LEDEN
Začal pěkně motivačně, na kole, v lese, kde člověk se ztrácí v mlze a říká sobě i okolí “Jste? Tak buďte.” a pokračoval naprosto peckoým videem od Jandyho z Kanady, kde si klucí lítaj v prašanu jak smslů zbavený, takže Naajs!!!

UNOR

-

BŘEZEN

-

DUBEN

Chvíli to ve mě zrálo, ale nakonec jsem to sepsal. Asi částečně kvůli sobě, ale zárověň i kvůli vám. Moc často si totiž člověk nepřipíjí  Na život, když zubatá s kosou bere víc než je třeba.

Není ale jen pošmourný měsíc, protože kola života se roztáčí dál a stejně tak i kola lanovek a proto bylo třeba na Monínci trochu počechrat hlínu před otvíračkou.

KVĚTEN

Otevřel se 720 bikepark Monínec a my jsme o tom vydali samozřejmě jak report, tak jsem nastřílel i mraky fotek do galerie.

Pak jsem se ale taky sebrali s Čárysem a vyrazili na roadtrip jak po ČR, tak jsme ale zavítali i k bratům na Slovač a hned do našeho bikeparku z nejmilejších na Malino Brdo.

ČERVEN

-

ČERVENEC

-

SRPEN

-

ZÁŘÍ

-

ŘÍJEN

A ejhle ono je po prázdninách a najednou už se zas myslí i na tu zaviračku bikeparku a tak je třeba o tom informovat, napsat report a nastřílet fotky z klasickýho moníneckýho Chainless race a Whipcontestu.

Na poslední chvíli se ještě na Monínci zastavím a jak praví staré pravidlo – Nikdo ti to neudělá tak dobře, jako ty sám – nastřílím tam sám sobě exhibičních pár fotek a ještě u toho natočím video – voe jůťůber jak hovado!

LISTOPAD

Tady nás Maara z Klánovic (Kanady) provede svým Projektem Camper 2.0 a je to velká pecka, stejně jako jeho lifestyle a pohled na život.

PROSINEC

-
A tím, to s článkama pro rok 2022 končí. Nemá cenu to dál vokecávat – co jsem chtěl jsem napsal a žádnej epilog to nezměkčí a slzy proudem nepotečou.
Thats life, bitch!

Tak si ho užívejte, máte jenom jeden.

-a-

O mem zivotnim stylu s minimem majetku a maximem zazitku jste se mohli docist v clanku Minimalismus. Zde jsem nastinil muj dalsi krok, postavit si dum na kolech. Pojizdne bydleni me bavilo uz v dobach kocovani Evropou s Carysem a celym 720 gangem. Tragicka situace s bydlenim zde ve Whistleru me presunula zpet do zivota nomada. To co mnozi povazovali za prechodne pomateni, se me neskutecne zalibilo. Nezavislost, svoboda a v neposledni rade dost usetrenejch penez. Rozhodnuti postavit novej camper tudiz jen sililo. Penize, cas i odhodlani by bylo. Jen nebylo kde tento velky projekt zrealizovat. Jenoho dne jsem se s myslenkou sveril nacelnikovi zdejsiho legendarniho Nordic hostelu, Malosovi. Ten mi okamzite nabidl nejen prostor, ale i veskere naradi a zazemi. V tu chvili jiz nic nestalo v ceste a ja se rozhodl jednat.

Prvnim krokem byla koupe auta. Chtel sem mit moznost dum odvezt kamkoliv ale zaroven mit moznost ho sundat ci prendat na auto jine. Volba tedy padla na pick up truck. Puvodne jsem chtel Toyotu. Avsak japonci svoje kary nedelaj moc na nosnost. Jejich nejvetsi truck Tundra ma maximalku na 500kg. Takze pokud do ni nalozite 5 urostlejch typku, na korbu si daj pak maximalne svacinu. Jasny, utahne to raketoplan, ale me jde hlavne o nosnost, a tak tedy japonec ne. Musel jsem proto hledat u americkeho bratra. Dodge a Ford jsem zavrhnul hned. Pokud se bavime o cenach ojetin, tak jsou mnohdy az za polovic co trucky ostatnich znacek. To o kvalite myslim hovori jasne. Usetreny penize jsou zjevne na taxi, kdyz se vam to pri nejblizsi prilezitosti nekde rozbije. Zbejval proto koncern General Motors. Zde uz bylo jedno zda Sierra od GMC nebo Silverado od Chevrolet. Lisej se jen odznackem na kapote. Jelikoz jsem potreboval tu nejvetsi korbu ale zaroven dve rady sedacek v kabine, byl docela problem neco sehnat. Po par pokusech nakonec kupuju cmelaka. Barva pravda neni uplne dle mych predstav ale na druhou stranu auto v solidnim stavu, s minimem rzi ( coz pri mnozstvi soli vysypane kazdou zimu na zdejsi silnice je vyrazny faktor) a velmi dobra cena.  Nakonec tedy 2000 Chevrolet Silverado 2500 V8 6.0l benzin s crew cab ( dve rady sedacek) a nejdelsi 8stop dlouhou korbou. Druha rada sedacek byla podminka z duvodu prostoru na kola, lyze, naradi atd. Dva rozebrany biky nejsou problem.

S karou tedy na prvni nakup do Home Depot a Rony. Tyto dva shopy se mi na dalsi 4 mesice stanou druhym domovem. Planu na netu moc nenachazim, takze par rad od kamosu stavaru a nakonec design and plan komplet by Maara z Klaanova.

Budku sem chtel udelat co nejmensi za splneni nekolika podminek. Musim se tam pohodlne postavit (mam 186cm plus forota 4 prsty nad hlavou – i presto musi Skautik a Tomas stat pod stresnima okynkama), dale postel nad kabinou musi pojmout queen size matraci – delsi stranou na sirku. Gauc prostornej abych se na nem pohodlne vyspal a podlaha dlouha abych se na ni natahnul v pripade steching, work outu atd. Zaroven se musi cela budka vejit do vnitr do korby aby se dali zadni vrata – tail gate zavrit. To poskytuje krom extra ukotveni take extra bezpecnostni prvek – vchodove dvere v tu chvili nejdou otevrit. Zaroven slouzi jako jakasi teraska, ci posezeni na vyhlidce. Sirka budky je, i navzdory queen matraci na sirku, par cisel foroty a steny s izolaci, stale mensi nez je sirka auta se zrcatkama. Dale sem udelal pruzkum trhu a budka by mela pasovat na vsechny 8ft pick up trucky vsech znacek, rok vyroby 2000 a vejs. Predpokladam a doufam ze budka soucasne auto prezije.

Samotnou stavbu, diky absenci jakykoliv planu, predchazi spousta mereni, zkouseni a podobne. Nakonec nahrubo rezu a sroubuju zaklad ramu primo na aute. Ram je tvoren drevenymi tramky. Bohuzel je zde, diky velkemu bratru z jihu, vse v palcich a stopach. Vedeli ste napriklad ze tramek oznaceny jako 2×2 palce nema ve skutecnosti 2 palce ale jen nakejch 1,5 palce. To plati o vsech ostatnich rozmerech. To ze zaokrouhlujou bych pochopil. Ale ze kdyz dam dva 2×2 palcovy tramky k sobe tak mi to nedava stejnou sirku jako tram 2×4, to mi hlava nebere. Zkratka tato divna metoda mereni neni vubec presna a user friendly. Dokud ste v celejch palcich, tak se to este da. Ale jeden palec ma 16 dilku (asi nehtu ci co) a to je pak mazec neco namerit a narezat. Zkratka timto preji Trumpetovi a jeho gengu hodne stesti pri stavbe zdi s Mexikem.

Po pocatecnich rozpacich tedy jdu na to. Vsechny drevene kousky napred namerim a narezu. Nahrubo sesroubuju a kdyz to funguje, vse rozeberu a kazdej kousek dreva nalakuju zakladovkou a dalsima dvema vrstvama laku. Pote za pomoci lepidla a sroubu dam vse opet dohromady. Z venku vse pobit deskama. Na spodek volim vetsi tloustku, jednak kvuli pevnosti ale i kvuli tezisti, ktere se snazim udrzet co nejvic dole. Na boky pak desky tenci ale stale silne dodat vsemu pevnost. Na strechu pak uz jen tenkou desku, udrzet ji co nejlehci.

Vsecko drevo je osetreno pro styk s vodou ale presto chci zvenku udelat ochranu proti vlivum pocasi co nejlepsi. Po dlouhem pruzkumu nakonec volim laminat. Metoda to neni nejlevnejsi a taky to neco vazi, ale nic lepsiho zkratka neni. Voda je mrcha a cestu si vzdy najde. Ve Vanu je spesl shop. Kdyz jim vysvetluju co delam, typek hned vymejsli nejlepsi kombo z jejich velmi bohate nabidky. Nikdy sem to nedelal ale typek se dusuje ze to zmaknu. Jelikoz leto bylo letos velmi horke, a lepidlo schne pri vyssi teplote o dost rychleji – tzn 15minut, musime si s Malosem jednoho dne radne privstat. Respiratory, stary hadry a dem na to. Prvni zkusebni stena se dari hned. Vzit sit, prilozit na stenu a pak valeckem skrz promacet lepidlem. Drzi to na miste asi 10 vterin. Pak cela vec pada na zem do prachu. Aha. No nakonec se dari a vse, krom ploch co jsou vzhuru nohama, je pokryto laminatem. Podlahu a postel ze spod nakonec natirame jen lepidlem, pac prilepit sit je nemozny. Pak vse nechat den zaschnout a druhej den uz jen natrit finalni barvou, coz je uz za odmenu.

Pote co zmizel toxicky oder, montuju stresni okna. Ty sem obe koupil za $140 ve zdejsim supermarketu. Avsak okna a dvere sehnat nelze. Jedno RV okno je i na ebay nejlevnejsi za $250. Pouzitejch moc na trhu neni. Nakonec zkousim koupit starej rozbitej camper na dily ale ty maj vetsinou okna pryc. Az jednoho dne narazim na inzerat – drzak na lod na strechu camperu. Dle fota soudim ze camper uz nebude na bydleni. Pisu typkovi ze drzak na lod nechci, ale jestli neproda aspon okna. Za pulhodky telefon. “Ty shanis okna?” “Jo”. “Tak prijet ke me, mam na zahrade 50 starejch obytnaku, neco najdem”. Typek nekeca. Na ohromnym pozemku za Vancouverem ma pres 50 obytek vsech velikosti a tvaru. Nakonec vybiram 2 okna do loznice, 2 do obejvaku a dvere. Vse za $100. Do toho jeho kamos v druhy vesnici prodava jety zvedaky, kterejma se camper dava na auto. Ten, jakozto ucitel prvni pomoci, kdyz zjistuje ze sem Paramedic a Firefighter, je muj nejvetsi kamos a dela mi super cenu. Takze frcim zpet do Whistleru s okny, dvermi a ctyrma zvedakama za cenu jednoho novyho okna.

Stresni okna jsou teda na miste ale s ostatnim chci pockat az po izolaci. Zde opet probiha velky pruzkum. Ale nakonec vitezi strikana pena. Pri stejne tloustce ma nejlepsi izolacni schopnosti nez jakejkoliv jinej material. Navic se to dostane vsude, moc to nehori, zvirata to nezerou a ma to samo o sobe parotesnici vlastnosti, tudiz odpada dalsi starost. Neni to uplne levna a jednoducha sranda. Nastesti muj uplne prvni zamestnavatel v kanade byl prave typek co tohle dela. Takze telefonat a dela mi taky cenu. Na podlahu a strop jdou 4 palce, steny pak dostavaj palce 2. Orezat presahy a hura namontovat okna a dvere. Nasleduje oblozeni zevnitr. Chtel sem drevo, nebot hezky vypada a dobre voni. Na steny tenci preklizka, na strop pak door skin. Delat strop sam byla velka sranda. Jako vzpominku mam na nem par mastnejch fleku od moji plesaty hlavy, kdyz sem desku pridrzoval zatimco sem jednou rukou drzel  hrebik a druhou kladivo.

Do toho mi postou prichazi topeni a sporak. Ten je vernou kopii toho co ma vetsina doma v kuchyni, jen je zmensenej pro RV potreby. Tri horaky a trouba, co vic si prat. Na radu prichazi dalsi orisek. Rozvod plynu. Napred zkousim par firem, ale ty bud vubec neodpovidaj bo maj hodne prace. Nakonec se tedy odhodlavam do toho jit sam. Dari se mi sehnat flexibilni trubky, jejichz montaz zvladnu. Problem nastava jen kdyz se je snazim napojit na samotny spotrebic. Netusil sem ze se dela nekolik typu koncovek v milionu ruznejch rozmerech. Nakonec po deseti navstevach zdejsiho kramku to davam do kupy. Test a utika to jen na trech mistech. Dotahnout a uz sporakuju. Topeni potrebuje este elektriku. Tu nechavam plne v reziji Malose, pac on je pan elektrikar a ja nerozeznam rozdil od stejnosmerneho a stridaveho proudu. Postou prichazej solarni panely. Pekne dva kousky o vykonu 100W kazdej. Malos este kupuje namorni baterii 96AmH, pojistkovou skrin a dalsi serepeticky. Vse dava v rekordnim case do kupy. Svetlo obstarava nekolik LED pasku. Jeden nad kuchynskou linkou, dodavajic dostatek svetla na ty nejjemnejsi kucharske a dalsi operace. Dalsi dva pasky, strategicky umistene okolo ramu stresnich oken obstaravaji svetlo pro zbytek budky. Ovladane schodistakem, od dveri a z postele. Jeste sme dali dve samostatne lampicky na cteni. Jedna v postely a druha pod knihovnou nad gaucem. Vse rizeno pres mozek solaru, kterej krom displaye se stavem baterky, obsahuje i USB port na nabijeni telefonu atd. Pod mozkem jest RV pojistkova skrin diky ktere muzu jednim kliknutim odpojit neco, nebo vse. Posledni elektronikou jest moturek do sprchy, napojen do pojistek a se samostatnym vypinacem. V tuto chvily jiz muzu topit. Ovladani pekne termostatem primo z postele. Kdyz je vse propojeno, davam na misto kuchynskou linku s drezem. Linka spolecne s podlahou, spodkem postele a gauce jsou osetreny nekolika vrstvami bezbarveho laku. Tudiz vodeodolne a jednoduche na cisteni. Odpad drezu je sveden ven do korby. Hadice je v pripade pobytu v prirode prehozena ven vedle auta, v pripade pobytu ve meste, kde louze vedle auta je nezadouci, pak hadice miri do barelu.

Zde bych rad podotkl jednu vec. Jak velka samozrejmost jest splachovani veci do kuchynskeho drezu. Zbytky od vecere, myti nadoby a zbavovani se buhvi ceho. To v Kanadske divocine jen tak nelze. Nejen zbytky od jidla ale i mejdlova voda laka zvirata. Dokud se jedna o myvala, kterej s vidinou jidla skoci v noci na strechu a snazi se vam dovnitr dostat skrz stresni okno, je to situace spise komicka. Resenim je vetsinou jedna rana, pesti, do stropu a je klid. Ale kdyz se vam do auta dobejva medved, to uz takova prdel neni. Proto si zde clovek musi dat velkej pozor co posle trubkou ven. Zbytky jidla vytrit a do odpadku co skladuju uvnitr. Mista neni mnoho a zapach taky neni nic super, tudiz si i zde rozmyslite co a v cem koupite.

Teplou vodu obstarava Carys boiler, original co sem mel doma v dodavce, letecky dopravem az sem. Varic pod a horka voda je behem chvilky ready. Krom kohoutku nad drezem pak uvnitr plave moturek od sprchy. Sprcha byla jednou z dalsich podminek co sem chtel v budce mit. Puvodne mela byt uvnitr, lavurek zapusten v podlaze a zastena kolem dokola zavesena pod stresnim oknem. Avsak myslenka tech desitek litru vody proudici skrz dreveny camper me natolik desila ze sprcha jedine venku. Takze otevreme vstupni dvere. Ty pouzijeme jako jednu stenu, o dalsi dve a strisku se stara plachta hozena pres, podeprena skladacim ramem vyklopenym z vrsku dveri. Stojime na tail gate. Vydech topeni je hned u dveri takze se nas mobilni sprchovy kout velmi rychle zaplni horkym vzduchem. Pak uz jen staci zpoza rohu natahnout hadici a vpalit si tam horkou sprchu. Pro zatim testovano v -5° a bez problemu. Voda odteka pod auto a pri trose opatrnosti se do camperu nedostane ani kapka. Kdyz je hotovo, staci sbalit plachtu a zavrit dvere.

Casto se me lidi ptaj kde mam lednici. Nemam. Maso ani mlecny vyrobky uz nakej ten patek nekonzumuju. Pivo hodim bud do snehu nebo koupim chlazeny, takze lednice netreba. Zabirala by zbytecnyho mista a energie. Misto toho mam zaizolovanou prihradku vedle trouby, kde je vsecko jidlo. Druha strana od trouby je pak vyuzita na nadoby atd. Pod linkou je I minibudka pro 2 propanbutanovy lahve, komplet odizolovana, pristupna jen zvenku.  Dalsi ulozny prostor je krom nekolika policek a knihovny aj schod do postele, kde je mimo jine i baterka. Dale cast pod gaucem je tez duta. U dveri je pak mala zaviraci prihradka na smradlavy boty, odpadky atd. Skrin mezi postely a gaucem je pak urcena veskeremu obleceni.

Zachod stale zamerne nemam, lopata a hajzlak to stale jisti. Peru i nadale u kamosu, v ruce ci verejnech pradelnach. Na bezpeci dohlizi hasicak, smoke detector a CO detector.

Puvodni plan znel, stavba max mesic a tak $2000.  O 4 mesice a $9000 pozdeji je hotovo. Po skonceni letni sezony v praci mam 2 tydny volna, ktere sem chtel vyuzit k testu. Takze ke konci sem trochu spechal. V den odjezdu jeste dodelat par malickosti. Za Ivanem do servisu nazout novy zimaky, nastrilet do nich hrebiky (diky Kanade ze tohle povoluje) a vyrazit.

Zacinam v podstate na jihu Britske Kolumbie a plan je dojet az na jeji severni hranici, do Yukonu a az na Aljasku. Po ceste zastavuji v Dawson creek, nulty kilometr Alaska highway. Nabiram Emmu a vyrazime. O teto ceste na Aljasku sem slysel spousty dobreho, ale ani v nejmensim sem necekal neco tak uchvatneho. Z pocatku prerie, ale brzy na to prichazi obrovske hory, kristalove cista jezera, majestatne lesy a divoke reky. Uz sem toho za tech par let v Kanade videl dost, ale tohle byla ta nejkrasnejsi cesta po ktere jsem kdy v zivote jel. Samotna cesta by vydala na samostatny report. Behem ni krom hodne slunce zazivame dvoudenni brutalni slejvak, ci hromady snehu a ledu. Ani o poradny vichr neni v jednu chvili nouze. Vsechny kempy jsou uz zavrene, takze si pokazde nachazime misto kolem. Vzdy je podminkou krasny vyhled z postele. Nekolikrat vidime polarni zari, spousty divoke zvere. Auto i budka si poradily se vsemi nastrahami. Dostali sme se na hodne tezko pristupna mista, snehem i blatem. Topit stacilo vzdy jednou vecir a pak az rano, nez se vylejzalo z postele. Venku v noci povetsinou 0°. Spotreba plynu – topeni a kazdodenni vareni, jedna 20lb bomba ($19) na 10 dni. Baterka nespadla pod 70%.  Behem teto 6000km dlouhe pouti zadny vyrazny problem nenastal a budka se tedy osvedcila nad ramec ocekavani. Po 4 mesicich tvrde prace krasny pocit, ze mam paradni bydleni, poskytujici veskery komfort a zaroven neni limitovano jen zpevnenou silnici.

Na zaver bych rad podekoval…

Nejvetsi dik patri Janovi “Malosovi” Malkovi za vsecku tu nekonecnou praci, podporu, konzultace, zazemi a spousty dalsiho. Ne vzdy bylo jednoduche zustat motivovan a praci nevzdat. Bez nej a ostatnich bych to nikdy nedokazal! Dale dekuji Tomasovi Raskovi za pomoc, podporu, pivka a dalsi srandy. Dekuji Jess Sarosce za spousty dobreho jidla, ktere me po celou tu dobu drzelo pri zivote. Dekuji Pistovi a Kelsovi za podporu, pivka a zely. Diky vsem ostatnim z hostelu – Mara Obrucnik, Jirka Klaban, Erik a Liam, ze me tam cely leto trpeli. Dekuji Arthurovi ze dovolil aby se cela tahle akce provedla u nej na pozemku. Dekuji Emme za podporu a trpelivost. Dekuji Carysovi, Andymu a cely 720 crew za vsecku tu srandu a zkusenosti, co jsem behem toho kocovani Evropou s Vama nasbiral. Tezim z toho do dnes.  Dekuji rodine za stalou podporu. A v neposledni rade Vam vsem, ze jste to docetli az sem.

Jak jsem jiz jednou psal, berte to jako inspiraci. Moznost ze to jde i jinak.

Zijte skromne a naplno!

Maara z Klaanova

Whistler, BC 2017

O tom ze mene muze byt nekdy vice. O tom ze praveho bohatstvi lze dosahnout i s minimem majetku.
Cesta z mesta po Kanadsku.
Vice o minimu uvnitr.
Máára z Kláánova (Kanady)

Nikdy sem nebyl velkym schranovatelem veci. Nepotreboval sem mit nejnovejsi model telefonu, nikdy sem nemel za potrebi nasledovat posledni modu. I presto sem dokazal za svuj zivot naschromazdit hromadu nepotrebnyho harampadi. Pred 6 lety sem odletel do Kanady s jednim kufrem a krabici s kolem. Mel sem stesti a nemusel se tak casto stehovat ( 1x do roka). Prestoze sem nikdy moc nevyhazoval penize za zbytecnosti, I tak se muj majetek v Kanade rozrustal. Kazde stehovani pak bylo zdlouhavejsi a narocnejsi. Bydlel sem ale vzdy ve velkym baraku s dostatkem uloznejch prostor, takze sem mohl veci, ktery sem treba vubec nepouzil par let, vesele stehovat se mnou. Cas od casu sem neco vyhodil, daroval ci prodal ale nikdy nedoslo k razantnimu kroku. Ten nastal az letos pred Vanocema. Ucinil sem par zivotnich rozhodnuti. Rozhodl se vzdat se paradniho bydleni, jistoty a pohody. Trochu zariskovat, ale konecne uskutecnit muj davny sen.

Bydleni ve Whistleru je ted velice tragicke. Mista je malo a toho samozrejme majitele nemovitosti radi vyuzivaj. Lidi tu tudiz bydlej I ve 4 v jednopokojovejch bytech a platej az $1000 za postel. Sehnat pokoj jen pro sebe a nedat za to celou vejplatu je vzacnost. Navic mit nad sebou neustalej bic, ze jednoho dne mi skonci smlouva a ja se budu muset odstehovat, me uz taky moc nebavilo. Rozhodl sem se, koupit camper, zbavit se vseho co nutne nepotrebuju a zit pekne skromne.

Skoncil sem skolu v pulce prosince, vratil se do Whistleru a musel zacit konat. Diky kamaradovi Vikymu, sem mel na mesic azyl. Za to mu jeste jednou dekuji! Na Craigslist sem nasel camper. V pujcovne si zapujcil pick up, nebot ten v teto chvili jeste nevlastnim, a vyrazil. Za pulku vejplaty koupil starsi camper v solidnim stavu. Za druhou pulku vejplaty pak vse zrekonstruoval k obrazu svemu. Celej plan zit uplne nezavisle ma jeste nejakou dobu pred sebou. Na druhou stranu, venku -20°C, ja camper pred rekonstrukci, bez topeni a jen mesic azyloveho bydleni. Nastesti sem nasel misto kde ho zaparkovat. Diky laskavosti par lidi mam pristup do koupelny a moznost nabijet baterii, nez poridim solarni panely.

Takze camper sem zaparkoval. Nasledovala totalni destrukce vnitrku. Plynova lednice sla ven, stejne jako stare kataliticke topeni. Na E bay objednal novej model plynoveho topeni s rozfukem tepla. Jedinej puvodni spotrebic jest plynovej sporak s troubou. Po kompletnim vytrhani vnitrku se prostor znacne zvetsil. Nasledovala celkova izolace, k cemuz sem pouzil penove panely. Puvodni skrin sem predimenzoval. Venkovni policky sem zmensil a pasoval na knihovnu. Diky tomu se zvetsil ulozny prostor samotne skrine. Taky sem vyrobil schod do postele, kde vznikl dalsi ulozny prostor. Misto lednice sem koupil desku a pod ni prisla stara autobaterka. Pospojovat s topenim, pripojit plyn a uz sem mel na praci teplo. Za pomoc s elektrikou patri dik Kachnovi.
Prakticka cast byla hotova, zbejvalo to este udelat utulny. Nakoupil sem tenky desky co se pouzivaj na dvere a pobil celej vnitrek. V Centru s pouzitym stavebnim materialem koupil vsecky tramky a prkna. Nebo pouzil to co sem vytrhal. Z toho postavil jiz zmineny schod/ulozny prostor, vylepsil pohovku, udelal novy dvirka do skrinek, vyrobil policky.

Koupil peknej odrezek koberce na podlahu a steny v postely. Na stenu u postele jeste prisel termostat, takze na noc muzu stahnout teplotu a rano s pvnim budikem zas muzu zatopit nez vylezu z pelechu. Topeni je situovano na zemi, u dveri na opacne strane camperu. Klasicky uzavreny okruh, tzn komin na privod vzduchu a komin na odvod splodin, takze nic nejde dovnitr. Vestaveny termostat topeni zapina a vypina jak je treba, vetrak zas rozhani teplo, takze z totalni -20°C zimy do teploty trenky a naboso, cca 5 – 10min. Energii bere ze stare autobaterky, ktera je zatim dobijena uvnitr objektu, casem bude dobijena solarem. Plyn klasicky v bbq bombach, v nejvetsi kose vydrzi zhruba 5 dni.

Vse uz bylo vicemene hotovo, takze nezbyvalo nez se nastehovat. V kuchyni mam jen to co potrebuju, nic navic. Dva talire, dve misky, jedna panev, jeden hrnec atd. Po zarizeni doslo na nejzasadnejsi cast minimalismu. Uz pri prvni fazi stehovani sem vyhodil, daroval ci prodal pres pulku majetku. Diky velice limitovanemu mistu  v camperu sem se vsak musel zbavit jeste dost veci. Vse co ted vlastnim je neco co stale pouzivam. Misto 20 tricek, z cehoz sem stejne pulku nenosil, mam ted tricek 7. Kdyz koupim novy, jedno nekomu dam. To sami plati o zbytku veci. Misto toho mit od vseho milion, radsi budu mit par, az me to omrzi, vymenim za jiny. Kdyz nepocitam dve kola a jeden par lyzi, tak se veskery muj soucasny majetek vejde do jednoho cestovniho kufru. Pri majetkove ociste sem prisel na to, ze mam  spoustu kramu co sem za x let ani nevyndal z krabic, a mel sem je jen kdyby nahodou. Kdyz sem je nepotreboval do ted, nebudu je potrebovat nikdy. S touto filozofii clovek vazne skonci jen s hrstkou kazdodennich potreb.

Nyni bydlim v podstate ve svym. Az budu muset soucasne misto opustit, jednoduse zaparkuju jinde. Diky limitovane velikosti musim udrzovat mnozstvi veci na stejne urovni.

Jelikoz si ted davam vetsi pozor co jim, je nutne hodne vareni. To na plynovem sporaku jde jedna radost. Stejne jako velka kuchynska linka, barel s vodou a drez.

Postel je velikost queen, takze spousta mista na spani a ostatni srandy. Diky tomu ze je vyvisena, tepla z topeni je vzdy dost. Okna s vyhledem na les jsou uz jen prijemny bonus.

Svetlo zatim resim svickama, coz je tezka romantika. V budoucnu se solarem mozna pribude par ledek

Suseni veci probiha vetsinou na vesaku na dverich, coz je primo nad topenim. Smradlavy boty a ponozky pak jdou do uzaviratelny skrinky pod gaucem.

Peru v ruce , u kamosu bo verejny pradelne.

Koupelnu zatim zneuzivam v miste zaparkovani. Camper vsak neni nejmladsi. V planu je koupit pick up a vyrobit vlastni budku na miru. Do ni  jiz prijde sprcha. Bud jakzto samostatna jednotka, nebo nejak rozkladaci- zastena, lavor. To jest ve hvezdach.  Čárys boiler, cerpadylko a bude. Co se tyka zachodu, bydlet budu vzdy u lesa, takze lopata to jisti. Srat si doma nehodlam, tohle pravidlo sme vzdy aplikovali u bydleni v dodavkach.

Aneb Galerie kdysi :
http://720.cz/?p=11505

Kola a lyze mam ted bud v praci nebo u kamose. V novym camperu pak pribude jeste mala garaz, kam se budou kola castecne rozkladat.

V camperu bydlim jiz dva mesice. Clovek se musi trochu ohanet. Dobijet baterku, nosit vodu do kanistru, doplnovat plyn. Parkrat se mi uz stalo ze mi v -20°C dosel v noci plyn, nebo pri obleve zjistil ze mi zatejka nad postely, tudiz matrace nasakla vodou. To hold patri ke kazdemu dobrodruzstvi. Ale ten pocti, ze kdyz budu muset nekam odjet ci presidlit, ze balenim stravim asi 10minut, ze vse co vlastnim slouzi nejakemu ucelu a neschromazduju nesmysli. Ze muj zivot nestoji na majetku ci nejakem spolecenskem pseudo postaveni. Ze muj zivot je zalozen na skromnosti, dobrejch lidech a hromade zazitku. Ten pocit stoji za to.

Rad bych dodal, ze tohle je MUJ pohled na vec a nikomu to nevnucuju. Pokud k zivotu potrebujete 4 auta, barak s peti koupelnama a Netflix v 4K, to je vas boj. Ja chci jen poukazat, ze se da kvalitne zit I jinak. Ze kdyz bydlim v camperu, neznamena ze sem spinava socka. Mozna nemam koupelnu, ale taky nemam hypoteku. Mozna nemam milion veci, ale presto se citim bohatej. Clovek ma bejt stastnej, a to ja  sem. Ten risk za to rozhodne stal. I kdyz sem mel v podstate vsecko, rozhodl sem se udelat zivotni restart. Zacit od nuly. Me osobne to neskutecne posililo.

Berte to jako inspiraci, pohled. Ne nadarmo se rika ze v jednoduchosti je sila.

Mame jen jeden zivot, tak ho zijte!

Maara z Klaanova
Publikoval Čárys jako zastara : )

Více v člencích od Máry z Kanady

O tom, jak bejt placenej za jezdeni na kole,

O tom, kdyz je prace spise konickem,
O dalsim splnenem snu, bez hacku a carek, uvnitr…

Takze v zime makam pro Ski patrol, o cemz jsem vam psal jiz drive. V lete funguje podobnej koncept pro bikepark a pesi navstevniky. I kdyz jsme nejvetsi bikepark na svete, stale nas je na smene jen neco kolem 10 az 15, plus 2 az 3 nebikeri, co maj na starosti pesi turisty. A i kdyz podminkou pro prijeti k letni Patrol jest bejt Pro Ski Patrol, stale je o tuhle praci velka tlacenka. Ono se neni moc co divit. Oproti zime, kdy krom prvni pomoci delame jeste avalanche control, udrzujem znaceni mnohem vetsiho terenu a celkove delame vic veci, v lete je to jen prvni pomoc a znaceni trailu.

Po vcelku uspesne zime, kdy jsem si jako zelenac nevedl uplne zle, jsem mohl zazadat o uvolnenou pozici na leto. Nakonec praci dostala sluzebne starsi holcina.
Vedel jsem ale, ze nic jinyho delat nechci. Nebot jak rikava Carys “V praci prodavame kousky svyho zivota” takze kdyz uz nekde travit cas, tak at to stoji za to. Zaroven ja rikam “Kdyz nejde o zivot, jde o hovno”. A v tyhle “praci” se zasahuje, az kdyz uz o ten zivot/zdravi jde. Zustal jsem proto motivovan a nevzdaval se. Nakonec me berou alespon na castecnej uvazek. Do toho davam par smen na ledovci, kde se jeste v cervenci lyzuje. Pak par smen jakozto Alpine Patrol, kde hlidame turisty, aby si neodreli koleno atd. Davam i par sicht v parku, ale hlavni zlom nastava zacatkem srpna, kdy se otvira na leto dalsi lanovka a cela nova zona. Tudiz je treba nabrat 3 novy tvare a mezi nima jsem i ja. I kdyz sem vloni slouzil jako dobrovolnik a zacatkem tyhle sezony jako part time, stale je to velka zmena stat se Pro na plnej uvazek. Fasuju vecicky od Patrol sponzoru Dakine, IXS. Smith Optics me bere do industry professional tymu. A hlavne dostavam skoleni a zelenou pro rizeni trucku a side by side. Side by side je nejlepsi nastroj na leto. V podstate dvoumistny golfovy vozitko s korbou na podvozku ctyrkolky. Nizka hmotnost a velkej vykon z toho dela hracku bez limitu. Vyjede to vsecko, da se tim naskakat cela A line a navic to pobere i paterni desku s nechodicim pacientem. Taky se tim skvele zkouma okoli, kam se clovek s autem nedostane.

Ale vestinu casu travime na kole. Drtiva vetsina z nas pouziva sjezdaky. I kdyz mame sponzora na kola, ja si z Cech privezl Author Ninja DH Team. Narozdil od kolegu se v kole nemusim neustale vrtat a spravovat. Ninja drzi celou sezonu, coz je po kazdodennim jezdeni v rozbitym bikeparku s podivem. Jedina udrzba jest mazani retezu, meneni desticek a plastu. Skvele se na ni pracuje a je na ni spoleh. Vzdy doveze kam ma, nalitat vsecky skoky neni problem a jeste mam originalni kolo, ktery dobre vypada. Kazdej den se lidi zvedave ptaj, co je to za pekny kolo :D Nejvic vsak zabili mali kluci jedouci na lanovce. Sbiram takhle typka na trati pod lanem kdyz najednou slysim ze shora “Hej patrol, co to mas za kolo? To nezname”.

Jak vypada takovej normalni den v praci: rano sraz pod kopcem. Zaciname hodinu a pul pred otvirackou. Nahoru jedem bud autama, ktery pak pouzivame na prevoz chodicich pacientu, nebo berem lanovku. Na hlavni zakladne probiha ranni porada. Pak jdem na kontrolu trailu. Mame seznam. Ke kazdymu trailu ci kombinaci nekolika po sobe jdoucich napisem svoje jmeno a jdem ho projet. Zde koukame, jestli nejsou sutry na dopadech, oplutky jestli stojej a jestli nehrozi naky jiny nebezpeci. Kdyz je vsecko jak ma, cekame vicemene jen na telefonaty od zranenejch. Celej park je rozdelen do nekolika zon a na vrchu kazdy lanovky mame zakladnu s vybavenim. Zde musi bejt pokazdy minimalne 2 patrolaci. Ale je uz na nas jak se prostridame. I kdyz mame sefa, celej tym se ridi sam, takze vsichni si za ten den zajezdej az dost. Jak rika muj kolega, jsi Bike Patrol, takze vem kolo a jed patrolovat :D

Nemám opět slov.
snad jen….

D í  k  y    m   o   c  !   !   !

čárys.

Lets – jump arround..

Po tom co se vrátil Mára s Kachnou z prvotního vejletu, sem bikeranch vyrazil očíhnout s Vandou. Vzali sme XC a dali hezký dva dny ježdění. Ale tamní skoky sou stavěný na sjezdáka a některý už vyžadujou trochu hecu. Proto sem s Márou zabalil jednoho dne DH čka do káry a vyrazili. Přijíždíme o pulnoci. Parkujem nad parkem na vyhlídce a dem spát. Ráno už nás budí slušný vedro. Neváháme a dem na to. Ve zdejším bikeparku se shuttluje, ale nikde nikdo, takže smůla. Dáváme teda plán naskákat co se dá a postupně se odzdola propracovat až nahoru. To nás baví s pauzama celej den. Vedro je ale úděsný, takže to odpoledne balíme a jedem se vykoupat k řece. Zde zjištujem, že má zrovna zápas zdejší holčičí fotbalová liga do 15 let. Rychle schladit v řece a pak už ubalit, pívo a na hodinku máme o zábavu postaráno. Vzhledem k tomu, že to bylo na školním pozemku, sme rádi, že nikdo nepovolal zdejší šerify. Ale co, pedofílie je přeci jen nedočkavost :) Po příjemné pauze se vracíme na místo činu. V podvečer už je teplota přívětivější, bikepark se tudíž začíná plnit. My šli teda ještě kousek vedle, kde je legendární transfer, známej s NWD serie. Zde lehčí hecing a pak hurá dolů. Na dirtech potkáváme kámoše Chase, kterej tu shuttluje.

Dáváme, respektive se snažíme ještě zavdat pár lajn, ale celodenní ježdění a chlastání nás už nak dostihuje, tudíž sme krátký na všem. Radši to balíme. Večeře v nákupáku a na desert jedem k Chaseovi domů, kde nakonec přespáváme. Ráno už se nám nic moc nechce, navíc už se sjížděj všichni profíci na Aggyho Reunion. Takže berem vodu a dem zewlit k těm skočkám, co si tu na ně přichystal. Kecáme s Bradem, hrozně v pohodě týpek. Vysvětluje, jak to všecko vzniklo. Doráží Vanderhám, kterej se chce vyhnout fyzické práci, která probíhá o pár metrů níž, na posledním skoku. Takže zevluje s náma, dumaj jak moc tě to vyšle do vzuchu atd. Nakonec volaj zdejšího šerifa s radarem, at jim radši změří nájezdovku. 65 – 70 km/h je přesně ta rychlost, kterou chceš na dirtojidní odpal s 15 metrovou dírou jet. To jen, kdyby ste třeba na Monínci chtěli postavit něco podobnýho:D

Pak už jen skáčem do auta a přes koupák hurá domů. Super vejlet, kde sem si otestoval, jak v pohodě se dá na sjezdáku podirtovat. Hecovačka slušná, žádný zranění, co víc si přát. Snad jen jet z Kamloops rovnou na boží párty u jezera. Takže sme tak udělali:D

Užívejte léta! Do Čech zdraví

Maara a Mára

PS: Krásný triko Mááro !
Dělám ti nový designy…

Děkujeme, my všichni.
A jen tak dál…

Maara 2013

Do roku 2013 sem vstoupil o berlích, s urvanym vazem v koleni. Zhruba měsíc sem se potácel akorát z postele na rehábko a zpět. Bez příjmu a díky úžasné pojišťovně Allianz, sem navíc musel solit za každý rehábko 80 dolců ze svýho.  Nakonec sem byl nucen odletět domů na operaci. V Čechách pobyl 2 měsíce. Nechal si spravit hnátu, užil si rodinu, kámoše a zároveň se přesvědčil, že Čechy za stávající situace opravdu ne. Podle toho se zařídil a koncem března už sem seděl v letadle směr BC. Zde sem zažádal o rezidenci (trvalý pobyt), koupil pořádnou káru a přestěhoval se s přítelkyní a partou kámošů do chajdy v lese. Stihnul sem si ještě zalyžovat, ale jelikož jaro klepalo na dveře, mohl sem začít prozkoumávat XC traili co mám nad barákem. Díky Agangu sem si dovezl k Ninje ještě Culta, na kterým bylo objevování jedna radost. Do toho sem samozřejmě drtil bikepark a okolní DH destinace. Kára nám umožnila se podívat po krásách Britské kolumbie. Nutno podotknout, že Whistler je vesnice. Avšak veškeré ostatní destinace byli asi tak desetinou toho co je Whis. Některé vesničky se skládají jen z obchodu, hospody a pár přívěsů. Jelikož sou ale dost odlehlý, na mapách se zdají jako velkoměsta. Po příjezdu se ale nestačí člověk divit. Všichni vylejzaj ven, podívat se kdo to sem zabloudil. Mnoho občanů vypadá, že jejich rodiče byli zároveň sourozenci, no prostě pohodičkaJ O pořádný asfaltový silnice je tu docela nouze. Vedou jen do těch opravdu větších měst (rozuměj rozloha pulky Whistleru). Všude jinde jen dirt roads, takže 4×4 nezbytná. Ale o to větší dobrodružství to pak sou. Krom vnitrozemí, je velkym zážitkem Sunshine coast. Současná domovina Semenuka a Coastal crew. Zdejší atmosféra je, co se týče přívětivosti místních, ještě o několik levelů vejš, než je BC standart.  Do toho miliony trailů, skoků a podobných.

V pulce léta se mi poved jeden z mejch největších rozstřelů, což mi vystavilo opět stopku. Zároveň sem si ale uvědomil pár věcí (třeba že strom zádama neporazíš, nebo že příště radši rovnou v backflipu.)

Přijeli mě navštívit naši s bráchou. Konečně sem měl možnost jim ukázat proč se mi tu tak líbí. Dali mi za pravdu a potvrdili, na co sem přišel během ozdravného pobytu doma.

Dále sem rozšířil svůj seznam koníčků o surfing. Tofino, nacházející se na Vancouver islandu, je regulerní hippie kolonie. Pravidelný vlny a písčitý dno, je ideální pro nás začátečníky, se vcelku bezbolestně nechat řádně vyprat. Ale já se vrátímJ

Pak následoval roadtrip snů na Rampage. Zážitek kapitola sama pro sebe. Zde předposlední den opět rozstřel, kterej mě opět odsoudil do role kulhající bestie. Ale pár XC vejletů sem před ski sezonou ještě dal. Trochu sem se zamyslel nad budoucností, udělal kurz a byl přijat k horský službě.  Zatím jako dobrovolník ale pro mě je ted hlavní se všecko naučit. Je to velká výzva a ty já rád.

A zhruba takovej byl muj rok 2013. I když sem ho skoro polovinu strávil dobitej, o berlích a podobně, stál rozhodně za to. Užil sem si ho zas o něco víc něž ten předtím. Poznal spoustu novejch lidí, míst a zážitků. Uvědomil si mnoho věcí a věřim, že sem získal zase o něco větší rozhled. Člověk se neustále učí a poznává.  A i díky těm několika rozstřelům sem si do života odnes zase pár věcí (třebas že tu maj dobrý drogy:D Jak říká moje mamka „Na všem špatném je vždycky něco dobrýho“ a toho já se držim. Každá, i negativní zkušenost je dobrá a všecko je třeba brát pozitivně. Ono to nějak dopadne.

Velký dík patří Vandě, za to že na všecky ty super zážitky nejsem sám a že při mně stojí, když to potřebuju. Mamce, tátovi a bráchovi za super dva měsíce doma a měsíc tady. Všem doktorům a sestřičkám co se o mě tak hezky starali. Kámošům za super pojezdy a ještě lepší kalby. Járovi z Agangu za super kola. Filipovi z Meatfly za fešný hadry. Čárysovi, že mám ve svém livestylu spřízněnou duši. Andymu za super články. A všem ostatním ještě jednou velký Dík!

Uživejte života!

Maara z Klaanova

Loni na Stedrej den sem si pri hiku za prasanem utrhal vazy v koleni. Letos sem nenechal nic nahode a na Stedrej den vyrazil znovu. Jak to letos dopadlo v kratkem videu. Stastny Novy rok vsem preje Maara…

Berte do ruky řídítka a klikejte na akci…
DĚKUJEME !!!

Plnit si sny, to je moje heslo poslední dva roky. Napřed to bylo dostat se do Whistleru, pojezdit na Shoru a dát si lajnu jak ve Where the trail ends. To sem si splnil a tak bylo načase oprášit ty starší. Kdo z vás nekoukal na Drop IN tv show, kde týpci jezdili autobusem po lokalitách, o hodně přišel. Rampage byl dobrej duvod se hecnout a prozkoumat Utah. Co by to bylo za výlet bez party dobrejch kámošů. Sestava je tedy následující – kapitán a navigátor Skaut, šéfkuchař a ubytovací delegát Aleš, milovník malých žen a velkých drinků Mouras a dva puberťáci Mára (z Bechyně) a Mára (z Klaanova). Plán je károu do Belinghamu, odtud letadlem do Vegas a dál obytkou. Vyjíždíme v uterý večer, pěkně rovnou z párty. Po cestě stavíme ve Vanu, kde nás s otevřenou náručí vítá spící Skaut s Mourem. Pěkně je budíme, naházet věci do druhý káry a hurá na čáru. Zde lehčí zádrhel, po tom co mi buřtojídní US fízl bere bez mýho vědomí workpermit z pasu. To zjištuju až na dálnici. Panika, otáčečka. Blbě zatáčim, takže končim na jinym přechodu, zde znovu procedura, naštěstí rychlejší a už to trefuju. Buřt se směje, že sem si toho nevšim, já radši sem ticho a honem na letiště. Zde prekérka pro změnu s kolama. Platíme navíc 50 babek a už si to svištíme do Vegas. Zde prekérka opět z kolama. Do Vegas očividně lítaj všichni na lehko, neboť nemaj přepážku pro nadměrný zavazadla. Takže volání, ptaní se, zmatky až nám zřízenec konečně dotáhne krabice. Další problém je shuttle na hotel. Sice ho máme předplacenej, ale jen co nás Joe uvidí, už nás fakuje, že se nevejdem. Berem teda tágo směr hotel Excalibur, ve středověkém stylu. Plán je jasnej, kola zustávaj v krabici a my si dáme hezky noc ve stylu Fear and loathing in Las Vegas…

Ráno se probíráme a razíme do půjčovny. Zde na nás čeká největší dostupná obytka Ford F-450 s obsahem 6,8l. Tahle skoro 10 metrová svině uvnitř nabízí komfort panelákového bytu. Zastávka ve Walmartu. Zde nakupujem jídlo a pujčujeme campingovou výbavu. Již za tmy dorážíme po 150 majlích do mestečka Huricane, kde je bike shop. Parkujem pěkně před a dem spát. Ráno jdem pro rady, mapu a podobné. Na dnešek plánovaná kvalda se přesouvá až na sobotu, takže na programu je konečně ježdění. Ještě se stavujem na parkáči kde fasujem redbully, kupujem trička a podobný. Pak pár kiláků zpět, na starou Rampage site, kde se jeli první ročníky. Zde se na rozdíl od tý nový, dá zajet károu až k tomu. Obytka sice nedává dirt road přímo pod kopec, ale i tak bydlíme asi 300 metrů. Sestavujem kola a dem na to. Pod kopcem je slušnej camp. Milion lidí, muzika, grill. Kopec sám o sobě je něco neskutečnýho. Všechno se skládá z hřebenů, ze kterých vede miliony cestiček. Všude skoky, posíláky, dropy nebo jen prostě lajny plný technických sjezdů. Zkrátka hřiště na který chcete chodit s mámou po škole. Dáváme na rozehřátí jednu skočkovou lajnu a pak už hike nahoru. Cesta je drsná. Občas se tlačí, občas se nese, občas si už kola musíme podávat, neboť je to prudký a sypký. Heslo dne: ze zdola to vypadá hrozně, ze zhora ještě hůř. Celej hřeben sestává z několika plošin. Pokaždé se jede z kopečka, mírnýho či prudšího a pak přijde prudkej sjezd či drop. A tímhle stylem je to pořád. Mění se jen dýlka a sklon. Pokaždý se zastavujem na hraně plošiny a studujem kudy. Zda skočit či sjet. Rozhodně nechceš, aby se ti to dole rozjelo a tys další plošinu použil jako odraz. Po stranách sráz, míst na chyby moc není. Problém je, že takových plošin je tam tolik, že nahoře nevíš kde je drop a kde sjezd. Dolejzáme pod vrchol, dál už je to moc. I tak nás čeká zhruba kiláček sjezdu. Všichni sme pěkně nervozní. Dolů je to na prašnym povrchu na kterym sme nikdy nejezdili. Velkej sklon a hrany, za který nevidíme. Po stranách místy jasná smrt, do toho fouká, no prostě ideální stav. Dem na to. Nakonec je to vcelku v klidu. Jede se pomalu, na jistotku. Sjezdy občas trochu infarktovky

ale přežíváme všichni. Dole totální euforie. Jeli sme naprostou baby line a přesto to bylo dost. Takže od ted ještě větší respekt všem co kdy jeli a jezděj rampage. Nakonec dáváme ještě pár lajn a pak blbnem dole na dropíkách a skokách. Atmosféra skvělá. Lidi fanděj, hecujem se. Je tu i pár buchet, jedna z nich dává slušný pekla, na který se musíme hecovat i my. Do toho tu lítá malej Jackson. Vedro k padnutí ale jen co zaleze mozoul, pěkně se ochladí. Sprcha, véča, pívo a spát. Ráno jedem mrknout na kvaldu. Auto musíme nechat na parkáči a je to asi 5 majlý k sitě. Cesta zlehka do kopečka, do toho polední sluníčko, co víc si přát. Dojíždíme slušně splavený. Kola do šatny a dem to obhlídnout. Jestli stará site je hřiště kam chceš chodit s mámou po škole, tak tohle je hřiště kam chceš chodit s holkou na rande. Je tu pár malejch skoček, který bysme možná dali aj mi a pak spousta nesmyslů z jiný planety. Nad tim všim se tyčí Ikon sender. Rozdělávám židličku u jeho upatí a čekám. Celej závod se jede ve dvou sousedících udolí. Jezdci sou seřazeni podle zvolený lajny. Startuje se zprava do leva. Začínaj střelci typu R dogg, T Mac, který brousej pravej ridge, končící pár skokama. Pak pár střelců dává menší Ikon sender a už se přesouváme do druhýho udolí kde nás čeká lahůdka v podobě Canyon gapu. Zde maj týpci co dělat to ustát. Lítaj se hrozný koně a občas to někdo před dopadem zkroutí do mini whipu. Rozhodně podívaná jak se patří. Sluníčko pálí, my pálíme. Dojíždí poslední a hurá zpět. Tentokrát je to celou dobu z kopce, takže u káry sme hned. Večer ještě lehkej pojezd. V noci se spojujou všecky ohně do jedný velký redneck párty. Na jednu buchtu tu výchází asi 50 borců, takže je to boj. Skáče se přes oheň, do ohně, s kolem i bez. Beer bongy a podobný srandy nesměj chybět. My to ale brzo vzdáváme, neboť ráno brzo vstáváme. Budík řve v nemilosrdných 6 ráno. Všude tma tmoucí. Berem čelovky a dáváme východ slunce na vrcholku naší oblíbený lajny. Po východu chvíli pořváváme na lidi dole v campu a pak hezky rozespalý a vytuhlý jedem dolů. Károu opět na parkáč, Hc XC přes poušt kouknout na finále. Tentorkát se startuje až z vrchu. Horní část je ve znamení techniky. Zde si to nejvíc dává Faircloth. Hoch je to uplně vylízanej, asi mu nahoře neřekli, že to není na čas. Jízda ve stylu. Dole tablety, whipy a už je fuč.

Lacondeguy davá monstr supermana, Agazis beko z dropu na držku. Pak chvilku pauza. Ríša Schlej zpovída Ronniho Rennera, kterej tam prohání elektrobiky. Cpem se do záběru a sme slavný.) A pak to přichází. Strait jede hezky, o tom žádná ale nevim nevim. Po jeho suicide z největšího dropu nabíhaj organizátoři a dávaj na hranu odrázek. A už je to tady. Vylízánek Zink za to na hraně škubne. Přistává pár metrů od nás. Na čisto. Mizí v dál a lidi se mužou posrat. Nepochopíš nic. Pak už se de zase vedle. Pár hezkých jízd. Opět vytuhláci na gapu. Ale na trati je Mcgarry. Beko nahoře a už ji žene k rozjezdu na gap. Všichni najíždej přes boční drop do svahu, kdyžto on jede na skálu asi o 10 metrů vejši. Huláká to dolů. Kolečko pod nim vypadá že se každou chvíli rozletí. Řikám „pičo má hroznou rychlost, to přestřelí“. Jenže on za to na odraze škubne a vodjíždí beko jakoby nic. Lidi řvou eště asi minutu co už je dávno v tahu. Nikdo nechápe už vůbec nic. Jen se rozhlížim na ostatní, jestli se nám to nezdálo a řvem jak malý. Ten kluk je fakt mimo. Tim končí první kolo. Na druhý vychytáváme lepčí fleky. Takže když Lacondeguy vysílá svýho MX superman seatgrab, skoro ho hladíme po koulíchJ pak honem k dropu, počkat si na Zinka. Jenže těsně před Kylem se na dropu hrozně vyndavá Binggeli. Po beku z menšího dopadá docela ok, ale je rozhozenej a dopad je kurevsky uzkej. Vyjíždí mimo a už letí po držce dolů, kde sou naházený šutry co se nepoužili na dopad. Nezvedá se a nevypadá to vůbec dobře. Běžej k němu medici a netvářej se moc nadšeně. Do toho se tam cpe taková polobuzna s copánkem a náušnička. Media pásku a už to fotí. Organizátoří nás držej v odstupu, ale on fotí jak o život. Je tam hrobový ticho, tak začnu řvát, jestli si ze mě dělá prdel. Že tohle fotit nebude. Všichni na mě koukaj, koukaj na něj. Nakonec organizátoři uznávaj, že to není uplně košér a týpka vyhazujou. I Ríša Schlej s filmovym štábem radši otáčej kameru na nás. Zhruba hodinu přijížděj akorád doktoři. Nakonec týpka nakládaj na čtyřkolku a vezou k helikoptéře, která tu byla celou dobu ready na tyhle situace. Týpek se směje a lidi ho vyprovázej až k heliportu. Nasleduje dlouhá pauza, kdy chvilku fouká, pak sice nefouká ale heli s kamerou není ve vzduchu, takže se nesmí jet. Pak je ve vzduchu ale zase fouká. Tahle komedie se opakuje několikrát, až to nakonec vzdávaj. Kyle je samozřejmě rád. Lacondeguy s T mackem už tolik ne. Vubec se jim nedivim, ale stim už ted nikdo nic neudělá. Koukáme na vyhlášení a hurá k autu. Zážitek to byl tak jako tak velikej. Velkej respekt všem co to sjeli a brzky uzdravení těm to se rozstřelili. Tohle je největší mazec co se dá na kole jet.

Noc na sitě ale ráno jedem do města. Poptat se co a jak. Dáváme pak offroad po dirt road z druhý strany. Obytka je statečná. Huř je na tom Skautova vidlice. Parkujem blízko. Skaut to po chvilce neřeší a dem na to. Prohlížíme toho docela dost. Nakonec končíme u již vyhlídnutýho dropu. Mouras ho vyslal už večer předtim, pro ostatní premiera. Má to tak 4 na 5 Dkey metrů. Dopad je hrozná placka. Ostatně jako většina zdejších dropů. Dávám krásnýho Heiníka, ale ustávám. Skaut s Mourasem skládaj kola do podivných tvarů viz foto:D

Pár lajn a zpět ke káře. Zapadá slunce a my tu máme ještě vyhlídnutej gapík přes cestu. Já se vyndavám na skoku vedle, takže už jen točím. Mára, Skaut a Aleš bez problému. Mouras lítá bez řetězu skoky vedle. Otvírá si nohu pedálem, takže jedem na tour do hospitál. Zdejší doktoři fakt profíci. Radost pohledět. Za chvilku sme venku a jedem přespat k pujčovně. Ráno fasujem Dodge Ram 1500 5,7l. Já s Murasem zustáváme v roli řidičů a shuttlujem kluky na Flying monkey. Tenhle hodně technickej trail je kapitolou sám pro sebe. Všude skála, sráz, místa je tu tak pulmetru, do toho technický sjezdy. Nic pro rodiny s dětmi.

Dolů si s Mourasem dáváme rally, vyzkoušet co všecko to umí:D Dole romantické focení, loučení a zpátky do půjčovny. Týpek byl moc rádJ A odsud již pojízdným domovem do Vegas před Walmart. Vrácení campingové výbavy, nákup duck tape. Balíme kola, sebe a ráno již do hotelu. Poslední den noc ve Vegas a ráno záživná cesta autem přes hranice zpátky do KanadyJ

Tejden utek jako voda. Ježdění neskutečný. Příští návštěva určitě obytka a bydlet na starý site. Pujčit lopaty, hrábě a plácat si bábovičky.)

Díky klukům za super vejlet!!!:)

Maara z Klaanova

Když mi loni kámoš ukázal fotku traingapu co postavil Kenny Smith do videa Inside out, bylo jasný, že to chci skočit taky. Lokálové ale dělali drahoty a nechtěli říct kde to je. Takže sem jednoho dne sednul na bike a jel po kolejích. První den sem to dal jednim směrem, po 25 km po kolejích sem to vzdal a tak další den volim druhej směr. Po zhruba dalších 25 km to konečně nacházím. Je to velký ale rozhodně ne nereálný. Koukám na to a jedu dom.

Přes zimu mi to leží furt v hlavě. Pokus se trochu zdržel  kvůli zranění kolene a tak se k tomu dostávám až ted. Snažim se co nejvíc lítat na Crabapple a podobných srandách. Pořád mě to straší, ale taky nedá spát. Padá rozhodnutí že jo. Beru Romču jakožto fotografku a Vandičku jakožto psychickej support. Svítí sluníčko, ale dost fouká. Skok stále stojí, i když se Kenny Smith dušoval, že ho zbourá po tom co zjitil že to skáčou i ostatní a on už není tak hrozně hustej.

Dávám tomu pár pokusovejch nájezdů ale pořád fouká.

Postupem času vychytávám v jakých intervalech vítr přichází a pokusím se vejít do jednoho okna. Je to tu. Nemám z toho vůbec dobrej pocit, ale co se dá dělat. Jednou sem se dal do války tak musim bojovat.

Rozjíždím se.

Odraz v klidu, rychlost by měla stačit.

Řikám si že je to v cajku když v tom přichází dost silnej poryv a ochyluje mě z kurzu. Skok dolítávám na pohodu, ale nakřivo….

V tý rychlosti mě to okamžitě háže směrem na obrovskej strom.
Vim, že nemám šanci uhnout a tak pud sebezáchovy zahazuje kolo a otáčím se zády.

Přichází strašná rána. Dopadám a zem a začínám zjištovat škody. Ruce hlava v pohodě, sundavám helmu a lehám si do pseudopohodlné pozice. Záda bolej jako svině. Vzhledem k tomu že sem již prodělal uraz vnitřích orgánů, počítám s nejhoršim. Zkoušim prsty u nohou, žádný brnění, hejbu snima v  pohodě. Jediný co mě trochu straší, je nepřirozenej uhel levý kyčle.

Zalehávám a snažim se bejt v klidu.

Dobíhá Vandička a když zjištuje že žiju, volá okamžitě záchranku. Spolu s Romčou je pak navigujou, jelikož cesta není uplně jenoduchá. Já mezitím přemýšlím tak nad všim možnym. Třebas jak spousta dětí pořád brečí na fejsíčku jak maj nahovno den, že prší, že dostali pětku ve škole, že je v práci pruděj. Ale když pak ležíš uprostřed divočiny, s vyhozenou kyčlí a neznámým poškozenim uvnitř těla a víš, že pomoc je asi 50 kiláků daleko, přijdou ti najednou tyhle věci úplně malicherný. Záchranka doráží vcelku rychle. Ale než se parameidici dostanou od auta až ke mně, tak to taky chvilku trvá. Vteřiny sou jako hodiny. Když konečně dorážej, tak mi oznamujou že na bolest mi mužou dát maximálně rajskej plyn a ten maj v druhý sanitce která už jede. Při tom čekání se ptaj na milion otázek a fotěj si skok. Ještě že tam mám s sebou Vandičku, jináč by mi asi hráblo. Po další nekonečný době doráží druhá posádka už s plynem.

„Musíme ti dát nohy k sobě abychom tě mohli odnést” – oznamuje jeden z nich. S tim zásadně nesouhlasim. Ale už na mě klečej a do pusy mi cpou hadici. Dejchám, je to pěknej huns ale po chvilce to přichází. Hlasy se zdaj jako vzdálené. V tom mi začínaj rovnat nohu. Chvilku se snažim bejt hrdina ale pak jim chytám ruce a protestuju. Ale díky plynu slyším jen příkazy, které zní sice přisně, ale zároveň v nich cítím jakousi duvěryhodnost. Povoluju a podřizuju si. Sem chválen a podporován. Když tu najednou LUP a všecka bolest je pryč. Přichází neskutečná úleva a otvírám oči. Jeden s paramediků se jen usmívá  a říká „Ted to tam zaskočilo, vid?“ vidí muj blaženej usměv a je to všem jasný. Zvedám ruku a dávám všem high five. Pak už me jen kurtujou a odnašej po dosti blbym terénu do sanitky. Za tohle vám velkej respekt pánové, protože sem  měl co dělat to sejít sám.

V Pembertonu mi konečně dávaj morfium a tak už i záda nebolej. Sestřičky se ptaj a tak jim ukazujou fotky skoku. Nechápou a píšou zprávu:
„Pacient tedy skákal 10 stopej skok..“
„Nene, ten měl aspoň 30 stop.“ přerušuje jí jeden ze záchranářů.
„Dobře tak tedy 30 stop, a nedoletěl.“
„Vůbec, doletěl úplně v pohodě, ale kvuli větru ho to rozhodilo a trefil strom…“ znovu opravuje. A v takovém duchu se nese celej proces. Sestřička i doktoři soucítěj, páč sou taky bikeři.

Jeden z  sanitáků hned po shlídnutí fotky říká „ Jo to je ten gap z isnide out“. Po prvotnim vyšetření mě vezou do Vanu. Zde obdobná situace, jen už tolika neznají místí skoky, takže saniták obíhá s mobilem celý oddělení a všechny náležitě školí. Až na jednoho doktora, kterej spíš ze srandy říká jestli nechci zkusit jinej sport, mě všichni vzdávaj respekt. Když jedem na sono tak sestřička říká že sem nák v klidu.

Druhá na to „ on je moutain biker…“
a ta druhá „ Jo tak to jo, vy mountain bikeři, skieři a snowboardáci ste vždycky v klidu když vás přivezou“.

Po dlouhé noci plné vyšetřeních mě nakonec uklidnujou. Kyčel se vrátila v pořádku kam měla a krom pohmožděnejch zad mi nic jinýho není. Za tohle vděčím páteřáku a leattbrace!!! Zustávám na pozorování. Fasuju krásnej pokoj, jen pro mě, s telkou. Jídlo lepčí jak v kdejaký český restauraci, personál milej. Uplně by se pro mě rozdal. Pořád
se ptaj jestli něco nepotřebuju, náký drogy nebo tak. Po třech dnech mi dívaj pět a já si to frčím dolečit dom.
Závěrem bych chtěl poděkovat Vandě za užasnou podporu, věřim že to semnou nebylo vůbec lehký ale byla neskutečně statečná,  Romče za skvělý fotky a Skautovi za pomoc. Je fajn vědět, že i když ste tísíce kliometrů od domova, od rodiny, že je tu tolik lidí, na který se můžete v případě nouze spolehnout.

Díky všem, moc si toho vážim!

Plňte si svoje sny!

Mára

V můj pátek, což je v pondělí, sedám po práci do káry a jedu na místo srazu.
Zde doráží Skaut, Hakule a kanadští přátelé James a Dylan. Rychlej nákup, ať má medvěd v noci co jíst a hurá směr Pemberton. Zde sme za chvilku. Ale na místo dnešního noclehu a následné výchozí pozice pro start bikingu, je to ještě něco kolem 40 minut stoupání po lesní cestě. Velkej sklon, šutry velikosti dětské hlavičky a vodou vymleté strouhy, mě jakožto off road zelenáče udržujou v napětí. Do toho padá tma, takže dobrodružství o to
větší. Nakonec nás ale 4wd nenechává na holičkách a dostáváme se na startovací plochu pro paraglidy. Odtud ještě za zbytků světla užíváme výhledu.

Kluci stavěj stan, zapalujem oheň a za společnosti pivek a bc finest kecáme asi do 2.

Ráno mě budí zvláštní zvuk. Vylejzám z káry a du se mrknout na startovací palouček. Zde sedí buchta, před sebou pověšenej gong o pruměru asi 80 čísel a mlátí do toho jak divá. Hold jinej kraj jinej mrav:D Snídaně a dem na to. Skautík se obětuje jako první a jede károu dolů.

Já s klukama dáváme první jízdu. Povrch se střídá hlína s volným kamením. Občasný
prudký úseky mě dost školej, vzhledem k tomu že se ještě asi před 20
minutama spal. Ale faktor zábavy je vysokej, takže no complains. Nevědomky
dáváme trail nejdál od parkáče, kde čeká Skautík, takže nám to chvilku trvá.
Po příjezdu zjištujem že Magda má celej motor od oleje a že nejede. Nakonec
zjištujem příčinu. Skautíka s Lisou, co akorád dorazila veze James nahoru a
já s Dylanem jedem s Magdou do servisu pro olej. Po šťastném znovushledání
je již něco kolem poledního a sluníčko fakt peče.

Takže jedem na jezero s tim, že se pak uvidí. Mosquito lake, ačkoliv nevábného názvu, je malinkatý jezírko zašítý hluboko v lese. Je tu malinký molo. Sme tu sami, takže piváky
ven a hurá do vody. Nechť je koupací sezona dne 7.května zahájena. Po chvilce doráží James Heim – profi freeskier, známej hlavně z filmů produkce Matchstick, s roštěnkou a psem. Dáváme se do řeči. Natož že mu Skautík dal dopoledne full gas když jel Magdou po prašný cestě a on zrovna na biku venčil psa, byl nejvíc v klidu. Kecáme o lyžování, skutrech, životě v Pembertonu a takový ty nudný keci. Pak nám ukazuje kudy na zdejší skvělej trail Cream puff.

Balíme to, necháváme Magdu u jezera  a valíme na trail. Pochvilce sme tu. Co následuje je největší mazec. Jede se průsekem v lese, kdeje celou dobu výhled na Mount Currie. Povrch se střídá hlína se skálou. Ta tu narostla do takových tvarů a uhlů, že si přijdu jak na horský dráze. Občas se nechám rozvášnit, jízda v plných na oči se tu ale moc nevypláci, neboť po chvilce klidu přijde znenadání bordel a člověk má co dělat to kočírovat. Kapitolou pro sebe je James.
Mladej, vylízanej.

Při přejezdu přesdva oblý šutry, který sou zasazený ve slušnym svahu a všichni je kopírujem, on zahlásí, že v zimě nejvíc miluje sněhové polštáře a že to musí dát
stejně. Takže se rozjíždí v plnejch a krom lehkého dotku na špičkách oněch
balvanů, to letí vzduchem až dolů, v plnejch do prudký zatáčky na bordelu a
je fuč.
Nechápem.

Pak přichází pár lahůdek v podobě prudkých skal, kde si to šněrujete křížem krážem na úzkejch plošinkách.
Skaut s Jamesem uplně v klidu.

Já s Dylanem volíme ve spodní části baby objezd a i tak máme co dělat. Každopádně dole všichni stříkáme jako švestkový knedlíky. Faktor zábavy je na tomhle trailu hoodně vysoko, příště rozhodně rovnou sem. Dojíždíme k mojí káře, stim že dojedem pro Magdu. Jenže to bych nemohl bejt já. Klíče sou samozřejmě v báglu, kterej je na korbě Magdy:D naštěstí Skautík chytá hned stopa a za chvilku nás, již lehce upeklé nabírá. Kluci valej domů do Vanu, já do Whistleru na kalbu, které se účastním spíš tak z povinnosti.

Sluníčko a luxusní biking mě žene brzo do pelechu. Každopádně první letošní bike camping se povedl na jedničku. Díky moc klukum za skvělouspolečnost a hecování.

Do čech zdraví Mára.)

foto by Skautík

Máára sayz :

“Na štědrý den sem si dal krásný dárek v podobě přetrhaných vazů v koleni.
Takže z rojeté zimní sezony se rázem stala sezona válecí a zevlící.
Ale na všem špatném je něco dobrého. Vrátil sem se na 2 měsíce domů, užil si
rodinku a kámoše. Hodnej pan doktor mě dal rychle do kupy a já mohl na
apríla lyžovat a bikovat zpět v BC. Takže tímto přeji všem zraněným brzký
návrat k tomu co vás baví a těm zdravým, aby se jim urazy vyhejbaly!
Měj te se a nikdy to nevzdávejte! ”
Mára

A kdo by jste se chtěl s Máárou sejít, tak ve středu budem survivlovat v Maringotce u mě v lese, zaplatil jsem mu první třídu v letadle, a on přiletí pochlastat. To je prostě tak, když jsi 720 sponzorovanej jezdec, bro ! ! !

I proto, že je to prostě PF.
A vy si ho užijte, bros….

díky a hezkej novej rok všem !
Čárys tady a Máára je uvnitř.

Loňskou sezonu sem si užíval dostatečně v rámci areálu, ale šílenství během
powder days mě už přestávalo bavit. Chtěl sem něco víc, než se předhánět s
davem lidí o ten kousek prašanu. Pořídil sem prašanovky s turistickym
vázkem, komplet lavinovou výbavu a letos chci hodně šlapat za hranicemi
areálu. Možností je tu neskutečně. Dohaduju se s Oslem na menším hiku. Ráno
sraz a hurá lanovkou na vrchol. Zde potkáváme slovenskou lyžnickou dvojku
Pavol s Milanem.

Vzhledem k tomu že Osel odpoledne maká, přidávám se nakonec ke klukům a dáváme celodenní výlet. Vyjíždíme lanovkou na vrchol Blackcombu a odtud už na pásech za hranice areálu. Kluci sou zkušený lyžaři, takže mě čeká rozhodně zajímavý terén. První kopec jest Spearhead. Pohodová pláň, kterou dáváme ještě asi se sedmi dalšíma lidma. Pak přes zamrzlé jezero směrem na další horu Decker. Zde už před náma jen dva týpci, co nám
prošlapávaj stopu, ale jen do pulky, pak berou jinej směr.

Odteď jdem jen my tři. Sluníčko svítí, naprosté bezvětří, takže šlapem jen v triku. Obcházíme celej Decker a zde, po krátkém obědu a pokecu s výpravou co nám jde v zádech
dáváme skvělej run. Na mě nástup trochu prudší, ale není cesty zpět.

Nakonec si dávám životní jízdu. Přemrzlej prašan je neskutečnej. Jedu si po pás a řvu jak malej. Dole si dáváme pět a kocháme se těma třema lajnama, jedinejma široko daleko. Poté už nás čeká poslední výšlap na Disease ridge. Poslední ale o to krutější. Šlapem na pásech do půlky kopce. Pak už je sklon moc velkej, takže lyže na bágl a lezem po čtyřech. Kombinace těžkýho báglu a hlubokýho sněhu, co se pořád boří, zaručuje dlouhou a intenzivní zábavu.) Když už se konečně dodrápu nahoru, čeká mě nemilé zjištění. Kopec na druhý straně je kurva prudkej a navíc nad skálou. Chyba se tu neodpouští. Ale co
naplat, že je to muj první pořádnej hike. Už sem si zvyk, jak probíhá zdejší křest ohněm. Nakonec všichni zdravý a nejvíc spokojený dojíždíme zpět do areálu a odtud hezky do vířivky, protáhnout kosti a svaly.

Pro mě určitě nejlepší den na lyžích a jeden z nejlepších v životě. Sníh neskutečnej, počásko dokonalý a ježdění jaký sem ještě nezažil. A jakej byl váš den s datem 12.12.12?

Mějte se a užívejte sněhu

Maara