Moje první Zyklodovolená

zyklodovolena-17

Je tomu cca 5 dní co jsme se vrátili z tohodle marnýho podniku, moje prdel se vzpamatovala natolik že už vydržim sedět 20 minut v kuse, mý vopruzený koule svěděj už jen trochu, naražený zápěstí dovoluje nejen samohanu, ale i psaní na počítači, proto jsem nalil sobě vinnej střik (přátelé z Moravy prominou jsem jen pochcanej pražák) a jdu se pokusit sesumírovat všechny ty tragický momenty a hromady hanby a ponížení co jich za 3 dny bylo.

 

Celý to začlo vlastně vo 10 dní dřív, kdy jsem objednal stavbu kola u RB Bike.

Nejspíš si řikáte “proč si ty demente nechaváš stavět kolo když si na tom předcházejícím ujel 20km do Libně a zpátky”… mno, otázka dobrá, odpověď jednoduchá. Když už jezdíš jak ludra, aspon u toho dobře vypadej! Nebo mej aspon pěkný kolo!

Nebo sem prostě dement.

Ať tak či tak sem to prostě udělal a snažil se Petra Heinika i celou RB Bike donutit různym stupněm votravnosti, aby to kolo dali dohromady v tomhle šibeničnim termínu, neb jsem odjížděl na zyklodovolenou. Navymejšlel sem si na tom samozřejmě hromadu píčovin, jako třeba logo svýho tetovacího studia na rám ve dvou barvách, takže mě lakýrníci ze severní Moravy proklínaj podle mě ještě teď.

Na moje motivační pokusy “Hele mám FB stránku studia kde mám 3000 lajků, tak já to tam zpropaguju, když to stihnete”, se Petr tvářil zhruba “jasně ty tlustá píčo, zrovna propagace takovýho jelita nás rozhodně vytrhne”, nicméně nemožný se stalo skutkem a já si ve čtvrtek před vodjezdem vyzvednul v Braníku tak nádherný kolo, že sem si málem cvrnknul do trenek.

V sobotu jsem zjistil, že ty starý lyžiny na zahrádku po bráchovi z roku 1997 jsou dělaný na kola mnohem menší a že tam teda svojí parádní 29” v matnym šedym laku neuchytim, ani kdybych se posral. Zachránila me Alza a takovej ten verk co se pověsí na pátý dveře a na to kola tak skvěle, že to vomlátí cestou lak, jak na kole, tak na autě. Navíc to parádně zakreje SPZtku, takže sem celou cestu čekal, kdy dostanu v lepším případě pokutu jak kráva, v horšim mi seberou na rok papíry. Taky se s tim muže jet maximálně kilo, což je rychlost, z který bych se za normálních okolností pobodal, nicméně mířili jsme do jižních Čech a tam stejně všichni jezděj šedesát a ty buzny z ŘSD tam ani za 30 let, co se vo to pokoušej, nedokázali postavit nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo dálnici, takže to nakonec nevadilo.

 

Den První

 

V neděli – v den odjezdu, jsem po delšim zápase pověsil držák na auto, narval na to kola, pěkně všechno vobalil a zajistil, abych dal za pravdu všem, co mě varovali, že ve chvíli, kdy to tam dám, zjistim že sem něco nedal do kufru, do kterýho se už nedalo dostat jinak, než že ty zasraný kola zase sundám. To jsem zamítnul a když mi moje milovaná oznámila, že bez těch tašek, který ležej celou dobu vedle auta a o kterejch mi 3x řikala, ať je tam nezapomenu dát, rozhodně nepojede, jsem sklopil v zadu sedačky a narval je do kufru zevnitř.

 

Vyrazili jsme.

Díky naší nový tradici, cesta příjemně ubíhala. Nová tradice spočívá v tom, že já řídim a Karolína nám čte nahlas knížku. Oproti dřívějšímu společnýmu poslouchání audioknihy, to má dvě nesporný výhody. Jednak ušetříte za nákup audioknížky a druhak to saturuje přirozenou potřebu žen celou cestu mlít pantem, což dříve poslech kvalitní literatury znemožňovalo.

Mířili jsme do něčeho, co se jmenovalo (pámbu mě netrestej) Cyklokemp.

Původně to bylo, soudě podle panelový příjezdový cesty a blízkosti hranic, nejspíš ňáký vojenský zařízení pohraničníků, nebo sklad jadernýho vodpadu, soudě podle kvality kafe a podivnejch zombíků, co se tam pohybovali. Záhy jsme zjistili, že ty lidi jsou kolegové občasný zyklisti a že budem za chvili nejspíš vypadat a chodit stejně.

Ubytování jsem zajistil ve dvoulůžkový chatce, co pamatovala ještě Jakešovo vodpanění uchylnym sovětskym instruktorem v padesátejch letech v počátcích pionýru. Celej tendle skanzen sem se svý mladý přítelkyni snažil prodat jako výlet do časů kdy jsem byl já mladej a hezkej. Hlavní důvod byl teda spíš ten, že sem za nový kolo vypláz tak strašlivou částku, že nákup konzerv “Chalupářský guláš” a “Trenčianské párky s fazulou” byl spíš nezbytnost, než že bych byl fanouškem Hamé a jejich hnusnejch amarounů v plechu. Mimochodem když už jsme u amarounů – pamatujete taky na plešatou Dádu a jeji kozy, když se koupala v 5tym díle Návštěvníků, což bylo v tý době v podstatě jediný u čeho se dalo uvoňovat pubertální napětí?

Každopádně chatka i kemp byly vopečovávaný s láskou, poblitej polštář byl vypranej a matrace byly pro jistotu už povlečený a my sme byli dostatečně chytrý na to, abychom skutečnej stav těch matrací nekontrolovali. Navíc personál byl výrazně milej a v pohodě, takže doufám, že mi za tendle článek nikdo nepřijede rozbít hubu.

První den odpoledne jsme se vydali na průzkum okolí a ujeli zhruba 10km po silnici směr Rakousko. Jelo se pěkně, 29″ kola jsou super a RB kolo jelo skoro samo. Předevšim z kopce. Problém byl, že když se tam jede z kopce – zpátky se logicky jede do kopce, nebo vobráceně. A kopce se táhly nejen do dáli, ale i jako červená nit celou zyklodovolenou, protože sem se mylně domníval, že když je to 40 kiláků vod Třeboně, bude to taky samá rovinka. Nebyla. Takže když jsme dojeli k plánovaný Bizoní farmě, na radostný vykřiky Karolíny “jé miláčku podívej ty bizonci funěj stejně roztomile jako ty tamhle v tom kopci” jsem reagoval jen strohým “polib mi prdel a volej záchranku, asi mě trefí ludra myokardu”.

Při návratu jsem byl už tak hladovej, že jsem se těšil i na ty hnusný konzervy a popoháněl jsem jí fičíc na velkejch kolech z kopce jak Sagan, slovy “dělej hergot tohle je cyklodovolená a ne nákej vejlet nedělní školy”, než mě tedy předjela v kopci s posměšným “špurtuj, dědo, jinak na tebe zbyde voschlá konzerva”.

Když jsme se doplazili zpět do kempu, kde sem do sebe eště v helmě chrstnul dva Platany, jen to zasyčelo, odebrali jsme se do chatky dát si amarouny, který ona předtim nikdy neměla. Problém, v podobě zapomenutýho plynovýho vařiče, za nás vyřešilo strašlivý vedro, co se v chatce mezitim udělalo, takže byly trenčianský párky i fazula akorát k jídlu.

Pak jsem usnuli smrtelnym spánkem, z kterýho nás probral až řev nákejch dětí, co tam mely tábor československýho oddílu orientačního běhu (fakt nekecám!)

Dokážete si představit jak skvělý je když vás vzbudí řev 15tiletýho hocha v teplákách (!), co stojí před votevřenejma dveřma vaší chatky ječí jak hovado mutujícím hláskem “Miško iděš, Miško iděš, poď dupaj, máme to!”

Naštěstí jsem byl eště nejspíš trochu vožralej z těch dvou exnutejch piv a tak, než jsem se zvednul a začal řvát všechny ty sprostý slova, co se mi draly na jazyk, byl Lacko i Miško kdesi v piči a pořvávali natolik daleko že se mi za nima nechtělo, navíc tam měli zdatně vypadjící trenéry, tudíž bych leda dostal estě do huby, a tak sem statečně zahlásil “lásko dem na kafe a kořalku”.

Kafe bylo sice příšerný, ale Tatran Tea 72%, zahnal všechny chmury i rodící se bolest prdele a my začali plánovat druhej zykloden.

 

Den Druhý

 

Plán, nejspíš dost ovlivněnej tatranskym čajem, byl zhruba 50 kiláků přes Slavonice do Rakouska a pak zpět do Starýho Města pod Landštejnem a do kempu.

A tak jsme i přes zkurvenou kocovinu vyrazili. Po půlhodině jízdy do kopce, jsme už potřetí seděli na kládě a uvažovali, že se na to vysereme. Nakonec vždy zvítězila moje ješitnost, mocně drážděná jejíma řečma typu “tak jestli už nemůžeš, tak pojedeme zpátky, máš už přeci jen svůj věk” a tak jsem se zakous, nasadil nejlehčí převod u kterýho sem šlapal jak křeček v kolečku a posouvali jsme se směr Rakousko.

Do Slavonic jsme dojeli, oproti tatranskýmu plánu, kterej byl “v 10:00 kafe na náměstí”, krátce po poledni, já se stavil ten den poprvé v místním zykloservisu, utáhnout levou šlapku která se trochu povolila a při každym záběru se trochu viklala v závitu, což me neskutečně sralo. Po utažení jsme vložili řízky a piva a pochopili, že blitzkrieg Rakouska se přesouvá na neurčito a podíváme se raději po okolí.

Prdel už mě i přes plínu bolela jak štyrycet pekel a tak jsme se cestou z oběda podruhé zastavili v zykloservisu, kde jsem si v přilehlý prodejně koupil druhý trencle s další tlustší plínou a narval je na sebe pod ty co už jsem měl. Karolíniny kecy “kdyby sis koupil taky tenhle peknej gelovej potah na sedýlko jako mám já tak by tě to nebolelo” jsem přešel takticky mlčením, protože měla sice pravdu, ale kurva přece nebudu mít na tom drsnym kole gelovej polštářek jak náká buzna. Pravda v těch dvou plínách sem chodil jak Váňa když v 80ti dojel poslední Pardubickou, ale kolo vypadalo super. Zatím…

Vyrazili jsme na prohlídku pohraničního opevnění, který bylo pěkne v lese, a já se těšil jak vozkoušim kolo na nečem co nebyla silnice a hodně vzdáleně to připomínalo ty trejly co sem na ně čuměl na jutubu abych vokoukal náký triky.

Na jutubu to vypadalo vo moc jednodušší než se to ukázalo v reálu.

Od jednoho bunkru vedl pěknej sjezd přes kořeny směrem k rybníku dole. Bylo tam s námi dalších pár lidí na takovejch tech kolech z Lidlu tak sem si řikal, aspon budeš mít publikum voe – to dáš! Začal jsem nasedat na kolo a Karolíny řeči “hele neměl bys to raději vést, ať se ti něco nestane” jsem odbyl přezíravým “neuč dedka chrchlat” a vyrazil jsem.

Po ujetí cca 15ti metrů jsem sice zved hezky přední kolo přes kořen, ale když se mi vo něj zarazilo zadní kolo a hodilo mě to nad řidítka a já instinktivně sevřel přední brzdu a stalo se co se stát muselo. Kolo zastavilo, zákony fyziky ovšem ne

a já se nezadržitelně sunul přes řídítka. Ještě se mi to podařilo ustát s naraženejma koulema do rámu. Chvili jsem tančil na špičkách jak Harapes a už už to vypadalo že to sice bude trapný ale ustojim to, gravitace me zradila a já šel dopředu na hubu, kolo pod sebou a na zádech.

Přidušenej smích všech přítomnejch a Její nezbytný “já sem ti to řikala ty starej magore” mě donutil okamžitě vstát a dělat jako že mi nic neni a že pohoda a že jedu dál.

“jestli na to kolo vlezeš zpátky tak tě zabiju” me přeci jen přinutilo přehodnotit situaci a potupně jsem svedl kolo dolu.

Naražená ruka a řídítka vražený do stehna se začaly trochu vozývat, ale já statečně dělal jako že nic a pohoda. Uražená řadička vod SLXa už mi takovou radost nedělala. Nicméně přichytil jsem to gafou a abych změnil téma hovoru, navrhnul jsem, že bychom se mohli vykoupat.

Vzhledem k tomu že jsme neměli plavky, padlo rozhodnutí že pujdem nahý, i přesto, že kolem chodilo pomerně značný množství lidí.

Po chvíli koupání se na hrázi zjevil zájezd duchodců. První k rybníku dorazili chlapi a byli na tý hrázi vyskládaný jeden vedle druhýho a čuměli naprosto otevřeně a přímo Karolíně na nahý kozy. Báby začaly docházet pozdějc a tak se dědci postupne votáčeli, připadný babský připomínky “nestyda jedna” komentovali slovy “ježiš Vlastičko, ani sem si nevšim!”

Cestou zpět jsem se toho dne potřetí stavil ve slavonickym zykloservisu kde mi moc ochotnej majitel pučil takový ty elektrikářský plastový pásky s kterejma sem řadičku přichytil na řídítka tak že sem sice zkripleně ale mohl řadit za jízdy aniž by hrozilo že si zase rozbiju hubu.

 

Večer se nesl již tradičně v podobě piv a tentokrát pizzy která když se polila celá kečupem, dala se celkem pozřít.

 

Den Třetí

 

Vzhledem k mýmu vejletu přes řídítka a bolesti všeho svalstva, vo ktrerym sem ani netušil že ho mám a vzhledem k množství zasranejch kopců který jsem já vyšlapal po svejch a Karolína vyjela na kole (mrcha mladá!), jsme už naplánovali jen vejlet na nedalekej hrad Landštejn.

Po návratu jsem ze samý únavy usnul na pár hodin nahej v chatce s votevřenejma dveřma. Karolína přeze mě pak hodila deku, což mě vzbudilo ale ona moje protesty ukončila slovy “chodej kolem malý holky a já nechci aby se vyděsily a vedely jak budou mít jejich chlapi ve stáří chlupatý prdele”.

Večer piva, smažák a bolest.

 

Čtvrtej den už jen balení, bolest a vodjezd.

 

Celkový skore cca 50km, 375 vyjebanejch kopců, fialový stehno, naražená ruka, uražená řadička a ač to nerad říkám, tak super pocit s vážně krásný český krajiny, i přes nadávání a mizernou fyzičku, vopravdu bezvadný projíždky na super kole a jistota, že vydat se cestou kolovejletů, bude sice bolavý ale moc pěkný. Už teď o víkendu jsme byli na kole se synkem a dost se těšim, že ještě stihnem pokud vydrží počasí, nakej další zyklovejlet.

 

Když zažiju zase neco veselýho, a vás to bude bavit, tak vám napíšu pár milejch slov vo tom jak to bylo.

 

Kdo nepadá jezdí pomalu!

 

Zdraví váš FuZero

14 komentářů pod “Moje první Zyklodovolená”

  1. Čárys

    Zlatý fond české beletrie !
    Díky, naproto top.
    Smál jsem se nahlas…
    Dík
    M

  2. Leona

    si bůh, nasmála jsem se, bezvadný styl psaní :) stylový kolo, no a jízda určitě originální :) TOP

  3. sirŠimpi

    Super dovka ,ale dost hardcore šílenče :) .Ale jsi frajer že jsi to dal.

  4. KRAJIC

    Paráda, konzistentní tlemení se u Lacka a Mišky kdesi v piči zvrhlo v hlasitý smích.

  5. MartyDH

    No jako přitvrzuje se…..:) :) :)

  6. Pepino

    Tak dočetl jsem a uznávám, že ti psaní jde lépe než jízda na kole. ;-)

  7. Couvač

    Si špica borec zavládl jsi to betálně.Roky sem na bajsiklu rajtoval i závodně a vím co je to se vracet zpátky na kolo.Dávám ti palec navrch

  8. P.S.K

    Tvl , chlape to mi nedelej ;) malem jsem si cvrknul :) :) hlavne ta pasaz , sjezdu pred publike, to uz jsem fakt nevydrzel a rechtal se jako blazen :) Super napsane . Tesim se na dalsi tvuj zyklovejlet xD

  9. Duchna

    ad Návštěvníci a Dádiny kozy….vidět byly nejen kozy, co si tak z mládí u bedny pamatuju ;)

  10. Dave

    Dáda byla ještě mlaskózní ve Vrchní prchni, ty její šatečky obtisknuté na jejím těle, kde bylo vidět úplně všechno :).

  11. Roast Duck

    Už po prvním odstavci jsem měl nějaké divné tušení, že tohohle chlápka odněkud znám. Silně mi to připomínalo komenty jednoho hráče WoT, s nickem Fu Zero.
    A taky že jo, kam se hrabe Marty_Vole, to se nedá srovnat :)))

    Tak piš dál chlape, na WoTko teď nějak nemám čas, ale ty tvoje hlášky v komentech si vždy poslechnu rád a teď si i přečtu tvoje zyklokomenty.

    zdraví Roast Duck

  12. Smrdutý Opossum

    Ježiš, proč já toho FuZera odhlašoval z odběrů YouTube, když je to ve skutečnosti takovej pusík?!

  13. PeS

    hehe, patří do zlatého fondu zyklistiky prozatím někde kolem JK Jeromeho

  14. Kocour

    Skvěle napsané, řehtal jsem se nahlas jako kůň. :-D

Komentář: