Ke kapli anděla strážce nad Sušicí jsme dorazili už včera a tak se budíme do známého prostředí, ale se skoro neznámým pojčaasím. Je totiž azuro – mozol to do nás pere už od rána a teplota leze každou minutou nahoru jak kdyby to nemělo strop. Včera navečer se tu u nás ještě zastvil sušickej Čerw, kterj zná místní traily jak pes boudu a náš plán, že ot tu vojedem všech nám říká, že si máknem a že těch 40k nebude zadarmo. My ale máme plán a plní sil, tedy jak jen můžeme po žti dnech bikování mít, vyrážíme kolem 10hod na první traily.

S oheldem na to, kde stojíme autem dáváme na rozjezd trial Morrigan, na jehož začátek už se sápen s lehkou nedůvěrou, že tohle bude asi fakt celej den do jkopce. Trail pak spíše plužíme, protože poprvé na oči a na rozjetí, to tu trochu drncá a po těch pár dnech ve vyhlazenejch klopkách je to změn a jak digitálu na kinofilm. Trail začíná značením jako červenej apak přechází do černýho, ale úplně výraznej rozdíl bych v tom neviděl. Máme tedy za sebou první část a nyní přichází to nejdelší stoupání – odspodu města až nahoru na kopec Sedlo, což je pěkných 400m výškových.

Dá se to jet ale z větší částí po asfaltu, což se nám dědkům zdá jako dobrá volba a tak vzlínáme z města do hvozdů. Kolem pak začíná provoz řídnout až najednou není kolem živáčka a za jedním horozintem se nám rozprostře výhled na daleké horizonty. No stoupání je to sice slušný, ale když se mě Martin zeptá co je to támhel vzadu za kopec a ze mě vypadne jen: “To mylí Frodo, to je Mordor!” začnem tuhle žoviální konverzaci vést po celou dobu a najednou kopec mizí pod nánosem permanentní nálože srandy.

Pořád si to ale nahoru odjedem po svých a pěkně až k rozhledně, kde už na ná čeká další trail s názvem Epona.

A to vám řeknu to je teda bomba. Komplet zaříznutej do úbočí kopce s několika místy, kda se trail dělí na lehčí a těžší variantu a hlavně se střídá různý profil trailu. Chvíli rychlý pasáže po kořenech aby pak přišly klopenky, padáky přes šutra, ale i několik skoků na srdíčko se sakra úzkýma dopadama. Pak jen krátký přejezd a dostáváme na dva červený traily Roky 1 a Roky 2.  Tedy i ten názen napoví že procházka po mechu to nebude, ale skalky a padáky dolů s jednodušší techikou i tady stojí za sjetí.

Pak další lehčí přesun s mírným výšlapem a už jsme na startu další, tento krát modrého trailu ma je opravdový flow. Linkin je pecková palba bez kořenů a kamenů se spoustou klopenek a skoků prostě klasický populární flow trail a ten nás zavede až dolů do města.

Ve městě pak dáváme pauzu u benzinky, berem colu a proteiňáky, protože už teď máme za sebou skoro 4 hod na kole. Jo, nejedem žádnou palbu, ale nohama musíš točit pořád. A ne jink aje tomu i u posledního stoupání od spodu ze Sušice až nahoru na Svatobor. A tady už se opravdu zažne chleba lámat a jsou tam pasáže kdy lezem z kola dolů a chvíli tlačíme. Jo začínáme bejt vymletý jak ložisko na pouťovym kolotoči třetí cikánský generace a podobně vypadá i naše konverzace. Nakonec se na ten kopec vydrápem a ač zprvu nemůžem najít start posleního trailu tam nám Čerw na telefonu opět poradí a my už to můžem pustit po trailu OGhma dolů.

No a to co, se děje tady, tak to nemá obdoby. Tohle je trail, kterej prostě chceš mít zabarákem, protže je tu snad vše co lze do trailu nacpat. Slušný převýšení, rychlý pasáže, skoky i polety jak kráva, gapy, dřevený lávky, lesní hrabanka, kameny kořeny, klopenky.. prostě tenhel trail fakt nemá chybu a mít víc sil, tak to dáme určitě ještě jednou. Ne nadarmo se ale říká, že v tom nejlepším se má přestat a tak i my už jen projíždíme pokojně městem, které se připravuje na večerní Sušické slavnosti a spoutáme zpátky k Bublině na Vrch anděla strážce.

Hele bylo to naprosto parádní vyždímání na konci našeho letošního 720 roadtripu a já bych jen chtěl poděkovat Martinovi, že to zase dal dohromady, že jsem jeli jeho naprosto boží Bublinou a taky, že už tenhle trip končí – protože v blízkosti jiných lidí jsme se začínali pohybovat přískoky a omunikovat v hlasitých skřecích.. prostě dva fotrové od rodin na tejdením bikovým tripu!

A příští rok? Sledujte nás a určitě budem rádi, když se k nám kdekoliv přidáte!

Díky!

-Andy- a Martin Pimpyourlife

Ano, i pro nás s Martinem to ráno začíná dost podobě – teda až na tu cestu do práce. Tou by se al edala parafrázovat cesta lanovkou s kolama na kopec. I dnes jsme se totiž sebrali a byť to ráno díky nočnímu dešti bylo trochu delší, tak jsem se sebrali a vyrazili na kopec. S ohledem na to, že nás odpoledne ještě má čekat přesun zpět do Česka, volíme nakonec jen 2hod permici, kterou ale máme v úmyslu vojezdit jak nadrženej námořník první barovou couru. K turniketům teda stoupáme současně a na signál pípáme první jízdu.

Je jesný, že po tom dešti budou Dh, Enduro a lávkový traily voslizlý jak režisér německýho péčka a tak se těhle trailům z principu vyhýbáme a dáváme tak prostor solidnějším parametrům flowčkovejch trailů.

Nakonec končíme u dvou, který mezi sebou střídáme s německou přesností a tak se nám postupně i daří snižovat časy i přes stále mokrej povrch. Aby toho ale nebylo málo, prohazujeme si na jednu jízdu kola, aby Martin poznal zač je toho Santa Cruz ve velikosti XXL a já abych zase zamáčknul slzu nad prodanou srdcovkou RB Bandit. Lítáme teda takhle doku nám turniket nevystaví stopku a můžu v klidu říct, že to byl dost intenzivní 2hod trénink kliků a dřepů u kterých ti sviští větvi i kmeny stromů kolem hlavy v dost těsný blízkosti.

S Geissem se pak loučíme po obědě a lehké chilloutu a skáčem do Bubliny a už jí mažem zpět přes Rudu a nádherný šumavský hvozdy až do Sušice, kde parkujeme lehce nad městem u kaple sv. jana.

Místo už na první pohled vypadá fakt parádně, to ale netušíme co tu západ slunce rozjede ze nádhernou show přes Svatoborský kopec. Užíváme si teda tuhle podívanou ze střechy Bubliny s láhví červenýho a jedinou tečkou na celý podívaný je noční vystoupení nějakýho vožraly, co přijel autem a řval tu na svojí holku. Když si pak týpek znova sedá za volat a několikrát odjíždí a zase se vrací, tak na něj voláme benga. Hele ne – necejtim se jako práskač a když týpkovi naměřili nakonec 3,6 promile, jsem fakt rád, že si ho sebrali.

Teď už al ejdem spát a sna dtahle večerní show nebude mít dohru, protže zítra nás čekaj traily tady všude v okolí a na ty je třeba se rozhodně dobře vyspat!

-a-

Co se ale od té naší první návštěvy před dvěma dekádami změnilo? Tak klik na report..

Ono tu už vážně bude asi 2é let co jsme poprvé objevili tuhle lokalitu, kde si něci řekli, že přes léto pustí lanovku a budou rejžovat i mimo zimu. Tehdy jednosedačkovou lanovku ale v mezičase nyní vystřídala 6ti sedačka s luxusníma držákama na kolo, ale hlavně se rozrostl počet a rozložení tratí.

Legendární DH trať je sice pořád na svém místě, ale my jsme ji pro dnešek vynechali neb naše chatrné kosti už nejsou na celodenní zbíjení v šutrech úplně v kondici a co si budem – Martin by měl stále regenerovat svý zlámaný žebra. Takhle tedy stačí že jsem si pro dnešek vybrali modrý a červený traily u kterých ale není nouze dávku kliků a dřepů jak na tréninků lyžařů pro jízdu v boulích.

Jako první tedy volíme modrej Flow trail a stačí prvních pár metrů aby nám bylo jasný, že tohle bude naprostá pecka! Místí zamakali nejen na rozržení trailu, ale i na udržbě a tak to dolu můžeš valit jak jak kosák po dešti a vyzobávat jednu žížalu – totiž klopenku za drunou.  Mezi tím si ještě ale potáhnout pár skočíků a bratru dole máš co dělat abys stačil s dechem, sílou i koncentrací!

Nedáváme žádný velký prostoje a už se sypem zas na lano abychom dali další Flow trial, ktrej má snad ještě lepší parapetry, je o něco malinko širší i rychlejší a skoky na něm jsou už taky o poznání delší, byť jsou tu všude lavice a vlastně tě tu nic úplně nepřekvapí, i když pojedeš první jízdu svižně na oči.

Dál zkoušíme jeden červenej Enduro trail a tam se shodujem, že když člověk nabere rozumnou rychlost, tak malý a zasekávací nerovnosti najdnou začnou sami mizet pod kolama. Další volíme dřevěnýma lávkama protkanej Evil Eye 1.0 kde se taky dá je prakticky vše na oči jen ta hlína mezi hromadou kamenů a kořenů prostě občas chybí a tak některý klopenky a dopady nejsou úplně procházkou po golfovým trávníku. My ale nehrajem golf a tak si po lehký pauze nakládáme další dávku modrých i červených trailů a takhle pokračujeme až do odpoledních hodin, kdy už oba seznáváme, že začáníáme ztrácet koncentraci a tudíž bude nejlpší se na to radši vykašlat.

Kolem třtí pak tedy pozdní oběd, lehkej chill a pak protáhnout nohy procházkou ať úpln nezatuhnem. A k večeru nasbírat dřevo, protože místní parking je vyloženě fire-friendly.

A tak u další láhve červeného “Viviene” vína zakončujem dnenšní bikovej den a u ohně plánujeme dny další.

O tom ale zase až zítra..

-a-

Zas-ráno. Zas nudnej výhled přímo z okna na skoro nekonečný šumavský hvozdy, který pro dnešek sice nebičujou paprsky slunce, ale zato nám alespoň spadla teplota. Těch 10st a svěží větřík nejsou sice největšími lákadly na bikeparkový řádění, ale jak říká dávná pravda – Není špatné počasí, je jen špatné oblečení. Tak se po prodloužení snídaní balíme do vrstev funkčích hadrů a jedem k lanovce.

Martin si bikepak slítnul jen částečně včera a jen jednu trasu, když se vracel z jeho šílenýho rekonvalecenčního vejletu, ale po mým včerejším řádění tady se domlouváme, že 4hod permice nám dá víc zábavy než celej Netflix, takže celodenka je pro dnešek unreal jak Den kondora pro TikTokovou generaci. Berem teda ticekty a vyrážíme lanem nahoru. Na rozhýbání dáváme modrej Flow triil, kterej má neskutečně vyšejpovaný klopky, kde géčka v každý z nich zmáčknou a prověří stehýnka a bicáky jak trenér dorostu svý sportovkyně před výkonem.

První trail nás tedy požvejkal slušně a tak si ho pro jistotu dáváme ještě jednou, abysme pak zkusili ten rozdíl na červeným skákacím trailu. Tam těch rychloklopek sice není tolik, ale co chybí v počtu to narostlo v objemu. Klopny macatý jak kdybys je dělal korečkovym rypadlem a odrazy skoků jsou jak stěny u-rampy na x-games. Po těchhle rozměrech vypadá další jízda na modrým Sing Trailu jak přesun z jiný dimenze a to i díky tomu, že zjišťujeme že tady dáš 4 traily do půl hodiny. No bude to dnes evidentně výživný a z počtu opakování by šel do kolem nejeden fitnesák.

Po těch půl hoďkách dáváme tedy vždy pauzu u auta a pak zase na lano a do zaplout do trilu. Martin střídá červenej skákací a modrej Flow trail a já si skoro výhradně nalítávám tu červenou skákací lajnu, protože air time na tomhle hřišti je  něco co tě fakt baví. Na celým trailu od shora do konce totiž nemusíš sáhnout na brzdu a přitom tu jsou polety a klopenky, že si halvu musíš vykroutit jak tenisovej rozhodčí ne empiru.

Lítáme teda takhle skoro tři hodiny až najednou začíná koncentrace odcházet  a tak je na čase tomu v nejlepším zamávat a přesunout se definitivně k autu. Tam už jen sprcha a jídlo, pobalit věci a můžeme vyrazit na naší další lokaci a to do bikeparku Geisskopf.

Velký Javor tedy za mě naprostá pecka a pokud se chcete učit lítat vzduchem, nebo jen kroutit klopenky je tohle naprosto ideální bikepark, kde k dovršení všeho mají i airbag na trikování a pozor – mčku na kola!  My už ale tohle místo opouštíme a k večeru zabíráme místo v Geissu, kde u plápolajícího ohně  a s láhví vína ladíme plány na dny budoucí i rekapitulujeme zážitky minulé.

Tak takový byl další den našeho 720 Roadtripu a vy se můžete těšit i zítra na další pokračování tyhle ságy!

-a-

A tak tu sedíme a kecáme, až na modrý obloze začne zběsilá jarní termika formovat vysekaný mraky jak dvacetiletej týpek svý bicáky v posílce. A protože nám ta dvacka už párkrát cinkla, je třeba se nakonec zvednout a rozhejbat kosti. Martin dneska bikepark vynechává a plánuje podle mapy lehkej expoloring výlet na nějaký jezero přes kopec, ale jak kdyby tušil co bude následovat, že prej když se z dvouhodinový vyjížďky stanou čtyři hodiny, tak mu to taky nebude vadit. Já mám v plánu hoblovat bikepark, protože jsem tady na to slyšel samý pozitiva. Dáváme si teda placáka a každej vyrážíme po svých.

Moje představa vývozu kola kabinkou na kopec mě hned u kasy bere s lehce škodolibým úsměvem pokladní za sklem: “Nein, nein, bikepark ist 1km – weg..” zní přes mikrofon a to jsem pomalu nestihl ani říct moje oblíbené: “Gutten Morgan!”. Vysouvám teda sedlovku a přes parking vrtim nohama k druhým vlekům kde už se kola točí a k mému překvapení to tu na vývoz řeší kotva, kterou si sám musíš zaháknout za představec. Za sklem tu dokoce ani nikdo nesedí a na koupení permice tu mají dva automaty. Jako to,u říkám sámoška! Beru teda celodenku a už si to štráduju ke kotvě.

První jízda nahoru a hlavu si může doleva ukroutit, protože to, jak tu už z dálky vypadaj klopenky, jsem dlouho nikde neviděl. Je sice pravda, že já dlouho nikde nebyl, ale tohle vypadá už z lana na velkou parádu. Nahoře se tedy chvíli rozkoukávám abych pochopil, že jsou tu čtyři traily – dva modrý a dva červený a tak si na rozjetí dávám modrý Floučko.

A hne po pár metrech zjišťuju, že mě ten pohled z lanovky nezklamal a že ta celodenka bude rozhodně stát za to. Všechny klopenky jsou totiž neskutečně vysoký a celkový flow trailu je neskutečný – dole mám hned po první jízdě rohlík místo úsměvu a tak hned jedu na další traily. No hele vojezdil jsem to tu všechno a nejvíc mě nakonec bavil červenej skákací trail, v klopkách cejtíš géčka, jak astronauti při startu a skoky maj už dospělý rádiusy. Lítám teda až do jedný hodiny, abych se při návratu k autu, kde si chci udělat oběd mrknul na hodinky a tam mi svítila zpráva od Martina, ve znění: “Vyrobil jsem slušnej průser, ale jsme v pohodě, jen mě ten návrat bude asi chvíli trvat..”

To chvíli se nakonec protáhne až do pozdního odpoledne. Martin si totiž naložil vyloženě rekonvalescenci na svý žebra a proto přes 5hodin střídavě tlačil a nosil kolo do kopců jak kráva, aby si ani nemohl užít jízdo z kopce, protože to bylo zas po zarostlejch cestách.

Nakonec jsme se ale u auta odpoledne sešli skoro ve stejný čas, jen já si to odseděl na lanovce a z kopce si jen tak poletoval a Martin to vyzobal na nejlehčí převody a naložil si jak dlouho ne.

Večer teda žádný velký kino a brzy zalehnout, protože zítra ná čeká.. no tak to vám napíšu zas zítra.

-a-

Tak fain pondělí – zdravíme z Velkého Javoru!

-a-

Je sobota 5:30 a zvoní budík. Ne, nejsem z toho nijak přešlej – standardní čas vstávání do práce. A že to i dnes bude práce, je naprosto jasný. Snad ale nebude pršet, nebo brutáně fičet, běží mě hlavou když už sedím v dodávce a s Tobiášem uháníme stále ještě potemnělýma brdskýma hvozdama. Na Moninci jsme ale včas, aby nás na parkingu nezaskočilo moc aut. Parkuju rovnou k výjezdu z tratě, beru propriety na přuhlašování a hurá do monínecký M2.

Sotva tedy rozjížím ntb už se ke mě hrne prvnívh pár lidí. To samozřejmě potěší a tak datluju jedno jméno za druhým a modlim se, že někde splašim zapomenutou nabíječku k noťsu, jinak pojedem celý závody v oldskůl freestylu – tužka + papír. Naštěstí mě ale zachraňujou místňáci a tak se prokousáváme těma dvěmo hodinama registrace v digitální formě. Už po hodině máme ale na kontě přes 50 jezdců, z čehož jsem sice happy jak dva grepy ale zároveň někdo z kluků hlásí, že po parkovišti se samo od sebe ze shora rozjela bílá dodávka a skončila až dole ve smrčkách!

Teda upřímně – ztuhla mě v žilách krev, protože to, jak vždy parkuju svojí dodávku já – tedy čumákem z kopce (byť jsou přední kola na podjezdech) abych viděl na výjezd z lesa při závodech, není něco z čeho bych měl být v tu chvíli v klidu. Naštěstí mě ale hned Tomáš zahlásí, že moje dodávka to není, že celý to divadelní představení, kdy za dodávkou běželo několik postav a zběsile mávali rukama, viděl a že moje dodávka je stále na místě.

Každopádně registrace kompletně ukončena v 10hod a tou dobou doráží i obě sanitky a my jsem se šli připravit na start závodů, který se už tradičně jede na dvě kola, kdy rychlejší kolo se počítá. Lehce před 11hod si tedy s Tomášem, který je na startu, voláme a s tou 11hod spouštíme race!

No hele lítalo se z kopce o sto šest a to dokonce tak, že jsme letos měli bohužel i několik crashů, kde museli zasáhnout kluci ze sanitek, za což jim patří velký dík. První kolo pak jelo spoustu jezdů ještě oťukávačku s tratí, ale v druhém, se podle časů začalo fakt mačkat z kopce co šlo. A když už byli všichni tak rozlítaný, rozhodli jsme se že nebudeme moc otálet a tak půl hodinky po dojezdu druhého kola už se nám řadili jezdci na rozjížděcí rampě pro Whipcontest.

I do týhle taškařice se přihlásilo dobrých 20 kousků a tak jsme je nachali půl hodinky lítat vzduchem na prvních dvou lavicích, kdy na jedný museli dát whip na jednu a na druhý lavici whip na druhou stranu. Z tohodle půlhodinovýho jamu jsem pak vybrali pouz 4 jezdce do finále. No a 4 jen proto, že o vítězi se rozhodlo v posledních pár minách jamu. Šmejky to totiž zlomil! A jak pravý nepsané pravdilo moníneckého Whipcontestu – “Kdo to zlomí, tak vyhrál” bylo o vítězi rozhodnuto předem. I tak se ale posledních 4 jezdci vrhli do finále, kde padaly parádnií whipy!

Po skončení whipu pak už nebylo na co čekat a všichni jsme se přesunuli na terasu monínecké restaurace M2, kde se vše vyhlásilo. Do Chainlessu se letos přihlásila i jedna žena a tak si Žaneta Zavadilová rovnou odnesla i medaili za první místo. V juniorech pak Chainless vyhrál Vašek Bambas, před Martinem Míčkem a Oliverem Novákem. Chlapi pak svedli opět bitvu o druhé a třetí místo, protože jak už je na Monínci zvykem první místo si tu opět vyjel Vojta Strmiska! Druhý pak skončil Šmejky a třetí zajel Jakub Hlach. K zavšení všeho pak zbýval už jen vyhlásit Whipcontest, kde tedy první místo se zlomeným rámem bral Šmejky, druhý byl junior Bambino a třetí opět Jkub Hlach.

Tímto jsme tedy uzavřeli bike sezonu na Monínci v 720.cz bikeparku a já moc díky jako každý rok Jardovi, že nás tu nechává jezdit a budovat. Celá monínecká CREW v čele s nestorem Vlčákem, Zdenou, Tomášem a dalšími že pořád kopou, staví a opravujou, Tobiášovi za pomoc při Chainlessu a Tomášovi stejně tak!

Tak letos konec. A co příští rok?
Jako já už se těšim teď!
Tak see ya na jaře!

-a-

A výsledky zde:

Takže oficiálně do světa hlásáme, že v sobotu 27.9.2025 se v 8hod otevře registrace ve spodní restauraci M2 a až do 10hod se budeme moct zapsat do našeho unikátního Chailess race, kde startovné je opět dobrovolné ale počasí jsme si opět draze zaplatili.. muhahahaaa!

Lanovka pojede už od 8:30 abyste mohli ještě něco potrénovat.

Race pak odstartuje v 11hod, podle čísel a pojednou se klasicky 2 kola, kde lepší z časů se počítá. Po dojetí Chainlessu, se pak hned přesuneme na Whipcontest a tam vyhrotí ti největší Whipmástři svoje skoky. Pojede se na prvních dvou lavicích, dole u parkoviště, opět stylem, že na jedné lavici musíš dát whip na jednu stranu a na druhé lavici whip na druhou.

Doufám, že riders pak sebou přivezou své drahé polovičky, děti, rodiče, prarodiče i stopařky, aby se jim vytvořila ta správná divácká atmosféra! Vyhrává pak ten, kdo to zlomí, a nebo raději ten, kdu umí největší whipy na obě strany!
Jakmile doskáčeme Whipcontest, přesuneme se opět do M2 a tam to všechno vyhlásíme, dáme si high5 a na moníneckým laně se uvidíme buď ještě v neděli a nebo pak až na jaře.

Takže v sobotu v 11hod START!

Za moníneckou crew:

-a-

A co to bude dnes?

Cesta z města. Cesta nahoru. Cesta do hor!

Ráno se budíme u řeky a protože spíme v autech netrvá moc dlouho se nasnídat, zpakovat a vyrazit na přesun za Martinovo camperem. Dnes je totiž v plánu ferrata a ač je to autem tak půl hoďka, je dobré mít čas na své straně, obzvláště pokud se jede do hor.

Po lehčí kličkovačce na okreskách, kde místama jedem do kopce za dva a serpentiny jsou vostrý že bys tam zlomil žebřiňák, napojujeme se nakonec na lehce širší silnici, po který se dostáváme až do jednoho pasu ve výšce kolem 750m.n.m, kde Martin dává signál, že tady někde to musíme zahodit. Naštěstí je tam prašná cesta a za zatáčkou i celkem místo, takže parkujeme a hurá oblíkat.

Venku fičí, že z trvalý bys měl foukanou a z afra jasnej punk! Berem tedy bundy čepice, nějaký náhradní funkční oblečení, svačinky a věci na ferratu a vyrážíme z toho větrnýho tunelu pro eFjedničky do lesa, který nás naštestí hned chrání před tou studenou sibérií.

Po pár minutách, ale zjišťujeme, že les nám sice skýtá závětří, ale s tím se začínáme zas hned potit, takže lehká svlíkačka a pokračujeme. Do půl hoďky jsme pak pod nástupem na první ferratový jištění a tak do toho hned stoupáme. Martin vede a jak kamzík tam skáče bez jištění nahoru. My se tak nějak cvakáme, ale jsou místa co vynecháváme i my, protože je třeba se trochu hejbat kupředu.

Z minulé návštěvy Martina a pak i Davida nějak vyplynulo, že to kluci šli celý snad 5hod a tak je třeba trochu šlápnout, ať těch dalších cca 700m po skalách nastoupáme co nejrychleji. Obecně totiž není problém to vysápat nahuru, ale pak, když už máš unavený nohy, sestoupat bezpečně dolů. To bych ale trochu předbíhal, protože ty pravý ferratový laskominy teprve přicházejí.

Ona tahle ferrata není nijak náročná a já teprve teď googlim, že má označení C/D. No.. žebříky tam byly, to jo.. a nějaký přechody po hraně vlastně taky.. a tak nějak zakopnout a slítnout z římsy se tam dalo vlastně taky.. ale jinak to vlastně byla pohoda a upřímně nebylo tam místo kde by se musel člověk nějak spešl věšet do odsedky, nebo tak něco.

Exponovaný místa prostě byly, ale byly kratší a tak se to vše dalo rozumně bez většího fyzickýho vypětí vyběhnout. Jak tady vzlínáme povzbuzovaní od Martina, jsme po krásných 2hod zaslouženě nahoře. No hele stále ale pokračuje tahle parodie na podzimní pochmurné dny, protože ono i přestalo extrémně funět a tak si nahoře sedáme, vyndaváme sváči a ještě se pořádně kocháme těma panoramtama jak Homolkovi ve Špindlu.

Pořád nás ale čeká ještě sestup a tak opět moc neotálíme a po chvilce odpočinku a sežraných houskách s prošutem, co jsme si s Petrem vynesli, vstáváme a nejdříve po hřebeni s jedním sestupem a výstupem na vedlejší vrchol mizíme z týhle ferraty směrem dolů do údolí.

Ani cesta dolů ale rozhodně není zadarmo a ze stehen stříká laktát jak když na mixér zapomeneš nasadit víko. Dobrá nálada a strašný macho-kecy nás ale ani cestou dolů neopouští a možná je to už i nějaká předzvěst toho, že za chvíli skončí nejen tenhle zážitek, ale celý náš camp a my se vlastně nechceme loučit. Po dalších dvou hodinách jsme ale u aut a tak jsem celou tuhle ferratu i se setupem dali lehce přes 4hod.

U aut si pak už jen dáváme placáka s Davidem a ten bez velkých gest i slz mizí. S Martinem i Petrem si sice dáváme ještě jídlo a lehký chill u aut a dokonce domlouváme, že cestou domu přespíme u nějakýho jezera v Rakousku, ale minuty běží, my balíme poslední vybavení, hážeme to do aut a najednou na navigaci svítí 6hod za volantem a my si ještě naposled máváme z okýnek aut, než si navzájem postupně mizíme z dohledu. Až zvláštním způsobem ale mám pocit, že jsme se vlastně nerozloučili a že tak nějak pořád pokračujeme.

Jen každý už najednou po svý ose.

Každý už ten svůj vlastní životní adventure.

———————

Epitaf.

Dlouho jsem nepsal. Recenze, reporty, články, nebo myšlenky. Web tu ležel ladem a místo tady setí písmenek já sklízel korporátní kázání. Ty písmenka tady zasetý ale na rozdíl od kázání, klíčí. Klíčí a rostou v chuť dělat víc. Být víc někde, být víc všude. Všude totiž může být dobře, když to všude znamená být venku.

A my teď byli týden venku.

Vstávali, běhali, jezdili, klábosili a nebyl moment kdy by někdo kázal.

Byl to úžasnej týden a moc díky Martine, že jsi to pro nás připravil!

Bylo to venku a bylo to T.O.P.

-Andy-

[Gallery not found]

Splouvání řek má jeden zásadní háček. A tím nemyslím toho chlapíka co na kanoi sedí vepředu a čte vodu, ale tím háčkem myslím logistiku. Buď máš totiž auto nahoře a po dojetí řešíš jak se tam dostaneš, nebo necháš auto dole, ale řešíš jak se dostat s kajakem na místo startu. A jak tak frčíme na místo startu Martina naštěstí napadá jak ještě ušetřit nějaký čas a vyřešit ten logistický zlý sen pro 4 lidi a 4 auta, ať se pak nevozíme jak bulharský melouny na západ.

Přehazujeme tedy moje 2 kajaky, kolo a nějaký tašky k Martinovi a Davidovi a já s Petrem pak zajedeme do cíle. Tam necháváme moje prázdný auto – kterým se pak všichni vyvezem i s kajakama a vyfouklýma paddlama nahoru. Po půl hoďce jsme už ale s Petrem u kluků na smluveným místě startu.

Tam nafouknout dva paddly a kluci se domlouvaj, že o druhej kajak se nějak průběžně prostřídají a já že jedu celou dobu kajak. Lehce pře desátou tedy už v plní polní neseme plavidla k vodě pod první jezík a máváme autům s důrazným voláním: “Zůstaňte tedy a nikomu neotvírejte!” a pa už hup do vln.

No, do vln. Spíš do voleje, kterej ale naštěstí teče. Pro začátek je to ale dobrá seznamovačka a to nejen pro nazvykání pocitu vznášení – voda je totiž absolutně průzračná, kdy místama nad větší hloubkou máš pocit, že fakt letíš, ale i pro to, že voda má tak 10st a do toho se ti prostě skákat nechce a já si i zvykám víc na nový pádlo co mám na doporučení od Pavla z Boatparku. Po pár meandrech, už ale začínáme opět žehrat na tuhle idilklu jak na plagáty hodně drahý cestovky, protože se stoupajícím sluníčkem se začíná i oteplovat a my v neoprenech začínáme lehce vařit. Netrvá ale dlouho a je tu první peřejka, resp, spíše vlnky, kdy pro mě a Martina na kajaku se neděje nic, ale Petr a David na paddlech začínají vyvažovat a jejich postoj vojáka hradní stráže mění se do podoby paragrafu. Oba ale zatím vše ustojí, resp. Petr, protože David má na paddlu opěrku a jede v sedě. Motáme se tedy přes další meandry a sem tam peřejky až se dostáváme k prvnímu svižnějšímu sešupu, který není z dálky vidět kudy to jet.

Martin tu už byl a tak jede ke břehu a ze strany kouká, kde to teče, načež ukazuje že tak nějak všude, ale asi nejlíp uprostřed. Beru ho tedy za slovo a rozjíždím to jak sněžná fréza po vydatný zimě. Na posledních dvou metrech se mě otevře celá peřej a já zjišťuju, že bych potřeboval být tak o metr vpravo. S touhle hybností už ale nic nesvedu a tak to tam posílám, načež dostávám ťukance od dvou šutrů, ale nijak zásadní a tuhle 10m peřej sjíždim. Dole pak hned otočka a ukazuju klukům kudy to poslat. Martin jede v kajaku na pohodu, ale Davida i Petra na paddlech to otáčí a kluci tak zkoušej prvně tuhle průzračnou, ale v pravdě otužující vodu. Oba ale rychle skáčou zpátky na svý paluby a vlastně si ani tolik nestěžujou, protože začlo být fakt teplo. Popisovat, pak každou další peřejku a splaz by bylo na dizertačku a tak se přesunem o pár desítek minut a kiláků níže, kde do Zrmanje přitéká zprava řeka Krupa a po pár desítkách metrech už je slyšet hukot. A hukot sílí a sílí až do předtuch, že tohle nebude jen tak, protože i obzor řeky se najednou začíná ztrácet. Pádlujeme tedy všichni k levýmu břehu a parkujeme. Ano, je tu vodopád jak kráva!

S přiznáním, že tohle neodpružíš v kolenou jak střední lavinu, berem tedy plavidla do teplejch a pěkně po souši snášíme těch asi 12m jinak nádhernýho vodopádu. Odtud pak ale začíná řeka fakt pěkně téct a začíná to být fakt zábava. Většinou pak jedu vepředu a ukazuju klukům odspodu nejlepší průjezdy a ti se toho vůbec nebojí. Dostáváme se pak až k místu, kde zase už z dálky slyšíme hukot spíš větší než menší a tak zastavujeme a lezeme ven. Do té doby hluboké údolí, se o pár metrů dále vměstnává mezi dvě skály a tak to jdeme opět raději okouknout. A že je okouknout co.

Následuje totiž slušná peřej do levý zatáčky s pěknym převýšením. Nájezd by šel asi rovně, nebo zleva, ale voda hučí dost a kluci raději snášejí, protože tohle na paddlu by byla jistá koupačka a skály kolem jsou ostrý. Na kajaku si ale věřim a po chvilce co si načtu vodu zhora, jdu do akce aspoň já. Kluci hecujou a já to rozumně rozjíždim ať nemám moc rychlosti a zatáčka mě nehodí na skálu.

Následuje první vlna co mě dává sprchu a pak už je to totálně o pocitu. Sotva totiž mrknu jedním okem nad vodu, dostávám další vlnou facáka zprava, ale směr a rychlost dobrý, tak do toho hrábnu a po dalších dvou ohozech jsem najednou dole. Adrenalin najíždí jak nedočkaví důchodci na slevy v Lidlu a já si pěkně zařvu. Tak tohle stálo za to! Čekám ještě na kluky a chvíli přemýšlím, že bych si to dal znovu, ale nic se nemá přehánět a s vědomím, že nás ještě jedna větší legrace čeká, nechávám tuhle soutěsku plavat.

Následují ale další legrace a menší sešupy až k místu kde jsou i značky aby lidi lezli z vody ven a opět ten známý hukot padající vody. Berem tedy zas vše na břeh a přenášíme vpravo. Já se ale v polovině zastavuju a koukám na tenhle vodopád. Až když si uvědomuju, že mě tlačí rameno, pokládám kajak na zem a jdu se podívat o kousek níž. Kluci zatím vše přenesli a už by jeli, když ale vidí můj odhodlaně šílený výraz, slyším jen zespoda: “Jdi na to Andy!”

Ještě chvíli si to prohlížim a když si s Martinem domluvíme navigaci a předám házečku, jdu zpátky nahoru a lezu do lodi. Ta hladina nad vodopádem je svým klidem tak ošidná, když do uší je slyšet hukot padající vody, že má člověk opravdu zvláštní pocit. Najíždím ale na smluvený místo a z druhé strany vidím Martina jak ukazuje směr. Voda jde sice trochu z boku, ale rozjíždím to a jedním okem stále sleduju navigaci. Na poslední chvíli mě ale proud posouvá míň než by měl a tak zahlédnu rychlé gesto na opravu, hrabu tedy ještě naposled do leva a pak už se předemnou otevírá padající voda.

“Jsem dobře!” probleskne mi hlavou, lehký záklon, ruce nahoru a pak už dopad, ponor a výstřel z hlubin nahoru mezi zpěněnou vodu jak ponorka po půl roce hlídkování za polárním kruhem. Adrenalin číslo dva najíždí a důchodci běží pro máslo!

No hele dál už jen pár set metrů po voleji, kde potkáváme dva lidi na nafukovačce až nakonec dojíždíme k mýmu autu. Tam tedy konečně asi po 3hod lezem z vody ven, ale ne na dlouho, protože si ještě dáváme koupačku bez neoprenů a Petr nelení vylézt na most a skočit si z něj beko do vody.

Pak už jen přesun zpět nahoru k autům, kde rozvěšujeme hadry, dáváme jídlo a navečer ještě Martin natahuje slackline, jako pěkný rozhýbání a protažení při západu slunce. Teplota tady u vody se západem slunce ale rychle klesá a ani nemáme velký ambice dnes moc ponocovat. Lezem tedy každý do aut a celkem rychle usínáme.

Zítra je totiž taky den a nás čeká další, neméně zábavná aktivita. Tentokrát v horách, ale o tom zase zítra!
-a-

Tak to ani náhodou a proto i dnes 4tý den campu jedem pecky!

Už večer se ale s klukama domlouváme, že dnešek bude lehce odpočinkový, protože to bude taky poslední den který strávíme na ostrově. Pořád to ale bude den v pohybu a tak se kolem 9hod opět scházíme před barákem, berem kola, ale Petr s Davidem vyráží na lehčí projžďku po ostrově, zatímco já s Martinem jsem si řekli, že tohle počasí ze žurnálu musíme vyždímat jak čínská prádelna cejchy hodinovýmu hotelu a tak vyrážíme na trochu delší švih z ostrova pryč. Martin totiž našel už před časem na pevnině starou opuštěnou letištní plochu.

Mizíme tedy klukům z ostrova a po nějaký motačce vesnicema a vedlejšíma cestama se za pár kiláků dostáváme zase k moři, kde v další vesnici je taková zvláštní vodní motanice co vypadá jak kdyby někdo místo chodníků použil vodu – a pak mě to najednou dochází! To je dráha na Jet sprint racing! Jo – to jsou ty takový ty dvoumístný mikro čluny s maxi motorem, co jezdí na uzavřený vodní trati mezi malinkýma ostrůvkama slalom takovou rychlostí takovou, že máš pocit, že píchlá svině na stereoidech je proti tomu procházkové tempo v Pratru. Jako tuhle vodní srandu bych někdy chtěl vidět nebo zažít. Nicméně nyní je to svým klidem spíš zenová zahrádka a tak stoupáme do pedálů a mizíme mezi stromy.

Netrvá ale dlouho a asfalt se mění na beton a mě dochází, že vjíždíme pojezdovkou na to letiště. Už při pohledu dolů pod kola se mi ale zdá, že ten beton není z nejhrubějších. Tady se rozhodně nebudou gumy držet jak struhadlo co krájí jabka do štrůdlu. Obecně ony ty silnice díky jiný směsi v Chorvatsku moc nedrží, ale tady to bude klouzat nejen za mokra. Projíždíme tedy celou hlavní runway, která je sice na pár místech zasypaná hromadami hlíny, ale stále je kolem mraky místa, kde by se s autama dalo letět bokem, nemluvě o její středové části, kde je navíc ještě nějaký klouzací nátěr a počet čar z driftování je na tomhle místě hustější než nejdivočejší sny Jacksona Pollocka. Sem to rozhodně bude chtít vyrazit s autama, ale o tom zas jindy.

Ponecháváme tedy letiště další tvorbě automobilových nadšenců se zadohraby a vyrážíme napříč různě se klikatícími cestami, které nezřídka vypadají jak Route 66. A tak máme alespoň čas na hlubokomyslné debaty o tom proč je voda mokrá, nebe modrý a proč maj ženský tajemství. A takhle v poklidu na bikách s průměrkou lehce pod 25km/h namotáváme nakonec 43k a je to parádní rozloučení s bikem a touhle parodií na pochmurný podzim.

Po obědě a lehkém oddychu ale den stále nekončí a protože nás zítra čeká sjezd řeky a kluci maj paddly na kterých eskymáka neuděláš, je tato kratochvíle jen na mě. Beru tedy kajak, šprajdu, nepromok bundu a vestu a jdu tam ty eskymáky pokoušet zvedat. Klucí mi ze břehu a paddlů dělaj morální supprot a hecujou ať se točim jak vesnická káča – jen ten bič jim naštěstí chybí. Mě to překvapivě docela jde a tak na zítřek získávám o trochu více jistoty, protože videa z řeky co pojedeme, budou pro můj čistý průjezd minimálně výzvou.

S důkladně propláchnutýma dutinama, to po hoďce balim a jdeme současně i balit apartmány pro efektivní ranní odjezd. Nebylo by to ale to správný rozloučení s ostrovem Vir, kdybychom nedali ještě večerní pokec na pláži za svitu měsíce, hvězd a pár světýlek na Martinově camperu.

Zhodnocujeme dny, zážitky a vedeme další rozhovory na tolik různých témat, že mít to jako podcast zařadí nás do kolonky „nezařaditelné“. Ten žánrový rozptyl je ale něco co člověka posouvá a vlastně i kvůli tomu jsme tady.

S rafičkami hodinek směřujícími od západu  k severu se ale i naše debaty stávají chladnějšími a tak je čas to zabalit, ať jsme ready na tu zítřejší vodní hitparádu.

-a-

]]> https://720.cz/?feed=rss2&p=34320 0 https://720.cz/?p=34305 https://720.cz/?p=34305#comments Wed, 06 Nov 2024 21:32:25 +0000 http://720.cz/?p=34305 Continue reading →]]> Třetí den výprav bývá kritický – slýchával jsme za mlada. Takže podle toho jsme s ním i naložili a náležitě naložili i sobě. A jak bylo?
To vše se dozvíte v dnešním vydání populárního Adventure reportu!

Odjezd v 8hod. Čili doporučením z dávnověku našich otců jsme se úplně neřídili, ale místo toho jsme vyrazili objevovat další místa podzimního Chorvatska. Kdo by taky ležel v posteli když venku byl ráno stadardních 16st a stoupající mozol sliboval posunout rtuť teploměru do vyšších teplot. Abych ale byl zase přesnej, v těch 8hod jsme vyráželi autama na lehčí přesun do nedaleké vesnice s přístavem. Tam zahazujeme auta, shazujeme paddly a kajak a skáčem do vln.

No, do vln.. to není úplně přesný výraz, protože jediný vlny na hladině jsou od nás. Ono totiž nefouká, je klid a ta hladina je jak sklo. Mácháč hadr. Vyrážíme nicméně z přístavu a volíme přesun asi 2k po tomhle neskutečným skle k jedný skále. A jak tak jedem, žádná palba, kecáme tak ze mě padá myšlenka, že: “..tohle hoši, to je takovej kýč, že tady už chybí jen aby tu začli skákat delfíni, vole..”

No nebudu to moc protahovat uplynula asi 38 vteřin a na dohled od nás se vynoří ploutev. Koukáme po sobě s výrazem, že na hromadný halucinace nikdo nevěří od Záhady v Blair Witch, ale tohle fakt nemůže bejt pravda. Nicméně uplyne další minuta a ploutev je blíž.

Takže všichni vyndaváme pádla z vody, setrvačností to necháváme dojet a ejhle, ploutev opět blíž. A tak si tu sedíme, uprostřed obří zátoky na zrcadlový vodě, taháme sušenky, pitíčka a kolem si skáčou delfíni.. jako tohle že je adventure?!?

Nemáme ale na tuhle vodní show celej den a tak stejně za pár minut noříme pádla do vody, já ještě lákam delfína, aby plul s náma po vzoru Adolfeena hláškou: “Kluci vylezte, musíte se nadechnout, ještě se utopíte..” on na to ale nic a tak mizíme na druhou strnu zátoky, kde je v útesu kousek nad vodou jeskyně.

Martin nám ji sice prezentoval jak díru metr na metr, ale popravdě tady by se vešel Robinson s Pátkem a celou rodinou. A tak lezem vočíhnout nejen jeskyni, ale Petrovi to nedá a leze vedle jeskyně na skálu a z dobrých 12-13m dává high-jump. Polet jak sviňa, ale na Petrovi je vidět, že má něco naskákáno a v pohodě plave zpět k paddlům.

Zpět do přístavu už je to skoro nuda. Prostě zase zrcadlo a kochačky reefem okolo kterýho jedem. Rovnou po příjezdu ale skočeme do aut a dáváme pár minut přesun na výběžek pevniny, kde jsou starý zříceniny hradu, u kterých převlíkáme plavky za bikový věci a vyrážíme na “Agrotrail”.

Takhle totiž nazval Martin dnešní vyjížďku. Všechno začíná pěknou prašnou cestou ze který ale za chvíli odbočujeme a sjíždíme kamenitým sjezdem s převýšením kolem 100m až k moři. Tam máme štěstí v odlivu a skoro po pláži se přesouváme následně skrz vesnici a menší kopec na průjezd mezi bývalými minovými poli. Hele jsou tam fakt dráty a lézt tam by nebylo dvakrát moudrý. Nikdo si ale výlet za dráty nedává ale naopak se po dalším sjezdu kocháme výhledem pře moře na pohoří Velebit, který parádně nasvícený a kde je taky mraky možností jak na bike, hike a nebo běhání.

Další část pak vede přes lehčí stoupání už k odůvodnění toho, proč Martina nazval vyjížďku Agrotrail – jedem totiž následně po pastvinách a reálně mezi krávama, takže tady je ten potenciál našlápnutí, nebo spíš najetí na “minu” už daleko reálnější. Nikdo si ale kraví hovno nerozjel a my dál prokousáváme kilometrama po zelenejch loukách a po dalším výjezdu až k poslední sekci – což je prašná cesta, která jak centrifuga vede po dlouhým hřebeni až zpět k naším autům.

Upřímně tolik kontrastů jako na dnešní vyjížďce jsem už dlouho nezažil. Kluci toho ale mají docela dost a tak s Petrem rovnou skáčeme bez převlečení do aut a jedem zpět na Vir na lehce pozdní obědo-večeři, protože dnešní den pořád ještě nekončí.

Na večer je totiž na západ slunce naplánovaná joga na nejvyšším místě ostrova Vir. A jo zhasínali nám pomalu trochu za mrakama, ale s dostatečným časem na to, abysme vstřebali ten další, zážitkama a měnícím se landscapem nabitej den. A že stál za to! A pak už hurá do postele, protože i na zítra je v plánu nejedna taškařice.

-a-

Po večerní slackline na naprosto parádním spotu se druhý den probouzíme opět do modrýho dne. Sraz už jsme si předem stanovili na 9hod s tím, že zas vyrazíme nejdříve na kolo, ale tak trochu dále než jen na ostrově.

Martin si pro nás dnes připravil bike exploring míst mimo ostrov a tak nejdříve přejíždíme most na pevninu a vrháme se hned vpravo do první vesnice, kde po lehký kličkovačce sjíždíme až na pobřeží. To tu lemuje parádní chodníček, kterej nemá daleko od takovýho singlu protože se kroutí jak had a sem tam je i pár metrů převýšení. Opět ale volíme kecací a kochací tempo, takže je i čas na nějakou fotku a kroucení hlavou nad tím, že je říjen a my si tu jezdíme na kole v tričku.

Když máme namotáno něco přes 20 začíná se dostavovat i nějakej lehčí terén, kterej Petr vyloženě hltá očima a zdvihama. David nás jako bejvalej elitní sjezdař kontroluje ze zadních pozic. Dostáváme se pak i na místa, kde musíme lehce improvizovat s cestama, bahnem a nebo dokonce s pískem, když po pár schodech sjíždíme až na písčitou pláž a párset metrů to valíme jak v áčkovym romanťáku, na bikách po břehu oceánu.

Nakonec dojíždíme i nad parádní útesy a místa, kde je to jak udělaný na ježdění s trialovou motorkou, ale o tom třeba jindy. Všeho všudy jsem si dnes namotali něco kolem 30k a tak si po příjezdu dáváme slušnou porci k obědu. Pak kávička a chvíli chill, abysme se ale nakonec sebrali a odpoledne strávili stále ještě pohybem.

Skáčem sice nejdříve do aut, ale jen kvůli tomu, že s epřesouváme na místní Kite-spot, kde nafukujeme Paddly, já beru kajak a Martin má strašný nutkání vytáhnou Kite. Fouká totiž přesně na hraně toho, kdy už by se dali jezdit a chce tuhle možnost, ještě využít. My nakonec skáčem s Petrem a Davidem na paddle/kajak a jedeme se podívat pod most a Martinovi to nedá a tahá Kite.

Po dvou hodinkách se nakonec zase sjíždíme na kite-spotu a připravujeme tady věci na večerní grilovačku. Když už padá tma přidávaj se k nám ještě kluk s holkou, co kousek dál měli zapíchlou dodávku a záře ohně a Martinovo slovo, je vytáhlo za námi. Koem desátý to s po sledním kouskem dřeva na ohni nakonec balíme všichni protože zítra nás čeká lehkej přesun a tam.. no tak o tom vám napíšu zase zítra..

-a-

Je sobota ráno a já se budim v apartmánu na Chorvatskym ostrově Vir, kde má Martin svojí potápěčskou základnu. V baráku ticho, v pokojích nikdo a tak sejdu dolu do koupelny si před snídaní odskočit. A jak tam stojim s polonahou prdelí otevřou se vchodový dveře a do zad se mě opře bodrým hlasem: “Dobrý ráno!” Měl jsem si zavřít, napadne mě, ale na to už je pozdě. “Dobrý ráno!” hlásím přes rameno zpět.
“Chceš k snídani vajíčka?” ptá se mě dál hlas z kuchyně jako kdyby jsme se znali 20 let.
“Neodmítnu” oklepu, spláchnu, umeju si ruce a vyrazím za hlasem do kuchyně.

“Ahoj, já sem David.” koukám konečně do očí klukovi, co mě hned po ránu poznal z té lepší stránky.
“Petr” a tiskne mi mokrou ruku. Jo, utřít jsem si jí zapomněl.

“Hele, první den a hned snídaně, to budu asi dlouho sloužit v bedně” pokoušim se navázat, ale jak se ukazuje Petr nezná vtip mniších a službě v bedně, takže mu to pěkně převyprávim..

Ale abych tu nevyprávěl o vtipech s mnichama a staženejch trenkách – po prvotní představovačce byl už naplánovanej na 9hod breefing s Martinem, který celou tuhle taškařici vymyslel. Chorvatsko totiž není jen o létě ale i teď, když u nás padne pod 1O st je tamní přímořský klima prostě příznivější na venkovní aktivity. A tak se na 9hod scházíme s Martinem, Davidem a Petrem abysme si řekli co a jak na nás vlasntě čeká.

Biking, padleboard, kayak, slackline, ferraty, hike a hlavně objevování míst kolem ostrova Vir je asi v kostce to, co nám Martin nahazuje jako udičku a my se hned na 10hod chytáme řídítek kol a jedem mrknout kolem ostrova. Tempo není nijak závratný, spíš “na kecečku”, ale ostrov objíždíme skoro celej a na první den dáváme pěknou 30km vyjížďku na bikách před obědem.

Aby toho ale na první den nebylo málo, tak po obědě a lehké pauze skáčeme na paddleboardy a já tedy do kajaku a jedeme se podívat k majáku, což je tam i zpět něco kolem 3km. Maják ale nenecháváme bez odezvy a nejen že tam dáváme chvíli pauzu na ochozu ale Petr leze až nahoru na maják a dává si pěknej skok zeshora do vody.

Pak už zas na paddleboardy a hurá ke břehu. Cestou zpět žádná honička a zas spíš takový kecací tempo i na vodě.  Po lehčí večeři pak bereme nějaký dřevo a s lahví vysoce kvalitního rumu zapíjíme a zahajujeme ten první Adventure camp na ostrově Vir.

A co nás čeká zítra?

Tak o tom zase zítra.

-a-

Fotky ode mě a od VLKA se Zdenou ze startu.

..a jestli se ptáte, proč mě nefungujou náhledy? Já fakt nevim.. :/

-a-

No dobře, tak jsem to propálil už na začátku, ale tohle prostě aspiruje na sice nekorunovanýho, ale krále Chainlessu! Na druhý straně ale Whip contest, vyhrál a teď pozor NEJMLADŠÍ letošní účastník a to 11. letej Vašek Bambas – jojo to je ten mlaďoch co zajíždí bedny v mlaďochách na Enduru. No a tím bych to mohl vlastně nějak zakápnout. Jenže to bych vás ochudil a nějaký moje myšlenkový pochody ohledně Chainlessu a to vy určitě chcete číst – tak jdeme na to.

Ráno klasicky na osmičku zasedám s VLKem a Tobiášem do restaurace M2 a ještě než rozjedu compa, už tu mám první nedočkavce. No dobrý, ale po pár minutách mě comp stále nejede a já začínám bejt lehce nervózní. Nicméně pomáhá hláška z IT crowd, já to restartuju a comp dostává rozum. Do desíti tedy sedíme na registraci a postupně se mi plní startovka až na rozumných 55kousků, včetně dvou holek a třech mlaďasů. V průběhu registrace s Vlkem kecáme o Monínci o trati a taky o tom, že včerejší vydatnej slejvák vzal celou práci šejperů na závod, vniveč. Každopádně trať je i tak ready 2 race a krom jednoho lehkýho přemlíkování nájezdu na přemostění, je to pro tréninky plně jetelný.

Lehce po desátý tedy končíme registraci a VLK a Zdena jedou na start a já s Tobiášem jdeme na cílovku. Do jedenácti ještě probíhaj tréninky, ale přesně s úderem jedenáctý pouštíme prvního ridera na trať. Nedočkavě čekám na letošní první čas a po necelých třech minutách je chlapík dole. Pak už to začíná naskakovat jak na běžícím páse a i občasné předjetí na trati zvládáme a kluci si to v cíli vždycky v pohodě vyříkaj a hned si daj echo na druhý kolo. Závod se jede klasicky na dvě kola z nichž lepší se počítá do celkového umístění. Vše probíhá dle plánu a my tedy máme po necelých dvou hodinách odjetý Chainless.

Nedáváme ale moc času na prostoje a jdeme s VLkem přesunout na první dvě lavice dojezdové rovinky, kde se již tradičně pojede Whip contest. Hlásí se nám asi 17 riderů, což zaručuje slušnou diváckou podívanou  a pro nás dostatečnou paletu pro výběr 5ti nejlepších do finále, kde každý z nich už předvede jen tři skoky. Whipuje se samozřejmě stylem, že na jednom skoku musí dát rider whip na jednu stranu a druhém skoku whip na druhou stranu – prostě hledáme univerzálního whipmástra. Tu pětici máme nakonec po 20ti minutovém jamu vybranou a klucí rozjíždí finálový battle.

Tam už se to bičuje o 106, no a kdo vyhrál jsem vám už samozřejmě napsal. S posledním whipařem se nám navíc spouští neskutečnej slejvák a tak je to absolutní tečka za dnešním závodem. Prcháme teda všichni zpět do restaurace M2, kde vyhlašujeme vítěze a já děkuju monínecký crew za jejich práci nejen v přípravě trati na Chainless, ale za celý rok, kdy se o bikepark starají – ještě jednou díky kluci a holko.. :)
A já se s váma už budu těšit na viděnou třeba zase práve na Monínci v roce 2025 – při otvíračce.

díky!
-Andy-

..galérku už mám sice hotovou, ale vyjde až zítra, ať se máte ještě chvíli na co těšit!

A výsledky hýr:

Prezentace se otevírá v 8hod a končí v 10hod! Poté již není možné se do Chainlessu přihlásit.

První kolo pak odstartujeme v 11hod a startuje se dle startovních čísel s rozestupy 1min.
Jedou se dvě kola – lepší čas se počítá. Druhé kolo startuje ihned po dojetí posledního závodníka v prvním kole.

Po dojetí Chainlessu cca ve 14hod se přesuneme na poslední 4 lavice (resp. první dvě z nich) a zde se pojede tradiční Whipcostest – s jasnými pravidly: 2 skoky – na prvním musíš dát whip na jednu stranu, na druhém na druhou stranu.
Vyhrává ten kdo má nejstylovější whipy na OBĚ strany.
Tak a teď už dost keců, vy sundejte řetězy a v sobotu ráno se na Vás v VLKem těšíme!

Za moníneckou 720 diggers CREW
-Andy-

Tak mrkněte na to!

Fotky by já – a kdybyste někdo věděl o další nějaký galérce, tak linky do komentářů!
Díky a někdy třeba see ya na kopci!

-a-

Tak klik dovnitř…

Letos to bohužel nevychází abych si dal páteční večerní otvíračku Vlčákovo legendární slivovice při ohni a tak na Monínec s Tobiášem dorážíme až v sobotu ráno. Mladýmu dávám na výběr jestli bude jezdit mýho sjezďáka nebo endurko  (on je totiž ve 14ti letech stejně vysokej jak já) a po volbě, že chce endurko se už suneme k vleku na první lano.

A co čert nechtěl – monínecká diggers CREW stojí první řadu! Dáváme high-five a já hned od Cruza, Žáby, VLCaKA a Tomáše zjišťuju jak to celý letos pojali a na co se máme připravit. Dostávám teda instruktáže a už se otvírá gate a pouští nás to na první sedačky. Cestou nahoru okukuju co se dá na oči a už se nemůžem dočkat až to nahoře odpálíme. Počasí navíc vypadá luksusně a klopenky voněj už na dálku čerstvě udusanou hlínou.

Vyjíždíme tedy nahoru a klucí to hned pouštěj dolu jak kdyby žádný zítra nebylo. Hlíná lítá a radostný skřeky prořezává jen ten baryton zadních gum: “Braaaaaaap…” S Tobiášem jedem hned za nima a po očku sleduju všechny novinky a zárověň koukám za sebe, jestli se tam mladej někde nezválel. Jede ale dobře a první sekci máme rychle za sebou. Ta první sekce je klasicky louka kde Cruzo s Žábou fakt zase nechali ruce. Parádně našejplý dvě lajny jsou zařízlý do louky a člověk pomalu neví kterou z nich si dát.

Pak následuje další možnost co jet a to vlastně tři stopy od chalupy – DH sekce vlevo dostala dost koleček hlíny a najednou už to není jen ratatata přes šutry, kde ti vyskákaly všechny amalgánový plomby, ale dá se tam rozumně letět a sem tam se odrazit a šutry přeletět díky navožený hlíně. Prostředek je pak klasickej gap, vedle kterýho ale zmizel obrovskej strom, takže se musel předělávat celej dopad – jak hlína tak dřevěná záchraná plošinka, ale pořád je to pěknej polet s luksusním dopadem. My dáváme jako první jízdu ale lajnu úplně vpravo, kde jsou za sebou dvě velký lavice a pak se to zase spojí do jedný tratě.

No hele popisovat každou lajnu a skok asi nebudu  – to prostě musíte přijet a najezdit si to, co ale zmíním je, že pak následuje další volba a to je Easy lajna, nebo dvě Endurový tratě s různou obtížností, oldschůlovej, ale těžkej NortShore trail, na Freeride lajně je novej gap a DH sekce dostaly zas parádní lesní odbočky.

Úplnou novinkou je ale odbočka vpravo po přemostění, kde je snad 12m dlouhej wallride s možností nájezdu a nebo náskoku – záleží na tom jakou máš nájezdovku. Z wóla se pak dá zas odskočit pryč, nebo to prostě sjet dolu. Laskomina veliká!

Všeho všudy, je zas na Monínci mraky novejch věcí a možností jak si jednu lajnu zajet několika možnými způsoby. Prstě furt se tu drží zlatý pravidlo o variabilitě stop, hlavně aby to byl kopec srandy!

Velký díky znovu celý digerský CREW – VLCaK, Cruzo, Žába, Tomáš a samozřejmě Zdena!

Díky že to furt šejpujete a my máme v těch středních Čechách kde jezdit!

-a-

Jo a galérka ode mě samozřejmě bude – zítra!
(A kdyby někdo věděl o dalších galérkách tak klidně link do komentářů – díky!)