižní Korei jsem ještě nebyl, MMSky levnější než ze zahraničí, celkem čumím. Ze Soulu vidím hovno, protože mi to hned za 2h letí….aspon že tak.

Dalších 7 h v letadle, po předchozích 11ti je celkem metal, ale už mám prdel rozsezenou a tak to není až taková tortura, jak jsem čekal, jen pouhopouhý metal. Tortura začíná když znavenej po 24h vypadneš na letišti….teda v prádelně. Ta vlhkost vzduchu, na níž mě všichni upozorňovali, je ubíjející. Naštěstí se to při příjezdu na pobřeží změní…

Autobusem s řidičem, který by zaručeně udělal karieru v Rally, jsme za dvě hodiny na místě, kde se budu teď nějakou tu dobu vyskytovat. V Relax Bali resortu.

Jsou dvě hodiny v noci místního času, a tak na velký vykecávání to není, zdravíme se s pár místníma a pomalu mizím udělat hají.

Jo, a co ubytování ?

Hm, no co dodat. Výhled je hezčí než jakej mám v Táboře, poněkud…snad to nezevšední, hehe :)

Nu nic, report z vody hodím co nevidět. Stay tuned…

- CO BUDE S WEBEM.
– KDE BUDU.
- CO BUDE S KRÁMEM
- ITINERÁŘ MÝ CESTY.
– CO BUDE S MONÍNCEM
- KONTAKT NA MĚ.

Atd atd.

Klik na více akce uvnitř.

Okej, tak jak už jsem psal v článku sbohem ČR, odjíždím z Čr, že jo. O tom kam, již všichni víte, o tom kdy, již asi taky, a o tom, co s webem ještě ne, co…

Takže to vezmeme popořádku.

Nejdříve co obchod, co 720 krám.
—————————————–

Na krámu bude Šárka Pechočová, na níž je telefon 728 12 42 44 a které můžete v otvírací době obchodu, což je 12 – 17:30 po – pátek, a od 9 do 12 v sobotu volat se všema těma dotazama, který jste teď směřovali na mě. Nebo se jí dá napsat, na maila info@720.cz a ona vše promptně pořeší. Dál je tu skype, který je : skateshop720 a na němž vám taky vše zodpoví.

Samo mužete psát i na stávající mail : seven20@volny.cz, kde budu já a odkud budu vše Šárce přeposílati…

Stále pojedeme skateboarding, desky, gripy, kolečka, milion bot a hadrů samo taky, a díky nové spolupráci s firmou Meat fly bude zde kompletní komplet věcí z nejnovějších kolekcí od MF. Chraniče, helmy, snb brejle, longboardy, hadry, skejty, cokoliv tě napadne a že portfolio téhle firmy je mocné, o tom se můžete sami přesvědčit na jejich webovce a u mě na krámě.

Děkuju všem, co nás stále podporují, snažím se ty penízky dávat zpět do zboží a akcí, aby dobře bylo a aby jste byli spokojení a abych podporoval sport, který mě živí…takže moc díkys, za vaše návštěvy, nákupy.
Važím si toho, v dnešní zamrdaný době internetovejch obchodů a neustálejch konkurenčních bojů různejch Lemplů.

Co bude s Moníncem.
————————————

Jak už asi všichni ví, poslední čtyři roky jsem nechával ruce až po lokty na stavbě Moníneckýho RB bikeparku. Ten pojede dál, nebojte se nic, jen už se tam nebudu angažovat já, předal jsem vše na velení Andymu.

Byl to strašně motivační projekt, Andy byl celej happy, protože to obnáší přípravu milionu věcí, provolávání tuny peněz a skákání šipek mezi půlky a chození mezi vejci, aby se tu neublížilo, tu dobře podalo, tu se na tom netratilo, to aby dobře vyšlo, ten aby byl spokojenej, a ten aby byl po zádech poplácanej.

Všechny dotazy nyní tedy směřujte na web www.720.cz a nebo na Andyho mobil, což je 602 94 11 75 a on bude vědět a zařizovat prostě vše.

Dali jsme do kupy brigády na tento rok, vypuknou 13 a 14 dubna, 20 a 21 dubna, kdy nastoupí Petr Puřma s bagrem a snad tak 8 lidí s lopatama (to by jste měli bejt vy, hehe) a vytvoříme vám úplně novou trať s milionem klopenek až dolu. Brigady budou samo již tejden před, a tejden po, a vše vyvrcholí otvíračkou bikeparku tejden před pohárem, což by mělo bejt 4,5 května.  Za každej den na brigádě vám dáme dvoudenní permici na Monínec. Co vy na to, kurva ?

Ps : ALe u nás se dře, kdo stojí, dostane přes držku a nedostane nic. 10h denně není problém, pod taktovkou VLka.

Permice ZŮSTANE NA rok 2013 krásných levnách unikátních 250,- KČ ZA DEN !!!!

Chainless na podzim a whip contest budou. Vše se dozvíte tady na webu, protože…protože web….

720.cz WEB !
————————-

Takže co s webovkama.
webovky jsem samo opět předal….čím dál tím vytíženějšímu ANDYmu. Jeho štěstí neznalo mezí, takže bude publikovat, solit sem materiály, žebrat o fotky, střihat videa, teda ve chvílích, kdy nebude házet lopatou na Monínci. On to zvládne.
Články stále můžete posílat ke mě na maila, protože já na mailu budu, slibuju. Andymu to případně, kdybych to nezvládal, přepošlu. Ale prostě, solte to ke mě, na seven20@volny.cz

Takže asi ted výhledově budete muset přijmout fakt, že toho bude trochu méně, než doposavad. Prsotě nebudu sedět 4 dny v tejdnu v práci a vymejšlet vám ty naše články, takže možná to bude poněkud nepravidelnějc, ale určitě to bude fungovat, a jak moc, se ukáže na vás – kolik toho kdo dodá. Jsou to naše stránky, ne jen moje, a když dodáte, já zpublikuju, když dodáte, Andy vyřeší.
Moc děkuju už teď, všem.
A že vás je.

Samozřejmě budu psát o Indonesii, cestě tam, jak to jde, jaké to je, a možná budou mé příspěvky fakt trochu jednodušší, třeba dvě tři fotky, k tomu popisek, jen aby jste věděli, jaká je cesta do oceánu, kudy mě vede a jak se s ní vypořádávám.

Omluvte tedy zhoršenou kvalitu obsahu. Bude nahrazena – menší kvantitou haha.
Avšak větší exotikou.

Samozřejmě vznikají ještě zcela nové stránky, které se budou jmenovat pimpyourlife.cz a který již tedka jsou před spuštěním. Protože 720.cz si chci nechat jako náš společnej projekt, zatímco pimpyourlife jako můj osobní projekt, který bude prostý všeho, co není z mého pera či klácesnice, tedy. PYL webovky budou tedy můj osobní web, jehož články budou samozřejmě souběžně vycházet i tady, na 720.cz. Ty co za to budou stát, tedyk.

Díkys.

———————————————–
KDE BUDU.
———————————————-

Táákže, aby jste věděli, kam za mnou přijet, tak takhle :

Teď odjedu (dneska) do Rakouska, do okolí Schladmingu, kde hodlám ještě vymyslet nějaký ty vylomeniny na prkně, a definitivně se tím rozloučit se sněhem na delší dobu.
V pátek za mnou přijede Andy a Jandy, aspoň myslím…a v neděli 10.března návrat domů.

Přebalím se ze zimních věcí, naposledy pomiluju ženu, pohladím děti po plešatých hlavičkách a už mi to letí na Bali.

Ad Bali – tréning.
Na Bali mi šéfíci resortu poskytli možnost, se u nich zdarma připravovat na zkoušky, které budou následovat. Resort, kde tedy nyní budu, a kde mě můžete v březnu chytit, bude RELAXBALI, kde i budu výhledově vytvářet ty svoje činnosti.
Jedu tam nyní za účelem okouknutí možností resortu, co bude možné, co kde jak za kolik kdy a proč. Připravit, okouknout, propotápět, dát dohromady výukové materiály, atd.
Za tuhle možnost, i za důvěru, kterou ve mě vložili, moc děkuju.
Zde budu do dubna, kdy sedám na letadlo a 3 dubna přiletím do Prahy. Přebalím se na další letadlo a letím na instruktorské zkoušky do EGYPTA.

Ad Egypt – zkoušky.
Tady mě budou kluci z Freediving Instructors International 14 dní mučit a podrobovat totální tortuře, hehe, abych byl schopen učit dle jejich stanov a pravidel, abych byl pojištěn a jejich společností zaštítěn jako certifikovanej inštruktor…
V Egyptě tedy budu do 19.dubna, kdy se opět vrhnu na letadlo, a odletím se opět přebalit a zpět na Bali.

Na Bali tedy nastupuji do práce kolem 25.dubna a to už bude napořád.
Výhledově se samozřejmě chci občas na chviličku vrátit, třeba na Vánoce, podívat se na rodiče a odvézt si sebou na Bali jednoho človíčka, asik…ale to se uvidí. Mám tu rodiče…a taky vás, kamarády a přátele.

——————————————–
AD SURFCAMP PORTUGALSKO.
——————————————–

Nikomu asi neušlo, že jsem byl letos v létě čtvrt roku na cestách a dělal jsem surfguida v Portugalský Ericeiře. K tomu místu, a těm lidem, který jsem tam potkal jsem si vytvořil opravu velkej vztah, a mrzí mě, že se tam již nepodívám. Ale nebudu brečet, hlavní je to, že vy se tam podívat můžete.

Surfing je opravdu nádhernej sport, při kterým si hraješ se základníma silama přírody, a to v míře, kterou jsem dosud snad krom skákání z letadla nezažil. Ta voda prostě dává.

Hodně doporučuju, vyražte tam. To místo je nádherný, celej den se mužete válet na beachi, pít piváky za euro a spešlmochíta s 50 procentním obsahem rumu za dvě, do toho koukat na mladičký portugalský bestie a vojíždět ty nejlepší…vlny v Evropě.

Není nic jednodušího. Partička tam letos vilu zase otvírá, ostatně se můžete podívat semhle a objednat si případně ten váš termín.

Do předmětu zprávy napište, že jste ode mě – od Čáryse ze 720.cz a klucí již budou vědět.

Byl jsem tam s pár desítkama lidí, a bylo to místo, kde se dalo dělat prostě vše. Surfovat, kitovat, jezdit na kole, lejt driky, dělat beachparty, prostě země zaslíbená. Letadlem jsi tam za dvě, tři hodinky, je to kousíček, a stojí to za to.
Ostatně, koukněte na fotoromán ode mě : TADY.

A nebo si pusťte videjko, jak se tam žilo mě :

—————————————————————————-

Ad FREEDIVING A ZKOUŠKY- tréning, a limity.
—————————————————————————-

Nemyslete si, žemoje cesta na Bali a práce tam, je nějaká legrace za odměnu, jsem svědomitej člověk a všechno, VŠECHNO, co jsem v životě dělal, jsem dělal na 1OOprocent, nikdy jinak !
Na 1OO pro jsem trénoval, na 1OO pro jsem cestoval, do stavby Monínce dával 1OO procent (i víc) a když připravuju akce, dejchal bych pro ně. Není tedy pro mě odjezd do nové práce nějakou punkovou záležitostí, v níž bych chtěl něco vomrdat, nebo se fkákat !

Věřím, že štěstí přeje připraveným, a proto jsem se připravoval posledních pár měsíců opravdu tak, jak ještě nikdy na nic.

Ladil jsem výukové materiály, v Češtině, Angličtině, materiály a styly učení jógy, protože těch možností yogy je min desítka. Mam připravený podrobný náplně 2,3,4 denních kurzů freedivingu, výukové materiály stran medicíny, mechanismů těla, procesů při zádržích, mnoho o tréningu, technikách, životním stylu, několik druhů jogy například i v závisloti na tom, koho budu učit, vymyšlený programy pro presentace, zařízený materiálový vybavení, zázemí, ubytování, a milion dalších věcí.

Věnoval jsem tomu opravdu kus života, ani ne proto, že by to bylo vyžadováno, ale proto, že já dělám věci pořádně, buď vůbec, nebo pořádně.

Během posledních dvou měsíců jsem dokázal posunout svoje limity v statické apnoi a i v dynamice na 6:40 v zádrži a bazén na 174 m a to díky opravdu brutálnímu tréningu, pod vedením Saši Nib, za což jí moc moc děkuju, nevěřil bych, že to mám v sobě, a že se to dá.
Tyhle hodnoty pro mě nic neznamenají, jen to, že jsem snad na zkoušky připraven. Nejsou pro mě směrodatné, jen mi tyhle hodnoty pomohly od tlaku v mé hlavě – již se nebojím, že bych limity nastavené na kurzu nedal. Víc si věřím. těžko na cvičišti…

Stále ale zůstávám u toho, že freediving pro mě není sport – nebudu v tomhle nikdy závodit – a není to ani “způsob života.”
Ono vůbec – způsob života…hm, co to jako je, způsob života…každý musíme něco dělat, každý musíme zůstávat nohama na zemi, i když s hlavou v oblacích, sice si snít ty svoje lítací sny, ale vědět, že se dá spadnout.. Miluju ježdění na kole, cestování, spaní v lese, saunu, plavání, běhání, kolo, holky, motorky, východy slunce…co z toho je ta “way of life ?”

Není strašně omeziující, označit jednu z aktivit za svůj “způsob života?”

Pro mě je smyslem jet si ve filozofii “NEEXISTUJE NIC TAKOVÉHO JAKO OBYČEJNÝ OKAMŽIK.” V tom si jedu kolik let, v tom si pojedu i nadále na cestě s freedivingem. Chci tuhle krásu z pohybu na jiné planetě předávat dál mezi lidi. To chci.

——————————-

S čistým svědomím mohu říct, že tréning na freedive je nejbolestivějším tréningem ze všech, co jsem kdy absolvoval. (Kolo, posilka, běhání, plavání, tělocvična, cokoliv). Jen tak pro příklad – chůze v zádržích dechu, běhání na nádech, sprinty v bazéně na nádech, dokonce i nějaká ty posilování na nádech, kdykoliv během dne nedýchat, naplavávat kilometry týdně pod vodou – to je jen maličkej výpočet z toho, co člověk denně absolvoval.

Nemylte se – nic nebolí víc. Nic nebolí víc než tréning na freediving. Jestli tomu nevěříte, zkuste si až půjdete domu jet : 50 kroků zádrž dechu, 10 kroků dýchat, a takhle to opakujte…třeba 6x, pro začátek-  jsem zvědavej. Sval pracuje jen s kyslíkem, kterej máš v krvi, tkáních, a pro přenos energie je ho zapotřebí…prostě to bolí. Po kilometru běhání na nádech jsem se cítil, jako po půlmaratonu. Fakt. A že půlmaratony běhám…

Můj obrovský respect mají všichni ti, kteří se na hranici svých limitů pohybují neustále. Ten tlak, to posouvání hranic, chození za limity v tréningu, ten neustálý boj a výzvy…nejen fyzický, ale i psychický – nemohu napsat jinak, než máte můj obdiv.

—————————————————————

Tak to je snad vše.
Opět to bylo dlouhé, opět jsem možná napsal víc, než bylo třeba – ale prostě tak.
Kdyby jste mě kdykoliv chtěli kdekoliv chytit, tak na
tel : 777 266 305
mailu : seven20@volny.cz
webu : www.720.cz
Nebo skype : carys720
či na fcb : kde jsem pod “sedmset dvacet”

Přeji vám, ať se vám v životě daří, ať pro svoje okolí děláte hodně, ať vám přináší satisfakci vše co budete tvořit, a těším se, že se brzy ukážete v zemi, kde slunce svítí kolmo nad hlavou celý rok.

Martin, aka Čárys.

Začnu hned, zpříma, a bez okras.
Opouštím za 6 týdnů ČR, definitivně jsem se rozhodl přemístnit se jinam.

Trocha retrospektivy…

Tuhle si tak sedím večer na verandě v lese, a zachtělo se mi lidské společnosti, což je u mě poměrně vzácný jev, přicházející s deštivými podvečery jednou, dvakrát za měsíc. Zvedl jsem telefon, a začal to obvolávat.
Tamhleten má dítě, hlídá. Tenhle nemůže. Tenhle je nemocnej. Tahle si našla novýho kluka. Tendle je nedostupnej. Tenhle čas má, ale je z Prahy. Hm, dobrý. Mám sice milion známejch, ale…

——————-
jiný večer…
——————-

Tuhle si tak sedím večer v shopu, dodělávám daně, v obchodě co vedu 17 let. Koukám za co platím. Bankám poplatky, srážky za použití plat.terminálu, telefon…daně z příjmu, daně z přidané hodnoty, sazby elektriky pro podnikatele, pojištění krámu, auta, plyn….složenky…a do toho jednání lidí – bys nepochopil. Tenhle krade, chytneš ho, co s ním. Už zase se mi ztratily tři trika, a dvoje boty. Odsouzenýho zmrda Šejmu co mi zčóroval prachy, jakožto i mladýho Horskýho co mi rozkopal výlohu, propustila amnestie. Přemejšlím, co vlastně dělám.  Prodávám, nakupuju, obchoduju. Hlídám ceny na netu, snažím se vycházet vstříc, nějak se uživit. Lidi už ani nepředstírají, že si to chtěj koupit…chodí zkoušet – internet vládne. Prodávám nasranejm lidem věci, frustrace z cen u rodičů, frustrace z nekoupenýho kulicha (trika, mikiny, rukavic) u dětí..co to kruci je, s těma lidma kolem ? Prodávám kousky svojeho života, za čím dál menší cenu…

——————
Jiný večer, veranda, západ slunce..
——————-

Jsem po operaci ruky, nevím kdy půjdu na kolo, nesmím…na skály taky ne…a vlastně, to kolo, miluju to, ale s kým… Jezdím na kole, kolik let. Parta co byla, už není a je to jiný. Maj děti, změnily se hodnoty, tak to prostě je. Dělám tolik věcí pro lidi, závody, akce, srazy, zkouším tohle a ono, aby dobře bylo, aby to někdo ocenil, pochopil, uznal, že se to dá, dělat jinak, a pořád narážím. Není čas, není chuť, není snaha, není motivace. Nebaví mě to. Vše dělat za nuly, poplácat se po ramenou sám, sednout si a přemejšlet, proč jsi tomu zase dal tolik, a dostal tak málo…

Hm, co z toho…

———————–

Taková byla občas nálada. Takhle člověk přemýšlel, dostával samo i hodně, super dny, super lidí, ale pořád tam hlodaly ty pochybnosti, o lidech, životě, stylu jakým žiješ a místě kde…

Rozhodl jsem se na podzim 2O12, že odsud definitivně zmizím.

Sedl jsem si a začal přemýšlet, co se svým životem vlastně chci dělat. Co jsem už dělal, co zkusil, čím se živil, co miluju, co musím dělat, co můžu dělat, co chci kurnik dělat…co mám asi nejradši.

Jsem člověk, co prošel tolika sporty, a všem dal vše, co jsem mohl a chtěl…a já většinou můžu, mohl, ať už časově, nebo finančně, víc než ostatní. Tlačil jsem se na limity ve spoustě věcí, zkušeností mám na rozdávání, píle a vůle taky, rétorické schopnosti na výši, mohl bych dělat hodně věcí, jen si teď vyberu co. Až to vyberu, dám tomu vše, hledání cesty, jak svůj novej směr uskutečnit. Zjistil jsem, že svoje zkušenosti chci předávat dál – ukazovat, stejně tak, jako díky 7 mi letému publikování článků a videí na 720 – možnosti, jak vylepšit svůj život.

V létě jsem byl několik měsíců jako surfguide v Protugalsku. Byla to velká zkušenost, při níž jsem pochopil, že tímhle stylem ano, učit ano, ale ne takhle vybavením náročnej sport. Chci si věci dělat sám ! Chci především CELOROČNÍ činnost, té své budoucí náplně.

Začaly se mi rýsovat jasné mantinely, toho co chci, a co mohu.
Kolo - sezonní záležitost, materiálová náročnost, malé skills pro učení.
Surf – materiálová náročnost, finanční náročnost, malé skills pro učení.
Lezení – nemožnost skrz tristní stav mých rukou.
Freediving – stop….počkat…to je věc, co miluju a umím asi nejvíc.

Začal jsem makat na tom, abych mohl učit freediving.

Jsem člověk, co zapotápí kolem 6O ti hodin (dle mých hodinek) ročně, jen na nádech. Když si ro rozpočtete na minuty, je to 3600 minut, což je při průměrné délce ponoru 2 minuty, 1800 ponorů ročně.
Jsem člověk, co vydrží nedejchat v pohybu 3:3O, co má statiku přes 5 minut, v bazéně nakopáno 15Om a co má medicínské znalosti funkcí lidského těla.
Jsem člověk, co byl vzděláván u nejlepších ve svém oboru..jsem připraven, pro tuhle cestu ???

Ještě asi ne. Ještě musím zkusit, jestli jsem schopen lidi UČIT.

Zkusil jsem si otevřít freedive školu spolu s kamarádem z Moravy. Rukama mi na dvou čtyřdenních kurzech během jednoho měsíce prošlo 23 lidí, 23 spokojenejch lidí. Managment mám v malíku, logistiku taky, výukové materiály, koncept, techniku, vše. Jsem tedy kompletně připraven.
Učit freedive v České republice je pro mě nesmysl, chci odsud pryč a taky tu nechci lézt do zelí lidem, co to dělají mnohem déle a lépe, než já. Chci učit lidi tomuhle super “sportu” přímo v destinaci, kde je možno topit celý rok…

——————————

Sedl jsem si tedy nad google Earth a začal spolu s vyhledávačem prolejzat destinace na světě, kde by o učení freedive byl zájem. Našel jsem 4 lokality a čtyři společnosti, kde jsem si myslel, že by o učení freedivingu mohl být zájem. Napsal jsem presentační email a obeslal společně s mnoho fotkama a mejma publikovanejma videama na jejich emailové adresy, a čekal.
—————————–

Po třech dnech jsem měl všechny odpovědi zpátky. Na třech destinacích o mě měli zájem. Odpověděli všichni.

To, jakým způsobem se teď rozhodnout, s kým začít jednat, by se zdálo asi složité…ne ale pro mě. Nechci dělat pod nějakou velkou prachatou společností, nechci bejt někde, kam se za mnou skrz neskutečně drahý letenky nikdy nikdo nepodívá,  nechci být někde, kde není kopec….a především chci dělat se super lidma.

Mé podmínky nejlíp splnila Indonesie.

Dál už je to příběh, který by vás nezajímal. Jednání v pohodové atmosféře, fajn domluva, kdy stále platí to, že slovo by se mělo dodržovat a výhled odjezdu v horizontu pár měsíců…a hlavně nechuť z obou stran vytvářet něco, co bude jen na chvilku, ale tvořit trvalé hodnoty na tak dlouho, jak to jen půjde.

Jediné, co mě ještě chybělo k úplné pohodě, byla certifikace od mezinárodně uznávané společnosti, pojištění u Loyda, a status instruktora zaštítěný těmi nejlepšími. Proběhla schůzka s Freediving Instructors International a přihlášení se na jejich 14 ti denní instruktorskej program, kdě tě po brutálních zkouškách a topení (hehe) snad uznají jako schopného učit. Je to jak v Army – přežiješ, složil jsi zkoušku. : )
V současné době teda jedu tréning, abych limity, které jsou dané, byl schopen udělat, taky to bude prej v Angličtině, takže nějaký ty slovišká, no příprava tu je.

Takže to klapne taky.

Odjíždím tedy +- 1.března z ČR. Nejdřív Indonesie, Bali, kde mi byl poskytnut zdarma pobyt a možnosti využívat resort, abych se mohl připravovat na zkoušky, následovat bude cesta zase na druhou stranu světa udělat F.I.I. instruktora, a pokračovat opět zpět do Indonesie a nástup do práce. To je vize dalších měsíců. Je toho hodně, ale já to zvládnu.

I am, I Can.

A to je snad celé.
Takový je příběh, o cestě, kterou jsem si na následující roky vytyčil, a kterou chci jít.

Co bude s obchodem je jasný. Nastupuje sem Šárka, na stálo, která obchod povede myslím líp, než to dělám posledních pár let já. Daně, DPH, objednávky, fakturace, vše budu řešit já, skrz dnešní vymoženosti internetu a godblessSKYPE odkudkoliv, i z pralesa. Web taktéž.

Co bude, se uvidí.
To je asi vše.

————————————————

Tenhle článek jsem chtěl opět publikovat jako návod. Jako návod, sebrat se, nakopat se sám do prdele a začít se svým životem něco dělat. Neboť jakejsi neklid máme v sobě geneticky zakódovanej, jakousi nespokojenost, jež je hnacím motorem pokroku, rozvíjení svých schopností a ve svém důsledku kvality života. Možná že i to je jedna z odpovědí na otázku, proč jsem toho v životě zkusil tolik a tak moc na plno – prostě to mám v sobě, tu chuť jít dál, učit se nový věci, budovat, získávat zkušenosti a rozhled, jít tou cestou k jedno jakému cíli.

Spousta lidí neustále o něčem mluví, sní. Já taky. Rozdílem mezi námi je to, že já svoje sny uskutečňuji.

Pokud budete kdokoliv chtít přiletět, na návštěvu, nebo na kurzy…nebo jen zewlovat, tak až se zabydlím a zapracuju, dám vám vědět. V současné době horizontu minimálně půl roku chci udělat vše proto, aby majitelé resortu byli spokojení, abych ze sebe vydal to nejlepší co umím, abych pro rozvoj resortu a výuky freedivingu a jógy udělal maximum. Nevím co bude, jak to celé dopadne, ale mám vůli, jsem připravný a těm, co jsou připravení, přeje štěstí.

Žijte.
Neexistuje nic takové jako obyčejný okamžik.
Toliko pro komunitu kolem 720,
kamarády,
přátele,
bejvalý lásky,
rodiče a sourozence – Martin.